• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 7 knih

Nové komentáře u knih Jiří Chotaš

Moderní univerzita; ideál a realita

„Ďalší, pomerne rozsiahly kompilát prác na univerzitnú tému. Kniha je rozdelená na dve časti. V prvej sú reflexie českých vedcov a akademikov na prejavy známejších kolegov, ktorí tvoria druhú časť knihy. V tej sú zahrnuté práce takých osobností ako Friedrich Schiller, Imannuel Kant, Fridrich Wilhelm Joseph Scheling, Johann Gottlieb Fichte, Friedrich Daniel Erns Schliermacher, Wilhelm von Humboldt, Friedrich Nietzche, Karl Jaspers, Theodor W. Adorno, Edward Schils a Hans-Georg Gadamer. Čo možno oceniť hneď na úvod, je poctivé prihlásenie sa zaujatosti autorov ku konzervatívnemu prúdu a konzervatívnemu výberu obsahu. „Predkladaná kniha je zaujatá: patrí k nej vyznanie viery v túto tradíciu a v jej budúcnosť, viery v to, že perspektívou našej spoločnosti a ľudstva ako celku je práve rozvíjanie tejto humanistickej tradície vzdelávania.“ Ďalším prínosom je ona prvá časť, ktorá väčšinu diel uvedených v druhej časti reflektuje, dopĺňa, ozrejmuje či kritizuje. Recenzovať či sumarizovať tak myšlienkovo bohatý a originálny zborník je nad sily autora avšak prostredníctvom útržkov sa pokúsi čitateľovi predložiť niektoré zaujímavé postrehy či state z diela. Holger Guschmidt, veľmi zaujímavo podtrháva univerzálny charakter stredovekých univerzít aj na základe vyššieho počtu zahraničných študentov napr. Bolonskej univerzity ako sme zvyknutý hoci i dnes. Sám záverom svojho príspevku konštatuje, že debata o univerzitách prebieha od roku 1800 a dnes stojíme pred pálčivými otázkami v podobe, či vzdelanie existuje, resp. či má existovať, to predstavuje určitý odklon od predošlej debate o podstate vzdelania a jeho obsahu. K téme stredovekých univerzít dopĺňal Jiři Chotaš vo svojom príspevku pohľad na určité „neuznávanie“ akademických titulov absolventov mimo akademický svet. Titul neznamenala náhradu či predpoklad napr. kňazského povolania a univerzitný lekári nemali žiadne privilegované postavenie v lekárskom cechu. K určitým zaujímavostiam patrí aj Schilsova poznámka, že na jedny z najznámejších nemeckých univerzít 19. st. bolo len okolo 500 študentov a na veľkej Berlínskej univerzite bolo pred prvou svetovou vojnou „až“ 8.000 študentov(!). Ivan Landa vo svojom príspevku k dialógu Fichteho a Schleiermachera uvádza, že otázka by mala byť postavená aj tak, či sa poslanie univerzity má vyčerpávať reprodukciou pracovnej sily. Milan Sobotka k Hegelovmu výkladu dopĺňa, že kým „grécka rodinná dôvernosť a oddanosť svojej obci bola spojená s poslušnosťou voči zákonom rodiny a obce v ktorých jedinec nevidel obmedzenie svojej slobody ale prejav ducha, čo bola prvá škola ľudstva. Dnes dejiny vyvrchoľujú v spoločnosť v ktorej jednotlivec pracuje pre druhého taktiež, ale na rozdiel od antiky už len nepriamo.“ Jindřich Karásek vo svojom „ponurom“ príspevku približuje neblahé dosahy kapitalitickej morálky založenej na zisku, ktoré zároveň neblaho dopadajú aj na samotnú ideu univerzity. Príspevok bol oproti ostatným zaujímavý a pútavý. Za asi najzaujímavejší príspevok možno podľa autora označiť príspevok Filipa Grygara „Idea univerzity jako idea komplementarity“. Príspevok najprv približuje filozofické východiská fyzikov Heideggera a neskôr Bohra. Práve Niels Bohr a jeho „fyzikálna filozofia“ predstavuje mimoriadne zaujímavé a podnetné čítanie. „Na začiatku 20. storočia sa preto voči doterajšej karteziánskej tradícií subjekt-objekt skúmania alebo ideálu kontinuity všetkého diania vymedzila nie len fenomenológia, ale taktiež filozoficky experimentálne vznikajúca kvantová teória, čo spôsobilo a stále spôsobuje teoretickú a praktickú revolúciu v našom každodennom živote, logike a chápaniu vesmíru. Od prelomových príspevkov Plancka a Einsteina k rodiacej sa kvantovej teórie ukázali nasledujúce búrlivé filozofické diskusie a časté paradoxné výsledky experimentov, že v skúmaní hmoty a žiarenia či svetla sa stretávame s úplne inou neklasickou skúsenosťou, ktorá narušuje novoveké merítka vedeckosti vedy. Na základe objavenie diskontinuity či kvetovaní energie žiarenia...Kvantové merania a experimenty deštruujú prísne subjekt-objektové paradigmy a nastoľujú okrem iného štatistické pravdepodobnosti, náhodnosti a naviac holistický subjekt-objektové paradigmy a nastoľujú okrem iného štatistickú pravdepodobnosť, náhodnosť a naviac holistický charakter prírody, ktorej sme súčasťou.“ „Možno totiž povedať, že celkové porozumie veciam, skúmaným javom, udalostiam alebo bytiu je vždy už dejinnej motivované, situačné a premenené. Pozorované veci v každodennom živote, alebo javy v experimentálnom prostredí sa nikdy neukazujú naraz, ale len z konkrétnej perspektívy a nikdy mimo náš rámec predporozumenia alebo experimentálne usporiadanie danej teórie....v dôsledku novovekého rozvrhu vedeckosti vedy sme niekoľko storočí žili v domnení, že jedené správne a unifikované vysvetlenie sveta a vesmíru nám umožní vedotechnika. Od dôb Einsteinových, s príchodom kvantovej teórie alebo s nárastom špecializovaných odborov a rozborov vedeckého myslenia v súčasnej histórií, metodológií či filozofií vedy sa ukazuje, že išlo o metafyzický predpoklad či akt viery, ktorý túto hypotézu imunizoval.“ Záverom Grygar konštatuje, že „Bohr preto v biológií nezastáva ani mechanistickú, ani vitalistickú alebo teologickú, náboženskú či inú pozíciu, ale komplementárny vzťah, ktorý samozrejme zahrňuje i naše predporozumenie fenoménu živého ako nás, živých bytostí.“ Uvedené poňatie umožňuje pochopiť stredoveké univerzitné vzdelanie v podobe trivia alebo kviria ako základný kameň pochopenia sveta okolo nás. Lekárska veda ako veda o tele, filozofia ako veda o mysli a rozmýšľaní, právnická veda ako veda o spravovaní štátneho telesa, artistické vedy ako vedy a poznanie, teologická veda ako veda o Najvyššom a zároveň veda ktorá ostatné spájala a koncentrovala. Z „bohrovho pohľadu“ bolo stredoveké vzdelanie naozaj univerzálne ... Viac na http://oprave.blogspot.com/“... celý text
— Benedikt

---

Hegelova dialektika

„Knihu jsem si naivně půjčil s tím, že mi poslouží jako úvod k Hegelovi. Spletl jsem se, tyto eseje (včetně Hegelova závěrečného) předpokládají vcelku pokročilou obeznámenost s jeho filosofickým dědictvím a spíše jej dále interpretují, než že by šlo o historické shrnutí. Dovolím si povzdech - netušil jsem že skok z Kanta na Hegela bude takto náročný. Ten jazyk je těžce abstraktní, plný nuancí a výrazů, kterým jsme navyklí připisovat jiný obsah. Poradí mi někdo ze zdejších čtenářů který spis je vhodnou vstupní branou do Hegela pro někoho, kdo filosofii nestuduje systematicky?“... celý text
— m4xp4yn3

---

Kantův kategorický imperativ

„Celý sborník je věnován Kantově etice, a to především její hlavní zásadě – kategorickému imperativu. Kant si od této zásady sliboval, že se stane jednoduchým kritériem pro posuzování mravnosti jednání a zároveň, že bude jednajícího k morálnímu jednání motivovat. Nejen filozofové se dodnes přou o to, jak tato zásada svou úlohu plní. Kant (ale také stoupenci utilitaristické etiky, jako jsou Habermas nebo Rawls) stojí v opozici proti současným „trendům“ v morální filozofii, jako jsou různé druhy skepticismu, relativismu a dogmatismu, a to především proto, že vychází z předpokladu, že mravní jednání není věcí libovolného rozhodnutí, a ani nejde o nějakou naučenou konvenci, ale že je podřízeno jistým posledním závazkům – kvůli jejich dodržování jsme druhými i sebou voláni k zodpovědnosti. Spor s Kantem nastává až v momentu (ve kterém není zajedno ani současná diskuze), kdy požadujeme přesné určení nejvyššího pravidla pro posouzení. Kantovu kategorickému imperativu je často vytýkáno, že je chápán spíš jako test toho, co je v souladu s povinností – tedy test legality ne morálnosti jednání, a taky suverénní pohrdání všemi důsledky, které jednání (jež je v souladu s povinností) přináší pro štěstí zúčastněných – tedy lhostejnost k blahu člověka. Pojí se s ním také různé problémy, jako např.: Co můžeme chtít jako obecný zákon? Protože říká, že mravně přikázaná jsou všechna jednání, která spadají pod pravidla, která se dají zobecnit. Jenže ... problém je, že tímto „testem“ procházejí i pravidla, která jsme si sami uložili: např. každý den zazpívat jednu písničku ( to už samo o sobě se nám jeví jako mravně irelevantní) ... Kant s tím ale problém neměl, protože kategorický imperativ nevztahoval na jakákoli pravidla, pouze na MAXIMY, které patří do rodu praktických zásad (principů) – jejich specifická odlišnost je, že platí subjektivně (ne objektivně) – platí tedy pro individuální subjekt jako určení mé nebo tvé vůle, a to bez ohledu na to, zda je uznávána objektivně – proto mohou být maximy pro různé lidi různé. Toto je samozřejmě jen "ochutnávka" toho, co se v tomto sborníku dočtete, těch témat a úhlů pohledu jak bylo řečeno, je mnoho. Koho Kant zajímá, určitě pro něj bude toto čtení zajímavé. Mě např. zaujalo rozlišení maxim a pravidel, které je důležité z mnoha důvodů, např. protože maximy a pravidla nemají mezi sebou jednoznačný vztah, ... nelze najít žádnou jednotnou odpověď, a to hned z několika důvodů: ... jedna a táž maxima (např. bezohlednosti, pomsty, …) vyžaduje za různých okolností různá pravidla jednání, ale také ... k jednomu a témuž pravidlu jednání je myslitelná více než jedna maxima ... pak se jednání řídí pravidly různých maxim – a tak může být v jednom případě mravně zakázané, ale v jiném mravně dovolené a v jiném zase mravně přikázané ... a hledání normativních vzorců je třeba pro mě zajímavým tématem :-) ... sborník doporučuji každému, kdo se o takové a podobné otázky zajímá, ... je hodně odborná, takže doporučuji každému, kdo má v dané problematice základy Kantovy etiky už za sebou :-)“... celý text
— alef

---

---

Hegelova dialektika

„Celá kniha je složená z dříve publikovaných článků zahraničních autorů. Právě toto způsobuje velmi slabou možnost pro nefilozofy, kteří o Hegelově dialektice znají jen úplné základy (teze, antiteze a syntéza), se o ní z knihy cokoli dovědět. Kniha postrádá především propracovaný úvod, který by pomohl se zorientovat v problematice, která bude následně řešená, jednotlivé kapitoly tak jsou předhozeny, aniž by čtenář věděl, co se v nich bude řešit. A co je nejhorší, texty jednotlivých kapitol jsou pro nefilozofa naprosto nesrozumitelné. Nejhorší ze všech je hned první kapitola, plná cizích slov, ale zcela nečitelná, která určitě dokázala nejednoho čtenáře odradit od přečtení celé knihy: "Podstatné jméno, doplňující řecké přídavné jméno διαλεκτικη, proto není τεχνη - jako u Sókrata a Platóna; ledaže bychom toto τεχνη chápali nikoli ve všedním významu jako know-how označeného předmětu - pojmu - samého. Bylo by rovněž mylné, kdybychom chtěli zkratkovitě doplňovat podstatné jméno επιστημη, vědění; v každém případě to není primární doplnění, které bychom měli provést. Kdybychom chtěli pro doplnění použít vhodné termíny z řečtiny, museli bychom volit podstatná jména αρχη (princip, původ) a χινησις (pohyb). Dialektika je pro Hegela primárně αρχη χινησεως (princip určitého pohybu)." Zbytek je lépe napsaný, ovšem o Hegelově dialektice se z něj příliš dovědět nedá. O Hegelovi se říká, že jeho texty jsou náročné na čtení. Tato publikace měla přiblížit základní Hegelovu filosofickou metodu, která by pomohla s porozuměním jeho textům. Tomuto cíli se však ani v nejmenším nepřibližuje, když představuje texty vyjádřené tak, že jim nelze bez větší filosofické praxe rozumět. Pro mě jde tedy o zcela nenaplněný cíl, přestože je mi sympatická snaha autorů. Za největší a snad i jediný smysl knihy tak považuji zařazení výborného textu samotného Hegela jako poslední kapitoly knihy, který o dialektice dokáže říci mnohem více než všechny nic neříkající kapitoly před ním.“... celý text
— mcleod