JulianaH. komentáře u knih

Tu půlhvězdu strhávám za plagiátorství. Konkrétně za to, že jedna z kapitol o genocidě a kus kapitoly následující je nepřiznaná parafráze Diamondova „Třetího šimpanze“. Americký autor je tu zmíněn výlučně jako zdroj konkrétního dopisu jedné Tasmánky, přetištěného koncem 19. století v lokálním tisku. Zrzavý ho otrocky převypráví podle Diamondova podání, místo aby nahlédl do pramene (alespoň do oněch novin, není-li dopis archivován). Jinak Zrzavý na Diamonda v průběhu rabování faktů – ba dokonce jeho unikátních novoguinejských zkušeností – neodkáže ani jednou. Kdyby to provedl student, v okamžiku odhalení by dostudoval. Pan profesor asi smí; co je dovoleno Jovovi...

Ale to by měla řešit spíš disciplinární komise než můj komentář, takže ke čtenářským aspektům dílka. Ve své černohumorné eseji se Zrzavý snaží vysvětlit vraždu a genocidu nikoli jako patologie, ale jako projev naší biologické přirozenosti. Hledá odpovědi na otázky, jaké způsoby infanticidy volí rodiče vlastní vs. nevlastní (a proč se různí); co zvýší naši šanci zemřít rukou potomka; nebo kvůli čemu se muži násilně zbavují spíš partnerek mladých než starých. Evoluční psychologie, již Zrzavý popularizuje, nabízí obohacující a pro někoho snad i kacířské náhledy na lidské univerzálie.

Třeba na zločinnost jako na sociálně stabilní strategii, kterou tudíž nelze vymýtit tresty. Nebo na genocidu nikoliv jako vraždu ve velkém, nýbrž – v jistém smyslu – její opak. K homicidě totiž tíhnou lidé uvažující způsobem "půjčka za oplátku", kdežto ke genocidě stoupenci uvažování "oni nejsou jako my", což jsou podle autora dvě alternativní strategie, původně paradoxně designované k prevenci konfliktů. Dál homicidy páchají nonkonformní jednotlivci (často) ve vlastním zájmu, kdežto genocidy jsou kolektivní podniky praobyčejných občanů (zhusta) idealistického ražení, doprovázené nápadným mravním purismem. Ve smyslu „vyhlaďte město, ale neodnášejte si z něj, co vám nepatří“.

Byla by chyba čekat něco jiného než esej – třeba rozsáhlejší pojednání. Kniha notýskového formátu nabízí zkrátka hrst faktů pospojovaných vtipnými glosami a ústící do dráždivého závěru. Nic víc, nic méně. První kapitoly autor vypotřeboval na to, aby čtenáře vůbec naučil biologicky myslet. Z pohledu biologa je to trošku škoda (autor se místo toho mohl věnovat třeba siblicidě nebo válce, na něž se v knize příliš nedostalo), zato humanitní učence – ideálně filosofy, historiky a theology – by dílko mohlo obohatit o nový úhel pohledu. Mnozí totiž nad faktem zabíjení žasnou jaksi víc, než by odpovídalo naturelu nás živáčků (od šimpanzů a rypošů po bolševiky či argentiské junty), v nichž evoluce požírá své děti.

6 17.12.2024

MLADÍK SE SMETANOVÝMI DORTY: Princ Florizel z Bohemie náhodou pronikne do Klubu sebevrahů, kde členové losují, kdo zemře a kdo mu na onen svět pomůže. Principy klubu a psychologie jeho členů jsou výborně promyšlené, Stevenson nešetří sarkastickým humorem a napínavé pasáže nenechají čtenáře nezúčastněného. Jediné, co mě nepotěšilo, byl autorův mravní odsudek ne-li sebevraždy jako takové, pak alespoň asistence při ní (nenazývá ji sice hříchem, asi proto, že není křesťan, zato ji ale označuje za zločin).

PŘÍBĚH O LÉKAŘI A LODNÍM KUFRU svádí Florizela (který se dost otravně pasuje na vykonavatele spravedlnosti a pustí se do řešení restu z předchozí povídky) dohromady s mladým Američanem a jeho nelibým břemenem. Povídka pracuje s úzkostí z představy, že nevinný člověk se může ocitnout v situaci, kdy mu jeho nevinu nikdo neuvěří; možná kromě těch, kdo sami nevinní nejsou.

FIAKROVÉ DOBRODRUŽSTVÍ začíná sympaticky výstředním nápadem unášet náhodné kolemjdoucí na párty a ptát se jich, jestli náhodou nechtějí riskovat život za tajemného neznámého. Dál už ale postrádá elán, nápad a napětí.
Druhé dvě povídky mi přijdou jako zbytečný přívěsek k povídce titulní. Kdyby zůstala sama, za proslulý nápad s klubem by ode mě nejspíš dostala 5/5.

5 16.12.2024

„Štěně Solo“ navazuje na pozorování Čingisovy smečky, které manželé Lawick-Goodallovi popsali v „Nevinných bestiích“ (psům hyenovitým se v „Bestiích“ věnoval hlavně Hugo, proto je tato knížka jeho dílem – s předmluvou od Jane).
I když obálka a název českého vydání vyvolávají dojem, že jde o dětskou literaturu, nemyslím, že by autor cílil primárně na malé čtenáře. I když nepochybuji, že jsou děti mnohem otrlejší, než se většina dospělých domnívá, a popis likvidace Soliných sourozenců přežijí ve zdraví.
„Zamaskování“ českého vydání před dospělými zájemci o etologii je nešťastné, poněvadž příběh smečky, především fenky Solo a její matky Andělky, patří k nejlepším případovým studiím o chování konkrétního zvířecího společenství, jaké si lze přát. Text nabízí hlavně vhled do hierachie, infanticidy a vyrůstání psů, zatím co perokresby jedinečně zachycují jejich gesta a výrazy.
Jsem moc ráda, že se Hugo k Čingisově smečce po dopsání první knihy takto „časosběrně“ vrátil (stále bez vysílaček, ale tentokrát s letadlem :)). A manželům Lawick-Goodallovým patří můj nehynoucí respekt za přístup k jednotlivým zvířatům jako k osobnostem, na jejichž životě záleží, i když za svoje ojedinělé intervence do jejich osudů sklidili kritiku některých jiných zoologů a ochranářů. Osobně si myslím, že přesně takhle se má práce se zvířaty provozovat.

4 15.12.2024

Diamondova kniha se ptá, co je člověk. A odpovídá, že druh šimpanze, který v míře větší než ostatní zvířata (nikoliv však jedinečně) provozuje zemědělství, genocidu, řeč, drogovou závislost, umění a ničení životního prostředí. K takto komplexnímu a přitažlivému tématu autor přistupuje na základě svých polyhistorických znalostí, inspirován hlavně zájmem o ornitologii, Novou Guineu a jazyky.

Oceňuji darwinovský přístup, podle kterého se člověk od ostatních zvířat liší pouze kvantitativně (mírou vlastností), nikoli kvalitativně (jejich přítomností). Po staletích, kdy humanitní učenci bombardovali čtenáře výroky o jedinečnosti člověka, vyvozenými z prosté neznalosti ostatních živočichů, Diamond nabízí vzrušující sondy do jazyka u kočkodanů, malby u slonů či genocidy u šimpanzů. Úžasný je také tam, kde vychází z osobních zkušeností s jazyky, lovem, válkou či genocidou na Nové Guineji.

A teď k vadám na kráse. Mnozí čtenáři už tu zmiňovali zastaralost biologických údajů – to je pravda (alespoň jedna aktualizace: menopauza není lidský unikát, sdílejí ji s námi minimálně ještě kosatky a někteří kulohlavci ;)), ale za to autor nemůže. Může však za ukvapené závěry, jež vyvozuje z nejistých dat. Prakticky všechno, co píše o neandertálcích, je o čtvrt století později překonáno – přitom jim Diamond na základě mylně upíraných vlastností (šití, vzájemné kulturní odlišnosti, inovace, ...) připisuje jen jakési deficitní, neautentické lidství. Děláme-li soudy tak kardinálního významu, měli bychom se opírat o jiné důkazy než negativní.

S přístupem k neandertálcům kontrastuje Diamondův odpor k rasismu vůči jednotlivým variantám Homo sapiens. A já zcela chápu, že se na Nové Guineji naučil hlubokému respektu ke svým domorodým přátelům – respektive ke všem obměnám lidství. Ale to neospravedlňuje ignorování genetiky.
Když třeba vyvozuje, že zemědělci se stravují hůře než sběrači a lovci, dokládá to mimo jiné poklesem tělesné výšky antických Řeků oproti jejich pravěkým „předkům“ – jenže Řekové byli Indoevropané, kdežto Pelasgové patřili k jiné rase, tudíž rozdíl ve výšce nelze automaticky připisovat stravě. K Indoárijcům autor počítá také Turky (kteří mají evropskou DNA z 36 či, podle jiné studie, 45 %) a Židy (navzdory mísení s Afričany a Evropany jsou to původem Semité). Jasně, detail – kdyby z něj Diamond nevyvozoval dalekosáhlé závěry o etice a civilizaci.
Veselé přehlížení genetického substrátu ho zavede až k mínění, že prostředí ovlivňuje kulturu, ale skoro vůbec rasu; že plemenné rozdíly spadají z větší části na vrub sexuálního výběru (opět darwinovský názor, aniž by autor Darwina zmínil); a že dobytí světa Evropany byla náhoda. Měli jsme totiž k dispozici domestikovatelná zvířata a plodiny, kdežto ostatní ne (má vůbec cenu upozorňovat, že to není pravda?).

„Šimpanz“ se mimořádně dobře čte, inspiruje k zamyšlení a ukazuje obdivuhodný rozhled autora. Díky tomu, že tématem není o nic méně než člověk, si většina čtenářů jistě najde oblasti úplně nové a fascinující: vyhlazení Tasmánců a smrt poslední Tasmánky, zemědělství u mravenců, principy, podle nichž si vybíráme partnery, či třeba objev novoguinejského údolí, jehož 50 000 obyvatel si až do roku 1938 myslelo, že jsou jedinými lidmi na světě. Na druhou stranu je to silně zastaralé a zavádějící, takže si dovoluji mírně skeptičtější postoj než všichni, kdo knihu komentovali přede mnou. 3,5*.

9 13.12.2024

Cestovatelských historek není nikdy dost. :) A i když mi Zuzčin styl někdy připadal až moc komerčně turistický (hlavně v případě výletu na Tenerife, Zanzibar a Šrí Lanku), po přečtení její knížky musím uznat, že i s využitím konvenčních prostředků (letadlo, hotel/airbnb, auto) se toho dá zažít dost. I tak se mi ale nejvíc líbily příhody ze zemí, které Zuzka procestovala méně masovým způsobem: tedy izraelské výlety s její adoptivní palestinskou „rodinou“ a nocování v rumunské přírodě.

Autorka vypráví o atrakcích, setkání s místními, turistických pastech (nestydí se přiznat vlastní chybu, aby dala druhým možnost se z ní poučit – smekám) a tipech, často vykoupených bolestnou zkušeností (turecké SIMky). Trochu mě rušilo zahrnutí dovolených z dětství, které si autorka, jak sama píše, vlastně moc nepamatuje.

Kromě toho mi chování Zuzky nebo jejího doprovodu občas přišlo poněkud necitlivé (žádat od řeckého trafikanta známky na turecké pohledy a divit se, že div nevyletí z kůže, není úplně ta nejchytřejší věc, kterou člověk může na Kypru podniknout – i když za to může spíš Zuzčina mamka). Ze všeho nejvíc mi pak vadily všechny ty poznámky, jak autorka „miluje zvířata“, aby se čtenář vzápětí dozvěděl, za kolik se kde dá sehnat hamburger, a to včetně Izraele a arabských zemí. Možná by nebylo od věci vedle atrakcí někdy navštívit i košer/halál jatka, podívat se, jak se tam tvorové vykrvení při plném vědomí zmítají a křičí v nekončících křečích, a rozhodnout se mezi zvěromilností a mlsotou.

Celkově je to roztomilá knížka, kterou mě těšilo číst (a prohlížet si překrásné fotky), a Zuzce přeji spoustu dalších exotických dobrodružství (pokud možno welfare-friendly).

5 09.12.2024

Napsat knihu tak, aby potěšila stejnou měrou děti i dospělé, je umění – a autorům Africké abecedy se to povedlo. 64 hesel představuje africké reálie od mysu Dobré naděje po řeku Čobe, od anhingy po tarbíka, od aloe po welwitschii. Nejzajímavější jsou Chaloupkovy vlastní zkušenosti se zvěří a jeho zážitky z národních parků, cest a kempů. Ještě působivější než text mi ale přišly překrásné snímky Taťány Typltové, které by vévodily každé výstavě „wildlife photography“. Při pohledu na její záběry mysu Dobré naděje žasnu, že je možné takhle fotit. A zajímalo by mě, kolik času v Africe strávila, než se jí podařilo zachytit tak vzácné živočichy jako třeba karakala.

Chaloupek si často stěžuje na masový a komerční turismus, a když píše o slonech, lituje zvířata v pražské zoo spoutaná řetězy. S tím nelze nesouhlasit. Jenže vzápětí dostaneme historku, jak autor využil nabídky specializované farmy, aby se povozil na slonovi. Afričtí chobotnatci určení k projížďkám jsou jako mláďata odebíráni matkám, drženi v izolaci od stáda a krutě drezírováni. Stěžovat si na bezohledné turisty je namístě, ale ještě víc namístě je dávat pozor, abychom k nim sami nepatřili.

5 07.12.2024

Představte si neandertálce, jak na okraji pouště pronásledují velblouda nebo na mořském pobřeží zasazují smrtelnou ránu delfínovi. Jak se brodí tůní, aby si pochutnali na koříncích leknínu, nebo jak se oddávají siestě pod švestkou s břichy plnými plodů. Jak si vyrábějí nástroj z kosti mrtvého druha – možná je to projev truchlení (a retušér bude sloužit jako upomínka), možná pragmatismu, který klade jiné neandertálce naroveň kořisti. Anebo si představme třeba neandertálku, jak s sebou nosí mušli nabarvenou okrem, kterou si, soudě podle ohlazeného povrchu, možná zabalila do kousku kůže; kdoví.

Rebecca Sykesová ve svém vpravdě monumentálním díle ukazuje, že o neandertálcích toho víme strašně málo a současně strašně moc. Tak třeba jsme informováni, kde se vyprazdňovali a jak dlouho kojili své děti. Nemůžeme si však být úplně jistí, jestli sami uměli rozdělat oheň nebo jestli měli řeč. Paradoxně přitom umíme rekonstruovat, o čem (by) si povídali. Tedy alespoň trochu. Je fascinující, co všechno archeologie prozradí: rozdílný obrus zubů nasvědčuje dělbě práce při zpracování kůží, kosti ptáků v jeskyni naznačují, že neandertálci lovili koně sezónně (na jaře), zranění starce v kombinaci s faktem, že se nadále živil masem velkých zvířat, ukazují na péči tlupy o hendikepované členy. Neskonale víc toho ale zahladilo oněch 40 000 až 400 000 let, které nás od nich dělí.

Autorčinu sondu do neandertálského života by mohli ocenit i etnologové a zoologové – protože znamená příležitost seznámit se s jiným druhem lidského rodu. A že neadertálci jsou tuze zvláštní hominidi: jejich slizniční membrány prý upravovaly vzduch podobně jako u sajg nebo sobů (!) a jejich těla se oproti Homo sapiens vyznačovala dvojnásobnou spotřebou kalorií. Sykesová využívá svých úctyhodných znalostí dalších věd, aby vytvářela odůvodněné předpoklady o našich bratrancích na základě paralel s primáty či přírodními národy. Patří k oněm nemnoha vědcům specializovaným na člověka, kteří se o ostatních zvířatech vyjadřují kompetentně, bez troufalých a většinou nepravdivých deklarací „jen člověk dělá X“.

A celkově je autorka zjevem pozoruhodným. „Neandertálskou“ syntézou svoji kariéru neuzavírá, nýbrž začíná! Přitom má hodně osobitý rukopis a vůbec přístup, prozrazující umělecké sklony. Akurátní výčet a rozbor nálezů trochu kontrastuje s emotivním laděním knihy jako celku. Jak už připomněli jiní čtenáři, Sykesová své neandertálce miluje – možná kapánek příliš? Kanibalismus je pro ni s největší pravděpodobností projevem piety, hybridizace s Homo sapiens zase, jak připomíná, rozhodně nemusela být vždy nedobrovolná ze strany lidských žen (matkami kříženců totiž podezřele pravidelně bývají lidské ženy, kdežto otci neadertálští muži).

Sykesová ale důsledně a zřetelně odděluje svůj názor od faktů a nabízí čtenáři dost inforací na to, aby dospěl k jinému úsudku než ona, což je neobyčejně fér. Asi mi ani nevadí poslední dvě kapitoly, kde autorka prohlásí názor, že neandertálci byli méně vyspělí než soudobé formy Homo sapiens, za projev bělošské nadřazenosti (wtf...), načež se pustí do dokazování globálního oteplování. Jedinou spojnicí s předchozím textem je přitom varování, že vymřeme-li my, vymřou v nás i naši „nesmrtelní milovaní“ neandertálci. Aha, ok. Ale i přes určité podivínství (nebo díky němu) je to famózní.

11 30.11.2024

V krátkých kapitolách se izraelský biolog postupně věnuje šesti smyslům (včetně propriocepce) a paměti rostlin. V prvním vydání jim zcela upřel sluch, kdežto ve druhém už popisuje experimenty, podle nichž se zdá, že rostliny reagují na zvuk vody a opylovačů. Půvabně to ukazuje, jak antropocentricky stále věda funguje: donedávna jsme usuzovali na hluchotu rostlin jenom podle toho, že na jejich růst (překvapivě) neměl vliv Mozart ani rock.

Autor tedy otevřeně přiznává, že ho pokrok rostlinné neurobiologie přiměl přepsat druhé vydání tak, že prvnímu leckdy protiřečí. To je od něj sympatické, ale člověk by marně čekal, že ho to přiměje k agnosticismu. Umírněnost mu sice neschází v soudech o tom, co všechno rostliny umějí (chápu potřebu vymezit se proti nevědeckým představám New Age), zato mu chybí v soudech o tom, co neumějí. Chamovitz prohlašuje, že naši zelení příbuzní necítí bolest, přičemž jediným důkazem je mu absence struktury, která za bolest odpovídá u živočichů. Jako by ve zbytku knihy neukazoval, jak rostliny mohou „vidět bez očí a slyšet bez uší“. V tak kardinální otázce by – po všech historických lapsech v posuzování duševních schopností zvířat – byla na místě opatrnost. Autor se místo toho vysmívá švýcarskému pokusu legislativně ošetřit etické zacházení s rostlinami, což zní hlavně jako alibistická obhajoba jeho vlastních (nešetrných) experimentů.

Chamovitzova vysvětlení jsou většinou proximátní (fyziologická) spíš než ultimátní (evoluční). Od čtenáře nepředpokládá žádné vstupní znalosti botaniky, biochemie či genetiky, všechno trpělivě vysvětluje. Oceňuji ilustrace všech rostlin, o nichž byla řeč, a kompetentní překlad. Že to překladatele velmi bavilo, je znát ze všech těch více či méně relevantních poznámek pod čarou, které k textu přičinil. A podivuji se nad tím, kolik informací se do tak útlé knížky vešlo.

Třeba že rostliny...
* „vidí“ barvy (respektive vlnové délky), ale neskládají si je v obrazy; některé bičíkaté řasy ovšem pomocí svojí světločivné skrvny vnímají směr a intenzitu světla, což zní jako evoluční počátky oka
* nevarují před nebezpečím ostatní rostliny, nýbrž své vlastní listy; jejich chemické signály však „odposlouchávají“ sousedé, kteří se tak mohou začít sami chránit chemickými látkami
* odliší své vlastní kořeny, dále kořeny rostlin stejného druhu a pak kořeny cizí [což by se u živočichů pravděpodobně vykládalo jako známka rudimentárního sebeuvědomění]
* i když se samozřejmě na naše živočišné měřítko hýbou tak pomalu, že máme sklon brát je téměř jako statické, pálení listů slunečnice zapalovačem způsobí, že zdvojnásobí rychlost růstu (cirkumnutace)
* kvůli opakovaným dotekům list odumře [= pokusem rostlinu „hladit“ jí prokazujeme medvědí službu]

11 29.11.2024

Předně: název českého vydání je neskutečně zavádějící. Autorky jednotlivých esejí neváhají, jestli se stát matkami; rozhodly se – nebo byly okolnostmi dotlačeny k rozhodnutí – jimi nebýt.
Kniha nabízí vhled do dvou desítek životů převážně kanadských intelektuálek a akademiček, většinou kolem padesátky. Mezi jejich důvody opakovaně zaznívá komplikovaný vztah s matkou, péče o jiné děti (mladší sourozence nebo partnerovy potomky), rozhodnutí jejich protějšku nebýt (znovu) otcem a nedostatek mateřského instinktu. Dost často se objevují environmentální důvody, ale nikdy v hlavní roli.

Překvapilo mě, jak málo žen odůvodňovalo svou bezdětnost principiálně a rozhodlo se pro ni už v dětství nebo pubertě. Mnohé z nich by se za jiných životních okolností matkami staly. Marně jsem tu hledala model, který by mi byl blízký, dokud jsem nenarazila na esej šarmantní theatroložky Jennifer Wiseové, kvůli němuž si asi knížku nechám (nebo si její esej alespoň ofotím). Jennifer totiž mimo jiné holduje drze geniálním a třeskutě vtipným názorům ze „Ženění a vdávání“ G. B. Shawa [nutno ale dodat, že Shaw, ač sám bezdětný asexuál, nakonec v „Člověku a nadčlověku“ doporučuje eugenicky vyhovujícím jedincům, aby zatnuli zuby a přece jen nějakého potomka zanechali...]. Autorčino rozhodnutí nestat se matkou odráží smysluplné a celistvé pojetí světa („Ano, zaslechla jsem biologické hodiny, ale tikaly pro Matku Zemi.“), doprovázené nonšalantní spokojeností a naplněním – cestováním, uměním a vědou. Dokonalé.

Četla jsem knihu hlavně jako jakési praktické doplnění díla „Nebýt, či být“ od jihoafrického filosofa Davida Benatara, v němž obhajuje filosofii antinatalismu. A bylo zajímavé sledovat, jaký má bezdětnost reálný dopad na životy. Nebo alespoň jaký dopad měla v Kanadě kolem roku 2000 (přišlo mi, že většina autorek se obtížně, ba marně vyrovnává se sugescí tehdejší společnosti, že život bez dětí je o něco podstatného, ba nezbytného ochuzen). Nejspíš si časem přečtu i „Být, či nebýt otcem“, protože nereproduktivní životní strategie je zajímavá věc – filosoficky, biologicky, sociálně.
Překlady jednotlivých esejí ale většinou dopadly strašně, na což doplácejí hlavně slovní hříčky a reálie (ne, ruská básnířka Anna Achmatovová fakt nebyla chlap, stejně jako „kangaroo rat“ není žádná vybájená „klokaní myš“, nýbrž tarbíkomyš, ach). Tohle že prošlo jazykovou redakcí? Nevěřím.

10 26.11.2024

„Války jsou podle Friedricha Nietzscheho velikými učiteli základních filosofických nauk, v jejichž jménu se vede boj o nové utváření světa. (…) My jsme (...) už vytvořili velmi reálný nový svět.“

Přednáška ředitele Říšské banky o nacistické ekonomické doktríně a jejích proměnách v důsledku přechodu na válečné hospodářství. Ideál autarkie, který byl reakcí na první světovou válku a Versaillský diktát (vznik malých států s hospodářským protekcionismem), u Funka nahrazuje představa nové, jednotné Evropy jako integrovaného hospodářského prostoru. Jeho členové mají být rovnoprávnými partnery, „nemá se znásilňovat hospodářsky slabší, ani uplatňovat snaha o světovládu“.

Občas to zní nehezky eurounijně, ale hospodářská integrace u Funka nemá být kulturní nivelizací. Celkově zajímavý exkurs do hospodářských dějin. Funk zasazuje nacistický ekonomický model do velmi širokého kontextu, hlavně poválečné Evropy (stejně jako četní jiní pozorovatelé upozorňuje na podobnost NS ekonomiky s New Dealem), ale nejen (připomíná, že stát kontroluje devizy už u Platóna...). Historicky zajímavé jsou také citáty z Goetha a Nietzscheho o „nutnosti“ evropské integrace.

5 25.11.2024

Dlouho na mě žádná báseň nezapůsobila tak jako tahle poema o lovci zahanbeném svojí obětí, v níž se otupuje dichotomie člověk/zvíře.

9 17.11.2024

V 17. století byl židovský filosof Uriel da Costa za svoje svobodomyslné názory potrestán tak, že se musel uložit na práh synagógy a nechat své souvěrce, aby dovnitř chodili po jeho zádech. Ponížení ho zlomilo a nedlouho potom si vzal život. – Od puberty mi vrtalo hlavou, kdo a jak mohl tak brutální trest vymyslet. Dokud jsem si nepřečetla u Franse de Waala, že k imponujícímu chování dominujících šimpanzů patří přejít poraženému po zádech (stejně jako se submisivita naopak vyjadřuje vzhlížením a padáním do prachu).

Nizozemský primatolog se v nerozsáhlé knize zabývá výrazy tváře, emocemi, empatií, společenskými vztahy (včetně politiky) a vědomím (třeba smyslem pro konečnost, pro budoucnost a pro spravedlnost), a to zejména u svých šimpů, bonobů a malp. Když ukazuje, jak „lidští, příliš lidští“ jsou naši zvířecí bratranci, jednak tím polemizuje s behaviorismem (zvířata jsou automaty), jednak vyvozuje důsledky pro zacházení s našimi bližními, přičemž mu nejvíc leží v žaludku velkochovy.

Zdůrazňuje význam altruismu a empatie v evoluci, odmítá některé představy genocentriků. Dokonce spekuluje o tom, jestli se válka skutečně nachází v biologické přirozenosti člověka. Co když se naši předkové nepodobali tolik šimpanzům učenlivým jako spíš pacifistickým a matriarchálním bonobům? I přes tenhle květinový přístup de Waal nijak nezamlčuje „odvrácené“ stránky zvířecí psychy a vysvětluje, že šimpanzi jsou schopni úmyslného týrání malých zvířat nebo plánovité vraždy jiných šimpů. O jeho velikosti coby vědce vypovídá (mimo jiné) vyprávění, kterak jako student pronikal do tajů šimpanzích koalic s Machiavellim v ruce, protože tehdejší učebnice boj o moc prostě ignorovaly. De Waal šel jako zoolog vždycky svojí vlastní cestou a v průběhu jeho obdivuhodného života se mu – ve stopách Darwina a několika dalších rebelů – podařilo zbořit mnoho mýtů: včetně základního „zvířata emoce nemají“ (nebo, ještě lépe, „zvířata nemají vědomí“).

Pobavil mě primatologický rozbor amerických prezidentských voleb (2016), i když je z něj víc než zřejmé, komu autor držel palce. Občas už mi ale té politiky přišlo moc (zarazilo mě, že emoce jsou pro de Waala lepším impulsem k jednání než rozum – do chvíle, než přijde na Brexit, kdy britští voliči údajně dali přednost „strachu z imigrantů“ před racionálními ekonomickými zřeteli – načež se zase vrátíme do starých kolejí oslavy emocí). Taky jsem měla dojem, že de Waal zachází s myšlenkami svých oponentů (K. Lorenze a R. Dawkinse), mírně řečeno, příliš volně.

A hlavně je tahle kniha popularizační oddechovkou pro americký trh. Zdaleka to neznamená, že nedostaneme žádné zajímavé informace, ne – ale pokud „Dobráci od přírody“ představují několikapatrový dort, je „Mámino poslední objetí“ sušenkou. Překlad nic moc, někdy si lze z překladatelčiných zkomolenin domyslet, co asi stálo v originále, někdy ne. A stejně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Ne nutně kvůli drobtům zajímavostí z kognitivní etologie (i když jsou super), ale kvůli de Waalovi jako vědci i člověku. Všímejme si jeho laskavosti a přístupu „z pokusu má mít zvíře přinejmenším stejné potěšení jako badatel“...

10 17.11.2024

„Německá říše je domovinou Němců. – Každé slovo této státně-politické zásady je, měřeno bídností dnešní situace, jako rána bičem. Německá říše – kde dnes existuje Německá říše? Má vůbec kolonie zvaná Německo nárok na toto čestné jméno sebevědomého státu? Ne.“

Gottfried Feder patří k šéfideologům nacionálního socialismu, a přesto jeho Program NSDAP a související texty většinou stojí ve stínu děl Adolfa Hitlera a Alfreda Rosenberga. Neprávem, protože jsou nezbytné k pochopení toho, co NS vlastně je.
Feder ve své knížce nastiňuje vizi hospodářství, které nespočívá v bratrovražedném boji tříd ani podniků, nýbrž v blahodárném soupeření výrobků a myšlenek. O národ je tu postaráno socialistickými výdobytky jako starobním důchodem, dávkami pro nezaměstnané, dostupnými byty, ale třeba také podporou chudých a nadaných studentů nebo státní výchovou ke zdraví. Stát musí být hospodářsky soběstačný (nezávislý na cizím kapitálu) a marky mohou být kryty nikoli jen zlatem, ale také nemovitostmi postavenými na státní zakázku – jeden ze způsobů, jak lze vyřešit Velkou hospodářskou krizi. V téhle části mě pobavilo brojení proti obchodním domům lákajím lidi na cetky ve slevách a proti bankám, „moderním hradům loupeživých rytířů“. :D

Federův homo oeconomicus se neřídí závistí (tak jako – říká Feder – člověk marxistický) ani touhou po zisku (tak jako člověk kapitalistický), nýbrž národní solidaritou: „krev proti penězům“. Autor nepokládá za nevyhnutelné, že se z ekonomického života vytratila šlechetnost a že se změnil v hobbesiánskou řež. Jak je pro různé fašismy typické, ekonomično podřazuje ostatním sférám národního života: „Úkolem národního hospodářství je pokrytí potřeb, a nikoli co nejvyšší rentabilita.“ Nevím, jestli by Říši s takovým přístupem nezlomila vaz tzv. relativní deprivace (= sice mám dost, ale v USA mají víc) jako nakonec Sovětskému svazu (a Východnímu bloku), nicméně se mi tenhle idealismus moc líbí. I Adam Smith byl toho názoru, že naše hospodářské jednání neřídí a nemá řídit čistý kapitalismus, nýbrž také soucit a radost ze štěstí ostatních.

Menší pozornost než hospodářství Feder věnuje kulturní politice a nacionální stránce nacismu. (Na tom je vidět, jak Adolf Hitler později posunul NSDAP doprava, když v nacismu položil o něco větší důraz na slovo „nacionální“ než „socialismus“.)
Je to zásadní knížka a při čtení si člověk uvědomí podobnost tehdejšího (výmarského) a dnešního Německa (nebo celé Evropy). Vítám vydání z produkce nakladatelství Guidemedia, i když překlad má nějaké ty mouchy (třeba v kontextu „dělníci, občané nebo sedláci“ určitě Bürger neznamená občany, nýbrž měšťany), nicméně to se asi dá prominout. ;)

9 16.11.2024

Průvodce po žánrech odborného textu (včetně posteru nebo prezentace na konferenci), citačních stylech, databázích článků a dalších radostech akademického života. Současně nabízí návody a rady pro sestavení grafů, ukazuje, jak se dělá metaanalýza, nebo vysvětluje, jak funguje recenzní řízení.
I když nejvíc vhod přijde příručka bakalářům, autoři mají pravdu, že své si tu najdou všichni; třeba návod na poster oceníte spíš později než dřív. :) Já jsem ji přečetla až v doktorátu (protože jsem dostala "báječný" nápad dělat ho z jiného vědeckého oboru, než mám magistra) a nebyla to ztráta času.
Paradoxem je, že text o tom, jak psát, by potřeboval jazykovou korekturu – jako sůl.

Jak se mohlo vyvinout pohlavní rozmnožování, ačkoli rozmnožování nepohlavní umožňuje plodit více a geneticky příbuznějších potomků? Proč lidé nejsou hermafroditi nebo nemají několikero pohlaví? Je člověk od přírody monogamista, polygamista, nebo něco mezi tím? A platí, že muži se v prostoru orientují lépe než ženy?
Biologie nemá moc textů, jež by bylo možné označit za všeobecně známý kánon, ale Červená královna mezi ně patří. Jednoduše a čtivě shruje bádání o evoluci sexuality a o pohlavním výběru, přičemž nabízí řadu postřehů o fungování evoluce obecně. A vskutku, Ridley je vynikající popularizátor a genetiku dokáže vysvětlit tak, že ji chápu i já (a to je co říct).

Jenže být dobrým spisovatelem není nezbytně totéž jako být velkým biologem nebo vzdělancem. Ridley jako typický Anglosas žije v domnění, že svět končí za kanálem La Manche. Okázale pohrdá humanitními a sociálními vědami – někdy právem, ale leckdy ne. Nejhloupější je však jeho genocentrický redukcionismus:
„Žádného automobilového konstruktéra by ani ve snu nenapadlo vysvětlovat motor bez pochopení jeho funkce […]. Zato až do roku 1970 většina biologů zabývajících se chováním zvířat a téměř všichni vědci, jež zajímalo lidské chování, bez problémů zveřejňovali své objevy, aniž se zatěžovali úvahami nad jejich funkční stránkou. Až genocentrický pohled na svět tento přístup nadobro změnil. V 80. letech 20. století nás detaily zvířecích námluv zajímají jen potud, pokud mohou být vysvětleny konkurenčními výhodami vybraných genů.“ (s. 14) Ani při revizích u příležitosti dalších vydání tuhle pasáž nevyhodil.

Chápu Ridleyho nadšení z nového paradigmatu s obrovským vysvětlovacím potenciálem. Chápu i jeho potřebu konečně docenit roli pohlavního výběru, který byl donedávna jako faktor evoluce hluboce podceňován. Ale míra jeho redukcionismu je k smíchu, nebo spíš k pláči. V jeho světě neexistuje nic, co by nebylo důsledkem kompetice alel – a sexu. Všichni chtějí plodit děti, protože jsou potomky lidí, kteří rovněž chtěli plodit děti (ale co mutace?). Za inteligenci vděčíme sexuální selekci. V pohlavním výběru nehraje roli estetika jako taková, veškerá krása je v podstatě adaptivní rys. (Ve skutečnosti jsou některé představy o kráse až překvapivě univerzální a sdílejí je nejen různé lidské rasy, ale i živočišné druhy. Genocentrismus si s tím příliš neporadí. Zato německá idealistická biologie, třeba portmannismus, ano. Považovat za jedinou sílu v evoluci zájmy sobeckého genu je prostě hloupost.)

Kromě toho autor udělal z knihy bitevní pole s feminismem a politickou korektností. Nejsem si jistá, jestli je to dobře. Na jednu stranu má pravdu, že se na univerzitách podvazuje svoboda slova a objektivita bádání. Významný evolucionista Robert Trivers, v Královně citovaný, byl loni (2023) propuštěn z univerzity – údajně proto, že odmítl v přednášce pro bakalaureanty prohlásit, že mezi muži a ženami neexistují rozdíly. A Červená královna si jako jedno z hlavních témat volí právě rozdíly mezi oběma pohlavími: nejen tělesné, ale také kognitivní a behaviorální. Na druhou stranu mi nepřijde šťastné vytvářet hybridy odborných a politických textů. I když politizaci biologie se asi úplně vyhnout nelze, možná by Ridley udělal lépe, kdyby napsal knihy dvě.

13 12.11.2024

O dvou bohatých mladících, jež napadlo něco extraordinérního. O mladém lvíčkovi žijícím v londýnském obchodě s nábytkem, kde s oblibou sedával za výlohou a působil havárie motoristů. Ale hlavně o tom, jak se vlastně „anglický“ lev dá vrátit do Afriky – a jak se společně se svými osiřelými, raněnými nebo zajatými soukmenovci může naučit žít v divočině.

Ačkoli knížka pojednává skutečně o Kristiánovi, a nikoli o jeho (obdivuhodných) majitelích, mezi řádky se odehrává zřetelná změna jejich uvažování. John a Eso se nezastaví u přehodnocení obchodu s exotickými „mazlíčky“, jejž koupí lvíčete podpořili. Když objednávají pro Kristána přepravní bednu s horizontálními, nikoli vertikálními mřízemi, aby si o ně neporanil tlapky, překvapený výrobce podotýká, že za léta, kdy pracuje pro zoo a cirkusy, je tohle první požadavek zohledňující welfare zvířat. Incident časem vede mladíky k pochopení, jak problematický je dodnes transport zvířat, třeba na jatka. A tak John, jenž na první fotce knihy s lvíčetem pózuje v mondénním kabátu z kožešiny, nakonec zasvětí život ochraně zvěře. – Naopak o Joy Adamsonové se tu dočteme, že měla v domě pohovky potažené lvími kůžemi. „Když jsme se na to odvážili zeptat, jen nad naší úzkostlivostí mávla rukou a pravila: Existují dobří lvi a špatní lvi.“

Nuže, existují dobré knihy a špatné knihy – tahle je dobrá. Vypráví o repatriaci šelmy narozené v zajetí, což je proces komplikovaný (můj vyučující Péče o biodiverzitu nedávno tvrdil, že nemožný) a zároveň zajímavý: třeba proto, že rozkrývá, co je u lvů instinktivní, a co se musejí naučit. Hlavně jde ale o příběh o dvou chlapcích, kteří i ve své ztřeštěnosti zůstali zodpovědní a nesmírně ohleduplní. Hluboce si jich za to vážím.

9 03.11.2024

Nevěřte anotaci. Kniha se zabývá opravdu primárně výrazem, tedy fyziologií, vlivem jednotlivých mimických svalů na expresi emoce, spíš než emocemi jako takovými. Psychologie se tu vyskytuje spíš v zadním plánu. Je to ale právě homologizace lidských a zvířecích emocí, co činí Darwina tak avantgardním – a to i na dnešní dobu, posuďte sami: „I jednotlivé druhy hmyzu vyjadřují cvrkotem hněv, lásku, zděšení a žárlivost.“ (s. 275). Emoce a jejich výrazy podle Darwina sdílíme nejen se svými zvířecími bližními, ale také v rámci rodu Homo, což podle něj dokládá společný původ všech lidských ras – v roce 1872 rozhodně nesamozřejmé.

Příbuzenství veškerého života v téhle knize autor mlčky předpokládá – což je legitimní, protože je dokázal už dřív –, ale právě to ji činí tak fantasticky provokativní. Píše dokonce o evoluci hudby, což je dost pravděpodobně polemika s Alfredem Wallacem, druhým otcem evoluční teorie. Wallace totiž nikdy nepřestal tvrdit, že hudba mohla vzniknout jedině božím zásahem do vývoje člověka, protože přirozený výběr by nebyl s to ji vygenerovat. – Jak pozdní Darwin rezignoval na předsevzetí příliš neštvat své spoluviktoriánce, přenádherně ukazuje i jeho rozbor zbožných gest: vysvětluje třebas, že sepnutí rukou historicky představuje otrockou výzvu k pokořiteli, aby nás spoutal.

Jsme-li u toho, že tohle dílo je už hodně pozdní Darwin, stojí zato zmínit jeho lamarckismus. V mnoha případech vysvětluje evoluci gesta tak, že naši předkové cosi udělali úmyslně, snad dokonce funkčně, načež se gesto zdokonalovalo v průběhu jejich života a posléze bylo takto zděděno potomky. – A ono to dává smysl. Větší smysl než předpokládat u zcela neadaptivních gest evoluci přirozeným výběrem. Možná tyhle pasáže časem aktualizuje rozvoj epigenetiky? :) (Samozřejmě neříkám, že je „darwinisticky“ vysvětlit vůbec nelze, ale Darwin měl důvod, proč je darwinisticky nevykládal.) Ostatně je zajímavé, jak často se uchyluje k neadaptivnímu vysvětlení znaku (např. studený pot při stresu je podle dnešního vysvětlení přípravou organismu na přehřátí při reakci útok/únik, kdežto podle Darwina jen vedlejším produktem činnosti nervového systému). To ho právě odlišuje nejen od Wallaceho, ale i od evolucionismu 20. století, a myslím, že by nebylo od věci současný hyperadaptacionalismus tu a tam přehodnotit.

Darwin měl korespondenční síť po celém britském impériu, takže od misionářů, ba dokonce od vzdělaných domorodců získával zprávy o mimice a gestice neevropských národů. Zvířata (jimž jsou tu, žel, věnované jen dvě kapitoly + občasné komparativní odbočky) sledoval během cesty na Beaglu, na vlastním statku i v zoo, přičemž jako výtečný pozorovatel získal etologický materiál nezanedbatelné ceny. Kromě toho pozoroval vlastní drobotinu (čtete o tom, jak děcko řve a tatínek, místo aby je uklidnil, na něm studuje rozšiřování vlásečnic :D), mnohdy za jejího aktivního přispění. :) Dále se zabývá gestikou a mimikou duševně nemocných, příležitostně pak dokládá vrozenost výrazů na dívce od narození slepé a hluché. Jako doklad experese různých emocí často cituje Shakespeara, což je boží.

Kniha samotná je nanejvýš hodná přečtení, i když různé fyziologické podrobnosti o činnosti svalů, tvořící většinu textu, nejsou tak zajímavé jako emoce. Výklad je prokládán anekdotickými příběhy (ten o Indovi a koze mě zničil) a obsahuje vyslovené klenoty informací. Ale druhé české vydání má dost much. Chybí rejstřík, a hlavně nakladatelství bez veškerých úprav přejalo český překlad z vydání prvního. Ten byl ve své době dobrý, ale čte se dost ztuha (10 stránek mně trvalo přečíst hodinu, což je u knihy o cca 300 stranách frustrující). Zoologická nomenklatura je zastaralá či jinak matoucí (makak mouřenínský = asi makak tmavý?). V polovině případů jsou uvedeny české názvy hadů a v polovině případů pouze latinské, ačkoli české existují (zmije paví atd. atd.). Nakladatelství Portál, takhle se biologické texty nevydávají!

15 01.11.2024

Propagandistická brožurka určená, předpokládám, hlavně k distribuci mimo Říši. Ukazuje vnitropolitické, budovatelské aktivity NS režimu: stavbu plováren, galerií, dálnic a vodních cest, mládežnických nocleháren, městských bytů a bytových kolonií, továren se zahradami, mořských lázní pro dělníky na Rujáně atd. Zaměřuje se tedy na socialistické aspekty nacismu.

Zajímavé je srovnat brožurku s programem NSDAP: mnoho věcí už v době vydání (1942) bylo realizováno (výstavba hospodářství na základě zásady, že hodnoty lze produkovat jen prostřednictvím práce + surovin, tj. bez peněz), jiné ale byly odloženy na dobu po válce (všeobecný starobní důchod) a z některých jaksi sešlo (byty teď mají být za nepatrný nájem, tj. nikoli nutně v soukromém vlastnictví).

Fotky jsou rozhodně dokumentárně cenné, ale jako propaganda mi to nepřijde moc dobře udělané. Kladu si otázku, proč se vlastně Guidemedia rozhodla znovu vydat zrovna tuhle knihu. Taky text vyznívá, jako by Říše vůbec neměla válečné ambice na Východě (alespoň v dlouhodobé perspektivě), což odporuje Mein Kampfu. Samozřejmě netvrdím, že Německo z dlouhé chvíle a bytostné špatnosti vyrazilo dobývat svět, ale tohle je zase opačný extrém.

Dějiny evoluční teorie jsou – přinejmenším od začátku 19. století – dějinami celé biologie. Buffonovým pokusem ukázat, že život se mohl zrodit přirozeně, bez božího zásahu, začíná to, co Edward O. Wilson nebo Richard Dawkins nazývají evoluční epikou. A americký historik Larson vypráví, jak jsme tento epos v průběhu posledních více než dvou set let skládali.
Činí to až neuvěřitelně čtivým způsobem, aniž by se dopouštěl závadějících zjednodušení (alespoň nakolik jsem schopná to posoudit); barvitě, ale ne bulvárně. Když geolog William Buckland před svou oxfordskou katedrou mával cípy pláště, aby napodobil let pterodaktyla, mladému Darwinovi se snad zdál jako šašek, zato Larson umí ocenit, jak ilustrativní je tenhle detail pro nadšení z prvních paleontologických objevů!

Larsonovy dějiny evoluční teorie jsou soustředěny kolem osobností (méně než kolem konceptů), aniž by opomíjely vazby mezi jednotlivými myšlenkami a díly, mezi kolegy či mezi člověkem a jeho historickou etapou. Tenhle způsob výkladu mi pomohl lépe pochopit, proč vlastně jednotliví velikáni biologie říkají to, co říkají, a kontextualizovat jednotlivé systémy, teorie a objevy.
Kromě vzestupu, úpadku a návratu evoluce ve vědě se Larson zabývá také americkými kulturními válkami mezi vědci a fundamentalistickou veřejností. Jeho zájem o práva ústí do celé kapitoly o tzv. opičímu procesu (ostatně za samostatnou knihu o něm získal Pulitzerovu cenu). O výtvorech evangelikálů – „geologii Stvoření“ či „vědeckém kreacionismu“ – referuje s takřka pedantickou neutralitou. Nikdy je nepočastuje označením „pavěda“ – na rozdíl od nebohé eugeniky. Až se člověk neubrání podezření, že se autor střeží příliš vyvádět z míry své přezbožné spoluobčany. x)

Kromě toho se kniha, stejně jako téměř všechny její americké sourozenky, soustředí hlavně na anglosféru (s občasnými výlety do Francie). V tomhle případě to celkem i dává smysl, USA a Británie mají na půdě evolucionismu zvláštní postavení, i tak mi tu ale chybělo víc přesahů do biologie východně od Rýna. Zejména nepochopitelně schází Paul Kammerer s ropuškou vejconosnou, když už autor mluví o neolamarckismu. Celkově však Larsonova Evoluce náleží k nejlepším a nejzábavnějším knihám, které se mi v poslední době dostaly do ruky. Jak jsem doteď mohla žít, aniž bych znala neteistickou evolucionistickou spiritualitu E. O. Wilsona a Juliana Huxleyho?

12 27.10.2024

Místní hlas lidu, hodnotící 64 %, neklame. Asi z jedné třetiny knihu tvoří exhibice bolestivě nevtipného Germána, ze dvou třetin pak reportáže, v nichž tento Germán zpovídá odborníky na dobře vybrané zástupce tvorstva. Jsou tu moji milovaní kapustňáci a měsíčníci, ale také třeba invazivní „veleropucha“ aga či růžoví delfíni indočínští. Mnozí vědci předávají Steffensovi ty nejzajímavější výsledky svých dlouholetých výzkumů (a přiznejme si, že o měsíčnících svítivých se jinde zase tak často nedočteme), které autor doplňuje na základě vlastní rešerše s odkazy na zdroje. Ano, je otravné prohlížet si fotku Steffense s kocovinou v hongkongském hostelu nebo si číst jeho imbecilní popisky k fotkám kapustňáků („Hubené modelky tady nefrčí.“ – „Baculka při vodní gymnastice.“ – „Tlačenka s tlačenčátkem.“). Na druhou stranu...

Netušila jsem, že navzdory altruismu u upíra obecného stejně ročně zemře hlady značná část populace (kdyby se vzájemně nekrmili krví, uhynulo by prý 80 % neúspěšných lovců, kdežto takto jich přežije 50 %). Srovnatelně mě zaujaly endemické kořenoústky z ostrova Tuvalu, „Gándhího medúzy“, které kvůli geologickým procesům uvázly v jediném slaném jezírku. Aby nevymřely hlady, naučily se symbióze s fotosyntetizujícími zooxantelami – jinými slovy nic nejedí. A, dobře, nemůžu popřít, že mě upoutal brouk, jejž po objevu ve slovinských jeskyních roku 1933 nazval Němec Oscar Scheibel na počest „svého milovaného Führera“ Anophtalmus hitleri, za což obdržel z Berlína poděkování (jak mi tak zásadní zoologicko-historická informace mohla doteď uniknat?).

Na okraj se musím zastat překladu. Navzdory té nepochopitelné věci, kterou zmiňuje komentář pode mnou, je jinak dobrý, v převodu zoologické nomenklatury dokonce nadstandardní. Koho by nepotěšilo zjištění, že medvídek koala se ve starší češtině nazývá vakodlak? A přebásnění Brechtovy impertinentní rýmovánky se taky kupodivu povedlo! – Čili Steffensovo „Tierisch“ (jak se to jmenuje v originále) není arcidílo vědecké žurnalistiky, ale ani ztráta času, hlavně zásluhou zpovídaných osobností. Tedy některých. Kromě zoologů se tu objevuje třeba buddhistický mnich cvičící krysí hledače min a diagnostiky tuberkulózy, výtvarník tvořící kompozice z přejetých ropuch, devatenáctiletý přeživší útoku žraloka, travič upírů či deratizér – a ne všichni z té pětice jsou stejně okouzliví.

8 27.10.2024