Druhotný sexismus: Diskriminace mužů a chlapců
David Benatar
O genderovém teroru proti mužům Kniha Druhotný sexismus otevře další obzory všem, kdo v zajetí výchovy, zažitých předsudků a sociálního tlaku neviděli elementární pravdy. Samozřejmě, proč by ženy neměly rukovat do armády? Jakým právem je intimní soukromí žen (třeba ve věznicích či veřejných záchodcích) zohledňováno více? Proč by si kluk nesměl pod imperativem „kluci přece nebrečí“ pobrečet, když se praští do palce? Proč jsou ženy za stejný přečin statisticky trestány méně? Proč se ve válečných konfliktech píše především o utrpení žen (a dětí), když jsou masakrováni hlavně muži – vojáci i civilisté? A hlavně – proč je život muže považován za méněcennější? Vždyť považte, co hlásili v televizi – při zemětřesení zahynulo tisíc lidí, z toho více než polovina žen a dětí! Jako by se ztráta mužských životů nepočítala! Je velkým přínosem Benatarovy knihy, že tyto a mnohé další otázky rozebírá a přináší důkazy o licoměrnosti nositelů „moderního myšlení“. Zároveň zbavuje iluzí ty, kterým se dvojí metr pro muže a ženy natolik vryl do podvědomí, že jej dosud brali jako samozřejmost. V tomto světle se jeví tato kniha, která se stane kládou v oku genderovým „pseudovědkyním“ velmi odvážným a prospěšným počinem, a to zejména proto, že kromě úžasného faktografického výčtu se autor drží přísné argumentační logiky.... celý text
Literatura naučná Filozofie Věda
Vydáno: 2016 , DauphinOriginální název:
The Second Sexism: Discrimination Against Men and Boys, 2012
více info...
Přidat komentář
Knížka jako taková by to nebyla moc špatná, až na několik argumentů níže.
- Příšerný překlad a prokousávání se mnohými větami je srovnatelné s bojem Sísyfovým.
- Přemluva překladatele, která vůbec nemusela být a která dost provokativně a troufale používá různé výrazy směrem k feministkám obecně (nechť posoudí ti, kteří do knihy alespoň nahlédnou).
- Opakování. Autor se bohužel pravidelně opakuje.
S počátečním obecnějším úvodem, který zahrnuje cca 80 stránek (ve kterém jsou mimochodem zajímavé statistické údaje), se přesouváme na takové opáčko těch základních témat probíraných v úvodu knížky, ale do hloubky (tady přichází na scénu ten příšerný překlad, který je v těchto kapitolách obzvlášť znát), více filozoficky atd. a předkládá zde různé argumenty pro své tvrzení. Což teda začíná být v téhle části knížky celkem nudné.
Samozřejmě, každé pohlaví má svoje a je super, že existují i takovéto knížky zaměřené na mužské pokolení.
Jenže jak se říká - mělo to potenciál a ve výsledku se to tak zbytečně zkazilo.
Chápu, že kniha měla jaksi předkládat výčet nevýhod býti mužem, ale zahrnout do toho kapitoly, jakože třeba muž si nikdy není jistý tím, zda je otcem dítěte či ne a že kdyby chtěl každý muž genetický test, tu zatracenou ženskou urazí a tudíž je tímto vlastně jaksi potlačována jeho přirozená touha vychovávat svého vlastního potomka... mi nepřijde moc relevantní.
Ve výsledku je to takové zmatené, své udělal i nepovedený překlad, troufalá předmluva překladatele a některé kapitoly jako třeba viz výše. Celkově je to zbytečně pokažená knížka, od které jsem měla velká očekávání. Když už tam šlo o ten teror teda...
Knihy od Benatara jsou psány tak, že je většina lidí chápe špatně.
Těžko říct je-li to chyba Benatara, nebo čtenářů. Uvedení knihy Secon Sexism na český trh je ukázkovým příkladem chybné interpretace. Překlad, podtitul na hlavní stránce, nevkusná ilustrace, anotace od nakladatele - všechno špatně. Knihu je třeba číst naprosto v odlišném diskurzu než jak je uváděna. Mé doporučení pro případné čtenáře: čtěte knihu ne jako protiklad, ale jako doplněk k feministickým cílům.
PS: A sáhněte raději po originálu.
Autorovy další knížky
2013 | Nebýt či být: O utrpení, které přináší příchod na tento svět |
2016 | Druhotný sexismus: Diskriminace mužů a chlapců |
David Benatar je skvělý filosof, ale tohle není skvělá kniha.
„Druhotný sexismus“ vlastně ani nemohl být tak dobrým dílem jako autorův majstrštyk „Nebýt, či být“, už proto, že na rozdíl od něj nepostupuje cestou logického dovozování. Zakládá se na kombinaci axiomu (že bychom měli usilovat o rovnost pohlaví) a empirických dat ze sociologických a lékařských studií. Se studiemi je obvykle ta potíž, že různým badatelům vycházejí různě (kupříkladu v Benatarově kruciální otázce, jaký je vlastně poměr obětí domácího násilí mezi muži a ženami). Kterýkoli filosof, jenž založí myšlenkový systém nebo jeho část na aktuálním poznání přírodních a sociálních věd, si koleduje o malér – v nejlepším případě o jepičí životnost svých tezí. A kterýkoli filosof sáhne po axiomu, ztratí schopnost oslovit ty, pro něž jeho teze tak samozřejmá není...
Benatarovým hlavním oponentem jsou tzv. partyzánské feministky, tedy takové, jež neusilují o rovnost pohlaví, nýbrž o primát žen a dívek, a které popírají diskriminaci mužů. Pokud do téhle kategorie nepatříte, značná část jeho argumentace vám nejspíš bude připadat intuitivní, nadbytečná a repetitivní. Autor se (žel nikoli bezdůvodně) bojí překroucení svých slov, proto neustále opakuje, že nepopírá příkoří působená ženám. Zároveň si ale o desinterpretaci koleduje. Principem, jejž v knížce prosazuje, je gederová rovnost, nikoli zmenšení utrpení ve světě. V důsledku toho např. neřeší, jestli se brutální tělesné tresty v malajském vězení přestanou uplatňovat (jen) na mužích, nebo začnou uplatňovat (i) na ženách. Pro něj osobně nepochybně oba výsledky nebudou ekvivalentní, pro jeho knihu však nastejno vycházejí, a nezní to hezky.
Připočtěme nedůvěryhodnost některých jeho myšlenkových pochodů (je třeba fakt, že muži mají k dispozici méně druhů antikoncepce, opravdu znevýhodněním?). Svým oponentkám vyčítá modelování „vysoce spekulativních“ situací, sám se k němu však uchyluje také (začít ve školách tělesně trestat dívky by prý mohlo být velmi účinné, jelikož by se bály trestu více než chlapci, které snad schopnost vydržet utrpení posiluje v mužnosti – wtf?!). Kvůli poněkud zvláštní struktuře knihy se témata a argumenty opakují, místo 300 stran by text mohl mít 100. Mimochodem překlad je ostudný a překladatelova předmluva odporná.
Navzdory tomu to není špatná kniha. Upozorňovat na některé problémy – domácí násilí na mužích, znásilnění mužů, preferování matek při svěřování dítěte do péče – považuji za činnost svrchovaně záslužnou. Benatar navzdory svému genderovému hledisku není odtržený od biologické reality a bere v potaz např. vývojovou psychologii. Mnohé z jeho argumentů (třeba proti pozitivní diskriminaci) jsou dobré, vyniká skvělou znalostí lékařské problematiky (konec konců se odborně věnuje mj. filosofii medicíny) a je to galantní, jemný a inteligentní člověk. Oceňuji příklady z celého světa, nejen z anglosféry, včetně mnoha afrických (účast žen na genocidě ve Rwandě, obřízka u národa Xhasa atd.).
A konečně – četla jsem tuhle knížku v reakci na povinnou univerzitní přednášku o genderu, která převážně spočívala v lamentování na diskriminaci žen ve školství a zdravotnictví. Po dočtení vidím, že přednášející manipulativně prezentovala jen úzký výsek skutečnosti. „Druhotný sexismus“ mi obecně dal o něco kritičtější, vnímavější a diferencovanější pohled na celý ten cirkus kolem genderu, čehož si cením. (Mimochodem, milý překladateli, výtisk mám z univerzitní knihovny – akademická půda tady až tak horká není.)