Nové komentáře u knih Joe Roman
Velryba
„O velrybách a lidech. V knížce amerického biologa Joe Romana se setkáváme s velrybou jako symbolem biblickým i ekologicko-ochranářským. Nebo s velrybou coby předmětem výzkumu (kdy se v lidské mysli vyvíjí z fantaskního monstra středověkých bestiářů přes kojící „ne tak docela rybu“ až po vysoce kulturního tvora, jenž vytváří dědičnou slovesnost podléhající módě a kulturním revolucím, jak jsme zjistili na konci 20. století). Ale většina Romanovy knihy, bohužel, musí být dějinami velrybářství.
Oceňuji, že autor píše o emotivním tématu věcně. Vnitřní pláč nechává na čtenáři, jen mu k němu dává dostatek důvodů. Třebas když cituje jednoho z velrybářů popisujícího své dojmy, když harpunoval kojící matku a její mléko se rozlilo po mořské hladině. - Pár faktů:
* Až do konce 50. let americké válečné lodě používaly velryby jako cvičné cíle při pátrání po sovětských ponorkách.
* Vynález výbušné harpuny, která exploduje uvnitř zvířete (ale neusmrtí ho hned), umožnil lovit i plejtváky obrovské. Jen za prvních 30 let od této revoluce bylo v jižním Pacifiku zabito 40 000 plejtváků. Populace se nikdy nevzpamatovala.
* Japonsko podplatilo Brazílii, aby hlasovala proti omezení komerčního velrybářství, dotací pro tamní zemědělství. Velryby dosud loví Japonsko (zcela bez omezení), Norsko i Island.
„Velryba“ je kniha velmi komplexní, překvapivě vůbec ne amerikocentrická. Čerpá z nejrůznějších zdrojů: eskymácké mytologie, středověkých královských zrcadel či z japonské tradice. Jedna kapitola se soustředí také na biologii velryb (tj. na etologii, morfologii, ekologii atd.). Výklad doprovází množství obrazového materiálu, text je tištěný na křídovém papíře a překlad, ač má svoje mouchy, působí kompetentně a zodpovědně. Takže: víc takových literárních a nakladatelských počinů, prosím.
Ještě subjektivní dodatek. Joe Roman píše o tom, jak velryby vžycky působily na lidskou fantazii. Sám předkládá sugestivní obrazy z dějin: inuitské velrybářské osady proti sobě válčí v brnění z mrožích klů; velrybářské lodě raného novověku, pronikající do arktických vod, připevňují na přídě velrybí ploutve jako štíty proti ledovcům; na amerických pobřežích chátrají opuštěné varny velrybího tuku, který poháněl průmyslovou revoluci; aktivisté z Greenpeace vplouvají na gumových člunech přímo mezi velryby a harpuny mířící z desetipatrové „plovoucí továrny“...
Tento týden jsme shodou okolností probírali velryby na přednáškách ze zoologie a vyučující dával po posluchárně kolovat biofakty. Jak mi postupně procházel rukama obří obratel, kostice mláděte nebo ušní bubínek větší než moje dlaň, pociťovala jsem na vlastní kůži, jak fascinující tvorové to jsou. Každá statistika o výlovu, kterou kniha podává, mě bolela. Zvlášť uvědomíme-li si (abych parafrázovala biologa dr. M. Váchu), že ani zvýšení početního stavu jednotlivých druhů, i kdyby k němu došlo, by nenapravilo škody, které jsme napáchali. Nenávratně jsme zničili většinu genetické rozmanitosti populací a také jejich specifické kultury; navždycky.“... celý text
— JulianaH.
