JulianaH. komentáře u knih

Medvěd Wojtek s hodností desátníka, který za bojů o Monte Cassino nosil bedny s granáty. Až po II. světové válce ho zabila rakovina, kterou mu zřejmě způsobili jeho spolubojovníci dodávkami cigaret. – Špaček Blázínek, jejž si prý koupil Wolfgang Amadeus Mozart poté, co ho zaslechl v kleci notovat svůj vlastní Klavírní koncert č. 17. – Malující šimpanz Congo, jehož plátna obdivovali Dalí s Picassem a která v dražbě trumfla Renoira, ačkoli na Congově tvorbě chtěl zoolog Desmond Morris původně jen ilustrovat podobnost s výtvarnými projevy dětí.

Lvice jménem Tygr, která měla Marguerite Durandové pomoct v kampani za volební práva žen. – Hroch Hubert, jehož noční putování jižní Afrikou ve 20. letech 20. století nadšeně sledovala celá země; tedy až na dva farmáře s puškou. – 6 000 murén Lucia Luculla, které se mačkaly v bazénech a měly hlad, dokud jim Lucullus pro pobavení svých hostí navečer nepředhodil živého otroka. – Humr Thibault, kterého prý zachránil z rybářské sítě Gérard de Nerval (doteď jsem myslela, že jsem se svojí slabostí pro humry jediná!). A další.

Celkem autorka vypráví 45 příběhů zvířat, která vstoupila do dějin nikoli jako celý druh, ale jako jednotlivci. Najdeme tu němé tváře nasazené ve válce a nezřídka vyznamenané vojenskými hodnostmi. Exponáty z panovnických zvěřinců. Oběti vesmírného závodu mezi SSSR (Lajka) a USA (šimpanz Ham). A mazlíčky „celebrit“.
Z čehož plyne, že se „čtenářům od devíti let“ dostane odpovídající dávky krutosti. Zvlášť pomětihodná je kapitola o tom, jak Sarah Bernhardová držela v bytě nejen vlka a geparda, ale také aligátora (jménem Ali-Gaga), jejž zabila šampaňským, a hroznýše, kterého pro změnu zastřelila, poněvadž jí spolkl polštářek. Spisovatelka tyhle momenty nijak neretušuje, takže si člověk oddechne, když občas přijde řada na nějakého neškodného, příčetného chovatele, třeba Hemingwaye („Jedna kočka nevyhnutelně vede k dalším.“), případně Picassa s jezevčíkem Lumpem. A nebo... císaře Nerona. Ano, Nerona. Autorčiny sympatie si získal nefalšovanou láskou k tygřici Fébé, neboť ji pouštěl navolno a adekvátně krmil (nejen lidmi).

PS. Ilustrace některých umělců jsou nádherné (zvlášť poslední želva sloní George a medvěd Wojtek), ale mám dojem, že na deskách se ocitly ty nejhorší.

10 23.08.2024

Všestranná práce odborníka, který je nejen teoretik, ale i praktik. Když Volf popisuje vnímání a chování koní, vzpomíná na své zážitky z vojenského hřebčína; v souvislosti s koňmi Převalského zase využívá vlastní ošetřovatelské zkušenosti z pražské zoo. Knížka neopomíjí evoluci, anatomii, soužití s člověkem, etologii, inteligenci ani percepci koní. Podrobně se věnuje i divokým předkům dnešních domestikantů (tarpanovi, koni západnímu a koni Převalského).

Osli/poloosli a zebry dostali dohromady jednu kapitolu, v případě oslíků dostatečně podrobnou, v případě zeber poněkud ošizenou. Doufala jsem, že se konečně dozvím něco o jejich socialitě, protože zebry shodou okolností odbyl na přednášce i náš vyučující (vyšly na konec hodiny), a byla jsem zklamána podruhé. :( Nicméně socialitě koní autor dopřál hodně prostoru. Uvádí například, že zraněným, nemocným či starým klisnám se stádo přizpůsobuje, kdežto hřebci jsou vyhnáni; v izolaci se pak buď sdružují do vlastních skupin, nebo, jsou-li obzvlášť slabí, putují osaměle. Zaujalo mě také, jak postavení klisny závisí na tom, jestli daný rok zabřezne; pokud ne, klesá v hierarchii a je vystavena ústrkům a stresu.

Vyskytují se tu pasáže, které ochránce zvířat zrovna nenadchnou. Autor nemá problém s medicínskou praxí, kdy se kůň naočkuje choroboplodnými zárodky, a když získá imunitu, nechá se vykrvácet, aby mohl poskytnout transfúzi lidským pacientům. Závodní jezdectví nebo zoologické zahrady pak Volf považuje za instituce vysloveně bohulibé. Na druhou stranu odsuzuje absurdní krutost, jíž padlo za oběť tolik koňovitých. Vůbec první zmínka o zebře – z pera Cassia Diona – se týká toho, že Caracalla jeden exemplář skolil v cirku. Poslední volně žijící klisna tarpana zase zemřela tak, že si zlomila nohu při pronásledování kozáky; ti bodří lidé ji prý „nechtěli zabít“, nýbrž jen vyzkoušet rychlost svých domestikovaných koní. Z tisícihlavých stád kvag zůstalo během několika desetiletí jen několik starých zvířat v evropských zoo, kde umírala společně s belle époque, aniž je kdo stačil pořádně zdokumentovat.

8 20.08.2024

„[…] v indiánské vesnici je ten problém všem jasný: aby přežili, musejí si navzájem pomáhat; do kostela chodí všichni, i agnostici a ateisté. Činí tak z úcty k církvi jako takové a k člověku, který jí slouží, a protože na území 6 000 mil² je jen málo usedlíků, jimž by církev neprokázala nějakou laskavost, především svou ambulanční lodí a jejím personálem, oplácejí jí to tímto způsobem.“

Marek, mladý anglikánský vikář, umírá. Během posledních dvou let svého života je pověřen pastorací indiánských vesnic v Britské Kolumbii: v kraji velryb, fjordů, zasněžených hor, zátočin a ledových řek, které je třeba zdolávat na kánoi, řek, kam připlouvají zemřít lososi. – Margaret Cravenová načrtává přírodu i život ve vesnici zlehka, místo vyčerpávajících popisů naznačuje, postavy vypodobňuje několika tahy, zatímco jejich hlubiny ponechává jen jim samým. Píše novelu, nikoli venkovskou kroniku. Není sentimentální, ze života Kwakiutlů nevynechává alkoholismus nebo domácí násilí, neoplakává modernizaci (motorové čluny nahrazují kánoe, děti žvatlají anglicky, mladí odcházejí studovat do Vancouveru). Ani při popisu přírody se nesnaží o poetičnost. Vyjadřuje se prostě, vlastně až s určitou stylistickou naivitou, působí trochu nevypsaně (logicky, je to debut). Ten lyrický pel na novelu napadal samovolně. Dojímá, ale bez kýčovité sladkosti, krutě a prostě.

Citát vystihuje, čím mě knížka oslovila nejvíc: je to spíš oslava církve než křesťanství. Akomodaci tamního anglikanismu ostatně vystihuje výzdoba kostela, zejména indiánský Kristus s beránkem a temnýma očima domorodců. Markovo náboženství není cizorodým importem z Judey, vrůstá do krajiny a do společenství; nespočívá v dogmatice, ale v laskavosti, hlavně v sousedské výpomoci; nepotřebuje krev svatých, a už vůbec ne krev nesvatých. Motiv biskupa, jenž krmí kůrkami sendvičů mývaly, je popravdě jedna z nejhezčích věcí, na které jsem za poslední dobu narazila (ano, takovou církev potřebujeme, prosím). Znám řemeslně lépe napsané knihy, ale tahle je až moc laskavá, než aby se mi nelíbila.

12 19.08.2024

„Monology“ jsou záznamy Vůdcových neformálních rozprav, pořízené ex post, bez vědomí mluvčího a jeho úprav, bez kontextu, logických přechodů a obvykle i bez replik ostatních účastníků diskuse, což se všechno projevuje na jejich stravitelnosti. Zatímco v „Mém boji“ se dá poznat, kdy autor mluví ironicky nebo si dělá srandu (skoro pořád), tady ne. Je to heuristicky extrémně náročný pramen, nemluvě o tom, že 300 stran velkého myšlenkového svérázu (řekněme, že extremity) by dalo čtenáři zabrat i v knize zamýšlené jako kniha.

Nebudu se vyjadřovat k politickým rozpravám, protože ty se mi nezdály být tím nejzajímavějším. Mluví-li Führer ve svém vnitřním kruhu o politice, rozvíjí většinou myšlenky, které už známe z „Kampfu“ (obvzlášť o kolonizaci Východu), případně glosuje aktuální situaci let 41-42 a snaží se předvídat příští vývoj (hlavně chování Anglie). Mě oproti tomu těší, když hovoří o umění a o zvířátkách, sdílí nápady a postřehy ohledně běžného života a vzpomíná na své dospívání. (V „Kampfu“ se totiž věnuje spíš svému dětství a August Kubizek zase v memoárech řeší hlavně společné mládenectví, kdežto tady se kancléř v myšlenkách vrací k pubertě, jejíž průběh... mě upřímně překvapil :D chudáci profesoři.) Je tu hodně pasáží o využití obnovitelných zdrojů, o vegetariánství a o zvířatech obecně:
- „Miluju zvířata a psy mám obzvlášť rád. ... Když pes hledí před sebe s očima zahalenýma smutkem, oči plné slz, pak víte, že myslí na to, co bylo.“
- „Nejslušnějším účastníkem lovu je divoká, na druhém místě pytlák: ten alespoň nasazuje svůj život. ... Osobně naprosto nechápu, jak může někdo střílet pro potěšení. Zabít srnku, a k tomu ty fráze!“
- „Člověku je to opravdu líto, že žijeme v době, kdy ještě nevíme, jak bude nový svět vypadat. Ale jedno mohu masožroutům říct už teď: Nový svět bude vegetariánský!“

Fascinuje mě představa, jak mladý politik vtrhl na scénu Výmarské republiky – dekadentní, aristokraticko-buržoazní, frankofonní a extrémně obřadnou – a s plebejskou bezohledností postavil na hlavu veškerý protokol. Například zrušil tabuli o několika chodech, protože je to plýtvání a člověk se stejně nenají toho, co mu chutná. :D Nejcharakterističtější mi ale v tohle smyslu přijde vyprávění, jak ignoroval dvorský ceremoniál v Rumunsku a místo králi, který to zjevně nepotřeboval, šel nabídnout rámě jeho staré matce, jíž se špatně vystupovalo z auta.
Kancléř také přemýšlí o modernizaci německých domácností (zařízení, které bude ráno budit hospodyni, by automaticky mělo zapnout i vaření vody), jazyce (odmítá purismus a vyzdvihuje cizomluvy kvůli jejich zvukovým kvalitám, navrhuje však, aby se psaly foneticky) či významu automobilové dopravy (dálnice smaže hranice a spojí národy). Hodnotí rovněž různá hudební, výtvarná a architektonická díla (zajímavé třeba je, že poté, co získal Paříž, takže asi i po hlubší osobní zkušenoti s ní, mění názor na její architekturu výrazně k lepšímu).

Jeho názory na přírodu jsou povětšinou darwinovské, ale v jedné rozpravě kancléř zčista jasna začne rozvíjet Hörbigerovu ne-moc-vědeckou glaciální kosmogonii, podle níž je pralátkou led (u toho jsem trpěla). Obzvláštní prostor pak věnuje vztahu křesťanství k tomu, co on pokládá za autentické božství: „Myslím, že ten, kdo se dívá na Přírodu otevřenýma očima, se stane tím nejzbožnějším člověkem: ne ve smyslu církevní zbožnosti, nýbrž ve smyslu vnitřního sebepoznání.“ „Mohamedánství by snad ještě dokázalo nadchnout pro své nebe. Ale když si představím to nudné nebe křesťanské! Na zemi má člověk svého Richarda Wagnera, ale nahoře slyší jen aleluja a nevidí nic jiného než palmové ratolesti, batolata a starce.“

Stejně jako v Kampfu se i v Monolozích projevují typičnosti autorova vyjadřování – třeba velmi obrazivé metafory (na železnici na Východě navlékneme perly německých měst...), které svědčí tom, že Hitler přemýšlí výtvarně.
Bylo to... vyčerpávající. Erupce vášnivé, emotivní angažovanosti pro každé téma (včetně dusíku, bagrů nebo holínek). Silný koncentrát nebývale výrazné osobnosti s ostrými hranami. Každopádně jsem ráda, že díky Bormannovi Monology máme.

Jedna z mých knížek na cesty. Putovala se mnou po Andalusii, přeplula se mnou moře, četla jsem si z ní na terase pod minaretem během nočních modliteb v severní Africe. A pořád jsem na ni nadávala, protože mi nepřišla dobře napsaná.

Měla jsem dojem (a stále ho mám), že Verne ji sestavil na základě novinových rešerší a hesel v Encyklopedii nebo v Laroussovi. Že Cesta kolem světa je produkt řemeslné píle člověka, který se denně na několik hodin usadí k psacímu stolu a cosi smolí s pravidelností kardiogramu, bez fantazie a ingenia (no jasně, že při jízdě Pacifickou železnicí přepadnou vlak indiáni, co by asi tak spisovatel vymýšlel jiného). Štvalo mě, že počet charakterových rysů na postavu je jeden až žádný (Fogg je autista, Passepartout/Proklouz „dobrý hoch“ čili víceméně blbec a Auda zjevně nemá jinou funkci, než být křehká a oddaně pozorovat Fogga – konec konců si prý lze předsavit, že by „cestu kolem světa s příručním zavazadlem“ konal gentleman, ale „žena by naprosto nemohla!“).

A hlavně ta kniha postrádá logiku. Fogg je posedlý přesností a fanaticky věří v jízdní řády; to proto uzavře sázku, že objede svět za osmdesát dní; načež ho ale všechny nepředvídané komplikace nechávají „ledově chladným“ (což je jeho fixní epiteton) a „zdá se, že byly součástí jeho plánu“. Inspektor Fix (který mi, nemůžu si pomoct, připomíná o 11 let dříve napsaného inspektora Javerta, jenom bez psychologické hloubky) nemá žádný logický důvod, proč se po vstupu na americké území snaží Foggův příjezd do Anglie urychlit i za cenu rozhazování peněz; naopak by měl důvod dělat opak. A hlavně (SPOILER): to jako všichni zapomněli, že nevinný mučedník justice Fogg... unesl loď?

Na druhou stranu román obsahuje dost dobrých postřehů o národních povahách, hlavně štiplavé glosy o povaze americké. Verne v něm také problematizuje honbu za rychlostí: Fogg patří k gentlemanům, kteří „i na prohlídku města posílají za sebe svého sluhu“, při harcování po britském impériu odmítá vystrčit nos z kupé nebo kajuty a jeho cesta není projevem žádného romantična, nýbrž pýchy 19. století posedlého rychlostí, komplexu, který – jak říká Foggův odpůrce – není nikomu ničím prospěšný. Tím se 19. století tolik neliší od našeho („vzal jsem si týden dovolené a jedu na cestu kolem světa,“ jak jsem onehdy zaslechla v tramvaji) a myslím, že tahle zhůvěřilost kritiku potřebuje.

Když jsem se blížila ke konci knihy, došlo mi, že mě vlastně baví. Nevím, nakolik se Verne v závěru konečně „rozepsal“, a nakolik za to vděčím jen okolnosti, že jsem Cestu dočítala při pětihodinovém kodrcání polopouští, kde nic nebylo, ale fakt mě začalo zajímat, co se stane dál. Došlo mi, že ty postavy bez charakteru mi budou chybět (o to spíš, že na konci pasivní Auda udělá něco velmi aktivního), hlavně inspektor Fix. Pořád si myslím, že je to špatně napsané, akorát že je mi to fuk. :)

Měla jsem dojem, že bude fajn číst andaluského básníka v Andalusii, přímo v městech, o kterých píše (Granada, Córdoba, Sevilla...). Ale i když je mi díky tomu asi několik krajinných motivů jasnějších, jakmile o krajině psát přestane, nemám tušení, o čem to mluví.

"Večer šílející horkým
šuměním a fíkovníky..."

"Hora se jak kuna ježí
agávovou srstí v dálce."

"Na noc Kozorožce čeká
hájek oliv rozdychtěně."

"Noc se bíle vyhranila
vápennými průčelími."

"Noc jak tiché náměstíčko
zdůvěrněla nenadále."

Spíš než surrealistická se mi sbírka zdála symbolistní se silným vlivem folklóru, který možná vysvětluje její... pouťovost. Nicméně u dvojverší
"Vtom jednorožec dálky
svůj roh rozdrtil ve sklo."
moje podvědomí zařvalo "Dalí!!!", což jsem vzápětí zamítla s tím, že by mě to nenapadlo, kdybych Lorku nečetla ve Španělsku. Jenže! Wikipedie tvrdí, že se García Lorca s Dalím přátelil (dokonce u něj nějakou dobu bydlel) a že se jím hluboce inspiroval, takže moje podvědomí možná nekecá.

"Pět, pět pomerančů sládne v refektáři před večeří.
Uťali je v Almeríi, pět ran Kristu zasazených."

Dojem na mě udělaly básně inspirované narativními předlohami: o umučení Eulalie z Méridy a o Amnonovi a Támar, ty (mi) dávaly smysl. Poslední jmenovanou, která zároveň sbírku ukončuje, považuji za mistrovskou, kdežto zbytek mě povětšinou minul a popravdě moc nerozumím žalu kulturní Evropy nad Lorkovou ztrátou od 30. let dodnes, ať už jako básníka, nebo jako člověka (ani z jednoho hlediska mi nepřijde dobrý...).

"Utlačená míza studní
roní čiré ticho v džberech."

Milenci se na poslední chvíli rozhodnou zmařit svatbu Nevěsty s jiným mužem, než do kterého je smyslně a iracionálně zamilovaná. Všechno ve hře, od titulu po symbolické postavy jako Měsíc či Žebračka, však naznačuje tragédii.

Lorkovo básnické drama je symbolistní a baladické (ano, balada je to správné slovo), postavy schematické až archetypální (ostatně žádná kromě Leonarda nemá jméno), děj lze odhadnout z předzvěstí a dozvídáme se o něm spíš prostřednictvím dialogů (antickou tragédii hra připomíná i tím, že se nic násilného nestane na jevišti). V Lorkových volných verších se opakují motivy luny a krve, které na mě, s prominutím, působí jako kýč. Na druhou stranu ale monology protagonistek svědčí o autorově hlubokém vcítění do ženských postav (mateřský zármutek, strach nevěsty ze svatby).

Čteno v autorových granadských zahradách... Nemůžu říct, že by se mi to líbilo, každopádně to přiživilo můj splín z prohlídky jeho domu.

"Vám tečou slzy z očí, jen z očí – ale mně, až budu sama, vytrysknou ze dna, z chodidel, z mých kořenů, a budou žhavější než krev."

10 24.07.2024

Tenhle útlý svazeček z roku 1977 obsahuje všechno, co by si člověk mohl od knížky o slonech přát. Čtenář tu najde informace o morfologii, etologii i antrozoologii (soužití zvířat a lidí). Poslední zhruba třetina knížky – která se zabývá úlohou slonů v hinduismu a buddhismu, jejich využitím (zneužitím) k válce, práci a zábavě, lovem a ochranou – je povětšinou silné kafe. Autor píše o tom, jak indičtí cvičitelé slonů z pověrečných důvodů vyleptávají svým svěřencům pigmentové skvrny v tlamě louhem či sdírají pemzou. Nebo o nasazení slonů za II. světové války, kdy zvířata v Barmě mimo jiné nosila raněné; když však později padla do japonského zajetí, Britové je rozbombardovali. Nebo o tom, že proti slonům uprchlým z cirkusu policie nasazovala děla...

Kromě popularizačně servírovaných faktů nabízí Zdeněk Veselovský i vlastní zkušenosti – jednak z Indie, kde studoval práci se slony a fotografoval z jejich hřbetu ostatní zvěř, jednak ze své zoo. Pročež se kromě anatomických a vývojových notoriet dozvíme, jaké to je, když slon člověku šlápne na nohu (prý nikterak destruktivní – jen jako když na ni tlačí těžký pytel s obilím...) nebo co všechno bolí jezdce po svezení na chobotnatci. Je to knížka psaná s nesmírnou erudicí a náklonností ke zvířatům, která mi skvěle doplnila příslušnou přednášku z mammaliologie.

Jen se mi zdá, že Veselovský poněkud podcenil sloní inteligenci, možná pod vlivem marxistické zoologie (?), která duševní schopnosti zvířat soustavně snižovala a rozhodně nijak neprotežovala výzkum kognice. Na druhou stranu ale autor uznává jejich rozvinutou empatii a společenské vazby; zmiňuje třeba pozorování slonice, jež pomocí klů a chobotu nosila několik dní starou mrtvolku mládětě a průběžně se je snažila postavit na nohy. – Posledních zhruba třicet stran se věnuje dalším dvěma řádům afrotherií, totiž damanům a (mým vášnivě milovaným) sirénám, přičemž damaní kapitolu autor uzavírá vzpomínkami na svou krotkou samičku. Díky jeho přístupu je knížka nejen úžasně informativní, ale taky osobní. Silný čtenářský zážitek.

15 13.07.2024

Rozhled Franse de Waala dalece přesahuje hranice zoologie, a proto mají jeho díla – o tomto magnum opus to platí obzvlášť – výrazně mezioborový dosah. „Dobráci od přírody“ hledají evoluční kořeny morálky u našich primátích bližních; zejména u lidoopů a opic (autorovými modelovými zvířaty jsou šimpanzi, malpy, makakové rhezus a makakové medvědí); z poloopic mu pak dodali jednu kazuistiku lemuři. V jednotlivých kapitolách se zabývá předpoklady etiky, jako je empatie/sympatie, socialita, hierarchie či agrese a její upokojovací mechanismy (tady se čtenáři bude velmi hodit znalost „Takzvaného zla“ od Konrada Lorenze, není ale podmínkou).

Kromě zmíněné interdisciplinarity bych vyzvedla přístup v etologii, kterého je de Waal průkopníkem. Zaprvé: laskavost. Paradoxem je, že své primáty zkoumá mimo jiné ve Winsconsinském institutu, jehož zakladatel Harry Israel (Harlow) se proslavil patrně nejbrutálnějšími experimenty na zvířatech v dějinách vědy (mateřská deprivace u makaků). De Waal například studuje dělení o potravu nikoli tak, že jedno z dvojice zvířat nechá vyhladovět na kost, nýbrž tak, že jednomu dopřeje pochoutku. On a jeho spolupracovníci také neváhají zasáhnout do konfliktů v tlupě, jestliže hrozí brutalita, ač si tím kazí podnětnou podívanou. Přístup ve svojí lidskosti vpravdě pionýrský.

Zadruhé nizozemský primatolog uznává, že anekdoty (jednotlivá víceméně náhodná pozorování, tj. nikoli experimenty v kontrolovaném prostředí) mohou mít určitou vědeckou výpovědní hodnotu, zacházíme-li s nimi rozumně. A zatřetí: nepovažuje antropomorfismus za smrtelný hřích, naopak: vždyť nonhumánní zvířata jsou zajisté podobnější člověku než karteziánské mašině. Proto se provokativně, za pomoci výrazně antropomorfního slovníku, rozepisuje o „politice“ u šimpanzů. A právem, protože co jiného než jistý druh politiky to jejich uzavírání aliancí je? Nemluvě o získávání podpory při kandidatuře na alfa-samce redistribucí zdrojů... :D – „Dobráci“ samozřejmě nechtějí být vyčerpávajícím pojednáním o etologii primátů, ale díky nim si čtenář uvědomí, v jakých činnostech nejsme sami. Když děti při záchvatu vzteku zvracejí, staří Římané a Židé přísahají na své genitálie a matky všech dob kontrolují, jestli přátelé jejich potomků pocházejí z dostatečně „dobré rodiny“, jde vlastně o primátí homologie.

Občas jsem měla dojem, že s de Waalem nelze tak úplně souhlasit; například podle mě jako primatolog hodně podcenil kognici u ostatních taxonů, než jsou savci, hlavně u ryb. Mně osobně se moc nezdá ani jeho obraz etické pyramidy, kdy se naše morálka od vrcholku (já + rodina) rozšiřuje přes národ a lidstvo až po bázi (zvířata) – jelikož při budování pyramidy lze těžko přeskočit, přeřadit nebo vyhodit mezipatra, jak to my lidé hojně činíme. Nicméně de Waalův vlastní výzkum i jeho etické podněty pro metodiku studia zvířecího chování jsou prostě k nedocenění. Velký Holanďan byl intelektuálním rodičem několika generací vědců a laskavou otcovskou autoritou moderní etologie. Jeho letošním úmrtím jsme přišli o hodně.

17 11.07.2024

Snažila jsem se v jedné maličké městské knihovně najít cestopis, který by se dal číst, a vylovila jsem z poličky cosi, co slibovalo povídání o (hlavně) pacifických ostrovech – a čtvernožci.

Jenže ve skutečnosti nejde ani tak o cestopis jako o vzpomínky dvou nepřiměřeně bohatých staříků na jejich pejska a jachtu. Za první třetinou knížky jsem se smířila s tím, že podobu míst, kudy se manželé Forresterovi s Tarou plaví, si musím najít v Google Mapách, a pak už to šlo. :) O mnohých ostrovech se totiž dočteme pouze, 1. kde se Tara vyvenčila a kolik slepic při tom chytila, 2. kterou chorobu si tam jeden ze staříků kurýroval, nebo 3. kterou část jachty bylo třeba opravit.

Na druhou stranu občas dostaneme, jakoby mimochodem, nějakou extrémně zajímavou informaci: o vegetariánském festivalu na thajském ostrově Phouket, kde si místní propichují tváře nejbizarnějšími naostřenými předměty (třeba trsem banánů); o buddhistické víře, že nezvedení mniši se převtělují do psů; nebo o Čagoských ostrovech v Indickém oceánu, odkud Američané u příležitosti vybudování vojenské základny v 70. letech vyhnali tamní národ Îlois, načež všechna zvířata včetně oslů nechali zplynovat. (Autorka knížky osobně mluvila s člověkem pověřeným „likvidací“ němých tváří.) Svým nesystematickým způsobem se čtenář dozví hodně i o plavbě na jachtě, která s sebou nese řadu strastí.

A také je ta knížka mile britská. Manželé Forresterovi jsou původem farmáři z Rhodesie, kteří část života strávili v Brazílii, část v Mosambiku a zbytek ve vodách Jižní polokoule. Opravdoví světoobčané, vybavení zvídavostí a nadměrnou tolerancí ke všem kulturám – i přesto, co se v jejich otčině dělo bělochům nebo čemu se svým psem čelili v muslimských zemích. Oceňuji i poměrně humánní vztah ke zvířatům, tedy kromě ulovených ryb, jimž autorka zalévá žábry levným rumem, případně je nechává dotrhat k smrti psem, zatím co se ryba dusí.

Vlastně vůbec nelituji, že jsem „Taru“ přečetla. Nakladatelství ji dokonce vybavilo rejstříkem a dostalo se jí skvělého překladu Barbory Růžičkové, vládnoucí bohatou slovní zásobou. 3,5*

9 25.06.2024

Protože ortopraxe řeckého nebo římského náboženství často zůstává ve stínu mytologie, Ladislav Vidman se rozhodl věnovat knížku právě rituálům (oběť, inkubace, mysteria), institucím (věštírny, chrámy, klérus) a morálním či teologickým představám (epifanie, reinkarnace, osud) antického člověka. Četla jsem ji jako doplnění k několika předmětům o antickém náboženství, které jsem měla letos a loni zapsané na univerzitě, a přesto jsem se z ní dozvěděla spoustu nového. I když totiž autor se čtenářem rozpráví spíš popularizačně, čerpá z úctyhodného korpusu pramenů – hlavně z nápisů, jelikož byl zaměřením epigrafik.

Považuji tuhle knížku za mimořádně dobrou a cením si nejen autorovy erudice (zabývá se třeba výskytem Dionýsova kultu na mínojské Krétě, což mě u takto staré publikace překvapilo), ale také jeho přístupnosti a vlídnosti. Jediné, co bych knížce nepřičetla tak úplně k dobru, je křesťanské prisma. Dr. Vidman často přibližuje antickou realitu pomocí vynalézavých paralel s křesťanstvím (pokřik při oběti = pokřik při volbě papeže), což je milé a pravděpodobně i akademicky v pořádku. Problém nastává v okamžiku, kdy antiku soudí – takže to, co v ní ladí s křesťanskou morálku (např. Platónovo pojetí božstva, bratrství věřících v orientálních kultech hellénismu, ideál láskyplného heterosexuálního manželství u Plútarcha), je mu chvályhodné. Naopak to, co se křesťanské morálce a estetice vymyká (pederastie, sebevražda), komentuje s nelibostí, ba dokonce v plurálu („mnohem sympatičtější nám je...“).

Celkově na antiku nahlíží jako na předstupeň ve vzestupném vývoji dějin ke křesťanství, jež si podle něho ze starověku bere to, co bylo převzetí hodno. Pálení Menandrových komedií a Sapfiných básní, zničení Alexandrijské knihovny nebo zlynčování Hypatie ho v těchto idylických představách asi nijak neruší.
Ačkoli uznává, že křesťanství bylo jen dalším z mnoha orientálních kultů přinášejících „novou zbožnost“ v duchu doby (což u křesťanských historiků zdaleka není samozřejmost, takže palec nahoru), hovoří o „falešných prorocích“ pozdního starověku – přičemž „falešní“ jsou pro něj úplně všichni s výjimkou jistého palestinského potížisty jménem Ježíš.
Nicméně jsem ráda, že jsem knížku četla. Mimo jiné i proto, že se s nadšením dívám na restaurování kultu starých bohů v dnešním Řecku. Víc než půl druhého tisíciletí od vydání Theodosiova ediktu zakazujícího „pohanství“ se dnes zase hodí vědět, jak se správně modlit, jak uctít sochu nebo jak přinést nekrvavou oběť bohům. Eleleu!

12 20.06.2024

Etnografický cestopis po čtyřech světových matriarchátech, nebo přesněji řečeno společnostech s matriarchálními rysy. S důrazem na slovo „cestopis“, nikoli „etnografický“, protože autorka se nesnaží suplovat odbornou literaturu o daných etnicích, z které nicméně cituje. Chce spíš dodat několik impresí, jak tyto společnosti fungují dnes a jak se jeví dvěma evropským světoběžníkům.

A nutno přiznat, že Kateřina a Simon v rámci čtyř několikaměsíčních výprav pronikli hluboko do domorodých domácností. S místními navazují kontakt nejen malováním obrázků, které čtenáře provázejí celou knihou, ale také používáním místního jazyka. Dokonce i pokud je tím jazykem indonéština nebo khásíjština, za což před autorkou smekám (mimochodem není etnografka nebo lingvistka, nýbrž vystudovaná právnička). Literárně se text mimořádně podařil, je výstižný, svěží, estetický a vtipný, autorčin feminismus nezabíhá do fanatismu a nepostrádá sebereflexi. Jediné, co mě namíchlo, byla zmínka o pojídání ilegálně prodávaných vajec kriticky ohroženého druhu želvy (ne, vážně, to není ok, autoři...).

A konečně k obsahu: Bylo fascinující sledovat důvody, které v různých částech světa – u minoritních etnik v Mexiku, Indonésii, Číně a Indii – vedly ke vzniku matriarchátů (často jde o důsledek té či oné formy dlouhodobé nepřítomnosti mužů). Poutavé byly i argumenty, jež v současnosti přispívají k udržování toho, co z matriarchátů zbylo (Mexiko: „ženy ovládají rozpočet, jelikož jsou racionálnější a méně náchylné k alkoholismu“ x Indonésie: „ženy jsou výlučnými dědičkami proto, že si majetek nedovedou obstarat tak snadno jako muži“ x Indie: „ženy by si dominantní postavení měly udržet, poněvadž u nich v minulosti vypěstovalo zodpovědnost, již muži, odsunutí z pozice hlavy rodiny, postrádají“).
Neméně zajímavé a svým způsobem nostalgické bylo sledovat, jak tradiční společnosti zanikají pod tlakem modernity. U mexických Zapotéků matriarchát ohrožují telenovely se svým okcidentálním ideálem rytířství, v Indonésii radikální islám prosazující právo Šaría, v Číně etnický a sexuální turismus přeměňující tradiční mosujské vesnice v lunapark, v Indii u národa Khásí zase hnutí za mužskou emancipaci nebo rovnou za patriarchát – a všude pak samozřejmě především globalizace, centralizace a informační revoluce.

Celkově četba rozšiřující obzory, díky které jsem si poprvé uvědomila význam matri-/patrilokality pro postavení žen/mužů ve společnosti. Jak praví přísloví z patriarchálních částí Číny a Indie, „živit dceru je jako vykrmovat prase na cizí hostinu“, případně „živit dceru je jako zalévat sousedův strom“. V oblastech týchž zemí, kde majetek dědí a jméno předává dcera, pak platí totéž o synech.

15 17.06.2024

David Benatar je skvělý filosof, ale tohle není skvělá kniha.

„Druhotný sexismus“ vlastně ani nemohl být tak dobrým dílem jako autorův majstrštyk „Nebýt, či být“, už proto, že na rozdíl od něj nepostupuje cestou logického dovozování. Zakládá se na kombinaci axiomu (že bychom měli usilovat o rovnost pohlaví) a empirických dat ze sociologických a lékařských studií. Se studiemi je obvykle ta potíž, že různým badatelům vycházejí různě (kupříkladu v Benatarově kruciální otázce, jaký je vlastně poměr obětí domácího násilí mezi muži a ženami). Kterýkoli filosof, jenž založí myšlenkový systém nebo jeho část na aktuálním poznání přírodních a sociálních věd, si koleduje o malér – v nejlepším případě o jepičí životnost svých tezí. A kterýkoli filosof sáhne po axiomu, ztratí schopnost oslovit ty, pro něž jeho teze tak samozřejmá není...

Benatarovým hlavním oponentem jsou tzv. partyzánské feministky, tedy takové, jež neusilují o rovnost pohlaví, nýbrž o primát žen a dívek, a které popírají diskriminaci mužů. Pokud do téhle kategorie nepatříte, značná část jeho argumentace vám nejspíš bude připadat intuitivní, nadbytečná a repetitivní. Autor se (žel nikoli bezdůvodně) bojí překroucení svých slov, proto neustále opakuje, že nepopírá příkoří působená ženám. Zároveň si ale o desinterpretaci koleduje. Principem, jejž v knížce prosazuje, je gederová rovnost, nikoli zmenšení utrpení ve světě. V důsledku toho např. neřeší, jestli se brutální tělesné tresty v malajském vězení přestanou uplatňovat (jen) na mužích, nebo začnou uplatňovat (i) na ženách. Pro něj osobně nepochybně oba výsledky nebudou ekvivalentní, pro jeho knihu však nastejno vycházejí, a nezní to hezky.

Připočtěme nedůvěryhodnost některých jeho myšlenkových pochodů (je třeba fakt, že muži mají k dispozici méně druhů antikoncepce, opravdu znevýhodněním?). Svým oponentkám vyčítá modelování „vysoce spekulativních“ situací, sám se k němu však uchyluje také (začít ve školách tělesně trestat dívky by prý mohlo být velmi účinné, jelikož by se bály trestu více než chlapci, které snad schopnost vydržet utrpení posiluje v mužnosti – wtf?!). Kvůli poněkud zvláštní struktuře knihy se témata a argumenty opakují, místo 300 stran by text mohl mít 100. Mimochodem překlad je ostudný a překladatelova předmluva odporná.

Navzdory tomu to není špatná kniha. Upozorňovat na některé problémy – domácí násilí na mužích, znásilnění mužů, preferování matek při svěřování dítěte do péče – považuji za činnost svrchovaně záslužnou. Benatar navzdory svému genderovému hledisku není odtržený od biologické reality a bere v potaz např. vývojovou psychologii. Mnohé z jeho argumentů (třeba proti pozitivní diskriminaci) jsou dobré, vyniká skvělou znalostí lékařské problematiky (konec konců se odborně věnuje mj. filosofii medicíny) a je to galantní, jemný a inteligentní člověk. Oceňuji příklady z celého světa, nejen z anglosféry, včetně mnoha afrických (účast žen na genocidě ve Rwandě, obřízka u národa Xhasa atd.).

A konečně – četla jsem tuhle knížku v reakci na povinnou univerzitní přednášku o genderu, která převážně spočívala v lamentování na diskriminaci žen ve školství a zdravotnictví. Po dočtení vidím, že přednášející manipulativně prezentovala jen úzký výsek skutečnosti. „Druhotný sexismus“ mi obecně dal o něco kritičtější, vnímavější a diferencovanější pohled na celý ten cirkus kolem genderu, čehož si cením. (Mimochodem, milý překladateli, výtisk mám z univerzitní knihovny – akademická půda tady až tak horká není.)

14 10.06.2024

Oh wow, tohle je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.
Richard Dawkins kdysi řekl, že si přeje, aby na jeho pohřbu hráli Triumfální pochod z opery Aida, neboť přijít na svět bylo velkým vítězstvím. David Benatar si myslí opak: Better never to have been, jak zní titul originálu.

Benatarův gnosticismus a z něj vyplývající antinatalismus si zčásti notují s Schopenhauerem, ale jihoafrický filosof jde dál. Schopenhauer klade důraz především (byť nejen) na to, že plozením dětí poškozujeme své zájmy; opak nám dokáže namluvit pouze slepá vůle k životu manifestovaná pohlavním pudem. Benatar zdůrazňuje spíše, že plozením poškozujeme zájmy svých potenciálních dětí (případně množením zájmy zvířat). Neboť existence nemá žádnou výhodu oproti neexistenci ani v ideálním světě, naopak existence ve světě plném utrpením je zásadní újmou. Trvat navzdory faktům na tom, že Země je přívětivé místo a život zahrnuje více intenzívnějších slastí než bolesti, je podle Benatara projevem evolučně daného, avšak nemístného optimismu.

Autorův gnosticismus pro 21. století má obdivuhodnou argumentační stavbu, logickou a srozumitelnou. Přesvědčení, že nenarodit se je vždy lepší než se narodit, promýšlí do všech důsledků, přičemž se svědomitě a gentlemansky vypořádává s námitkami odpůrců. Jeho smysl pro humor (knihu věnuje svým rodičům), laskavá jemnost, racionalita a erudice z něj během prvních stránek udělaly mého nejoblíbenějšího filosofa současnosti, který mi vrátil důvěru ve smysl etiky jako akademické disciplíny.

Gnostické přesvědčení o újmě ze zrození samozřejmě nemá za následek pouze antinatalismus; nese s sebou také implikace pro otázky interrupce, sebevraždy (ač autor rozlišuje mezi životem hodným započetí a životem hodným pokračování!), eutanázie, umělého oplodnění, vyhynutí lidstva, ba i množení domácích a hospodářských zvířat (Benatar je nejen bezdětný, ale také vegan, což jeho etice dodává okouzlující autenticitu: žije podle toho, o čem je přesvědčen). Svojí kontroverzností nepochybně šokuje lidi s konvenčními morálkami; tak např. každá těhotná žena podle něj nese břemeno zdůvodnit, proč nešla na potrat (do 7. měsíce). To proto, že přivedeme-li na svět někoho, kdo bude litovat (a k lítosti máme dost racionálních důvodů všichni), vytvoříme tím nějaký subjekt neštěstí, ale potratíme-li někoho, kdo by byl býval na světě rád (kdyby jednou začal v morálním smyslu existovat), nebude tu nikdo, komu by bylo uškozeno. (Můj komentář samozřejmě nemá za cíl reprodukovat argumentační strukturu díla, Benatarovo vysvětlení má značnou komplexitu.) Je to totálně extremistické... a já s tím totáně souhlasím.

Filosof zmiňuje agresivní reakce, které jeho antinatalismus vyvolává - pochopitelně, protože existuje evoluční preference pro optimistický sebeklam a natalistické reprodukční chování. A sama jsem byla překvapená, že jakmile o jeho knížce promluvím, spolehlivě tím namíchnu každého v doslechu. Pro mě je nicméně Benatarovo dílko filosoficky mistrným rozvedením názoru, který je mi hluboce vlastní od puberty a který nacházíme vlastně už v pozdně antické gnózi, v díle "heretického" křesťanského myslitele Markióna z Pontu (doporučujícího všeobecný celibát a mírumilovné vymření), u Schopenhauera a v buddhismu (s jeho představou o světě coby koloběhu utrpení, z nějž můžeme vyváznout vyvanutím a nereprodukováním života). Když jsem v pubertě sdělila svému tatínkovi, že přivést na svět děti od něj nebyl právě nejaltruističtější a nejmorálnější čin, málem jsem dostala do zubů. :D A přitom je tento názor jenom částečkou ve vytrvalém a hlubokém proudu indoevropského myšlení (a ne pouze indoevropského, jak ukazují citáty z židovských náboženských textů v posledním oddílu knížky). Jaká čest, být na stejné lodi se šarmantním vedoucím johannesburské filosofické katedry... :)

"Tím však nechávám otevřenou otázku, zda by mělo existovat zákonné právo mít děti. (...) Zákonné právo na svobodu projevu například existuje ne proto, aby chránilo projev, který každý považuje za dobrý a moudrý, ale naopak aby chránilo projev, který někdo považuje za zlý či hloupý." (s. 139)

PS. Poklona nakladatelství Dybbuk za dobrý překlad (až na tu chybějící čárku v titulu) a esteticky potěšující vydání!

14 01.06.2024

Předepsaná literatura ke zkoušce z vědecké etiky. Doufám, že jsem byla jediný idiot, který ji fakt přečetl, protože je doslova škodlivá. Garrett s Robinsonem se na necelých 200 stranách čirého čtenářského utrpení snaží objasnit (zatemnit?) etiku různých filosofů od antiky po postmodernu. Jednomu autorovi zpravidla vyhradí čtyři strany, z nichž většinu zabírají obrázky s komiksovou bublinou; tak třeba Platónovy dialogy nám parafrázuje ovád s hlavou Sókrata. Třeskutě vtipné, že?

Forma je ale popravdě to nejmenší, s čím mám problém. Způsob, jakým autoři pojednávají o filosofiích vybraných myslitelů, je hrubě zkreslující. Relativismus například obecně netvrdí, že všechny soudy jsou rovnocenné, nýbrž jen oslabuje víru v univerzalitu, objektivitu a jistotu našich vlastních soudů. Utilitarismus, minimálně v podání Jeremyho Benthama, není antropocentrická etika, Bentham ho podstatně a výslovně zakládá na tom, že zohledňuje blaho všech vnímajících bytostí. Machiavelli rozhodně nebyl „přesvěčený o tom, že vladař musí být nemorální“: říká pouze, že vladař musí jednat v zájmu svého lidu (a například oběsit lapky terorizující venkov), i kdyby tím zraňoval svoje svědomí. Mně ta kniha připadá jako výpisky školáka, který den před písemkou povrchně prolistoval učebnici základů společenských věd, z níž polovinu věcí nepochopil vůbec a další čtvrtinu si domyslel na základě svého omezeného živůtku, rozoumku a citečků.

Obvykle také nelze poznat názory a (des)interpretace autorů od toho, co tvrdí představovaný filosof. Oba pánové (nebo laboratorní šimpanzi s klávesnicí, co já vím) jsou zjevně křesťané, což je asi perfektní důvod, proč u oddílu o eutanazii uvést pouze argumenty proti. Vždyť „většina lidí žjících v euroamerické křesťanské společnosti by řekla, že své etické přesvědčení a chování staví na deseti negativních přikázáních“. Zdroj? Statistika? Zapomeňte, místo toho dostanete informaci, že Desatero bylo vyryto na kamenných deskách. Jakože doslova. Protože Starý zákon je přece relevantní odborná publikace o Blízkém Východě v době bronzové. Podobně zaručené jsou informace z dalších oborů, jako například že Athény se staly nejznámější řeckou polis proto, že byly demokratické (--!), případně taky že stromy nevnímají. Zkreslení ještě posiluje tendenční a lokálně zatížený výběr myslitelů (v drtivé většině anglosaských).

Popravdě jsem to četla jen proto, abych si u té zkoušky mohla stěžovat. Pokud máte trochu sebeúcty a víc mozkových buněk než tři, přečtěte si jiné popularizační práce (třeba „Filosofii: 50 myšlenek, které musíte znát“ Bena Duprého) nebo, ideálně, přímo ta díla, která tu autoři kuchají, okrajují, vyvrhují a převracejí naruby, vaše vzdělání vám poděkuje.

Acimanova témata – partnerství s velkým věkovým rozdílem a homosexualita (nebo bisexualita) – se opakují v různých variacích, sjednocena jeho filosofií času. Lidský život coby jednotka biologického času se totiž, filosofuje autor, nepřekrývá s lidským životem coby osudem, smysluplným příběhem jedince. Naopak, občas se obě veličiny tragicky míjejí (to když nevedeme své životy tak, aby byly hodny žití), anebo vytvářejí paradoxy (tak jako když v jednom z Acimanových příběhů čtyřicetiletý syn stane na hrobě svého dvacetiletého otce, zahynuvšího za války, a pocítí k mrtvému spíš otcovskou něhu...). Bravo.

A pak – vedle času a lásky – je tu prostředí (Říma, Paříže). Protože u Acimana netvoří popisy architektury a soch nebo hudební imprese pouhou kulisu, jsou... emanací jeho vnitřní kultury. Fungují jako nositelé smyslu, tvůrci příběhu. Třeba Práxitelův Apollón Sauroktonos ve Ville Albani – nebo poesie Konstantina Kavafise. Samozřejmě, že kavafisovský motiv se tu neocitl náhodou; autora, alexandrijského Žida, spojuje s největším básníkem Řeků víc, mnohem víc než Alexandrie.
Aciman podobně jako Kavafis oslovuje a vyslovuje nejzazší nitro člověka (přinejmenším člověka, který není hetero, ale předpokládám, že nejen). Oba mluví o fyzičnu tak explicitně, že u jiných autorů by to hraničilo s cynismem; oba popisují vášně tak, že u druhých by to vyznívalo dekadentně. Jenže oni z toho vyrobí cosi něžného a v podstatě estetického. A proto, proto může ta kniha být tak strašně osobní; v podstatě v ní jde o hledání krásy. (Dobře, a lásky, ale to už zní jako kýč, jímž tahle próza není.)

Čímž netvrdím, že je román – nebo spíš zvláštní jednota čtyř povídek – dokonalý. Když pominu formální stránku, odumíral mi mozek u všech pasáží, v nichž Aciman bez organického vztahu k ději rozebírá svoje židovské záležitosti. Jako by se s ním člověk procházel po ulici jeho díla, během procházky poslouchal jeho názory na lásku a čas a směřoval k určitému cíli, totiž sdělení. Jenže pokaždé, když zcela nahodile míjejí synagogu, Aciman ho popadne za límec a šoupne dovnitř: koukej se, člověče, poklonit před Hospodinem, bohem zástupů, a jeho lidem. – Děkuju, ne.

Nicméně literárně je to skvělé (fakt že jo), tematicky, jak jsem říkala, notně osobní a... a asi si přečtu i ten první díl.

16 23.05.2024

Jedno z páně Čapkových děl, do kterých se mi chtělo nejméně, a pak jsem Hordubala přečetla během jednoho večera. Je podivuhodné, jak se čtenář, ač třeba časově a místně od hrdiny odlehlý, dokáže s Hordubalem ztotožnit, protože ten ztělesňuje jednu z univerzálních lidských obav: že přijdeme domů nevítáni.

Juraj Hordubal se vrací do vesničky na Zakarpatské Rusi po osmi letech v amerických dolech. Přichází uprostřed července a Karel Čapek popisuje jeho kout země takovým způsobem, s tak vemlouvavou evokací smyslových vzpomínek, že v něm člověk poznává nějaký kout svůj.
V hospodářství, které zatím spravovala Jurajova žena Polana s maďarským čeledínem Štěpánem, snad ani nemůže nedojít k tragédii. S Hordubalem by bylo těžko nesoucítit; k jeho mírnosti a pokoře autor přidává dobrotivost vůči dobytku, vlastnost, která tu jaksi obecně ručí za ryzost charakteru. Štěpánovi, z nějž by prostřední autoři udělali postavu čistě zápornou (a který prosazuje zásadu nemluvit na koně, aby nezměkli), pak čapkovsky připisuje alespoň lásku k dětem, jelikož nikdo přece není do kořene zlý.

A tak se u soudu neprojednává "zločin, ale hřích", věc vypadající prostě, a přitom jsoucí příliš složitá pro lidskou spravedlnost. Ostatně se tu setkáváme s některými motivy z autorových detektivních próz: třeba že jsou to ženy, kdo nejtvrději soudí ženy, ale především že boží ortel tu musí být nahrazen rozsudkem omezenějším, ortelem smrtelníků, protože Vševědoucí tíhne k relativismu. Z Hordubala je člověku od první stránky do poslední smutno a v závěru se jeho úzkost prohlubuje v cosi metafyzičtějšího než soucit s jedincem; totiž v uvědomění lidské nemohoucnosti dotápat se pravdy.

22 12.05.2024

Mezi knihami, které na Databázi nesou štítek Jižní Amerika, patří tahle k nejlépe hodnoceným. Právem. Vyprávění Juraje Lišky není klasickým cestopisem, ale spíš zprávou o jeho studijním pobytu (nakonec dvouletém) v Bogotě, prokládaném rozmanitými výlety. A to jak v rámci školních exkurzí na místa, kam se belošští návštěvníci kvůli guerille běžně nedostanou (oblast pěstování kávy Zona Cafetera), tak výprav na vlastní pěst (Amazonka, Karibik). To všechno popisuje člověk důkladně akulturovaný, nikoli turista.

Nakladatelsky patří Sníh v Bogotě k počinům vpravdě reprezentativním: téměř každou stranu, ostatně z křídového papíru, zdobí barevná fotografie, z nichž mnohé by nedělaly ostudu National Geographic. Korektura je skvělá a text má nesporné kvality nejen obsahové, ale i literární. Juraji Liškovi se podařilo zažít situace více i méně záviděníhodné, od zásahu slzným plynem při studentských bouřích přes kontrolu paramilitares či experimenty s ayahuaskou až po setkání s indiány, a člověk mu všechno to příjemné upřímně přeje díky jeho statečnosti při překonávání kulturního šoku a jeho podnikavosti. :)

10 11.05.2024

Už v názvu se mluví o cestování v ekonomických pojmech, což mě sice mírně varovalo, ale očividně ne dost na to, abych knížku nepřihodila k antikvariátnímu nákupu. Autorovo podnikatelské hledisko tvaruje celý jeho způsob myšlení a vyprávění: navazování zahraničních přátelství je v podstatě „networking“, další cizí jazyk k angličtině zase „zvyšuje naši konkurenceschopnost na trhu“. Přitom knížka nemá být jen zhodnocením cestování z hospodářského úhlu, ale rádcem pro mladé lidi, jak vyřešit svoje kariérní nejistoty (tedy cestováním).

Osobně jsem ji četla proto, že publikací o cestování obecně (čili ne cestopisů z konkrétních destinací) se vyskytuje nemnoho a protože slibovala pár cestovatelských historek. A uznávám, že autorovy vzpomínky, jak si 18letý musel v Anglii najít práci a spal při tom na lavičce v parku, jsou inspirativní (jelikož to nakonec samozřejmě zvládl). Zbylé příběhy však podává jen v hrubých rysech a hodně se vzájemně podobají. O 24leté Holanďance Milou van Bruggen, pracující jako dobrovolnice v afrických národních parcích, bych si ráda přečetla celou knihu, autor jí však věnuje jen dvě věty a medailonek v závěru.

Na rozdíl od ostatních komentářů bych publikaci neoznačila za vysloveně naivní; Lukáš Kerhart otevřeně mluví o těžkostech, které mohou nastat, zvlášť při hlední práce v cizině. Na druhou stranu říká, že vycestovat byl měl povinně „každý mladý Čech“: „Háček určitě nikde není, ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádné negativum na cestě do zahraničí nevidím.“ Tohle povinné (roční) vycestování mládeže do zahraničí praktikují v Izraeli, možná by stálo zato konzultovat s Izraelci, jestli nějaká negativa vidí oni. Já spatřuji přinejmenším jedno, které autor pomíjí, a sice že masové přesuny lidí nezůstávají bez vlivu na přírodní ani kulturní prostředí. Ano, souhlasím s Lukášem (a s Montaignem), že cestování tvoří integrální součást vzdělání a vytváření charakteru. Ale nepřemlouvala bych k němu nerozhodné a nenařizovala je povinně, když vidím, jaké škody už napáchal masový turismus.

A vlastně mám ještě jednu výhradu: způsob, jakým autor referuje o českém vysokém školství. Pominu, že zaměňuje pojmy univerzity státní a veřejné (státní univerzity jsou třeba ty vojenské, nikoli UK a MU). Ale musím se ohradit proti tomu, že Lukáš odsuzuje česká vysoká učení na základě 1. umístění v mezinárodním žebříčku, který ve skutečnosti vychází spíš z počtu publikací v angličtině vydaných danou institucí než z kvality výuky jako takové, 2. z vlastní statisticky neprůkazné rešerše sestávající z toho, že se Lukáš vyptával na Skypu svých kamarádů studujících (pouze) na severských a západních evropských univerzitách. Jasně, studijní zkušenost ze zahraničí je super a doporučuji ji, ale málokterá univerzita snese srovnání s UK. Lukáše navíc zajímaly především soukromé vysoké školy podnikatelského zaměření.

Nicméně knížka má skvělou korekturu a je napsaná velmi čtivě. Původně jsem ji plánovala přibalit na zahraniční výpravu, ale přečetla jsem ji skoro celou večer před odjezdem. :) Možná jsem na ni měla narazit už na střední škole, abych našla odvahu cestovat poněkud dřív a zkusila třeba gap year (i když na ten nikdy není pozdě! :D). Váhající studenti asi nemohou nic ztratit, když si ji přečtou.

11 07.05.2024

„Ve Francii v souvislosti s první světovou válkou vědci jako Edgar Bérillon v řadě šokujících publikací prohlašovali, že německé maso není jako francouzské a německá rasa má jedinečné chemické složení těla způsobující sui generis odporný zápach znatelný ve chvíli, kdy se člověk k Němci přiblíží.“ :D

Benoistova navýsost poučená esej je pokusem definovat rasismus (v době, která slovo rozmělnila tak, že už téměř nic neznamená! – „je-li rasistou každý, není jím nikdo“), probrat jeho typologii a konečně i kriticky rozebrat logické chyby, kterých se podle autora rasisté či naopak antirasisté různých směrů dopouštějí. Ukazuje, že rasismus nutně nemusí mít určité atributy, které k němu společnost (hlavně ta současná francouzská, ale nejen) přiřazuje: třeba spojení se sociálním darwinismem nebo s kolonialismem (jež někdy paradoxně navazovali spíše liberální humanisté).

Myslitel Nové pravice střídavě přichází s názory kontroverzními pro obě strany: stoupence myšlenky rasové nerovnosti i její odpůrce. Ať už s ním souhlasíme, nebo ne, nelze mu upřít, že závěry vyvozuje z materiálu obdivuhodného rozsahu a záběru, a to časového i názorového: od J. S. Milla po Lévi-Strausse, od Sartra po Gobineaua, od Raymonda Arona po Adolfa Hitlera... V závěru pak deklaruje svůj „diferencialistický antirasismus“, který editor shrnuje pod heslo „ani apartheid, ani melting pot“, tedy zachování ras v jejich svébytné rozmanitosti a zároveň bez hierarchizace.

Osobně mám určitý problém s Benoistovou argumentací právě v části eseje, kde se zabývá hierarchií. Ano, nelze stanovit vědecké, objektivní a nezávislé kritérium, podle kterého by bylo možné srovnávat kvality různých ras. Poněvadž toto kritérium je samo o sobě hodnotovým soudem, a „věda nikdy nevytváří hodnoty“ (jak praví Nietzsche, kterého Benoist sám cituje). Ale pisatel u konstatování této víceméně samozřejmé skutečnosti nekončí; navazuje myšlenkou, že hierarchizování ras podle určitých hodnot je mylné a pseudovědecké.
Nuže, hodnoty nemohou být pseudovědecké, jelikož jsou z podstaty mimovědecké, a tudíž nepodléhají nárokům kladeným na vědeckost (to je jako tvrdit, že pseudovědecké je třeba umění). Právě tak nemohou být mylné, jelikož se vymykají popperovské falzifikaci, ověření, důkazu – lze je maximálně tak pokládat za škaredé (nebo naopak za krásné), nikoliv však uvažovat o nich v termínech logiky. Už proto, že se nedají racionálně vyvozovat a mají povahu postulátů. Hierarchizuje-li někdo rasy třeba podle toho, jak dobrými jsou jejich příslušníci sprintery či matematiky, není to omyl (ani fakt), nýbrž hodnotový soud, že na sprintu či matematice záleží.

Celkově je Benoistův text jedinečným zdrojem informací a intelektuálně bryskním výkonem, který se čte s potěšením. Oceňuji i klidný, většinou až překvapivě neutrální tón, jímž autor o nebezpečném tématu pojednává. Obě organizace, které na českém vydání spolupracovaly, odvedly skvělou práci.

11 21.04.2024