Nové komentáře u knih Jacob Bronowski
Vzestup člověka
„Z týdeníku „Nové knihy“ jsem se dozvěděl o vydání této publikace, a hned v pověstný čtvrtek jsem si ji koupil. Knihu, kterou si rád vezmu do ruky a pročtu znovu. Zajímavá, poučná publikace plná dobrodružství a neotřelých příběhů na cestě vzestupu člověka.“... celý text
— draka
Vzestup člověka
„Nevím, proč je tato kniha tak ceněná. Zdá se mi bezduchá a zcela zde postrádám smysl.“
— JLČ
Vzestup člověka
„S komentářem ke knize jsem dlouho váhal a bojoval. Na jednu stranu vysoce hodnocená, oceňovaná a doporučovaná kniha, na druhé straně vlastní pocit jisté nenaplněnosti, dokonce až zklamání. Přičítám to stáří knihy a značnému posunu znalostí vpřed. Problém některých (populárně naučných) starších titulů je, jak rychle někdy dokážou ztratit na informační hodnotě. Naneštěstí se to týká právě této knihy. Nelze si nevšimnout některých historických nepřesností, překonaných názorů, daných novými archeologickými nálezy, interpretacemi apod. Zejména první kapitola, věnovaná evoluci člověka, je nepřesností a překonaných teorií plná. Pro mě tato kapitola určila tempo a požitek ze čtení po celý zbytek knihy. Přesto se zdráhám příliš ubírat bodové hodnocení, soudě dle ostatních komentářů, je můj názor spíš v menšině. Kniha je stále plná zajímavých postřehů, linek propojujících vývoj lidstva, vědu, techniku, průmysl. Každé téma je zpracováno do podoby eseje, výběr témat je pak čistě subjektivní pohled autora. Autor čtenáře provádí dějinami, věnuje se oblastem, které považuje za důležité z pohledu vývoje a vzestupu člověka. Byť se první kapitola věnuje některým antropologických nálezům, celý text je ve znamení kulturního vývoje. Oceňuji závěrečnou kapitolu, kde autor lehce naznačí obavu o budoucnost západu. Západu, který se vzdal odvahy objevovat a dal přednost pohodlnosti a strnulosti. Z dnešního pohledu doslova prorocká slova.“... celý text
— thorir
Vzestup člověka
„Naprostá informační bomba.
Poslouchám teprve od rána a už mi z toho jde hlava kolem :). Kniha popisuje důvody a detaily vzniku člověka, společnosti, věd, průmyslu a architektury.
Způsob podání je hutný, chce to věnovat pozornost každé větě, ale odměna stojí za to. Máte totiž dojem, jako byste sledovali vznik života na Zemi na nějakém časosběrném videu. A rozuměli každému okénku filmu.
Tohle je jen takový instatní koment, časem, pokud budu ještě příčetná, ho upravím :).
O pár dní později: nevím, kolikátého je, kde jsem, kdo jsem a co se stalo... Zavřu oči a vidím KNIHU.
Dobře, tak jinak.
Začínáme v Africe, někde v blízkosti "Rudolfova jezera," kde se našly nejstarší ostatky hnedle několika "druhů" člověka. Je jasné, že někde tam se náš předek postavil na zadní, rozhlédl se a řekl si, že by se mohl trochu projít.
Takže došel do míst, která dneska označujeme jako "Blízký východ." Tam někde zapustil kořeny, rozvinul první společnost a začal zemědělčit. Zajímavý je v téhle fázi též vývoj pšenice, (při poslechu jsem si nedělala poznámky, takže můj výklad bude trochu divočina). Holt prostě pšenice snad dvakrát zmutovala, aby se dostala do fáze vývoje, v níž semínka neodnese vítr, což umožnilo lidem začít zasévat a s pšenicí pracovat. Změnila se její genetická struktura, takže byla ve všech směrech vhodnější, prostě, což umožnilo lidem přežít.
V těch samých místech časem vznikly základy „sbírky povídek,“ které říkáme „Bible.“ Starý zákon pojednával o tvrdosti života v krajině jen těžko odolávající lidské snaze si ji podmanit. Ale stalo se a další část téhle sbírky stála pak v pozdějších staletích životy hromady učenců, takže „Vzestup člověka“ se odehrával poněkud pomaleji, než by mohl. (poslední věta odráží můj osobní názor, nikoli názor autora, jenom se toho dojmu nemůžu zbavit – vis v knize zmiňovaný Galileo Galilei a proces s ním). Do „nebe“ volající demence inkvizitorů a představitelů zákona byla zvláštní, obzvláště když autor uvádí, že ve Vatikánu existuje důkaz, že u procesu s Galileem použili, prevíti jedni, podvržený dokument k usvědčení ze lži, kterou potřebovali přetransformovat v pravdu.
Galilei sice svoje tvrzení odvolal, ale soudili ho skoro v sedmdesáti letech, zbabělci jedni, přestával vidět a potřeboval dopsat text. Nepřestal věřit tomu, co hlásal, jenom soudu ukázal prostředníček :). A v roce, kdy umřel, se narodil Isac Newton - hezká návaznost.
Přes Blízký východ (kdysi dávno) se přesouváme hezky do Asie, odkud pocházejí prapředci dnešních amerických indiánů. Poznávacím znamením těchto lidí je fakt, že v jejich populaci chyběla krevní skupina B. Díky tomu pak vědci vyšmejdili, že Indiáni nejenže pocházejí z Asijské populace, ale odhalili též dobu příchodu na Americký kontinent. Uvádí se někdy mezi léty 40 000-11 000 př.n.l. A to vždy, když jim to doba ledová umožnila. Holt doba ledová je doba ledová – mohli přejít suchou nohou a začít rozvíjet své civilizace.
Staré Jihoamerické civilizace byly vůbec zajímavé. Neznaly kolo, ve vývoji, vzhledem k tomu, jak pokračoval v Evropě, hlavně v Asii, na staletí ustrnuly, přesto dokázaly vytvořit odkaz, jaký obdivujeme doteď. Matematiku indiáni znali, zaznamenávali na důmyslném provázkovém systému naprosto vše - uzlíky a místo mezi nimi. Ale díky tomu, že neznali kolo, nebyli z nich mořeplavci, neuměli navigovat (a na jižní polokouli nebyla Polárka). Netušila jsem, že to byl takový problém, ale bez Polárky ani ránu, fakt to nešlo.
Navíc zatímco Evropané - starý svět se zajímal o ten nový a vydal se tam po moři. Lidi v Novém světě to ani nenapadlo (opět díky neznalosti kola), způsobu jiného smýšlení o podobě světa kolem, navíc i díky vlivu ustrnutí ve vývoji.
Pak je ale zpacifikovali Španělé a bylo.
Mezitím v Asii rozvinuli raný průmysl. Zpracovávali kovy. Přišli na to, jak jeden kov obohatit druhým, aby byl výsledek pevnější a použitelnější (výroba bronzu: měď a cín v šikovně vykoumaném poměru). A tak vznikly nástroje a meče, hlavně, jejichž výroba spočívala na genialitě překládání vrstev kovů. Hlava mi nebrala, jak na to mohli přijít před tisíci lety. Zpevňovali molekulární strukturu, aniž by tušili, co je to molekula...
Nejprve se ovšem pracovalo s meteority, víte. Lidem došlo, že to, co se opražilo průchodem atmosférou, se dá využít, tvarovat, zpracovat – že to není jenom šutr.
Potom vzali kameny, z nichž se po zahřátí "lila" měď. Jásali a vyráběli ozdoby... experimentovali.
Vlastně mi přijde, že lidé, když něco objevili, dokázali to mistrně využívat, aniž by chápali potenciál toho, co mají před očima. Jako že doba si sama přizpůsobila objev a ten se pak zdokonaloval, jak šel kupředu i vývoj společnosti. Nic násilného, prostě dokonalost.
Stejně zajímavě se vyvíjela astronomie, z ní pramenící všechny možné objevy. Nejednou se věda prolínala s uměním, to když se malíři snažili zachytit trojrozměrnost, čehož se pak chytili další, aby zase z představy vykutali pár šikovných rovnic pro to a ono. Prostě mazec, všechno do sebe zapadá.
A co takhle biologie – kapitola sama pro sebe.
Paracelsus - lékař z patnáctého století - se vyprdnul na všechny ty pověry, sledoval přírodu, mluvil s lidmi, všímal si zdánlivě nesouvisejících detailů a stal se z něj sice proutník a morous, ale údajně super diagnostik.
Optika, astronomie, pojednání o původu druhů? Zkoumání z čeho jsme. Vztah mezi podobou atomu a chování těles ve Sluneční soustavě? Pohled do mikrosvěta. Počátek atomového věku… Děláte si srandu, to je jenom povrch toho všeho.
No, fakt doporučuji knihu přečíst, je to jízda.
Jo jízda? Na koni třeba? Stáří pět tisíc let, ale první zvíře, které za člověkem šlo, bylo psisko.
A víte, že člověčí samice je jediná ze všech, která dokáže dosáhnou orgasmu? To se pak nedivím, že u toho kočky tak řvou... Ne, to už krapet přeháním, nijak takhle nic v knize popsáno není, to jenom já jsem hroznej hulvát :).“... celý text
— Janadvorackova
Vzestup člověka
„Poučná a krásná kniha. Srozumitelně a s nevídanou šíří záběru Bronowski provádí dějinami lidských dovedností, oceňuje stejně znalost a myšlenkovou odvahu středověkých stavitelů jako moderních fyziků, ukazuje, jak celá moderní věda vzešla z objevů, které dnes bereme jako samozřejmé, ale jejichž vznik samozřejmý zdaleka nebyl. V tom důrazu na vývoj, ve fascinaci třeba i nepřesnými objevy, které ale překonaly svou dobu, ve schopnosti předat nadšení ze schopností a rozumu člověka je Bronowski jedinečný a cenný i 45 let od vydání knihy (kolik odborných encyklopedií je po takové době ještě použitelných?).
Navíc autor celou dobu drží jednotící ideovou linii v nejlepším slova smyslu, jeho důraz na humanitu a pokoru k přírodě je působivý a, nebojím se napsat, moudrý.
Ač nemám přírodovědné vzdělání a byla jsem v tom ohledu vždycky špatný student, tady jsem si ráda a srozumitelně rozšířila vzdělání, navíc historicky kontextuálně. A přesto, že jsem ke světu postavenému na přísně vědeckých základech spíš skeptická, v Bronowského pojetí se s jeho nadšením můžu ztotožnit.“... celý text
— InaPražáková
