• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih James Islington

Stín věcí ztracených

„Klasická fantasy "pohádka" se vsemi špatným a dobrými věcmi. Silně inspirovane Kolem Casu az do té míry, že se mi to nelíbilo. Próza je jen ok, autor potřebuje používat jiné rozpolozeni postav než jen mračit se a krčit rameny...jako vážně, na každá druhe stránce? Nevim jak si s tom poradil cz preklad, ale v originale je to neco strasneho. Worldbuilding je nic moc...spousta vymyšlených slov nedělá dobré prostředí nebo svet. Nejvíc se mi líbila dějová linka Ash, ta byla fajn. Pravděpodobně budu pokračovat v sérii, ale nemohu nyní dát více než tři hvězdy.“... celý text
— Frizer

---

Stín věcí ztracených

„TOHLE MĚ UCHVÁTILO! NAPROSTO ÚŽASNÁ FANTASY :-) Svět kde žijí Nadaní. Jejich moc spočívá v používání Esence (energie). Musí však složit zkoušky. Kdo neuspějě, stane se Stínem a přijde o své schopnosti. Každý Nadaný se musí také řídit Zásadami, které je dost svazují. Nesmí ubližovat nenadaným, ale nesmí se ani bránit! Nad vším dohlížejí Správci, Strážce severu, rada a Král. Ústřední postavy knihy jsou Davian, Wirr a Ash. Tři přátelé studující ve škole pro Nadané. Každý má svůj osud a své poslání... Jejich cesty se nečekaně rozdělí. Škola je napadena, někdo přežil, někdo ne... Někdo je velice mocný. Někdo se mocným stane. A všechno se změní! Nechybí zvraty, odhalení, napětí! Opět bych ráda podotkla, že v knize nenajdete vulgarity ani sex :-). V knize je opravdu hodně postav a já jsem si oblíbila mnoho z nich :-) Princeznu Karoline, Dezi a jejího bratra, Caedena, Aerise... UŽILA JSEM SI KAŽDOU STRÁNKU !!! PRO MĚ JE TO JEDNA Z NEJLEPŠÍCH FANTASY :-).“... celý text
— ydnac

---

Světlo věcí konečných

„Číst závěrečný díl bylo trošku náročnější. Jednak děj od konce předchozí knihy poskočil o velký kus, asi o rok, což mě vážně zamrzelo. A navíc byla velká část knihy poněkud pomalá a nudnější. Moc velký posun se nekonal, spíše drobné vysvětlující detaily, které měly asi zalepit mezery časového skoku a připravit půdu do budoucna. Bohužel to bylo ale spíše ke škodě než k užitku. Zvykla jsem si na jiné a akčnější tempo druhého dílu, které se postupně vyvíjelo, jenže tady se to nějak zvrtlo. Ještě za polovinou knihy jsem byla stále ve stejné situaci. Neustále se řešila Caedenova minulost, se kterou se seznamovalo více a více ostatních protagonistů. Tak nějak se s tím smiřovali, protože se blížilo větší zlo, které bylo nutné porazit. Veškeré osazenstvo bylo roztříštěno na více místech, takže jsem vlastně čekala, až si vyřeší svou současnou situaci, opět se sejdou a ukončí nebezpečí. Jenže cesta každého z nich byla neskutečně dlouhá. Spojovala stále stejné informace, které jsem se dozvěděla už dříve, nepřinášela mnoho nového, natahovala text o další tuny odstavců a mnohdy dost zbytečně. Ve třetí čtvrtině knihy jsem začínala být už poněkud otrávená. Nevím, proč tohle autoři dělají, že se tak strašně rozmáchle rozepisují. Někdy je to bohužel na úkor spokojenosti čtenářů. Mírně jsem bojovala s chápáním logiky některých věcí. Někdy určité aktivity při boji spojené s esencí probíhaly strašně jednoduše a nebyl problém konat tak velké skutky, že z toho zůstal rozum stát. Klidně zvládla jedna osoba i ničit celé civilizace, nebo zaútočit na město. Ale pak přišly momenty, kdy ani tu nejjednodušší věc nešlo vyřešit tak náhle jako dřív, protože zásoba esence byla na spodní hranici, téměř vyčerpaná. Takže jsem nechápala, jak si autor může neustále měnit pravidla, aby se přizpůsobil ději. Vytvářelo to dost velký zmatek a nepochopení. Další z věcí, co mi vrtala hlavou, tak samotný král. Nedostal téměř žádný prostor, přestože to byla hlava země. Tak nějak nepochopeně nechával hodně místa k velení a rozhodování svému synovci. A neposlední věcí bylo například i to, že v momentě, kdy mělo dojít k válce či bitvě, řešilo se nasazení vojáků jen z hlavního města. Neustále se sice mluvilo o zemi, musí se chránit země a její lid. Ale copak všichni vojáci byli jen v hlavním městě? To nemohli stáhnout další jednotky a posílit ho nebo rovnou hranice království? Měli nějak podezřele málo lidí k dispozici. Tady mi asi něco uniklo. Myslím, že takových nedotažených momentů bych našla více. Tato série se mi opravdu líbila. Celá ta myšlenka, nápad, příběh, postavy. Bylo to skvělé, občas napínavé, výborně promyšlené. Přesto docházelo k nějakým nelogičnostem, zbytečnému protahování děje, zmatkům a nedorozumění. Mám pocit, že jsem toho dost nepochopila, že mi zůstaly určité mezery, které by potřebovaly doplnit. Třetí díl byl za mě dost slabý, především díky svému nekonečnému průběhu. Většina knihy toho čtenáři zrovna moc nedá, to hlavní přijde až téměř u konce. Tam se totiž konečně všechno spojilo. Především všechny ty časové roviny dokonale zapadly na místo. Což bylo zamotané, ale až geniálně. To jsem popravdě ocenila nejvíc, jak z toho vznikla určitá zacyklená smyčka. Mrzely mě ztráty některých postav a že jich nebylo zrovna málo. Mrzely mě některé nedořešené věci, pravdy, osudy lidí. Po všech těch popisech, které knihu tak strašně brzdily, zůstal konec hodně ochuzený. Počítala jsem, že v závěru bude všechno detailně vysvětleno a ukončeno. Ale zůstaly nějaké otazníky a otevřená vrátka. A i když byly poslední stránky úžasné, pocit ze zbytku knihy to nenahradí. Nicméně i tak si to někdy zkusím přečíst znovu a snad se mi podaří pochopit ten zbytek, co mi nějakým způsobem utekl.“... celý text
— luculi

---

---

Ozvěna věcí budoucích

„Druhý díl se četl už lépe a to především díky tomu, že jsem věděla, do čeho jdu. Jaký bude příběh, text a postavy, takže jsem ho vnímala jinak. Už od počátku to bylo čtivé, ale přesto hlavně velká výplň. Nejvíc se stránky zabývaly Caedenem, jeho vzpomínkami, což tvořilo obrovskou část. Tyto odstavce zalepovaly mnoho mezer v příběhu, šlo o návraty do minulosti, které mnohé vysvětlily. Bylo jich však hodně a ne každá část podle mě byla tak důležitá. Navíc jsem musela u toho dávat větší pozor, abych si dokázala jednotlivé fragmenty poskládat chronologicky... Co se týče ostatních postav, ty měly o něco méně prostoru a téměř víc jak polovinu času se u nich projevoval minimální proces vývoje. Spíše jsem měla pocit, jakoby šlo především o pátrání po střípcích, které dávaly dohromady. V podstatě se dostávaly ke Caedenově minulosti, ale mnohem pomaleji. Vzhledem k tomu, že jeho dřívější život začal hodně zasahovat do přítomnosti, ovlivňovalo to i další dění. Přestože se tato kniha věnuje právě vysvětlování, doplňování chybějících informací a vzpomínkám, jde o neskutečně dlouhou výplň a posun je hodně pomalý, začalo to být v tomto bodě fakticky napínavé a zajímavé. Konečně jsem se do toho dostala, a na rozdíl od prvního dílu, kdy šlo o pomalé vykreslování obsahu, mě to teď pomalu pohlcovalo. Nemohla jsem přestat číst a zvědavost prostě vítězila. Měla jsem však jeden problém a to s orientací v linkách z minulosti. Šlo především o Veneráty, dlouhověké bytosti a jednoho z bohů, Ela. Občas jsem zjišťovala, že jsem dost zmatená z toho, kdo vlastně stál na jaké straně. Kdo chtěl svět chránit a kdo zničit. Nevím, kde byl zádrhel, jestli v textu, překladu, v množství všech těch odboček a linek, nebo to prostě moje hlava nestíhala pobrat. Byla jsem z toho trošku dezorientovaná. Chvílemi to vypadá, jakoby těch problémů a odboček přibývalo zbytečně moc, nesmyslně. Jenže nakonec budete vyvedeni z omylu, jelikož autor využije snad úplně všeho co zmínil a pospojuje to hezky dohromady. Jakmile se prokoušete první knihou, seznámíte se s daným světem, lidmi, magií a základní problematikou, pokračování už vás vyloženě strhne. Takže tomu odpustíte tu spoustu stránek a miliony informací a budete si děj užívat. Protože je to obrovský a bohatý příběh. A posledních asi dvě stě stránek budete hltat jednu za druhou. Mě to tedy příjemně překvapilo.“... celý text
— luculi

---

Stín věcí ztracených

„Po přečtení anotace jsem čekala něco trošičku jiného. Rozhodně pro mě bylo velkým překvapením, že veliká část postav, okolo kterých se to celé nejvíce točilo, byla věkem mezi šestnácti až devatenácti lety. Takže jsem z počátku byla lehce zaražená a moje nadšení se umenšilo. Nicméně během čtení jsem tuto skutečnost víceméně začala vypouštět z hlavy a kromě zmínek, kdy autor seznamoval čtenáře s někým novým a zmiňoval se, že je tak o tři roky starší než Davian (16 let), tak jsem to ani nevnímala. Nebo jsem se alespoň snažila. Největší problém mi však dělaly názvy. Měla jsem v nich pěkný guláš v hlavě a dokonce ani po těch víc jak šestistech stránkách jsem minimálně u poloviny tápala (kdyby byla mapa podrobnější, aby se tam místa, města a školy vlezy, bylo by to super). I u postav se často používaly dvě jména, takže to bylo hodně matoucí. Nehledě na to, že spousta z těch pojmů nebyla ani vysvětlena. Očividně šlo o pokus zachovat tajemnost pro další díly. Mám ráda dlouhé fantasy knihy a většinou mi nevadí ani velké bichle. Obzvlášť, když za to ten příběh stojí. V tomto případě to bylo tak půl napůl. Autor rozehrál opravdu vysokou hru, ale občas děj trochu vázl. Bylo to neskutečně dlouhé a v mých očích tomu chyběla nějaká jiskra, která by mě více vtáhla do děje a mezi postavy. Něco, co by mě chytlo a nepustilo. To tady prostě nebylo. Postavy byly příjemné a sympatické, mnohdy jejich vztahy byly moc optimistické, i přes lži a tajnosti, tak jim to tak nějak naivně klapalo. Svým způsobem mi sedly všechny, největší překvapení však přišlo v podobě Elociena, to jsem vážně nečekala. Caeden mě naopak napadl už hodně dávno. V příběhu vystupuje spousta kladných postav, pak pár na pomezí, kteří jsou tak nějak na hranici dobra a zla, těch vyloženě záporných je zoufale málo. A jak jsem říkala, v ději se rozehrává něco velkého, což se postupně odhaluje, ale pokaždé se vynoří detail, co cestu hrdinům ztíží, nějaká překážka, ukrytá pravda, proroctví a vize, přátelé i nepřátelé, minulost i budoucnost všech zúčastněných. A taky trochu cesty časem. Je to trošku zmatečné a zamotané, ale to mě na tom zajímalo asi ze všeho nejvíc. Osud, který nelze změnit, všechno je dané, ale přesto se stále snaží o nápravu. Bohužel přišly i pasáže, které podle mě knihu zbytečně moc prodlužovaly. Někdy mě to vyloženě nudilo a musela jsem se nutit pokračovat. Třeba bitva o hlavní město byla hodně nudná, nicneříkající. Bez emocí a zápalu, nevím, jak lépe to vyjádřit. Myslím, že kdyby byla přeskočena jako spousta jiných detailů, třeba z cest a podobně, vůbec by to nevadilo. Stejně jsem si z toho nic neodnesla. A i když si dlouhé knihy užívám, vždy záleží na způsobu, jakým je text napsán. Na umu autora, jestli dokáže své čtenáře zaujmout a tak obsáhlý počet stránek dostatečně prodat. Tady to funguje jen částečně. Postavy, příběh, hlavní zápletka, všechno bylo moc fajn, ale dlouhý děj, který nedokáže při takové délce udržet pozornost je spíše na škodu. Stejně jako moc pojmů, zbytečné množství návratů do minulosti a všelijakých odboček.“... celý text
— luculi