• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Hlava státu - Jan Wintr

Sborník obsahuje dvanáct studentských prací z výjezdního semináře z ústavního práva, pořádaného v dubnu 2024 Právnickou fakultou Univerzity Karlovy v Peci pod S... detail knihy

Nové komentáře u knih Jan Wintr

Proměny parlamentní kultury

„Mutatis mutandis platí zde samozřejmě totéž, jako o prvém dílu této knihy, Česká parlamentní kultura. Nadále zjevně platí, že knihu nelze hodnotit jako kdovíjak složité odborné dílo právnické. Je to spíše legalizující pohled na politiku české republiky v proměnách, kterých se jí dostalo v jejím šestém až osmém volebním období. Snad jedna kritická poznámka, která mne právě v tomto smyslu napadla. Autor měl počkat ještě tři roky. Měl si počkat na první opoziční období hnutí ANO, kterému se podařilo za mohutné (až osmihodinové!) pomoci Tomio Okamury zablokovat náš legislativní sbor v míře, která byla ještě v osmém období nepředstavitelná, Volný, ne-Volný. Kniha nabízí opravdu totéž, jako prvý díl. Snad závěrem specificky navrhuje nikoliv pouze apelaci na zlepšení personální kultury, dává dokonce přímé návody na změnu jednacího řádu, s nimiž je nezbytné souhlasit. K smutku čtenářovu Wintr znovu nabízí kontrastní pohled do zahraničí. Ukazuje například praktiky AfD, které se zdají v prostředí Bundestagu katastrofou, u nás by byly denní rutinou. Ukazuje, a to je nejsmutnější, některé příklady „kauz“ porušení dobrých mravů jednání z anglického parlamentu pod tehdejším vedením speakera House of Commons Johna Bercowa, schopného vyloučit z jednání osobu, která jiného člena orgánu označila za lháře. A to Bercow patří jednoznačně k liberálnějším speakerům historie. Jednoduše – Jan Wintr si z nás zase utahuje. Třebaže s menším nadhledem, než dříve, problémy našeho sboru zákonodárců už totiž rozhodně nejsou vtipné. Posledně, Wintr ukazuje našemu státu, jak si přivydělat nějaké kačky. Čtení stenozáznamů naší sněmovny je tak zábavné, že by se to dalo tisknout a prodávat...“... celý text
— Set123

---

Česká parlamentní kultura

„Čtení této knihy jeví se nezbytně provázeno zásadní otázkou – jedná se o odbornou publikaci, nebo vtip? Tato otázka přirozeně pramení z jiného váhání – je naše Poslanecká sněmovna spíše vrcholovým politickým tělesem, nebo vtipem? Dilema je to, přirozeně, falešné. Kniha je to jistě odborná, ne o to méně vtipná. Naše Poslanecká sněmovna je jistě vrcholným politickým tělesem, o to je pak smutnější, že je vtipem. K tomu nicméně patří snad banální, neméně však pravdivé tvrzení, že demokraticky volená politický tělesa jsou v nejlepším přesný obrazem volící společnosti. Slovy Mirka Kalouska – snad si lid uvědomuje, jaké je hovado. Musím za sebe prohlásit, že prostředí organického ústavního práva a (především) politologie svědčí Wintrovi lépe, než právní teorie. Proto se ostatně dostal na Ústavní soud. Kniha je velice povedená po téměř všech stránkách, s drobnou dvojí výhradou. Jednak, její velká (ale opravdu velká...) část je citační, což obecně mívám sklon kritizovat. In concreto mne ovšem nenapadlo, jak se to vlastně dalo udělat jinak. Ono by ostatně této knize svědčilo převedení do audiovizuální podoby. To tedy dohromady problém není. Druhá výtka směřuje k utopení práva (které se snaží být přítomno) v záplavě satirických komentářů a přesných citací našich politiků (satirických i v těch okamžicích, kdy jsou jejich autoři smrtelně vážní). Jako učebnice práva poslanecké sněmovny to tak patrně sloužit nemůže. Jelikož to však ani zdánlivě není ambicí knihy, ani to jí nevytýkám. Nu a jinak je to skvělé. Autor odvádí skvělou práci, když ze stovek hodin stenoprotokolů vybírá ty, které skutečně v plných barvách vykreslují náš Parlament v letech. A je tomu vskutku tak, autorovi se daří vystihnou specifika jednotlivých sněmoven, je jasné, které předsedá Klaus (s jeho „to je ale falešné přirovnání“, či „chcete odpovědět na tuto neotázku…“), Zeman, či, nedej bože, historická ostuda naší politiky, Vlček, jako třídní idiot. Na vybraných okamžicích naší sněmovny pak předestírá poněkud smutný pohled na naší parlamentní kulturu, který je hned v úvodu navíc zlomyslně a škodolibě konfrontován s tehdejší (tedy před AfD) kulturou Německa a Británie. Celý text je navíc doplňován krásně suchými poznámkami autora, které jej dokonale doplňují. Jej, to bylo fajn čtení. O to víc se těším na aktualizační Proměny parlamentní kultury.“... celý text
— Set123

---

Metody a zásady interpretace práva

„Nu, jak jsem se na Wintra těšil, je to dohromady trošinku zklamání. No spíš hodně. Wintr sám v knize konstatuje, že se chce pokusit spíše o deskriptivní analýzu právní metodologie na našem území (čemuž, mimochodem, odpovídá množství cizojazyčných autorů...). Musím uznat, že se mu tento cíl jednoznačně podařilo naplnit. Podle mě to dohromady za moc nestojí, ale cíl byl splněn, jednoznačně. Je to deskripce. Abych Wintrovi nekřivdil (je snad cítit, že slovo deskripce píši s kostým despektem), obsahuje i normativní část pravidel aplikačních předností, které jsou, upřímně, vlastně celkem pěkně shrnuty a celkově dávají smysl (třebaže s některými částmi jich, i celé knihy, nemusím souhlasit). Dohromady je to však především deskripce. Navíc ve dvou věcech mimořádně iritující. Předně (a to mě teda pořádně sralo), asi třetinu knihy (možná trošilinku méně, ale ne o moc), tedy reálného textu, tvoří citace. Ani ne popisy právních případů, prostě okopčené citace. To jako pardon, ale proto, aby mi někdo napsal mimořádně stručný metodologický komentář k judikatuře, nepotřebuji profesora právní teorie a jednoho z nejslavnějších právníků v republice. Skoro bych čekal trošku víc. Druhá nepěknost je míra fixace na Melzera. Podivejte, já Melzera rád a jeho knihu ostatně také (při aktuálním pohledu na právní metodologii je jeho kniha patrně nejlepší), ale k tomu abych znal Melzera mi stačí Melzera. K tomu, abych znal Melzera, nepotřebuji Wintra. To jako pardon! Wintr přináší sumu judikatury a přináší pohledy mimo soukromé právo. Snad i trochu systematičtější a do českého právního řádu uzavřenější pohled (což je jistě fajn), přeci bych od pana profesora (tehdy docenta, vím, vím) čekal víc. K obsahu knihy jako takové snad jen pár glos. Předně, Wintr (a to je opravdu patrně jeho největší deviza, pramenící z konstitucionalistické jeho historie) pracuje silně zakotven v českém právním řádu a ústavním pořádku. Jedná se mu opravdu o deskripci domácí, jednotlivé interpretační metody snaží se obhájit coby součást aktuálního práva (k tomu já ještě níže). Poprvé v životě jsem ale kvůli tomuhle čtení začal přemýšlet, zda nedat za pravdu Lavickému a jeho tvrzení, že zákonodárce by neměl jakkoliv metodologii upravovat (viz jeho komentář k §2 OZ v bílé Beckově řadě). Legalizace metodologie je prostě vadná a uzavírá interpretovi volný přístup k textu. Což nepomáhá právní jistotě (zprasit jde kdykoliv, cokoliv, jakkoliv a za použití jakýchkoliv nástrojů), jenom právní rigiditě a oslabuje to kritické čtení textu. Metodologie nadále zůstává plně v rukách interpreta, zákonodárcovy imperativy mají jen omezenou sílu – hlavě tam, kde se dotýkáme požadavků práva ústavního (v kategorii striktní závaznosti ostatně nelze s autorem nesouhlasit). Druhá má připomínka je snad nejdůležitější (pro mě). Naprosto nemohu souhlasit se základním východiskem knihy. Sice, že by snad interpretační metody měly představovat principy v Alexyho smyslu. Jednak je to podle mě kravina, jelikož tyto principy dle Alexyho slouží prima facie k poměřování při zásahu do jednoho z nich. Jeden na úkor druhého potlačíme. Musí tedy dojít ke škodě na jednom z takových principů. Jak chcete tohle dovozovat u interpretačních metod, bože můj? Jednak, principy jsou normativní, interpretační metody metanormativní. Nelze je pokládat na stejnou úroveň. Jednak, závaznost interpretačních metod je podstatně komplikovaněji odvoditelná, při absenci materiálních pravidel, která by nastavovala. Dalším problémem, který autor ukazuje, nevšímá si jej však, je pak metafyzická povaha takové koncepce. Říkám to s jistou nadsázkou, ale přeci. Autor říká, že metodou výkladu systematického (a teleologického, kdyby v tom už teď nebyl bordel), je poměřování principů. Tedy, princip Alexyho poměřování principů je zakotven do práva Alexyho principem. Jsou tedy interpretační pravidla jako bůh, vznikající sama ze sebe? Rád bych se to ještě pustil do kritiky nedostatečné Wintrovy kritiky historického výkladu. Ale to jsem udělal již na více místech (ostatně právě už u toho Melzera), jednak by to bylo na dlouho a není to jen Wintrova chyba. Odpustím si to tedy. Ostatně bych vůbec měl ještě víc výhrad, ale budu dnes hodný.“... celý text
— Set123

---

---

Proměny parlamentní kultury

„Kdyby tato kniha nebyla realitou všedních dní naší politické scény, tak by se člověk i od srdce zasmál a autorovi zatleskal. Ano, potlesk autorovi patří (a to velký), ale ten smích čtenáři ztuhne na rtech, když ví, že to co je tam popsáno je smutným divadlem, v němž hrají "herci" co o nás rozhodují.“... celý text
— Mikkinnen

---

Listina základních práv a svobod - Komentář

„Spokojenost“
— palka452