O rasismu
Alain De Benoist
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/502636/bmid_o-rasismu-kaP-502636.jpg
4
5
5
K tvrzení, že „věda existenci ras vyvrací“, existuje podstatná a velmi zvláštní námitka. I kdyby existence ras byla nesprávná, je třeba přezkoumat slovo „vyvrací“. Jinými slovy, působí rasistická ideologie na úrovní „dokazování“ a „vyvracení“, nebo spíše na úrovni výkladu? A dále: je možné se kvůli určení pravdivosti či nesprávnosti různých ideologií obracet k „vědě“, aniž bychom upadli do zcela obyčejného scientismu? Prohlašovat, že se rasistické teorie minulosti prosazovaly pouze na pseudovědeckých základech, může uklidňovat zaryté antirasisty, pravda to však není. „Vědecká“ způsobilost řady rasistických autorů, od Linnéa a Blumenbacha k Otmaru von Verschuerovi či Vacherovi de Lapouge a mnoha dalších, je nepochybná. Bylo by mylné s mnoha rasisty věřit, že rasismus je vědecky pevně podložený, nebo s mnoha antirasisty uvěřit, že dnes kontorverzní autoři jsou jen „pseudovědci“.... celý text
Přidat komentář
Jeden z dalších textů de Benoista, který opět nabourává argumentaci egalitářů. Přestože se jedná o několik desetiletý starý text a mnohé vědní obory se svým výzkumem značně pokročily, základní argumentační logika zůstává stále pevná. V mnohém mi to připomínalo autorův Totalitarismus, kde se stejnou chutí odhaloval nelogičnost tvrzení druhé strany.
„Ve Francii v souvislosti s první světovou válkou vědci jako Edgar Bérillon v řadě šokujících publikací prohlašovali, že německé maso není jako francouzské a německá rasa má jedinečné chemické složení těla způsobující sui generis odporný zápach znatelný ve chvíli, kdy se člověk k Němci přiblíží.“ :D
Benoistova navýsost poučená esej je pokusem definovat rasismus (v době, která slovo rozmělnila tak, že už téměř nic neznamená! – „je-li rasistou každý, není jím nikdo“), probrat jeho typologii a konečně i kriticky rozebrat logické chyby, kterých se podle autora rasisté či naopak antirasisté různých směrů dopouštějí. Ukazuje, že rasismus nutně nemusí mít určité atributy, které k němu společnost (hlavně ta současná francouzská, ale nejen) přiřazuje: třeba spojení se sociálním darwinismem nebo s kolonialismem (jež někdy paradoxně navazovali spíše liberální humanisté).
Myslitel Nové pravice střídavě přichází s názory kontroverzními pro obě strany: stoupence myšlenky rasové nerovnosti i její odpůrce. Ať už s ním souhlasíme, nebo ne, nelze mu upřít, že závěry vyvozuje z materiálu obdivuhodného rozsahu a záběru, a to časového i názorového: od J. S. Milla po Lévi-Strausse, od Sartra po Gobineaua, od Raymonda Arona po Adolfa Hitlera... V závěru pak deklaruje svůj „diferencialistický antirasismus“, který editor shrnuje pod heslo „ani apartheid, ani melting pot“, tedy zachování ras v jejich svébytné rozmanitosti a zároveň bez hierarchizace.
Osobně mám určitý problém s Benoistovou argumentací právě v části eseje, kde se zabývá hierarchií. Ano, nelze stanovit vědecké, objektivní a nezávislé kritérium, podle kterého by bylo možné srovnávat kvality různých ras. Poněvadž toto kritérium je samo o sobě hodnotovým soudem, a „věda nikdy nevytváří hodnoty“ (jak praví Nietzsche, kterého Benoist sám cituje). Ale pisatel u konstatování této víceméně samozřejmé skutečnosti nekončí; navazuje myšlenkou, že hierarchizování ras podle určitých hodnot je mylné a pseudovědecké.
Nuže, hodnoty nemohou být pseudovědecké, jelikož jsou z podstaty mimovědecké, a tudíž nepodléhají nárokům kladeným na vědeckost (to je jako tvrdit, že pseudovědecké je třeba umění). Právě tak nemohou být mylné, jelikož se vymykají popperovské falzifikaci, ověření, důkazu – lze je maximálně tak pokládat za škaredé (nebo naopak za krásné), nikoliv však uvažovat o nich v termínech logiky. Už proto, že se nedají racionálně vyvozovat a mají povahu postulátů. Hierarchizuje-li někdo rasy třeba podle toho, jak dobrými jsou jejich příslušníci sprintery či matematiky, není to omyl (ani fakt), nýbrž hodnotový soud, že na sprintu či matematice záleží.
Celkově je Benoistův text jedinečným zdrojem informací a intelektuálně bryskním výkonem, který se čte s potěšením. Oceňuji i klidný, většinou až překvapivě neutrální tón, jímž autor o nebezpečném tématu pojednává. Obě organizace, které na českém vydání spolupracovaly, odvedly skvělou práci.