Alain De Benoist
Fabrice Laroche, James Barney, Robert De Herte · pseudonymy
francouzská, 1943
Populární knihy
/ všech 7 knih
Nové komentáře u knih Alain De Benoist
Demokracie jakožto problém
„V této knize jsou zahrnuty všechny myšlenky, které mi probíhaly hlavou po celý život. Tak si to taky přečtěte!“
— Hobo
Demokracie jakožto problém
„Demokracie. Grandiózní, že? Tímhle velkolepým termínem se tu už staletí ohání kdejaký politik ve sněmovně, občan na ulici, diktátor při projevu, nebo opilec ve škarpě - jenže ona ta definice není tak snadná jako vás to naučili papouškovat na základce pár větami z osnov a jak si to lidi malují ve své hlavě. Málokdo ví, co to vlastně znamená. Ale každý to používá jako jasně formulovaný pojem. Stejně jako manželství, které mimochodem taky bylo "znormováno" do své podoby za určitým důvodem, za vším vlastně můžete hledat nějakou politickou motivaci někoho, kdo si chce namastit kapsu (třeba migranti, jejichž příliv existuje jen protože platit cizincům, kteří vezmou cokoliv za méně, je lepší, než zvýšit plat řadovým občanům-dělníkům, ale jakou to pak bude mít budoucnost pro jeho zemi, to už je nezajímá). Vždycky, když vidím lidi, jak proti něčemu protestují nebo vyjadřují vehementně svůj názor, je jejich protest povrchně zaměřen jen na kritiku současné vlády, na kterou jsou nasraní za to, že něco zdražila a "neudělali jak slibovali" / "mám se teď hůř, než jsem se měl loni" (což je, jak zjistíte po přečtení tohohle, tak nějak jediná možnost toho, co vláda stejně musí udělat). Linie mezi oligarchií a demokracií je mnohdy tenčí, než si myslíte a stejně tak to, co se vlastně za demokracii, nebo její určitou formu a praktiky může považovat. A liberalismus, který si s pojmem demokracie řada lidí zaměňuje jako synonymum nakonec vlastně může být tím, co demokracii ničí. A to říkám jen "to jasné". Protože, víc než cokoliv (a že mě tahle kniha upřímně bavila), tak hlavně mě přiměla přemýšlet nad tím, jak málo obecně člověk ví v rámci čehokoliv ve společnosti, v životě. Máme tu zástupy idiotů, co říkají definice, protože je jejich pohled na realitu zjednodušen. Další dobrý příklad: "Bůh je chlápek v oblacích" - "Letěl jsem letadlem a v oblacích jsem nikoho neviděl, takže vím, že něco jako Bůh neexistuje" (Ne, kámo, ty ani nedokážeš tu ideu Boha definovat, v tom je ten problém). Ano, věci jsou často definovány ne proto, že by tak ve skutečnosti byly, ale protože to je nejjednodušší možný způsob, jak to někomu vysvětlit, aby byl schopen to NĚJAK pochopit. Láska. Víra. Život. Ve všech oblastech je toho řada, co člověk nechápe, protože žije život "zjednodušených definicí", který mu umožňuje pak mít sebevědomí říct "Jdu protestovat proti vládě, protože mi zdražili rohlíky, jsou to svině, co jen hrabou, bla bla bla, ten je šmejd, že může za tohle, tenhle šmejd, že může za tohle", což je ekvivalent malého dítěte, které se snaží prosadit názor, který je zakořeněný v nějaké umělé myšlence, nebo idealizaci něčeho. Bohužel v téhle pozici je většina lidí, chytí se nejjednodušší definice, aby ji mohli zasadit do své "reality", do své "myšlenky" (jsem naštvanej... co s tím udělám? Obviním někoho). Jenže Svět, je tisíckrát komplikovanější, než tohle. Má spousty pohyblivých částic, je krásný i hnusný současně. A jestli je něco, pak ne snadno definovatelný. Jestli si chcete lhát a žít ve své příjemné bublině a prochází vám to... no, neměli byste. Kdo by nechtěl, koneckonců i víra je pro spoustu lidí jakýsi záchranný kruh před hrůzami světa. Pointa je v tom, že kniha jako tahle by se dala napsat na řadu témat. Obecné vědomí lidí je ale někde úplně jinde. Je velmi primitivní a povrchové. Jak komplikované jsou mechanismy, které se okolo nás denně dějí. Jak se vše musí zjednodušovat na úroveň blbců, i třeba v rámci spirituality, protože lidi jsou prostě fakt banda tupých opic, která by to jinak nepobrala a je složitý u nich prosadit ideu, co má smysl, protože by to vyžadovalo kolektivní snahu, ale to jde proti struktuře společnosti, respektive, její chod nedává moc skutečného prostoru (to je ten falešný vstřícný úsměv západního myšlení). Nikoho nezajímá nic víc, než si nějak "splnit nutné" a pak si jen užívat... což ale nikoho nikam nedovede. Reakce je pak jen frustrace, která nemá opodstatnění v realitě. Tahle kniha nejenže demokracii rozebírá v její pravé podobě a zasazuje ji v rámci hutného množství poznámek pod čarou a citací do jakéhosi rámce, který vám pomůže pochopit, že tohle není hraní na písečku, ale i komplexní problém, ale třeba vám pomůže pochopit i proč se řada věcí dnes děje, jak se děje. Text je nahuštěný ale na necelých 150 stranách i velmi k věci, čehož si cením. Athény a Island - jedny z nejstarších demokracií. Taky záleží na tom, jak komunitní je jejich zřízení, menší antická města-státy se nedají srovnávat s dnešním plošným pojetím demokracie. Je to hodně o nuancích a kontextu. Ač je kniha staršího data (1985), skoro to nejde na jejím poselství znát, protože řeší velmi starý, globální pojem... a v tomhle vydání je i tak pořád doplněna o dva další texty, z let 2007 a 2011. Sol Noctis si mě začíná pomalu získávat. Už když jsem v době vydání viděl tu obálku, věděl jsem, že tenhle text mě volá.“... celý text
— JP
O rasismu
„„Ve Francii v souvislosti s první světovou válkou vědci jako Edgar Bérillon v řadě šokujících publikací prohlašovali, že německé maso není jako francouzské a německá rasa má jedinečné chemické složení těla způsobující sui generis odporný zápach znatelný ve chvíli, kdy se člověk k Němci přiblíží.“ :D
Benoistova navýsost poučená esej je pokusem definovat rasismus (v době, která slovo rozmělnila tak, že už téměř nic neznamená! – „je-li rasistou každý, není jím nikdo“), probrat jeho typologii a konečně i kriticky rozebrat logické chyby, kterých se podle autora rasisté či naopak antirasisté různých směrů dopouštějí. Ukazuje, že rasismus nutně nemusí mít určité atributy, které k němu společnost (hlavně ta současná francouzská, ale nejen) přiřazuje: třeba spojení se sociálním darwinismem nebo s kolonialismem (jež někdy paradoxně navazovali spíše liberální humanisté).
Myslitel Nové pravice střídavě přichází s názory kontroverzními pro obě strany: stoupence myšlenky rasové nerovnosti i její odpůrce. Ať už s ním souhlasíme, nebo ne, nelze mu upřít, že závěry vyvozuje z materiálu obdivuhodného rozsahu a záběru, a to časového i názorového: od J. S. Milla po Lévi-Strausse, od Sartra po Gobineaua, od Raymonda Arona po Adolfa Hitlera... V závěru pak deklaruje svůj „diferencialistický antirasismus“, který editor shrnuje pod heslo „ani apartheid, ani melting pot“, tedy zachování ras v jejich svébytné rozmanitosti a zároveň bez hierarchizace.
Osobně mám určitý problém s Benoistovou argumentací právě v části eseje, kde se zabývá hierarchií. Ano, nelze stanovit vědecké, objektivní a nezávislé kritérium, podle kterého by bylo možné srovnávat kvality různých ras. Poněvadž toto kritérium je samo o sobě hodnotovým soudem, a „věda nikdy nevytváří hodnoty“ (jak praví Nietzsche, kterého Benoist sám cituje). Ale pisatel u konstatování této víceméně samozřejmé skutečnosti nekončí; navazuje myšlenkou, že hierarchizování ras podle určitých hodnot je mylné a pseudovědecké.
Nuže, hodnoty nemohou být pseudovědecké, jelikož jsou z podstaty mimovědecké, a tudíž nepodléhají nárokům kladeným na vědeckost (to je jako tvrdit, že pseudovědecké je třeba umění). Právě tak nemohou být mylné, jelikož se vymykají popperovské falzifikaci, ověření, důkazu – lze je maximálně tak pokládat za škaredé (nebo naopak za krásné), nikoliv však uvažovat o nich v termínech logiky. Už proto, že se nedají racionálně vyvozovat a mají povahu postulátů. Hierarchizuje-li někdo rasy třeba podle toho, jak dobrými jsou jejich příslušníci sprintery či matematiky, není to omyl (ani fakt), nýbrž hodnotový soud, že na sprintu či matematice záleží.
Celkově je Benoistův text jedinečným zdrojem informací a intelektuálně bryskním výkonem, který se čte s potěšením. Oceňuji i klidný, většinou až překvapivě neutrální tón, jímž autor o nebezpečném tématu pojednává. Obě organizace, které na českém vydání spolupracovaly, odvedly skvělou práci.“... celý text
— JulianaH.
Svrchovanost zprava i zleva / Zvrchovanosť sprava aj zlava
„Kniha k zamyšlení kam neoliberalismus, progresivní liberalismus směřuje a čím dál více se prosazuje, příklad zvráceného pojetí co je muž a žena, lidé si nebudou rovni pokud žena nebude mít právo na penis a muž na vagínu, stát je povinen toto právo zajistit.“... celý text
— vvikingg
Demokracie jakožto problém
„Jak už býva u autora zvykem, opět se jedná o brilantní intelektuální dílko. Exkurz do problematiky "demokracie" s mnoha zajímavými argumentacemi. Jak už zmiňoval kolega v předešlém komentáři, kniha je nanejvýš aktuální, přestože byla vydána již v roce 1985.
Je potřeba pochválit i formu vydání a překladu. Od Sol Noctis opět špičková práce!“... celý text
— Lesní_chodec
Alain De Benoist - knihy
Žánry autora
Náboženství Literatura naučná Filozofie Historie Politologie, mezinárodní vztahy Právo
Štítky z knih
nacismus náboženství rasismus komunismus společensko-politická publicistika extremismus demokracie pohané, pohanství antifašismus politologické eseje
De Benoist je 9x v oblíbených.
Osobní web autora