Jan Kysela
česká, 1974
Nová kniha
Právní argumentace - Jan Kysela
Připravený text poskytuje nejen významné a užitečné informace o právní argumentaci, které budou reálně využitelné v právní praxi; kniha výrazně přesahuje případ... detail knihy
Populární knihy
/ všech 18 knih
Nové komentáře u knih Jan Kysela
Kolos na hliněných nohou? K proměnám státu a jeho rolí
„Jak postupně stárnu (řekl student), stávám se postupně snad i jaksi kritičtějším, než jsem býval. (Možná je na vině také přibývající znalost některých věcí, ale to spíše ne.) Ke knihám, k Janu Kyselovi (to mě bolí obzvláště – jako komentátora ve vztahu k organickému právu jsem jej vždy měl velice rád.)
Knihu jsem si před časem koupil po přečtení teoreticky dosti komplikované Bellingově legitimitě moci v postmoderní době. Čekal jsem, zjevně velice mylně, podobnou knihu dobré teoretické kvality, se kterou mohu nesouhlasit, ale alespoň je opravdu hutná. Kolos takový není.
Jedná se ve skutečnosti spíše o takové víceméně povrchní komentáře. Nechci tím nikoho urazit, pro začínajícího studenta práva to jistě bude zajímavé čtení, mě se ovšem jak pojednání o lidských právech, které je dost povrchní, tak třeba to o EU, které v zásadě hoví poněkud panickému veřejnému diskursu médií, připadala dosti plochá.
Zajímavějším je snad Kyselův článek prvý a spoluautorský článek poslední. Ten první při nejmenším zajímavě popisuje vývoj státnosti a je schopný čtenáři poskytnout jistý pojmový aparát, ten poslední zase reflektuje zajímavé otázky, ve kterých je Kysela doma – třeba politické strany, či přímou demokracii. I zde je však člověk v nejistotě, zda to nejsou sice zajímavé, ale stále prostě spíše glosy. K tomu konzervativní - jeden z recenzentů napsal umírněně – no možná, přeci po mém soudu nepříliš inteligentně, pokud například práva zvířat odbíjí coby právní expanzionismus aniž by se jakkoliv zabýval etickým základem, o který se množství autorů zasloužilo a který není banální. Chcete-li, považuji za konzervativní hloupost odmítání něčeho prostě že to odmítám (aniž bych sám chtěl právě zde tato práva obhajovat, s obecnou tezí o proliferaci práv souhlasím).
Nadto se knize podařilo mě jednou pořádně nadzdvihnout ze křesla. Pardon, ale pohádku o zlém pozitivismu jsme si mohli odvolit... no vlastně nikdy, představu o zlém pozitivismu vyvracel už jeho zakladatel Bentham, jeho spojitost s nacismem pak už Viktor Knapp a každý jeden alespoň trochu kvalitní filosof (dovolím si zde odkázat na svůj komentář ke strůjci této pomluvy, Radbruchovi: https://www.databazeknih.cz/knihy/o-napeti-mezi-ucely-prava-347278). Ta spojitost zkrátka neexistuje a přesto je tu Pavlem Ondřejkem zase vytahována. Ostuda.“... celý text
— Set123
Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků
„Ke knize mám vztah dosti ambivalentní. Na straně jedné ukazuje jistou intelektuální lenost, kterou na Karlově univerzitě dlouhodobě pozoruji (a pro kterýžto jev jsem se rozhodl, mimo jiné, jít místo ní na Masarykovu univerzitu) a která je dosti depresivní, na straně druhé je to ale celkem fajn knížka, proti které vlastně nic moc nemám.
Hovořím-li o intelektuální lenosti, myslím jistou zakrnělost. Pustí-li se konečně Karlovka do práce v oboru Law and Humanities, pustí se od ní na bázi nejjednodušší (Law in Literature), která v zásadě nevyžaduje žádnou znalost, žádnou zvláštní metodologii a nakrásně ani znalost literatury. Jenom zdůrazňuji, že to vše navíc až čtyři roky poté, co individuální Martin Škop vydává právo, jazyk a příběh, knihu naopak metodologicky hlubokou, komplexní a komplikovanou, která je reálným příspěvkem do oboru a to ve smyslu Law as Literature a která tak navždy bude tisíckrát hodnotnější, nežli komentovaný výtvor. Mimochodem, i mladičká Markéta Štěpáníková (tehdy Klusoňová) stihla dřív vydat svou zajímavou knihu Hnutí Právo a literatura koncem 20. a na počátku 21. století.
Jak ovšem píši, na straně druhé je to vlastně vcelku milé čtení, které dokáže být i zajímavé (pokud se ovšem autor toho kterého článku svým příspěvkem jenom neprocituje, koukám na vás, profesore Wintre a doktore Urbane!) a vlastně užitečné. Vyzdvihnutí si patrně zaslouží hlavně článek Kosekův a Venclíkův, ale i ten Aghův je zajímavý. Ostatní lze považovat za sice méně odborně zajímavé, nikoliv v však nezajímavé.
Čili takto k mému ambivalentnímu postoji. V posledku je samozřejmě dobře, že se Karlova univerzita pustila do tohoto díla a jsem vlastně rád, že jsem si jej přečetl a mám jej doma.“... celý text
— Set123
Populismus v demokratickém právním státě: hrozba, nebo výzva?
„Nic moc, přátelé, nic moc. Víte, jedna věc je, když proběhne konference, na kterou si její účastníci relativně autonomně připraví projevy, které pak zpracují do podoby písemné. Druhá věc je projekt, v rámci něhož vznikají články, které by v kontextu díla měly být koherentní. To se příliš nepodařilo.
Úvodní pojednání Jana Kysely je velice zajímavé. Poměrně jednoduše a jednoznačně nadefinovává pojem populismu s jeho charakteristikou a apelativně káže – bojujme proti populismu, je to na nás. Přibližme se z elitářských pozice rádobyvzdělanců používajících komplexní a komplikované větné struktury přeplněné cizími slovíčky, sehněme se, přibližme se sračkám, ve kterých se Havlův Sládek musí brodit a popřejme našeho sluchu i těm méně privilegovaným. Začněme se chovat normálně a ono se to s tím populizmem vyřeší. A je to vlastně pěkný, srozumitelný příspěvek, který by měl být výchozí pozicí pro následující, které by už třeba tato základní východiska nemusely znovu ustavovat. Ale ony to ty články dělají. Takřka každý definuje znovu populismus a každý to dělá stejně. Ta kniha snad ani není knihou dvanácti autorů, ale knihou Jana-Werner Müllera. Ne, fakt, to je zdaleka nejcitovanější autor sborníku. Čili ono to není tak, že by autoři měli výrazně odlišné pozice. Většinou je mají stejné a stejně se nekoordinovaně motají v kruzích. Jeden má pohled politologa, druhý sociologa, další filosofa. Ale nakonec to vždy vyjde na stejno.
Kniha pro mě byla zklamáním i v kontextu obsahu, který reálně přináší. Čekal jsem analýzu dopadů populismu na právo, analýzu škod, které nám přílišná vulgární lidovost přinesla. A ono ne. Ono se to nepovedlo. To Jan Kysela přiznává, to však danou realitu nedělá útěšnou. Přímo se právem zabývají dva příspěvky. Dále bychom u jednoho bychom mohli předpokládat cílení na vliv na rozhodování soudů, u dalšího na legislativní proces, dále pak na volební procesy a dejme tomu v jednom případě na právo politických stran. U těchto čtyř jmenovaných však jen velice nepřímo a člověk si závěry vlastně musí vymyslet. Čili tři se práva bezprostředně týkají, čtyři nepřímo, u pěti spojnici takřka nenajdeme. To články nečiní nějak špatnými, či nevyužitelnými. Jen zdaleka neplní předpokládatelný cíl.
A některé špatné jsou. Jiné dobré, hlavně ten Kyselův, Wintrův, či Preussův, ale některé příliš dobré nejsou. Za nepříliš kvalitní považuji článek dvojice autorů Marešová, Slavík „Populismus v návrzích na změnu ústavního pořádku České republiky“, který má sice zajímavé téma, ovšem velice povrchně zpracované a poněkud… nemohu si pomoci, vlastně populisticky (spíše elitářsky, to byl pokus o sarkasmus) napsaný. Píší tam co se nám líbí – tedy, že referendum je zlý, zlý, ošklivý případ a věc svrchovaně populistického charakteru. A tedy každý návrh zákona o státním referendu je projevem populismu. Což je kravina. Ona to i může být pravda, ale nelze takto generalizovat. Referendum může býti rovněž procesním prostředkem výrazně demokratickým.
Za katastrofální pak považuji článek Píšův „Populismus a liberalismus jako dvě formy jedné nostalgie“. Autor v zásadě ignoruje základní fakta o termínech „liberalizmus“ a „populismus“ a vytváří relativně absurdní konstrukty, které jsou prakticky naodargumentované. A řekl bych i neodargumentovatelné. V něčem má jistě pravdu, ale výsledná forma je opravdu podivuhodná.
Závěrem si snad postesknu nad jistou zbabělostí autorů, kteří se velice rádi opírají do očividných případů, jako je Polsko, Maďarsko, či snadných terčů jako je Trump. Na Českou scénu se neodváží a o Okamurovi, ANO, Věcech veřejných a dalších, se prakticky nedozvíme. Čest výjimkám, nejotevřenější byl patrně Wintr. Autoři se nechali unést a uprchli z vlastního domácího prostředí.
Chápejte, ono to není nezajímavé čtení! Naopak, člověk se dozví poměrně dost zajímavých informací. Ale to „zajímavé“ tvoří tak 30% textu a navíc to „zajímavé“ vlastně ani nenaplňuje to, co by mělo být účelem knihy. Tedy podle mě. Má cenu to číst? No jéje, samozřejmě, že má. Jen já jsem z toho byl zklamán. A propos, dvě hvězdy jsem nedal proto, že by si je kniha zasloužila. Sám bych jí dal tři. Ale pro ochlazení očekávání jsem jí chtěl posunout do modrých čísel.“... celý text
— Set123
Právnický Olymp
„Mezi poměrně klasické výkladové metody v právu patří výklad historický. Ten lze chápat ve smyslu objektivně historickém (tedy výklad práva na základě historických faktů, které na jeho počátku stály), nebo subjektivně historický (ten hledí na vůli tvůrce – hledá se tedy vůle zákonodárcova, či soudcova, poněkud pateticky řečeno, snažíme se zjistit co měl básník na mysli), tedy rozlišujeme výklad marxistický a intencionalistický, Já zcela chápu onen marxistický výklad, uznejme však, že má tendenci sklouzávat k originalizmu a originalizmus je hloupý. Ale ano, své dobré opodstatnění to má, lze tak například dojít závěru, že je nějaká právní norma již obsoletní. Intencionalistický přístup však nesnáším. Nemám ho rád. Prostě ne. Je na nic. Podivejte se, však ej to absurdní, ptát se například, jaký byl úmysl zákonodárce. To je blbost. Zákonodárce je v legislativním procesu několikasethlavou bestií, která zkrátka žádný jednotný úmysl nemá! To zkrátka nedává pražádný smysl. Tak u soudců. Proč bychom měli my zjišťovat, proč soudce rozhodl, jak rozhodl, není-li to z textu patrné? To je irelevantní. Buď to v textu rozhodnutí je, tehdy se bavíme o řádném a dobře odůvodněném rozsudku a můžeme dom. Pokud to tak není, můžeme na odvolačku. Tak jako v literatuře nedává valný smysl vykládat dílo životem autora, tak nedává smysl vykládat rozsudek životem soudce. Ovšem tak, jak se literární vědci hrabou v životopisech autorů, tak se my občas hrabeme v životopisech soudců. Pravda, angloamerický systém je na to více nastaven, tam rozhoduje soudce Scalia, ne Soud jménem Republiky. Ale i my si občas zahřešíme.
Není to po mém soudu dobře. Otevíráme tím, myslím, dveře, které otevřít nechceme. Politické postoje jednotlivých soudců pak přestávají být děsivé, sami soudci se jich nebojí, veřejnost se jich neděsí a justice začíná být politizovaná. Pokud všichni beztak víme, že je autor pravičák, nebo levičák, progresivec, konzervativec, nebo regresivec, není důvodu proč by tyto své postoje nevpustil i do svého rozhodování. A to je strašně špatně, tvoříme tak justici jen pro tu skupinu obyvatel, která je zrovna privilegovaná bytím většinou, osoby s kreační pravomocí pak totiž ony názory znají také. To já nechci, já chci justici pro všechny.
Je-li však tento přístup někde ospravedlnitelný, není tomu u běžné justiční soustavy, ale je to Ústavního soudu. Ten je totiž jediný a je konečný, není tu odvolačka, ke které se obrátit, číst nálezy Ústavního soudu musíme pečlivěji a hlouběji. A v tom tato kniha, myslím, pomáhá. Rozumějte, ani zde to není dobře. Vybírat soudce podle jejich postojů je strašná věc. Miloš Zeman proslul mrvením české ústavy. Co mohl, to rozdrásal. I kreační pravomoc využíval vskutku děsivě. Posledním případem je Aleš Michl. Co však udělal relativně dobře, to bylo obsazení ÚS. Pravda, bylo to spíše silným neformálním vlivem Pavla Rychetského, ale to je jedno. Teď se to snaží, zdá se, napravit, což vede k rozbouření právního světa (Myslím tím tezi o „předjmenování“ předsedy Ústavního soudu) a k podobným prohlášením:
https://twitter.com/JosefBaxa2/status/1600860354002956289?ref_src=twsrc%5Etfw%7Ctwcamp%5Etweetembed%7Ctwterm%5E1600860354002956289%7Ctwgr%5Ef6cc910a5bee7bc8841048691b222c344a724a1e%7Ctwcon%5Es1_&ref_url=https%3A%2F%2Fct24.ceskatelevize.cz%2Fdomaci%2F3549622-baxa-v-reakci-na-spekulace-o-novem-predsedovi-ustavniho-soudu-varoval-pred-prznenim
Politizace justice je zkrátka strašlivá věc. Nicméně platí, že na Ústavním soudu má svoji úlohu a je dobré znát osobnosti a životy jeho soudců, už proto abychom zjistili co se osvědčilo a co nikoliv. Pro mne, který první ani druhý ústavní soud ani nezažil je prak fascinující hlouběji poznat takové titány jako je Pavel Holländer, Vladimír Čermák, či Vladimír Klokočka. To jsou velká jména a vznáší se nad nimi duch jisté posvátnosti. Navíc nás teď čeká jmenování nového, Čtvrtého ústavního soudu a je to právě reflexe minulosti, co nás může poučit pro budoucnost. Tak tedy, bůh nás chraň, dej aby se to povedlo alespoň tak, jako Třetí ústavní soud.
Celkově je to kniha dobrá (ač proměnlivě, každou kapitolu psal jiný autor), která sice nemá reálnou hodnotu pro právo, ale jistý smysl má, jak jsem se pokusil výše popsat. Neměl by být přílišný, ale má jej.“... celý text
— Set123
Listina základních práv a svobod - Komentář
„Spokojenost“
— palka452
Jan Kysela - knihy
Žánry autora
Fejetony, eseje Literatura česká Literatura naučná Biografie a memoáry Politologie, mezinárodní vztahy Právo
Štítky z knih
20. století Česko, Česká republika politika Československo soudci, soudkyně sociologie právo politologické eseje dějiny Evropy zákony
Kysela je 1x v oblíbených.