Populární knihy
/ všech 5 knih
Nové komentáře u knih Jana Ondřejková
Kolos na hliněných nohou? K proměnám státu a jeho rolí
„Jak postupně stárnu (řekl student), stávám se postupně snad i jaksi kritičtějším, než jsem býval. (Možná je na vině také přibývající znalost některých věcí, ale to spíše ne.) Ke knihám, k Janu Kyselovi (to mě bolí obzvláště – jako komentátora ve vztahu k organickému právu jsem jej vždy měl velice rád.)
Knihu jsem si před časem koupil po přečtení teoreticky dosti komplikované Bellingově legitimitě moci v postmoderní době. Čekal jsem, zjevně velice mylně, podobnou knihu dobré teoretické kvality, se kterou mohu nesouhlasit, ale alespoň je opravdu hutná. Kolos takový není.
Jedná se ve skutečnosti spíše o takové víceméně povrchní komentáře. Nechci tím nikoho urazit, pro začínajícího studenta práva to jistě bude zajímavé čtení, mě se ovšem jak pojednání o lidských právech, které je dost povrchní, tak třeba to o EU, které v zásadě hoví poněkud panickému veřejnému diskursu médií, připadala dosti plochá.
Zajímavějším je snad Kyselův článek prvý a spoluautorský článek poslední. Ten první při nejmenším zajímavě popisuje vývoj státnosti a je schopný čtenáři poskytnout jistý pojmový aparát, ten poslední zase reflektuje zajímavé otázky, ve kterých je Kysela doma – třeba politické strany, či přímou demokracii. I zde je však člověk v nejistotě, zda to nejsou sice zajímavé, ale stále prostě spíše glosy. K tomu konzervativní - jeden z recenzentů napsal umírněně – no možná, přeci po mém soudu nepříliš inteligentně, pokud například práva zvířat odbíjí coby právní expanzionismus aniž by se jakkoliv zabýval etickým základem, o který se množství autorů zasloužilo a který není banální. Chcete-li, považuji za konzervativní hloupost odmítání něčeho prostě že to odmítám (aniž bych sám chtěl právě zde tato práva obhajovat, s obecnou tezí o proliferaci práv souhlasím).
Nadto se knize podařilo mě jednou pořádně nadzdvihnout ze křesla. Pardon, ale pohádku o zlém pozitivismu jsme si mohli odvolit... no vlastně nikdy, představu o zlém pozitivismu vyvracel už jeho zakladatel Bentham, jeho spojitost s nacismem pak už Viktor Knapp a každý jeden alespoň trochu kvalitní filosof (dovolím si zde odkázat na svůj komentář ke strůjci této pomluvy, Radbruchovi: https://www.databazeknih.cz/knihy/o-napeti-mezi-ucely-prava-347278). Ta spojitost zkrátka neexistuje a přesto je tu Pavlem Ondřejkem zase vytahována. Ostuda.“... celý text
— Set123
Ústavní soud ČR: Strážce ústavy nad politikou nebo v politice?
„Nějako se vám nemohu zbavit pocitu, že Leges vydává spíše pop-právnickou literaturu. Nic proti tomu, já to rád, alespoň si při tom odpočinu, ale chtěl jsem se s vámi podělit o tento poznatek.
Kniha je to co sama deklaruje. Probírá témata spíše politologická, než právnická (ne že by ta neobsahovala, jen primární fokus se soustředí na politologii), rozdělena do celkem šesti obsahových kapitol, kterým se více či méně obsáhle věnuji níže.
Obecně pouze toliko: nejsem si jist významem a smyslem knihy zdá se být opravdu spíše pop knihou, která většinou nemá kdovíjaký faktický přínos, ale je celkem zajímavé to číst a člověk se u toho tak nějak zabaví. Problém, který mám (vedlejší, irelevantní, nevýznamný) je absence medailonků autorů. Ne že by to bylo směrodatné, ale bylo by fajn podělit se o informaci, z jaké pozice autor píše. Jedná se o výtvor Karlovky, má alma mater je Masaryčka, takže se plně neorientuji v jejich personálním obsazení. Dále k jednotlivým kapitolám:
1) Ústavní soud jako politický aktér dimenze politického systému a pozice ústavního soudnictví v něm
Závěrem kapitoly se autor, dost dobře možná pokárán svými autorskými kolegy, táže rétoricky na to, není-li jeho výplod pouhou intelektuální exhibicí. Odpověď? Ano, teorie v dané kapitole předvedená JE pouhou intelektuální exhibicí. Autor to okecává, jako že teorie je nezbytná a to i když podporuje závěr jehož se dobereme pomocí common sense. Souhlasím s ním, teorie je nutná. Je však třeba rozeznávat teorii podanou s talentem vypravěče, jehož text se dá číst a teorii podanou nesrozumitelným způsobem, užívající co nejobtížnější textovou strukturu, zbytečně složité termíny a upřímně dost zvláštní metodologii. Právě takový je jeho přístup a to nikoliv nezbytně. Nemohu se tak tedy zbavit onoho tíživého pocitu, že ono propojení teorie politického systému a trojdimenzionálního pojetí politiky (kterou se mu naprosto nepovedlo objasnit) v tomto případě opravdu směřovala k pouhému exhibování autora.
2) Institucionální zdrženlivost ústavních soudů se zřetelem k ÚS ČR
Výrazně sympatičtější záležitost. Autor postupně vysvětluje zrod a obsah jednotlivých doktrín soudcovského minimalismu a následně je aplikuje na judikaturu ÚS ČR, kterou prostřednictvím daných doktrín analyzuje. Proč ne, není to nezajímavé a pro mne osobně to bylo hodnotné a v budoucnu patrně použitelné. Jistě, prakticky jsem se nic moc nového nedozvěděl ve vztahu k našemu soudu (velkou část probírané judikatury jsem znal a její obsah chápal, čili se mi dostalo toliko teoretického pojmenování a pár zajímavých postřehů), ale zde se teoretické vymezení (na rozdíl od příspěvku prvého) zdá užitečné.
3) Postoje soudců a jejich vliv na senátní rozhodování ÚS ČR
Ač jsem si vědom, že tvorba této kapitoly musela být mimořádně vyčerpávající (byla-li vedena kvalitně) a oceňuji tak autorovu práci, nejsem si jist její reálnou hodnotou, ta popovost se právě zde projevuje, myslím, nejvíce. Jedná se o široký soubor dat o výkyvech rozhodování mezi jednotlivými soudci Třetího Ústavního soudu (tedy aktuálního složení před výměnou Musila za Šámala a odchodem Šimáčkové). Nejsem si však jist hodnotou jednotlivých ukazatelů. Například hodnota vlastnické právo x sociální práva je rozdělené arbitrární a rozdělení (zjednodušeně) konzervativní, kompromisní a progresivní se mi zdá příliš otevřené svévoli autora. Ten se pokouší svá kritéria vysvětlit, po mém soudu však vysvětlením zůstává tak se mi to líbilo.
I kdyby s užitou metodou problém nebyl, reálný přínos je spíše banální. Soudci rozhodují jinak, dobře. Šimáčková je progresivnější a zaměřenější na sociální práva, než Suchánek. Dobře. Jsem tak nějak věděl. Jistě, tady to máme kvantifikované a pohromadě v tabulce to má větší průraznost, navíc s tak trochu apokalyptickým závěrem, ale přeci jenom Jak říkám, spíše pop.
4) Sebeomezení ústavního soudu, státní občanství a bezpečnost státu
Autorka na poměrně malém prostoru demonstruje ukázkové případy sebeomezení ÚS na nálezech, které jsem měl poměrně nedávno možnost sám číst. Osobně je považuji za nedobré a souhlasím v tomto případě spíše s disentujícími soudci (ostatně s Vojtěchem Šimíčkem jsem tyto nálezy sám diskutoval (a mnohé další, ano, chlubím se!) a jeho pozice je po mém soudu výrazně přesvědčivější, než zmatlaná a přehnaně opatrná pozice většiny. Ostatně celý koncept čl. 26 je po mém soudu poměrně absurdní stát nedůvěřuje vlastním soudcům, kterým druhou rukou dává nejvyšší stupeň prověrky Naštěstí senátní přístup byl jiný a, mimo jiné, docent Šimíček provedl jistou remeduru. Ostatně v této věci se zjevně shoduji s autorkou.
5) Promlčení zločinů komunismu: etablování soudu jako ústavního prvku
V zásadě dobrý a bezproblémový rozbor dvou nálezů ústavních soudů v jejich komparaci. Není zde co vytknout. Obsahem je jeden z nejslavnějších a nejcitovanějších nálezů vůbec (Pl. ÚS 19/93) a u toho je vždy fajn se pozastavit. Náhled do maďarského ústavního soudu byl také fajn.
6) Dva zpolitizované jazykové spory před dvěma prvorepublikovými nejvyššími soudy v. r. 1928
Poslední kapitola je sice zábavná (což obecně prvorepublikové etablování soudnictví bylo), ale její, významem si nejsem jist. Zvláště pak když se vlastně ani nevěnuje ústavnímu soudu, pouze ústavnímu tématu a ani z historického hlediska se mi vývojově jazykové téma nezdá příliš významné.
Fuj, ke konci jsem hnal“... celý text
— Set123
Jana Ondřejková knihy
Ondřejková je 0x v oblíbených.