Nebýt či být: O utrpení, které přináší příchod na tento svět přehled

Antinatalismus, larvální stádium ultimátního filozofického trollení (viz. dále) Formálně takřka bez-vadné* jako i bezbřeze smutné; vždyť nositelé této šlechetné ideje jen uvolňují místo bezohledným zájemcům o život, jež se derou na jejich místo.
Ostatně, nebylo by záhodno típnout život jak takový? (včetně rostlinného; jakýkoli život má potenciál nabýt elementární formy vědomí a tedy počitku strázně; takovou možnost nelze riskovat a jestliže nemáme spolehlivý mechanismus jak takovému vývoji zamezit, pak je nejetičtější udusit jej v samém zárodku) Tolik zbytečného utrpení na světě...a tak zbytečný svět bez života; velmi bio-centrický pohled na smysl matérie, jenž odvozuji od její biogenity...vím a stydím se.
Však ani stud, ani bol, mi nezabrání vyzvat totalitu všehomíra na férovku: V uzel singularity sviň se kosme, ať "nic" má (ne)prostoru víc! Zvolání toto nechť je ustavujícím požadavkem Kvantového Anti-fluktuacionismu, či lidově slulejšího "NoBangu" (dvojsmysl je záměrný); mic drop do prázd.................

* Benatarova axiomatická asymetrie vytváří falešnou etickou nerovnováhu, kdy není nemorální, když potenciální (ještě neexistující) osobě upřete možnost zažít libost (neboť nebude nikoho, kdo by jí mohl zažít) ale zároveň považuje za morální, když potenciální osobě upřete možnost zažít nelibost (proč, když stejně jako v předchozím případě nebude nikoho, kdo by jí mohl zažít?). Na oba případy buď lze aplikovat morální hledisko a tím pádem je první případ morálně -1 a druhý +1 , nebo aplikovat nejde a je to v prvním, jako i v druhém případě po nule (tedy 0+0)...autor se při tom tváří, jakoby šlo o rovnici 0+1. Tenhle rozpor žádné verbální žonglérství ve vzduchu neudrží. Hlavně ale chovám podezření, že se Antinatalismus sytí/kanibalizuje ponejvíc svou skandální podstatou; ano, jde o zvráceně kolmou linii uvažování a v tomhle smyslu je osvěžující o ní zavadit...ale jít/šplhat/spouštět se po ní vede tak nějak od nikud do nikam (o čemž něco vím)...a v tom je její lesk i bída, neboť toto "od nikud do nikam" implicitně ospravedlňuje a rámuje záchytnou sítí ideologie v níž se mohou podobně stižení najít. Dost extrémní, kognitivně-behaviorální terapie, ale to je křesťanství, gender, nebo třeba larping taky ;-)

PS: Bych Benatarovi rád poslal obrázek (domeček, sluníčko) někdy stačí maličkost a udělá člověku radost, máte adresu někdo? Nevadí, stačí když se třeba jen častěj usmějem na blízké...tolik slonovinověžní vážnosti tady, že by se jeden pomalu bál skrz půlky fouknout vítr. Málo humoru...či spíš příliš hořkosti v něm? Toť problém.

01.06.2024

Oh wow, tohle je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.
Richard Dawkins kdysi řekl, že si přeje, aby na jeho pohřbu hráli Triumfální pochod z opery Aida, neboť přijít na svět bylo velkým vítězstvím. David Benatar si myslí opak: Better never to have been, jak zní titul originálu.

Benatarův gnosticismus a z něj vyplývající antinatalismus si zčásti notují s Schopenhauerem, ale jihoafrický filosof jde dál. Schopenhauer klade důraz především (byť nejen) na to, že plozením dětí poškozujeme své zájmy; opak nám dokáže namluvit pouze slepá vůle k životu manifestovaná pohlavním pudem. Benatar zdůrazňuje spíše, že plozením poškozujeme zájmy svých potenciálních dětí (případně množením zájmy zvířat). Neboť existence nemá žádnou výhodu oproti neexistenci ani v ideálním světě, naopak existence ve světě plném utrpením je zásadní újmou. Trvat navzdory faktům na tom, že Země je přívětivé místo a život zahrnuje více intenzívnějších slastí než bolesti, je podle Benatara projevem evolučně daného, avšak nemístného optimismu.

Autorův gnosticismus pro 21. století má obdivuhodnou argumentační stavbu, logickou a srozumitelnou. Přesvědčení, že nenarodit se je vždy lepší než se narodit, promýšlí do všech důsledků, přičemž se svědomitě a gentlemansky vypořádává s námitkami odpůrců. Jeho smysl pro humor (knihu věnuje svým rodičům), laskavá jemnost, racionalita a erudice z něj během prvních stránek udělaly mého nejoblíbenějšího filosofa současnosti, který mi vrátil důvěru ve smysl etiky jako akademické disciplíny.

Gnostické přesvědčení o újmě ze zrození samozřejmě nemá za následek pouze antinatalismus; nese s sebou také implikace pro otázky interrupce, sebevraždy (ač autor rozlišuje mezi životem hodným započetí a životem hodným pokračování!), eutanázie, umělého oplodnění, vyhynutí lidstva, ba i množení domácích a hospodářských zvířat (Benatar je nejen bezdětný, ale také vegan, což jeho etice dodává okouzlující autenticitu: žije podle toho, o čem je přesvědčen). Svojí kontroverzností nepochybně šokuje lidi s konvenčními morálkami; tak např. každá těhotná žena podle něj nese břemeno zdůvodnit, proč nešla na potrat (do 7. měsíce). To proto, že přivedeme-li na svět někoho, kdo bude litovat (a k lítosti máme dost racionálních důvodů všichni), vytvoříme tím nějaký subjekt neštěstí, ale potratíme-li někoho, kdo by byl býval na světě rád (kdyby jednou začal v morálním smyslu existovat), nebude tu nikdo, komu by bylo uškozeno. (Můj komentář samozřejmě nemá za cíl reprodukovat argumentační strukturu díla, Benatarovo vysvětlení má značnou komplexitu.) Je to totálně extremistické... a já s tím totáně souhlasím.

Filosof zmiňuje agresivní reakce, které jeho antinatalismus vyvolává - pochopitelně, protože existuje evoluční preference pro optimistický sebeklam a natalistické reprodukční chování. A sama jsem byla překvapená, že jakmile o jeho knížce promluvím, spolehlivě tím namíchnu každého v doslechu. Pro mě je nicméně Benatarovo dílko filosoficky mistrným rozvedením názoru, který je mi hluboce vlastní od puberty a který nacházíme vlastně už v pozdně antické gnózi, v díle "heretického" křesťanského myslitele Markióna z Pontu (doporučujícího všeobecný celibát a mírumilovné vymření), u Schopenhauera a v buddhismu (s jeho představou o světě coby koloběhu utrpení, z nějž můžeme vyváznout vyvanutím a nereprodukováním života). Když jsem v pubertě sdělila svému tatínkovi, že přivést na svět děti od něj nebyl právě nejaltruističtější a nejmorálnější čin, málem jsem dostala do zubů. :D A přitom je tento názor jenom částečkou ve vytrvalém a hlubokém proudu indoevropského myšlení (a ne pouze indoevropského, jak ukazují citáty z židovských náboženských textů v posledním oddílu knížky). Jaká čest, být na stejné lodi se šarmantním vedoucím johannesburské filosofické katedry... :)

"Tím však nechávám otevřenou otázku, zda by mělo existovat zákonné právo mít děti. (...) Zákonné právo na svobodu projevu například existuje ne proto, aby chránilo projev, který každý považuje za dobrý a moudrý, ale naopak aby chránilo projev, který někdo považuje za zlý či hloupý." (s. 139)

PS. Poklona nakladatelství Dybbuk za dobrý překlad (až na tu chybějící čárku v titulu) a esteticky potěšující vydání!