• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 12 knih

Nové komentáře u knih Jan Filip

Základy státovědy

„Na to, jak upřímně rád mám ústavní právo, věnoval jsem v prvém semestru studia až nepoměrně málo pozornosti státovědě – patrně proto, že výuka sestávala z velké části z banalit, které jsem znal ze střední. Problém je tento – máte-li pět seminářů, na kterých můžete problematiku státovědy procvičit, nestihnete nic víc, než tyto banality. Četl jsem z této oblasti pouze jednu publikaci – mladší sestřičku té, kterou nyní komentuji, podstatně rozšířenou, zato už bez třetího autora, doktor Zimek se od kolektivu oddělil. Rozhodl jsem se tedy po čase vrátit k tomuto oboru, abych si osvěžil některé kategorie. Co lepšího by mohlo být, než "Základy státovědy"? Kniha je to, myslím, dobrá. Je poměrně krátká, výše zmíněná Státověda je obsažena na větším formátu na 400 stranách, myslím, že tato publikace bude skoro o polovinu kratší. Navíc psaná vcelku velkým fontem, takže se rychle a lehce čte. Tedy lehce... pro oči to lehké patrně bude, intelektuálně ale jistě není nenáročná. Obsahuje opravdu takřka všechny nejvýznamnější státovědné koncepty. Obsahuje je ve velice zhuštěné formě, aniž by se obtěžovala je dovysvětlit, přiblížit je (nedej bože!) čtenáři pomocí praktických ukázek a tak podobně. Nejabsurdnějších rozměrů tento problém nabývá u volebních technik. Nejsem si jist, co si prvočtenář a prvotní zájemce o státovědu odnese z tohoto: "e) Hare-Niemeyerova formule „Ms = [(Hs x M) / H]" Lze tedy konstatovat, že základy obsahuje dostatečně, stylistikou a celkovou strukturou textu (ne výkladu, ten je strukturován velice dobře a přehledně), co chybí? Rozhodně ne historický pohled, toho je zde dost, rozhodně ne málo odkazů na normativisty, těch je tu také dost – až mě to překvapilo. Neobsahuje moderní koncepce objevující se ve státovědě, neproblematizuje některé problematické koncepty. A to je mi líto. Chápu, že to do obsahu a smyslu učebnice asi nešlo narvat, s tím souhlasím. Ale stejně je to škoda. Je to opravdu prvotní přiblížení státovědě, není to její aktuální výklad. Ten je však veden na platformě akademických sporů, které se nezdají blížit rozřešení, takže je to patrně deficit odpustitelný. Obsahuje ji některé nepřesnosti, či při nejmenším pochybná, diskutabilní tvrzení. Profesor Filip v určitém bodě píše, že nepsané jsou takové ústavy, které jsou krom psaného práva tvořené i jinými prameny. Při takové definici daná distinkce (psané/nepsané) postrádá smyl, jelikož každá ústava bude nezbytně nepsaná, na každou se vztahují určité ústavněprávní zvyklosti. Ale to vem čert. Kniha mimochodem, díky později nepřítomnému, doktoru Zimkovi obsahuje jednu vcelku raritní pasáž, na kterou stojí za to upozornit. V závěru publikace, v kapitole věnované samosprávě, poměrně nezvykle štěpí zájmovou samosprávu na několik podsložek a mezi ně řadí i samosprávu duchovních společenství, což do klasické státovědy přináší poměrně zajímavý prvek. Ale to já jen tak.“... celý text
— Set123

---

Ústavní právo České republiky: Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR

„Profesor Filip vydal svou učebnici ústavního práva ve dvou dílech. První z nich, pojmenovaný „Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva“, jsem již okomentoval a zde mohu toliko zopakovat co jsem již tam psal. Tedy ve zkratce, profesor Filip je bezesporu největším odborníkem v oblasti ústavního práva v České republice. To je jedno z velkých štěstí, kterých se dostalo Masarykově univerzitě, má Filipa, kterému ti Gerlochové a jiní nesahají ani po paty. (Kyselové a Winterové a jiní jsou na tom pochopitelně lépe, než zrovna zmíněný Gerloch, kterého považuji za ústavního právníka na baterky, ale profesoru Filipovi se opravdu nerovnají.) Filip přistupuje k ústavnímu právu jako k celku, který objímá celý právní řád, propojuje jeho jednotlivé části a analyzuje je tak hluboce, jak to žádný jiný vědec neumí. Jeho texty jsou krátké, ale neskutečně hluboké a komplexní a samotné přečtení jeho textů vede k mnohem efektivnějšímu pochopení jednotlivých institutů, než dlouhé studium textů, které lezkou z Karlovky, nebo odkudkoliv jinud. Proto je mi do jisté míry líto, že jsem je musel prolétnout tak rychle (před zkouškou) a v budoucnu se k nim ještě určitě vrátím. Jedinou mimořádnou slabinou je jejich stáří. Knihy nemohou reflektovat ústavní právo v jeho aktuálním stavu (což je velká škoda, například po covidu), opravdu mnohé se za těch cca 11 let změnilo. V zásadě lze konstatovat, že jeho systematická analýza úvodu do ústavního práva, teorie ústav a Ústavy ČR, hlavně pak ústavních základů ČR, principů konstitucionalizmu a územní organizace, i právního systému, je bezchybná a zcela aktuální, ač třeba nemůže zachytit ústavněprávní „atmosféru“ „panování“ Miloše Zemana, které teď konečně dospělo ke konci. Nikoliv zcela aktuální je pak jeho povídání k politickým stranám a k institutům ochrany společnosti a státu. První kvůli celkovému posunu úlohy politických stran v našem prostředí (po vzestupu Andreje Babiše), druhé pak kvůli významným událostem posledních… dvou? Let, tedy covidu a války na Ukrajině. Nejméně schůdné se mi pak zdají jeho texty k volebnímu právu. Zvláště volby do PS doznaly tak výrazné změny, že by bylo vskutku vhodné přepracování tohoto textu. Ostatně kniha nereflektuje ani nejnovější judikaturu ÚS a NSS, kterou ostatně profesor Filip coby soudce Ústavního soudu, výrazně napomáhal tvořit. Ostatně právě nálezem, který významně zamíchal volebním systémem do PS se profesor Filip velice proslavil. Doufám tedy, že pan profesor knihy přepracuje a znovu vydá – učinilo by mne to šťastným. Také doufám, že prolezu skrze zkoušku z ústavního práva. Pomáhej mi bůh…“... celý text
— Set123

---

Vybrané kapitoly ke studiu Ústavního práva

„Vyčítal jsem Klímově učebnici ústavního práva, že je neaktuální a to ve smyslu velice škodlivém. A hele, najednou dávám pět hvězd něčemu, co cele pracuje se starým volebním systémem prezidenta a podobně. Důvody? Filipova učebnice byla vydána naposledy v roce 2011. Od té doby, bohužel, její aktualizace nevyšla. Nyní, když profesor Filip odchází do důchodu doufám, že aktuální verze vyjde. Uvidíme, modleme se za to. Proč se za to máme modlit? Protože ač nejstarší, je zdaleka nejlepší. Jako fakt, to si nedělám srandu. Nějakým způsobem, který mi nepřipadá zcela průzračný, se podařilo panu profesoru Filipovi (pravda, beztak největšímu odborníku na ústavní právo v České republice – anekdota, slyšel jsem toho času doktorku Šimáčkovou říct, že je proklamace „ignorantia legis non excusat“ spíše úsměvná, vzhledem k tomu, že neexistuje právník, který by znal každé stanovení zákona v České republice, načež dodala „Ani pan profesor Filip není takový právník!“) do 320 stran vměstnat stejné a větší množství informací, než kolik se jich o organické složce ústavního práva a o základních právech dozvíte u Pavlíčka, nebo, nedej bože, Klímy. Navíc je jeho konzistentní a propracovaná metodika tak kvalitní, že vám o smyslu toho kterého ustanovení řekne mnohem víc, než jakákoliv jiná kniha. Nadto disponuje perfektně propracovanou systematikou, díky které se autorovi daří neustále čtenáře obohacovat o poznatky, které by jinde nezískal. Jistě, učebnice není celá. Ale ona ani neaspiruje k tomu, aby byla. Jedná se o „vybrané kapitoly“, tedy připouští neúplnost, což u ostatních není pravda. K tomu existuje druhý díl, „Ústavní právo České republiky: Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR“, který obsahuje zde absentující teoretickou část ústavy a ústavního práva vůbec, územní organizaci, politické strany, volby etc. Dohromady se už jedná o perfektní celek, který vás znalostmi ústavního práva nevyzbrojí perfektně, ale na magisterské úrovni mnohem lépe, než jakýkoliv jiný text a to i přes to, že informace v ní obsažené již do značné části neplatí – to proto, že obsahuje dostatečně kvalitní teoretické zakotvení, že explicitní pojmenování už vlastně není nutné – což nic nemění na faktu, že by se aktualizace hodila, spolu se vším, co se za deset let od roku 2013, tedy zavedení přímé volby prezidenta, změnilo. A bůh ví, že je toho, bohužel, hodně.“... celý text
— Set123

---

---

Státověda

„Nevím, do jaké míry je rozumné psát tu kritiku učebnice, jejíž autory mohu potenciálně ještě v průběhu mého studia potkat, ba dokonce jimi mohu být vyučován a zkoušen. Útěchou mé neklidné duše budiž to, že snad mnoho profesorů neprolézá Databázi knih (navíc věřím, že pan docent Svatoň i pan profesor Filip jsou schopni se nad kritiku jejich žáčka povznést) a to, že komentář publikuji s jistým odstupem po jeho napsání (napsán je ihned po dokončení zkoušky ze státovědy, mimochodem úspěšném, dost úspěšném). Myslím, že mohu relativně jistě konstatovat, že učebnice státovědy byla ta absolutně nejhorší v prvém semestru. Nemohu soudit, zda to platí i pro mé kolegy, ale patrně se tu o pomyslné vítezství pře pouze s Právní teorií (kterou však osobně považuji za výrazně lepší). Ale abych byl konkrétní a objektivní, podotýkám toto: důvod, proč jsem do značné míry na tuto učebnici roztrpčen patrně není pouze učebnice samotná. Je jich více. Tak jednak koncepce zkušebních okruhů ke zkoušce, kterými, co si budeme nalhávat, se studenti prostě většinou uřídí. Je jich, prosím pěkně, 107. To není málo, že? Je fakt, že jsou tyto koncipovány nikoliv jako široké okruhy, ale jako doslovné otázky, ale stejně, sakra, to se nedá naučit, z psychologického hlediska něco takového působí naprosto strašně. Obzvláště vzhledem k tomu, že druhý nejdelší seznam měla sociologie, a to bylo, tuším 52. Taková teorie práva jich měla 38. Uznejte, 107 působí děsivě, to jdete na zkoušku a zdá se vám, že nic neumíte. Dalším problémem je, že výuka státovědy (přednáškami, na seminářích se o výuce nedá mluvit, což ovšem neubírá jejich zajímavosti), zahrnula tak osminku učebnice. A to i přes to, že přenášky autora učebnice, pana profesora Svatoně, jsou skvělé, pan profesor vše vysvětluje, nespěchá, zajímavě vystupuje. Bohužel zajímavě vystupuje sotva v rámci částečky učebnice. Ale dost už bylo mého stěžování, jděme k učebnici samé. Nedá se jí upřít, že problematiku pokrývá velice (VELICE) komplexně a je narvaná, přecpaná informacemi. To je fajn. Problém je, že se nedá číst. Já se snažil, opravdu. Já ji dokonce celou přelouskal, ale bylo to strašné. Ta věc je jeden dlouhý seznam, který se vám na padesáti místech snaží vysvětlit rozdíl mezi působností a pravomocí, územním a místním pojetím, funkčním a organizačním pojetím, horizontálním a vertikálním pojetím, účelem a činností a kdoví mezi čím ještě. A to pokaždé trochu jinak a na něčem jiném, abyste se z toho raději úplně zbláznili. Sem tam na vás vyplivne ortografické hranice a secesi a kdoví co ještě a vám z toho pomalu ale jistě vylézá mozek z hlavy. Informací je zde poskytnuto opravdu hodně, ale dosti nezáživně, nebarvitě, nečitelně. Kdy čtete postupně kapitoly: typy státních orgánů, druhy státních orgánů a klasifikaci státních orgánů, to už je konec. Odrážkovitost textu, dlouhé nečitelné odstavce, nejasné rozdíly, které se v hutném textu dají jen těžko postřehnout. To vše přispělo k tomu, že mnoho z nás šlo ke zkoušce s představou toho, že jediné co umí je prohlášení, že „moderní stát je ústavní, právní, demokratický, sociální a daňový“ a ti šťastnější s tím, že v nejhorším případě vysvětlí co je to asymetrický bikameralismus (těm pak dal na zadek pan doktor Kolumber v Českých právních dějinách, když definoval Druhou republiku jako „Asymetrickou trialistickou federaci“, to si pak můžete s asymetrickým bikameralismem vytřít…).“... celý text
— Set123