JulianaH. komentáře u knih

Oh wow, tohle je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.
Richard Dawkins kdysi řekl, že si přeje, aby na jeho pohřbu hráli Triumfální pochod z opery Aida, neboť přijít na svět bylo velkým vítězstvím. David Benatar si myslí opak: Better never to have been, jak zní titul originálu.

Benatarův gnosticismus a z něj vyplývající antinatalismus si zčásti notují s Schopenhauerem, ale jihoafrický filosof jde dál. Schopenhauer klade důraz především (byť nejen) na to, že plozením dětí poškozujeme své zájmy; opak nám dokáže namluvit pouze slepá vůle k životu manifestovaná pohlavním pudem. Benatar zdůrazňuje spíše, že plozením poškozujeme zájmy svých potenciálních dětí (případně množením zájmy zvířat). Neboť existence nemá žádnou výhodu oproti neexistenci ani v ideálním světě, naopak existence ve světě plném utrpením je zásadní újmou. Trvat navzdory faktům na tom, že Země je přívětivé místo a život zahrnuje více intenzívnějších slastí než bolesti, je podle Benatara projevem evolučně daného, avšak nemístného optimismu.

Autorův gnosticismus pro 21. století má obdivuhodnou argumentační stavbu, logickou a srozumitelnou. Přesvědčení, že nenarodit se je vždy lepší než se narodit, promýšlí do všech důsledků, přičemž se svědomitě a gentlemansky vypořádává s námitkami odpůrců. Jeho smysl pro humor (knihu věnuje svým rodičům), laskavá jemnost, racionalita a erudice z něj během prvních stránek udělaly mého nejoblíbenějšího filosofa současnosti, který mi vrátil důvěru ve smysl etiky jako akademické disciplíny.

Gnostické přesvědčení o újmě ze zrození samozřejmě nemá za následek pouze antinatalismus; nese s sebou také implikace pro otázky interrupce, sebevraždy (ač autor rozlišuje mezi životem hodným započetí a životem hodným pokračování!), eutanázie, umělého oplodnění, vyhynutí lidstva, ba i množení domácích a hospodářských zvířat (Benatar je nejen bezdětný, ale také vegan, což jeho etice dodává okouzlující autenticitu: žije podle toho, o čem je přesvědčen). Svojí kontroverzností nepochybně šokuje lidi s konvenčními morálkami; tak např. každá těhotná žena podle něj nese břemeno zdůvodnit, proč nešla na potrat (do 7. měsíce). To proto, že přivedeme-li na svět někoho, kdo bude litovat (a k lítosti máme dost racionálních důvodů všichni), vytvoříme tím nějaký subjekt neštěstí, ale potratíme-li někoho, kdo by byl býval na světě rád (kdyby jednou začal v morálním smyslu existovat), nebude tu nikdo, komu by bylo uškozeno. (Můj komentář samozřejmě nemá za cíl reprodukovat argumentační strukturu díla, Benatarovo vysvětlení má značnou komplexitu.) Je to totálně extremistické... a já s tím totáně souhlasím.

Filosof zmiňuje agresivní reakce, které jeho antinatalismus vyvolává - pochopitelně, protože existuje evoluční preference pro optimistický sebeklam a natalistické reprodukční chování. A sama jsem byla překvapená, že jakmile o jeho knížce promluvím, spolehlivě tím namíchnu každého v doslechu. Pro mě je nicméně Benatarovo dílko filosoficky mistrným rozvedením názoru, který je mi hluboce vlastní od puberty a který nacházíme vlastně už v pozdně antické gnózi, v díle "heretického" křesťanského myslitele Markióna z Pontu (doporučujícího všeobecný celibát a mírumilovné vymření), u Schopenhauera a v buddhismu (s jeho představou o světě coby koloběhu utrpení, z nějž můžeme vyváznout vyvanutím a nereprodukováním života). Když jsem v pubertě sdělila svému tatínkovi, že přivést na svět děti od něj nebyl právě nejaltruističtější a nejmorálnější čin, málem jsem dostala do zubů. :D A přitom je tento názor jenom částečkou ve vytrvalém a hlubokém proudu indoevropského myšlení (a ne pouze indoevropského, jak ukazují citáty z židovských náboženských textů v posledním oddílu knížky). Jaká čest, být na stejné lodi se šarmantním vedoucím johannesburské filosofické katedry... :)

"Tím však nechávám otevřenou otázku, zda by mělo existovat zákonné právo mít děti. (...) Zákonné právo na svobodu projevu například existuje ne proto, aby chránilo projev, který každý považuje za dobrý a moudrý, ale naopak aby chránilo projev, který někdo považuje za zlý či hloupý." (s. 139)

PS. Poklona nakladatelství Dybbuk za dobrý překlad (až na tu chybějící čárku v titulu) a esteticky potěšující vydání!

5 01.06.2024

Předepsaná literatura ke zkoušce z vědecké etiky. Doufám, že jsem byla jediný idiot, který ji fakt přečetl, protože je doslova škodlivá. Garrett s Robinsonem se na necelých 200 stranách čirého čtenářského utrpení snaží objasnit (zatemnit?) etiku různých filosofů od antiky po postmodernu. Jednomu autorovi zpravidla vyhradí čtyři strany, z nichž většinu zabírají obrázky s komiksovou bublinou; tak třeba Platónovy dialogy nám parafrázuje ovád s hlavou Sókrata. Třeskutě vtipné, že?

Forma je ale popravdě to nejmenší, s čím mám problém. Způsob, jakým autoři pojednávají o filosofiích vybraných myslitelů, je hrubě zkreslující. Relativismus například obecně netvrdí, že všechny soudy jsou rovnocenné, nýbrž jen oslabuje víru v univerzalitu, objektivitu a jistotu našich vlastních soudů. Utilitarismus, minimálně v podání Jeremyho Benthama, není antropocentrická etika, Bentham ho podstatně a výslovně zakládá na tom, že zohledňuje blaho všech vnímajících bytostí. Machiavelli rozhodně nebyl „přesvěčený o tom, že vladař musí být nemorální“: říká pouze, že vladař musí jednat v zájmu svého lidu (a například oběsit lapky terorizující venkov), i kdyby tím zraňoval svoje svědomí. Mně ta kniha připadá jako výpisky školáka, který den před písemkou povrchně prolistoval učebnici základů společenských věd, z níž polovinu věcí nepochopil vůbec a další čtvrtinu si domyslel na základě svého omezeného živůtku, rozoumku a citečků.

Obvykle také nelze poznat názory a (des)interpretace autorů od toho, co tvrdí představovaný filosof. Oba pánové (nebo laboratorní šimpanzi s klávesnicí, co já vím) jsou zjevně křesťané, což je asi perfektní důvod, proč u oddílu o eutanazii uvést pouze argumenty proti. Vždyť „většina lidí žjících v euroamerické křesťanské společnosti by řekla, že své etické přesvědčení a chování staví na deseti negativních přikázáních“. Zdroj? Statistika? Zapomeňte, místo toho dostanete informaci, že Desatero bylo vyryto na kamenných deskách. Jakože doslova. Protože Starý zákon je přece relevantní odborná publikace o Blízkém Východě v době bronzové. Podobně zaručené jsou informace z dalších oborů, jako například že Athény se staly nejznámější řeckou polis proto, že byly demokratické (--!), případně taky že stromy nevnímají. Zkreslení ještě posiluje tendenční a lokálně zatížený výběr myslitelů (v drtivé většině anglosaských).

Popravdě jsem to četla jen proto, abych si u té zkoušky mohla stěžovat. Pokud máte trochu sebeúcty a víc mozkových buněk než tři, přečtěte si jiné popularizační práce (třeba „Filosofii: 50 myšlenek, které musíte znát“ Bena Duprého) nebo, ideálně, přímo ta díla, která tu autoři kuchají, okrajují, vyvrhují a převracejí naruby, vaše vzdělání vám poděkuje.

Acimanova témata – partnerství s velkým věkovým rozdílem a homosexualita (nebo bisexualita) – se opakují v různých variacích, sjednocena jeho filosofií času. Lidský život coby jednotka biologického času se totiž, filosofuje autor, nepřekrývá s lidským životem coby osudem, smysluplným příběhem jedince. Naopak, občas se obě veličiny tragicky míjejí (to když nevedeme své životy tak, aby byly hodny žití), anebo vytvářejí paradoxy (tak jako když v jednom z Acimanových příběhů čtyřicetiletý syn stane na hrobě svého dvacetiletého otce, zahynuvšího za války, a pocítí k mrtvému spíš otcovskou něhu...). Bravo.

A pak – vedle času a lásky – je tu prostředí (Říma, Paříže). Protože u Acimana netvoří popisy architektury a soch nebo hudební imprese pouhou kulisu, jsou... emanací jeho vnitřní kultury. Fungují jako nositelé smyslu, tvůrci příběhu. Třeba Práxitelův Apollón Sauroktonos ve Ville Albani – nebo poesie Konstantina Kavafise. Samozřejmě, že kavafisovský motiv se tu neocitl náhodou; autora, alexandrijského Žida, spojuje s největším básníkem Řeků víc, mnohem víc než Alexandrie.
Podobně jako Kavafis Aciman oslovuje a vyslovuje nejzažší nitro člověka (přinejmenším člověka, který není hetero, ale předpokládám, že nejen). Oba mluví o fyzičnu tak explicitně, že u jiných autorů by to hraničilo s cynismem; oba popisují vášně tak, že u druhých by to vyznívalo dekadentně. Jenže oni z toho vyrobí cosi něžného a v podstatě estetického. A proto, proto může ta kniha být tak strašně osobní; v podstatě v ní jde o hledání krásy. (Dobře, a lásky, ale to už zní jako kýč, jímž tahle próza není.)

Čímž netvrdím, že je román – nebo spíš zvláštní jednota čtyř povídek – dokonalý. Když pominu formální stránku, odumíral mi mozek u všech pasáží, v nichž Aciman bez organického vztahu k ději rozebírá svoje židovské záležitosti. Jako by se s ním člověk procházel po ulici jeho díla, během procházky poslouchal jeho názory na lásku a čas a směřoval k určitému cíli, totiž sdělení. Jenže pokaždé, když zcela nahodile míjejí synagogu, Aciman ho popadne za límec a šoupne dovnitř: koukej se, člověče, poklonit před Hospodinem, bohem zástupů, a jeho lidem. – Děkuju, ne.

Nicméně literárně je to skvělé (fakt že jo), tematicky, jak jsem říkala, notně osobní a... a asi si přečtu i ten první díl.

9 23.05.2024

Jedno z páně Čapkových děl, do kterých se mi chtělo nejméně, a pak jsem Hordubala přečetla během jednoho večera. Je podivuhodné, jak se čtenář, ač třeba časově a místně od hrdiny odlehlý, dokáže s Hordubalem ztotožnit, protože ten ztělesňuje jednu z univerzálních lidských obav: že přijdeme domů nevítáni.

Juraj Hordubal se vrací do vesničky na Zakarpatské Rusi po osmi letech v amerických dolech. Přichází uprostřed července a Karel Čapek popisuje jeho kout země takovým způsobem, s tak vemlouvavou evokací smyslových vzpomínek, že v něm člověk poznává nějaký kout svůj.
V hospodářství, které zatím spravovala Jurajova žena Polana s maďarským čeledínem Štěpánem, snad ani nemůže nedojít k tragédii. S Hordubalem by bylo těžko nesoucítit; k jeho mírnosti a pokoře autor přidává dobrotivost vůči dobytku, vlastnost, která tu jaksi obecně ručí za ryzost charakteru. Štěpánovi, z nějž by prostřední autoři udělali postavu čistě zápornou (a který prosazuje zásadu nemluvit na koně, aby nezměkli), pak čapkovsky připisuje alespoň lásku k dětem, jelikož nikdo přece není do kořene zlý.

A tak se u soudu neprojednává "zločin, ale hřích", věc vypadající prostě, a přitom jsoucí příliš složitá pro lidskou spravedlnost. Ostatně se tu setkáváme s některými motivy z autorových detektivních próz: třeba že jsou to ženy, kdo nejtvrději soudí ženy, ale především že boží ortel tu musí být nahrazen rozsudkem omezenějším, ortelem smrtelníků, protože Vševědoucí tíhne k relativismu. Z Hordubala je člověku od první stránky do poslední smutno a v závěru se jeho úzkost prohlubuje v cosi metafyzičtějšího než soucit s jedincem; totiž v uvědomění lidské nemohoucnosti dotápat se pravdy.

15 12.05.2024

Mezi knihami, které na Databázi nesou štítek Jižní Amerika, patří tahle k nejlépe hodnoceným. Právem. Vyprávění Juraje Lišky není klasickým cestopisem, ale spíš zprávou o jeho studijním pobytu (nakonec dvouletém) v Bogotě, prokladaném rozmanitými výlety. A to jak v rámci školních exkurzí na místa, kam se belošští návštěvníci kvůli guerille běžně nedostanou (oblast pěstování kávy Zona Cafetera), tak výprav na vlastní pěst (Amazonka, Karibik). To všechno popisuje člověk důkladně akulturovaný, nikoli turista.

Nakladatelsky patří Sníh v Bogotě k počinům vpravdě reprezentativním: téměř každou stranu, ostatně z křídového papíru, zdobí barevná fotografie, z nichž mnohé by nedělaly ostudu National Geographic. Korektura je skvělá a text má nesporné kvality nejen obsahové, ale i literární. Juraji Liškovi se podařilo zažít situace více i méně záviděníhodné, od zásahu slzným plynem při studentských bouřích přes kontrolu paramilitares či experimenty s ayahuaskou až po setkání s indiány, a člověk mu všechno to příjemné upřímně přeje díky jeho statečnosti při překonávání kulturního šoku a jeho podnikavosti. :)

7 11.05.2024

Už v názvu se mluví o cestování v ekonomických pojmech, což mě sice mírně varovalo, ale očividně ne dost na to, abych knížku nepřihodila k antikvariátnímu nákupu. Autorovo podnikatelské hledisko tvaruje celý jeho způsob myšlení a vyprávění: navazování zahraničních přátelství je v podstatě „networking“, další cizí jazyk k angličtině zase „zvyšuje naši konkurenceschopnost na trhu“. Přitom knížka nemá být jen zhodnocením cestování z hospodářského úhlu, ale rádcem pro mladé lidi, jak vyřešit svoje kariérní nejistoty (tedy cestováním).

Osobně jsem ji četla proto, že publikací o cestování obecně (čili ne cestopisů z konkrétních destinací) se vyskytuje nemnoho a protože slibovala pár cestovatelských historek. A uznávám, že autorovy vzpomínky, jak si 18letý musel v Anglii najít práci a spal při tom na lavičce v parku, jsou inspirativní (jelikož to nakonec samozřejmě zvládl). Zbylé příběhy však podává jen v hrubých rysech a hodně se vzájemně podobají. O 24leté Holanďance Milou van Bruggen, pracující jako dobrovolnice v afrických národních parcích, bych si ráda přečetla celou knihu, autor jí však věnuje jen dvě věty a medailonek v závěru.

Na rozdíl od ostatních komentářů bych publikaci neoznačila za vysloveně naivní; Lukáš Kerhart otevřeně mluví o těžkostech, které mohou nastat, zvlášť při hlední práce v cizině. Na druhou stranu říká, že vycestovat byl měl povinně „každý mladý Čech“: „Háček určitě nikde není, ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádné negativum na cestě do zahraničí nevidím.“ Tohle povinné (roční) vycestování mládeže do zahraničí praktikují v Izraeli, možná by stálo zato konzultovat s Izraelci, jestli nějaká negativa vidí oni. Já spatřuji přinejmenším jedno, které autor pomíjí, a sice že masové přesuny lidí nezůstávají bez vlivu na přírodní ani kulturní prostředí. Ano, souhlasím s Lukášem (a s Montaignem), že cestování tvoří integrální součást vzdělání a vytváření charakteru. Ale nepřemlouvala bych k němu nerozhodné a nenařizovala je povinně, když vidím, jaké škody už napáchal masový turismus.

A vlastně mám ještě jednu výhradu: způsob, jakým autor referuje o českém vysokém školství. Pominu, že zaměňuje pojmy univerzity státní a veřejné (státní univerzity jsou třeba ty vojenské, nikoli UK a MU). Ale musím se ohradit proti tomu, že Lukáš odsuzuje česká vysoká učení na základě 1. umístění v mezinárodním žebříčku, který ve skutečnosti vychází spíš z počtu publikací v angličtině vydaných danou institucí než z kvality výuky jako takové, 2. z vlastní statisticky neprůkazné rešerše sestávající z toho, že se Lukáš vyptával na Skypu svých kamarádů studujících (pouze) na severských a západních evropských univerzitách. Jasně, studijní zkušenost ze zahraničí je super a doporučuji ji, ale málokterá univerzita snese srovnání s UK. Lukáše navíc zajímaly především soukromé vysoké školy podnikatelského zaměření.

Nicméně knížka má skvělou korekturu a je napsaná velmi čtivě. Původně jsem ji plánovala přibalit na zahraniční výpravu, ale přečetla jsem ji skoro celou večer před odjezdem. :) Možná jsem na ni měla narazit už na střední škole, abych našla odvahu cestovat poněkud dřív a zkusila třeba gap year (i když na ten nikdy není pozdě! :D). Váhající studenti asi nemohou nic ztratit, když si ji přečtou.

8 07.05.2024

„Ve Francii v souvislosti s první světovou válkou vědci jako Edgar Bérillon v řadě šokujících publikací prohlašovali, že německé maso není jako francouzské a německá rasa má jedinečné chemické složení těla způsobující sui generis odporný zápach znatelný ve chvíli, kdy se člověk k Němci přiblíží.“ :D

Benoistova navýsost poučená esej je pokusem definovat rasismus (v době, která slovo rozmělnila tak, že už téměř nic neznamená! – „je-li rasistou každý, není jím nikdo“), probrat jeho typologii a konečně i kriticky rozebrat logické chyby, kterých se podle autora rasisté či naopak antirasisté různých směrů dopouštějí. Ukazuje, že rasismus nutně nemusí mít určité atributy, které k němu společnost (hlavně ta současná francouzská, ale nejen) přiřazuje: třeba spojení se sociálním darwinismem nebo s kolonialismem (jež někdy paradoxně navazovali spíše liberální humanisté).

Myslitel Nové pravice střídavě přichází s názory kontroverzními pro obě strany: stoupence myšlenky rasové nerovnosti i její odpůrce. Ať už s ním souhlasíme, nebo ne, nelze mu upřít, že závěry vyvozuje z materiálu obdivuhodného rozsahu a záběru, a to časového i názorového: od J. S. Milla po Lévi-Strausse, od Sartra po Gobineaua, od Raymonda Arona po Adolfa Hitlera... V závěru pak deklaruje svůj „diferencialistický antirasismus“, který editor shrnuje pod heslo „ani apartheid, ani melting pot“, tedy zachování ras v jejich svébytné rozmanitosti a zároveň bez hierarchizace.

Osobně mám určitý problém s Benoistovou argumentací právě v části eseje, kde se zabývá hierarchií. Ano, nelze stanovit vědecké, objektivní a nezávislé kritérium, podle kterého by bylo možné srovnávat kvality různých ras. Poněvadž toto kritérium je samo o sobě hodnotovým soudem, a „věda nikdy nevytváří hodnoty“ (jak praví Nietzsche, kterého Benoist sám cituje). Ale pisatel u konstatování této víceméně samozřejmé skutečnosti nekončí; navazuje myšlenkou, že hierarchizování ras podle určitých hodnot je mylné a pseudovědecké.
Nuže, hodnoty nemohou být pseudovědecké, jelikož jsou z podstaty mimovědecké, a tudíž nepodléhají nárokům kladeným na vědeckost (to je jako tvrdit, že pseudovědecké je třeba umění). Právě tak nemohou být mylné, jelikož se vymykají popperovské falzifikaci, ověření, důkazu – lze je maximálně tak pokládat za škaredé (nebo naopak za krásné), nikoliv však uvažovat o nich v termínech logiky. Už proto, že se nedají racionálně vyvozovat a mají povahu postulátů. Hierarchizuje-li někdo rasy třeba podle toho, jak dobrými jsou jejich příslušníci sprintery či matematiky, není to omyl (ani fakt), nýbrž hodnotový soud, že na sprintu či matematice záleží.

Celkově je Benoistův text jedinečným zdrojem informací a intelektuálně bryskním výkonem, který se čte s potěšením. Oceňuji i klidný, většinou až překvapivě neutrální tón, jímž autor o nebezpečném tématu pojednává. Obě organizace, které na českém vydání spolupracovaly, odvedly skvělou práci.

8 21.04.2024

Pojetí antické filosofie jako ἄσκησις čili meditace, cvičení pro život, jak jí rozumí Pierre Hadot, mi vždycky přišlo přirozené. Vlastně nechápu, jak by se někdo na antickou filosofii mohl dívat jako na odtažité spekulování o abstraktních tématech místo na systematické usilování o dobrý, smysluplný život. Ke své praktičnosti se přece sama hlásí. :) Co mě na této inaugurační přednášce zaujalo, byla doporučení pro práci s antickými díly v kontextu dějin knižní kultury, komunikace a mentalit. Čili: na jaké médium, v kterém žánru, pro koho a s jakými nevyřčenými, kulturně samozřejmými předpoklady je autoři psali?

Tenhle přístup, řekněme historický, jsem vždycky na filosofické katedře svojí univerzity až bolestně postrádala. Jako by odkaz antických myslitelů visel ve vzduchu a komentář vyžadovaly jen vnitřní, imanentní aspekty díla, nikoliv ty vnější, akcidentální. Hadot oproti tomu učí mít na paměti, že v antice je text jen doplňkem k živé komunikaci. Řecký nebo římský autor zpravidla počítá s možností, že si se čtenářem (nejspíš svým žákem) o problematických pasážích osobně pohovoří; nemluvě o tom, že modelový čtenář už beztak hlavní teze bezpočtukrát slyšel naživo někde v Akadémii, Lýkeiu či stoe. Dál Hadot ukazuje, jak zohlednit tehdy sdílené způsoby myšlení a práce s textem (topoi, kreativní citace), čteme-li starověká díla dnes.

Pojímání filosofie se zřetelem k jejímu historickému rozměru považuji jednak za plodné, jednak za nutné. Doteď jsem měla pocit, že jsem povrchní blázen příliš pohlcený svým hlavním (historickým) oborem, když něco takového vyžaduji; filosofie přece studuje ducha, nikoliv formu. Těší mě, že Hadot nad zkoumání formy povznesen není. Jen si kladu otázku, proč se velkým klasikem filologie neinspirovali i naši antikáři?
Samozřejmě, že do inaugurační přednášky se toho tolik nevejde, ale jako představení autorovy metodologie, způsobu myšlení a oblasti zájmu funguje velmi dobře. Navíc obhajuje filosofii coby obor před ostatními akademiky. Což by rozhodně nemělo být nutné, ale Hadot neskončí u důkazů pro potřebnost filosofie (proto "Chvála", nikoli "Omluva"). Ukazuje také, v čem konkrétně je pro naše životy obohacující až nepostradatelná; třeba jak antická topoi procházejí dějinami evropského myšlení až do současnosti. A to si uchovává zajímavost i pro ty, kdo hodnotu filosofie nezpochybňují.

8 19.04.2024

Frauke Baguscheová je brilantní mořská bioložka a silná osobnost, která k popularizaci vědy přistupuje po svém, mimo jiné se specifickým humorem a obzvláštní slabostí pro chemii (a kreslené filmy). Jakmile si na to zvyknete, dostanete výživnou faktografickou polévku doplněnou informacemi z výzkumů posledních let.

Čekala jsem, že Modrý zázrak bude obecně o oceánu jako ekosystému, autorka se však věnuje hlavně životu v něm (až na dvě rostlinné výjimky zvířectvu). Potěšilo mě, že se nezabývá jen tzv. charismatickou megafaunou, jako jsou velryby, vydry mořské či delfíni; místo si najde rovněž pro sumýše, větevníky (vytvářející korály), bathynomy (hlubokomořské příbuzné stínky) či houbovce. Je pozoruhodné, kolik tvorů z nejrůznějších taxonů dokázala představit, a to rozhodně nikoli povrchně. Nikdy se neomezuje na morfologický popis, vedle něj nabízí zajímavosti o chování a kognici, což je (alespoň pro mě) boží.
Kupříkladu pyskouni čistí ostatní ryby od parazitů tím pečlivěji, kolik dalších ryb je sleduje. :) Korýš strašek paví vidí sto tisíc barev a denní kanicové s nočními murénami vytvářejí lovecké tandemy, v nichž se tyto dva nepříbuzné druhy vzájemně rozeznávají jako jedinci.

Poslední oddíl knihy popularizuje alarmující čísla z oblasti ochrany oceánů: komerční rybolov za 30 let zabil 7 milionů delfínů; 1/3 korálů je poničena (a ochranáři je mj. lepí vteřinovým lepidlem), 1/3 nenávratně zničena a pouze 1/3 zatím zůstává neporušena pro oněch 25 % druhů mořských ryb, které na ní závisejí; 93 % populací ryb nedokáže (nebo dokáže jen tak tak) obnovit svůj stav při současném intenzivním výlovu...
Nedivím se, že autor románu Čelisti se, zděšen dopadem své knihy, zapojil do ochrany žraloků. Mě ale nejvíc rozbila kapitolka o partnerském životě humrů; těch samých humrů, kteří jsou kvůli lidské mlsotě vařeni zaživa.

Byť se knížka čte poněkud pomaleji (a, soudě i podle ostatních komentářů, místy s těžkostí na duši), každým coulem stojí zato. Špatně vybraná fotografická příloha mi vlastně ani tak nevadila, klidně jsem si všechny ty desítky (stovky?) organismů vyhledala na internetu; jelikož autorka často uvádí názvy latinské nebo anglické (a skvělý překladatel někdy ponechává německé), nebyla to taková potíž. :) Pouze vazba knihy, kvůli níž ji čtenář jen obtížně drží otevřenou, se vážně nepovedla, ale což.

15 11.04.2024

Už samotné hledání podstaty pouště, „Wesen der Wüste“, je tak německé... Fotograf a odborník na pouště celého světa Michael Martin skládá jejich obraz z krátkých, esejistických kapitolek věnovaných jednotlivým zástupcům fauny a flóry, zdejším národům a politickým poměrům, stavbám či geologii, zvukům, materiálům, povětrnostním jevům – zkrátka každému myslitelnému aspektu. Vedle toho se snaží i o celkový pohled a věnuje se poušti coby biotopu, jeho ekologickému významu pro zbytek planety či způsobům, jak do něj zasahuje modernita (těžba, opuštění tradic, desertifikace polopouští kvůli populačnímu tlaku atp.).

Nejlepší části knihy jsou podle mě ty fenomenologické, čili o tom, jak se poušť jeví – jak vypadá západ slunce a hvězdná obloha, jak tu člověk vnímá chutě a pachy, jak se lze orientovat v prostoru (třeba v Ténéré, kde na 400 kilometrech čtverečních stávala jediná akácie, „nejosamělejší strom světa“ a zásadní orientační bod, než ji zdemoloval blesk nebo opilý řidič). Vedle výkladů a zamyšlení tu mají místo i autorovy zážitky – jak pronásledoval pašeráky v Mali a podobně.
„Podstata“ obsahuje nejen fakta (mimo jiné pozoruhodnou zásobu zajímavostí o chování a morfologii živočichů nebo rostlin adaptovaných na extrémní podmínky), ale také praktické tipy, jak si v poušti poradit, a vyvrácení lidových mýtů (pouštní bouře nejen že není schopna zasypat karavany, armády a města, ale ani neohrožuje na životě; teplotní rozdíl mezi dnem a nocí se jeví tak šokující jen proto, že se srovnávají nejvyšší letní a nejnižší zimní teploty; v poušti se více lidí utopí, než zemře žízní...).

Kromě informací, které by asi měl znát každý (jak vzniká písek, čím je Sahara nezbytná pro Amazonii), se čtenář dozví i pozoruhodnosti, jako že v Harare se nachází nákupní centrum postavené po vzoru termitiště, jež stejně jako jeho přírodní předloha využívá komínový efekt k ochlazování vzduchu; nebo že v poušti Namib stojí město z vilémovské éry, náhle opuštěné po opadnutí diamantové horečky, které představuje jakési moderní Pompeje, zachované i s tapetami. Tudíž poklad nejen pro přírodovědce, ale i pro cestovatele.
Svojí koncepcí mi knížka připomínala „Poslední zemi Antarktidu“ Marka Váchy, která také propátrávala podstatu skrze jednotlivosti a fenomény. Martinovo dílo není dokonalé, ale je vynikající, mimo jiné i zásluhou překladu, před nímž smekám.

15 01.04.2024

Οπα! A pak že konverzační příručky člověka nudí. Tohle je náhodou knížka s četnými obrázky, výrazným protagonistou a dramatickým dějem!
Obzvláštní spád má oddíl Návštěva, která se během několika vět zvrhne z "jako doma" ve "vypadněte", patrně proto, že host neuposlechl v nesčetných variacích opakovanou pobídku, aby si "dal ještě kousek".

Hrdina je sice cholerik, který i z nejnevinnější situace vyrobí kataklysma, ale na druhou stranu zároveň obdivuhodně pevný charakter: nevzdá se ani poté, co je (v sekci Nouzové situace) přepaden a okraden o peníze, ženu a děti. Ačkoli návštěva řecké nemocnice, kterou podnítilo píchání v uchu, končí jeho smrtí, i poté nezdolně kráčí za svým a (SPOILER!) v závěru knihy získává vysněnou práci v kanceláři korporátu. Někteří čtenáři by děj této knihy mohli považovat za nerealistický, ale já si myslím, že příběh se smrtícím uchem je hluboce obeznalým a bezohledně pravdivým exkursem do řeckého zdravotnictví. Víc takových próz!

Takže dobrá konverzace, která opravdu uvedla moji řečtinu do provozuschopného stavu. Je užitečná za předpokladu, že rozhovor probíhá logicky a týká se jakž takž normálního tématu, což v Řecku není převládající stav, ale za to autoři nemůžou. :D Jen český originál ve srovnání s řeckým překladem občas působí, jako by českého hospodského strýce tlumočil distingovaný pop z Athosu (Chytil jsem pořádnýho macka! – Chytil jsem opravdu velkou rybu.)
Přílohy tvoří nejzákladnější gramatika, slovníček, dějiny řečtiny a pár reálií. Έτσι μπράβο.

11 28.03.2024

Ať už na filosofické dílo Petera Singera máme jakýkoli názor, nelze popřít, že patří k nejvýznamnějším příspěvkům v novodobé etice. O „Osvobození zvířat“ slýchám od bakaláře po doktorát, a to napříč obory a fakultami. Vzpomínám si, jak etika tohoto myslitele vyburcovala k diskusi Velkou aulu plnou studentů, kteří předtím nerušeně prospali všechno od Huma po Hegela; Singer je probudil se spolehlivostí granátu. Pokud jde o mě, v prváku na bakaláři jsem rozčilením nad logickými chybami v argumentaci nedokázala z „Osvobození“ dočíst ani první kapitolu. Teprve jako doktorand jsem ji otevřela znovu, tentokrát po přednášce o experimentech na zvířatech. A líbila se mi, byť s obzvlášť užvaněnými vyhradami (pardon!).

Australský filosof psal „Osvobození“ jako pokus racionálně dokázat, že pokud si mají být v právech (zejm. v právu netrpět) rovny lidské bytosti bez výjimky, musíme tato práva rozšířit rovněž na zvířata. Nelze totiž stanovit kritérium, na základě kterého by byli předmětem etiky všichni lidé včetně deficitních jedinců a zároveň žádné zvíře. Pro Singera je předpokladem rovnosti schopnost trpět či zakoušet blaho. Proto člověk nemá přednost před (řekněme) prasetem; myslet si opak pro autora znamená obdobu rasismu. Kritika antropocentrismu tvoří rámec knihy. Do něj umisťuje dvě kazuistikami přetékající sondy do laboratoří a (velko)chovů.

Zásadní nedostatek knihy vidím v tom, že Singer sice považuje svoji etiku za racionalistickou a své morální závěry (mj. vegetariánství) za nutné, přitom však pracuje se stěžejní kategorií rovnosti jako s postulátem. Dokazuje toliko, že se rovnost vztahuje i na zvířata – nikoli to, že existuje. Jelikož jsme podle Singera feministé, abolicionisté a antirasisté, musíme nezvratně logicky bojovat také za němé tváře. Jako by si neuvědomoval, že egalité není faktem, nýbrž hodnotou. Žije ve fiktivním světě, kde se ideovou monokulturou stalo americké osvícenství. Přitom však nepíše někdy na fukuyamovském „konci dějin“, nýbrž v roce 1975 (před pádem Východního bloku, navíc na začátku 70. let ještě v Evropě fungují tři semifašistické režimy). „Ve vztahu ke zvířatům jsme [zatím] všichni nacisté,“ cituje svého soukmenovce a jmenovce Isaaka Bashevishe Singera. Opravdu neví, že nejpřísnější zákony na ochranu zvířat měla Třetí říše, nebo jen neodolal příležitosti přirovnat k nacistům oponenty své etiky? Zkrátka: předpoklad lidské rovnosti ne všichni sdílejí a nemusí být východiskem morálního vztahu ke zvířatům. Jejich ochrana by měla být otázkou elementárního svědomí, nikoli toho, jestli naše ideologie koření ve Francouzské revoluci, nebo ne.

Nejen hodnotově, i geograficky je kniha úzce vymezena – anglosférou, zejména Spojenými státy. Má to opodstatnění, protože z hlediska ochrany zvířat si USA vedou nejhůř. Zdá se však, že za autorovou neochotou čerpat příklady i odjinud (až na dva experimenty z Izraele a Indie) stojí hlavně jeho neznalost cizích jazyků a kultur. O civilizacích mimoevropských nehodlá psát vůbec, ačkoli jsou prý „nadřazeny evropské, alespoň co se týče přístupu ke zvířatům“. To bezpochyby platí o buddhistickém světě, oproti tomu třeba konfuciánská/komunistická Čína tíhne k antropocentrismu ještě víc než judeo-křesťanský/liberální Západ. S tím souvisí další problém: zvířata byla historicky nejlépe chráněna v absolutistických režimech (v Indii králů Ašóky a Harši a v Japonsku šóguna Cunajošiho Tokugawy, ponecháme-li stranou nacistické Německo). Singer však očekává změnu v zacházení se zvířaty demokratickou cestou a přirovnává zvířecí otázku k té černošské. Taková paralela moc nefunguje: abolicionismus v USA nakonec neprosadil morální pokrok voličů, nýbrž až teror občanské války – protože otrocká práce, stejně jako vykořisťování zvířat, představovala ekonomický faktor.

Nedostatečně inkluzivní mi Singerovo myšlení připadá i z hlediska toho, koho do etiky zahrnuje. U rostlin nepředpokládá schopnost cítit bolest, mj. proto, že před ní nemohou utéct. (Pravda. Mohou však na ohrožení reagovat jinak, např. tím, že začnou vylučovat jed jako akácie.) Ve skutečnosti víme velmi málo o vědomí jiných částí přírody, než jsou živočichové. U Singera musí objekt trpět nebo zakoušet blaho, aby měl nějaké zájmy, tudíž práva. Zájmy však nepochybně mají i sedimenty jako jíly (např. rozrůstat se a odolávat zvětrávání); ostatně o jílech se dnes někdy hovoří jako o objektech biologické evoluce. Souhlasím tedy s předmluvou Erazima Koháka, že rozšířit etiku o zvířata je nutné, nikoli však dostatečné.

Přesto tleskám. Singer není prvním ani nejradikálnějším filosofem, jenž svou knihou vystoupil za práva zvířat (přinejmenším ve druhé kategorii jistě drží prvenství „Obžaloba člověka“ od Sávitrí Déví). Ale udělal to – a důsledně. Asi třetina knihy se zabývá kamenem úrazu většiny lidí, kteří se považují za „milovníky zvířat“: neochotou přestat je držet v nevyhovujících podmínkách, zabíjet a konzumovat. A nezůstává u slov: na svém statku zachraňuje zvířata určená na jatka. :)

Od II. vydání jeho knihy se počet slepic chovaných v USA v klecích, kde se nemohou ani pohnout, zvýšil z 90 na 94 %. Jako doktorand přírodovědecké fakulty každý týden slyším o obzvlášť brutálním a zbytečném experimentu (kupříkladu za jak dlouho se udusí rejsek) provedeném jen proto, aby někdo vykázal publikační činnost. („Zrovna čtu v Singerovi,“ řekla jsem vyučujícímu vědecké etiky, „o experimentech jedné americké univerzity s LSD na slonech spoutaných řetězy a jsem moc ráda, že u nás na fakultě se až tak příšerné věci nedělají.“ – „Myslíš?“ opáčil. „Chceš slyšet, co se děje ve sklepení pod parazitologií?“) V takové situaci je třeba mít na paměti, že je možné říci i „ne“, a proto si Singera cením. I navzdory logickým chybám, do kterých se zaplétá v důsledku snahy racionalizovat egalité. Řečeno s Nietzschem: vytvořit etiku je právě tak snadné, jako je těžké ji zdůvodnit.

15 24.03.2024

Zatímco Starý a Nový zákon a Korán jsem četla jen jako literárněhistorické kuriozity, Bhagavadgíta je prvním svatým písmem, které pro mě skutečně má svaté charisma. A to i přes veškeré problémy, které s sebou nese: třeba že si coby slepenec různých textů z různých dob nutně protiřečí. Nebo že obsahuje řadu věcí, jež mně, a zcela určitě nejen mně, připadají poněkud prapodivné (to, zda se znovu inkarnujeme, podle Gíty ovlivňuje i období dne a roku, kdy umíráme – huh?) nebo prostě rozčilující (kdo neuctívá Brahmu, je označen za hlupáka propadlého Temnotě a Brahma ho v koloběhu znovuzrození opakovaně vrhá „do démonských lůn“; a vůbec, to rozlišení tvorstva na božské a zlé mi nějak nekonvenuje).

Gíta je teologickým dialogem, který se odehrává za okolností nesmírně dramatických: uprostřed znepřátelených armád nechá lučištník Ardžuna zastavit svůj vůz a odmítne zabíjet. „Ani kdyby mě měli zabít, nechci je zabíjet, ani pro vlády nad třemi světy, tím méně jen nad zemí!“ (I, 35) Jeho vozataj Kršna, inkarnace Višny, mu proto objasňuje podstatu světa: nic nevzniká a nezaniká, smrt těla s sebou nenese smrt ducha, neboť všechny bytosti oživuje jediné, univerzální, věčné brahma. Gítou se nese imperativ „bojuj!“, dokonce „bojuj chladnokrevně“: „Budeš-li zabit, dosáhneš nebe, zvítězíš-li, ovládneš zemi.“ (II, 37) Neboť to nejsme my, kdo ve válce zabíjí; to jenom kosmická nutnost („Já jsem Čas, který dozrál, ničitel světů“) vytváří iluzi smrti. Podle předmluvy k mému vydání se ke Gítě uchýlil Oppenheimer po výbuchu atomové bomby; já jsem zase poprvé poznala dialog Ardžuny a Kršny v díle myslitelky Sávitrí Déví, jež Gítou vysvětluje svůj militarismus (účast ve II. světové válce na straně Osy) a zároveň vegetariánství a aktivní ochranu zvířat (vždyť Brahma praví: „Skrze toto poznání spatříš všechno tvorstvo beze zbytku v sobě a pak i ve mně.“ [IV, 35].)

Ardžunův soucit (třebaže ho Kršna vzhledem k okolnostem označuje za „nehodný Árji“) na mě působí o tolik přesvědčivěji než milosrdenství Krista na kříži... Zatímco Ježíš je dopadeným a ukřižovaným výtržníkem, Adržuna projevuje milost coby válečník na bojovém voze – „jedině takový soucit (tj. soucit mohoucího) má cenu!“ říká Nietzsche. Dalším přesvědčivým aspektem Gíty je pro mě, stejně jako pro Sávitrí Déví, valorizace zvířat: „V bráhmanovi obdařeném učeností a pokorou, v krávě, slonu a dokonce i ve psu a pojídači psů spatřují moudří jedno a totéž [tj. brahma].“ (V, 18) Gíta je ostatně jedním z inspiračních zdrojů Wagnerova „Parsifala“, kde se zlo vyjevuje zavražděním labutě. Takže jsem po III. zpěvu měla dojem, že jsem hinduista.

Jenže Gíta představuje jen jeden z dílků ve skládance hinduismu, těsně svázaný s konkrétními školami. Hlavně s mystickým bhaktismem, který směřuje k monoteismu/henoteismu. Brahma zde vystupuje jako osobní bůh, přítel všech bytostí [nejspíš i oněch nepřátel, jejichž lebky právě drtí mezi tesáky], jenž miluje všechny lidi stejně [ale Ardžunu víc]. Svému druhovi se dokonce na okamžik zjevuje v autentické podobě: s tvářemi hledícími na všechny strany, s nesčetnými zbraněmi, ústy a očima (z nichž dvě jsou slunce a měsíc), dotýkaje se nebes a záře barvami. Výslovně praví, že prosí-li lidé o dobrodiní jiné bohy, je to on, kdo jim je poskytne (zhruba podobně jako křesťanský bůh koná zázraky prostřednictvím svých světců); ostatní božstva jsou tu zkrátka redukována na reprezentace Brahmy. Navíc bůh Gíty až příliš touží být uctíván, ba dokonce pronáší (básnicky pozoruhodnou) invokaci sebe sama. Pro toho, kdo tíhne k hinduistickým školám více polyteistickým, neteistickým, nebo dokonce ateistickým (jako já), je Gíta ve většině svých zpěvů zkrátka... ukázkou jiné cesty? Mě postrčila směrem k hinduismu, ale ne specificky k této jeho variantě. :)

15 19.03.2024

První povídka („Franny“) pojednává o nervovém zhroucení dívky, která hledá smysl života, druhá („Zooey“) o jeho nalezení nebo poodhalení prostřednictvím rozhovoru s bratrem. Zooey trápí Franny veškerou neomaleností a zdánlivou necitelností svých pětadvaceti let, přitom jí však jako jediný dokáže pomoci. Jednak proto, že oba sourozenci hledají naplnění v herectví, jednak poněvadž Franny i Zooey coby nejmladší děti z rodiny prošli svéráznou náboženskou výchovou od nejstarších bratří. Všech sedm Glassových ovšem vyznává – pro Salingera typickou – syntézu náboženské moudrosti, jakousi filosofii perennis prostředkovanou čínskými mudrci či Bhagavadgítou stejně jako Novým zákonem (snad jen náboženství, v němž byl vychován autor sám, chybí).

Rozhovor obou geniálních dvacátníků (kteří mluví přesně tak, jak lidé normálně mluví, čili se salingerovským naturalismem v přímé řeči, jenže o věcech kardinálního významu) rámuje podrobně prokreslená realita New Yorku 50. let, včetně úžasných detailů (kocour Broomberg!). Mimochodem kromě Platónových děl neznám žádnou prózu, která by takovým způsobem stála na dialogu; všechno mimo dialog je totiž v těchto povídkách jen jakousi scénickou poznámečkou. Je to nádhera a moc mě mrzí, že po Seymourovi, Buddym, Franny a Zooeym se nedočkáme povídek o zbylých třech sourozencích; hlavně o knězi Wakerovi bych si přečetla s potěšením, ale i Walt a Boo Boo by nepochybně měli na srdci něco, co má být vyslechnuto.

* „Celá tvoje bytost se zpěčuje milovat nebo chápat syna božího, který tvrdí, že lidské stvoření – kterékoli lidské stvoření, i profesor Tupper – je pro boha mnohem cennější než nějaké hebké nemohoucí velikonoční kuře.“ [což konstatuje Zooey o Franny, a bylo by to dokonce ještě působivější, kdyby si Franny asi sto stránek předtím neobjednala kuřecí sendvič]
* „Řekl jsem mu, že tam, kde sedíme, mi na boty beztak neviděj. Ale on mi řek, abych si je přesto vyčistil. Řek, abych si je vyčistil kvůli tý tlustý paní. (...) Kdo je ta tlustá paní, to mi nikdy neřek, ale od tý doby jsem si kvůli ní čistil boty, kdykoliv jsem měl jít do éteru (...). Udělal jsem si o tý tlustý paní naprosto jasnou představu. Posadil jsem si ji na jedno zápraží, kde vysedávala celý den, plácala mouchy a přitom měla od rána do večera puštěný na plný pecky rádio. Říkal jsem si, že je strašný horko, že má pravděpodobně rakovinu a – já nevím. Zkrátka se mi zdálo jasný jako facka, proč Seymour chce, abych si na každý vysílání čistil boty. Zdálo se mi to logický.“

9 08.03.2024

Mírně humorný, mírně melancholický příběh o tom, jak jeden zachráněný tučňák pozměnil život třiadvacetiletého učitele a jeho internátní školy. Čtenář se dozví leccos nejen o tučňácích magellanských (a specificky Juanu Salvadorovi), ale i o životě v post-perónistické Argentině 70. let.
Třeba jak lze přežívat za hyperinflace, kdy zaměstanci obchodů přeceňují zboží ještě v nákupním košíku nebo u kasy. Jak se dá (taky) provádět imigrační politika: „Zahraniční pracovníci museli samozřejmě prokázat, že jejich znalosti a dovednosti jsou na vyšší úrovni než schopnosti místních zaměstnanců a že budou významným přínosem pro zemi.“ Nebo jak vypadá argentinská žádost o úplatek a armádní převrat.
Vzpomínky zavádějí autora do domorodé vesnice kdesi v Andách (které přecházel pěšky), na pampu mezi gauče (s jejich surovým exbicionismem při práci s dobytkem) nebo na kilometry jižních pobřeží, obydlených „jen“ divokými tučňáky, lvouny a rypouši.
Způsob vyprávění prozrazuje velmi humánní vztah k lidem i zvířatům. Zarazilo mě zjištění, že ropné tankery záměrně a pravidelně vyplachovaly nádrže v moři bez ohledu na ekologickou tragédii, kterou tím působily; popis podmínek v zoo v Buenos Aires mě bohužel ani nepřekvapil.

12 08.03.2024

Nahlédla jsem do téhle knížky před jedním antikvariátem, přečetla jsem si věnování a šla jsem ji zaplatit, aniž bych listovala dál. Protože i kdyby Salinger v životě nenapsal nic než dedikaci, pamatovala bych si ho asi už navždycky. – Nějakou dobu poté jsem si našla jeho fotku (jelikož mě zajímalo, jak vypadá člověk, který takhle píše) a nezbylo mi než konstatovat při pohledu na tu zvláštní citlivost rtů a očí, že věnování se dokonale hodí k jeho obličeji. – Načež jsem zjistila, co Salinger dělal za II. světové války a krátce po ní. – Ale stejně si myslím, že člověk tak subtilních nervů, že je schopen napsat „Seymoura“, nikomu neublížil, ani u výslechů. Byť to, samozřejmě, vzbouzí otázku, nakolik morální hodnota díla ručí za morální hodnotu umělce. Já si myslím, že ručí.

***

V povídce „Vzhůru, tesaři“ se vypravěč ocitá ve voze sám s příbuzenstvem nevěsty, již právě opustil jeho bratr Seymour. Povídka „Seymour“ je zase mozaika jednotlivostí, které zdánlivě s titulním hrdinou nesouvisejí anebo se k němu vztahují jen banálně, dohromady však tvoří... biografii? Nejen biografii člověka (básníka a sebevraha, jak od začátku víme), ale hlavně jeho podstaty, toho, co se obráží v jeho poesii, toho, co ze Seymoura nejspíš přetrvává napříč inkarnacemi (v něž on i celá jeho rodina věří), čili jakýsi druh esenciální biografie v rámci jednotky větší než život. Asi.

Salingerova povídková tvorba je podmanivá tématem i stylem. Jeho ich-forma dosahuje absolutní přesvědčivosti díky detailnosti a autobiografičnosti (irsko-židovský původ, dětství v New Yorku, II. světová válka, vliv orientálních literatur, filosofií a náboženství, autor i vypravěč je spisovatel ex professo). „Jeho“ šest sourozenců jsou lidé reální a živí (popravdě mám dojem, že bratři a sestry Glassovi jsou víc naživu než já, protože před touhle fikcí jaksi bledne každá skutečnost deficitní, neduživá a neautentická). Na rozdíl od vypravěče Buddyho si netroufám odhadovat, které vzpomínky a imprese se odehrály a za které vděčíme ingeniu spisovatelů, ale v případě tohoto díla se mohly stát všechny, a dokonce by od nich bylo velmi slušné, kdyby se staly.

Salingerův styl vypadá jako designovaný tak, aby z něj Schopenhauer dostal infarkt. Ale – a v tom je jeho genialita – všechna ta orgiastická konkrétnost, rozkochané prodlévání na každém z myriády detailů, souvětí se vsuvkami ve vsuvkách, (reflektované!) výtrysky řečnosti zdánlivě odvádějící čtenáře od tématu, to všechno dohromady funguje, je to krásné, je to pravdivé a je to, světe div se, zábava. Jen nesmíme text brát jako vehikl k dosažení pointy.
Takže: zaprvé je to napsané s nekonvenčností vcelku zvláštní i na poměry génia. A zadruhé mě toho „Seymour“ hodně naučil. O literatuře a o rodině. Je to jedna z těch knížek, které si vezmu s sebou, až se jednou budu stěhovat někam za oceán.

14 01.03.2024

„Dokud je ještě studený leden a led je silný a pevný, předvídavý hospodář si dojíždí z vesnice pro led na zchlazení svého letního nápoje. Je to dojemná a úchvatná moudrost, předvídat teď v lednu červencové horko a žízeň, když o tolik věcí není postaráno! Možná že na tomto světě nenashromáždí žádné poklady, které by zchladily jeho žízeň na onom.“
- Tenhle odstavec je Thoreau v malém: sbírka arogantních, kýčovitých, patetických, moralizujících banalit nařasených tak, aby připomínaly literaturu, a co hůř, filosofii.

Thoreau se v úvodu ospravedlňuje, že píše o sobě, neboť sebe nejlépe zná. To by bylo zcela ok, kdyby to 1. neukradl z Montaigna, 2. dodržel. Jenže „Walden“ není ani zdaleka jen kniha o Thoreauovi a o Waldenu. Do značné míry pojednává o autorových bližních a o tom, jak omezeně, neprobudile, povrchně, nízce, nevzdělaně, nesvobodně, zbytečně a nanicovatě vedou své životy. Je to kniha imperativů, jak žít v souladu s všehomírem, což znamená 1. číst Iliadu v originále, 2. nemít strop a být na to nezřízeně hrdý, 3. vstávat brzy ráno, 4. neplatit daně, 5. pracovat méně, aby člověk musel méně jíst a mohl se levněji šatit, tudíž mu zbylo víc času na posvátné zevlování, 6. trefit domů lesem v temné noci, nebo spíš mlátit čtenáře po hlavě tím, že on pravděpodobně netrefí.

Samozřejmě, že ta kniha má i světlé stránky. Thoreau s přesností a porozuměním popisuje jak concordský rybník sám, tak okolní přírodu. Žije v nich - doslova i metafyzičtějším způsobem. Bruslí na Waldenu, pije Walden, měří hloubku Waldenu, rybaří na Waldenu za hlubokých nocí, zkoumá růžice v jeho ledu, hraje hry s jeho potáplicemi, vypráví pověsti, jež se k němu vážou. Píše o indiánské kánoi připlouvající za mlhy, která zmizí, jestliže se k ní člověk přiblíží; nebo o svých mrtvých sousedech, obyvatelích nyní už rozpadlých chajd a srubů, o černošce, jíž kdysi zapálili dům a která si při vaření broukávala „Jste všichni kosti, kosti...“.

Vypráví také o stromech, o individualitách v rostlinné říši, které chodil navštěvovat (a tady se mu, myslím, daří lyrika velké básnické ceny), o zvířatech, o půdě, zvucích a ročních dobách. Mimochodem jeho karikaturní popis požáru působí jako vystřižený z nějaké jiné, lepší knihy. Jenže na (skoro) každou věcnou poznámku vzápětí naváže „úvahou“, aby pompézně oznámil objev hodný Coelhova Alchymisty, jako třeba že lidé (ti pitomci) cestují k rovníku a k pólům, aniž by přitom zbádali vlastní nitro (str. 326-8).

Takže „Walden“ je kniha o přírodě a o bezedné aroganci jednoho chlapíka. Tenhle chlapík nemůže prostě napsat, že okopával boby; musí zároveň vyslovit názor, že kdokoli, kdo dělá něco jiného, než že okopává boby, nebo je okopává za jiným účelem, jiným způsobem a jinak dlouho, je vlastně jen hovádko boží, jež mrhá hřivnou života a jemuž fatálně uniká smysl všehomíra. Ano, Thoreauův životní styl (autarkie + minimalismus) má něco do sebe. Ano, je cool, že si sám peče chleba podle Catonova latinského receptu (jako vážně!). Ale asi 300 stran z těch 339 mě příšerně vytáčelo, nudilo a znechucovalo, a část oněch zbylých 39 tvořily nádherné ilustrace Rudolfa Růžičky. Tak nevím: nebylo to mrhání hřivnami mých chvil?

16 29.02.2024

Bianca, pokorné a málomluvné ztělesnění ideálu, se nemůže provdat, dokud si někdo nevezme i její prudkou, zlostnou a prostořekou sestru Kateřinu. Petruchio je ochoten učinit Kateřinu svojí ženou, tj. zkrotit ji, za pomoci její vlastní metody, totiž tyranizování. Tak začíná komedie plná předstírání a slovních přestřelek. Komedie, která "posunem morálního zeitgeistu" získala (zejména kvůli závěrečnému Kateřininu monologu) nezamýšlený politický rozměr.

Důvod, proč se nelíbí mně, není ani tak morální/politický, jako spíš estetický. Slovní hříčky na mě působily lacině, vulgární a slizké vtipy mě nebavily a lůzovitost se z předehry (měla ta předehra vůbec nějaký význam pro děj vlastní hry, kromě toho, že posilovala divadelní efekt zcizení?) rozlézala do celé komedie.
V renesančním dramatu existují morálně mnohem odpornější věci (Machiavelliho Mandragora!), Petruchio alespoň, když už nic jiného, nepůsobí Kateřině trvalou fyzickou újmu. Horší mi přijde jeho jednání se služebnictvem a řemeslníky. Jeho chování ke Kateřině je totiž reakcí, jakkoli přemrštěnou, na její akci, Kateřina zůstává aktérem, soupeřem, kdežto Petruchiovi zaměstnanci slouží jen jako bezcenné nástroje v jeho hře, jimž je možno jakkoli ubližovat, viz výstup s krejčím.
(Jako jednoznačné pozitivum díla naopak vnímám, že Bianca má navzdory svojí andělskosti osobnost.)

Výborný komentář napsal čtenář Macvosik, vyjádřil v něm všechno. Takže se omezím na následující poznámku: Jakkoli má "Zkrocení zlé ženy" řadu renesančních motivů (popis obrazů v předehře!), jeho humor je v podstatě středověký, a středověk byl obecně nakloněn smát se utrpení, násilí a nízkosti - vždyť mezi Enšpíglovými "vtipnými" historkami figuruje uvaření psa zaživa a v bohemikální středověké literatuře máme "humorný" popis pogromu. Minimálně z hlediska dějin mentalit je tedy "Zkrocení" zajímavý text, jakkoli literárně (u mě osobně) neobstojí.

Mohl by mi někdo vysvětlit, proč se tahle hra jmenuje Julius Caesar, a ne Marcus Brutus?
Příběh začíná tím, že se spiklenci rozhodnou pro politickou vraždu, neboť senát se chytá prohlásit Caesara králem, a končí bitvou u Filipp. Vypráví především o Brutově lásce k Římu (která překoná i jeho upřímnou lásku k Caesarovi), dál o Brutově empatii vůči mladému sluhovi, respektu k manželce Porcii, a samozřejmě o jeho statečnosti, svědomitosti a rozhodnosti nejen v prohrané bitvě.
A když už se Shakespeare rozhodne pojmout Bruta jako hrdinu (na rozdíl třeba od Danta!, srov. ostatní komentáře), udělá to, samozřejmě, mistrně: Brutova politická řeč po zavraždění Caesara je asi nejlepší projev, který jsem kdy četla/slyšela. (A mimochodem taky nejvíc demagogický, manipulativnější než projev Antoniův, protože svojí sofistiky si nejspíš není vědom ani řečník, tj. Brutus, sám.)

Dobře, ale PROČ je tu Brutus kladným hrdinou?
Shakespeare byl asi těžko republikánem a jeho argumentace ničím nepřipomíná renesanční monarchomachismus, tj. směr politické filosofie tvrdící, že špatného vladaře je možno svrhnout, chová-li se jako tyran. Caesar totiž nedostane možnost chovat se vůbec nijak, je zavražděn ještě před korunovací, vadí už samotný koncept samovládce.
Cassius na začátku hry vysvětluje svoje důvody ke spiknutí tím, že Caesar není pravým bohem: vždyť prodělal zimnici a jednou se málem utopil v Tibeře. To opět není argument, který by použil Shakespearův křesťanský současník (vždyť Kristus trpí bolestí a před ukřižováním pláče v Getsemanech, aniž by to nějak umenšovalo jeho božství). Zato je to argumentace, kterou opravdu používali sami Římané: Caesar, jenž prošel apoteózou už za života, pro ně byl "udělaný bůh", lidský výtvor.
Hra nabízí právě ten úhel pohledu, který by asi zaujal nábožensky konformní římský republikán 1. století, ne alžbětinský křesťan, jímž je autor. (Byť, samozřejmě, obsahuje spoustu anachronismů, nejspíš úmyslných, jako je Brutus v županu. :D)

Takže Shakespearův Julius Caesar je, myslím, jakousi literární obdobou renesančních obrazů, které objevují historickou perspektivu; pročež římské vojáky, třeba u Kristova hrobu, začínají vykreslovat opravdu jako Římany, nikoli s tvářemi a v oděvech svých současníků. Velkolepé vykročení ze středověku. A možná i důvod, proč se Shakespearovo pojetí Bruta podstatně liší od Dantova (?).
A ano, pořád zůstává otázka, proč si dramatik z římského myšlení vybral zrovna republikánský, a ne císařský narativ (protože hrdinou "Julia Caesara" stále mohl být, ehm, Julius Caesar). Nicméně já osobně jsem ráda, že to udělal. Překrásný divadelní pomník Caesarovi postavil - právě v polemice se Shakespearem - George Bernard Shaw ("Caesar a Kleopatra"). Tudíž příznivci Caesara, jako třeba moje maličkost, nepřijdou zkrátka, a zároveň díky Shakespearovi máme i druhý, méně obvyklý pohled na věc, tedy Bruta-dobráka, kterého by člověk objal a poplácal po zádech. A druhé pohledy jsou vždycky potřeba. :)

12 09.02.2024

V ADAMOVI A EVĚ svede had-ďábel příslušnici „hloupějšího pohlaví“ nabídkou emancipace od muže, jemuž prý byla žena stvořena pro radost. KOČKO-MYŠÍ VÁLKA zase vypráví o vzpouře hlodavců, žijících v homérsky uspořádané společnosti vedené králem, proti své tyrance a hubitelce. Sám Zeus tu na sebe bere podobu myši a přislíbí hlodavcům vítězství. Leká se totiž výhružky jejich basilea, že jinak myšák sežere všechny obětiny na Diově oltáři. DRAMATION pak zachycuje nářek učence na jeho nuzotu, jíž je vinna Štěstěna (v podobě staré žebračky), a především Múzy. Ty ho totiž postihly jakýmsi nadáním pro verše a řeči, jemuž se nešťastník musel oddat namísto řemesla, takže teď nemá co jíst.

Všechna tři byzantská dílka, veršované divadelní hříčky nezamýšlené pro jeviště, jsou zajímavá nejen historicky, ale i literárně. Můj čistě osobní názor je, že „Kočko-myší válka“ určitě překonává svůj antický pendant, homérskou „Válku žab a myší“, jelikož se na rozdíl od ní nevyžívá ve vulgárnosti a brutalitě. Místo toho je rafinovaným způsobem vtipná, když dává pronášet rozhárané monology tragických heroin myší královně (+ ta představa myšího Dia...). „Dramation“ zase, myslím, strčí do kapsy svůj západní protějšek „Podkoního a žáka“, jelikož má spád a pointu (tedy, ehm, jakousi). A verše? V přebásnění Matouše Jalušky radost číst.

Doprovodná studie a komentáře jsou přirozeně delší než texty samotných kvazidramat. Vynikající studie paní doktorky Sarkissian seznamuje čtenáře s teatralitou v Byzanci, kde, jak známo, divadlo... moc neexistovalo. Jak došlo k tomu, že středověcí potomci Aischyla, Sofokla a Eurípida napadali obnovu divadelnictví na latinském Západě? Že psali udavačné hanopisy na učence, jenž se (možná) ve svém domě odvážil tajně provozovat Eurípidovy tragédie? A že si vzdělanci teoretizující o antickém dramatu neuměli představit, jak taková hra na jevišti vypadá?

Byzantská zkáza dramatu, stejně jako jeho velmi částečná a nedokonaná restaurace či substituce během renesancí, vybízí k zamyšlení nad tím, co ještě je, a co už není divadelní hra. Případně také čím je specifické antické divadlo. A kam by se Byzanc ubírala, kdyby ji na prahu jedné z jejích renesancí nerozvrátili Seldžukové.
Skvělé čtení!

11 05.02.2024