JulianaH. komentáře u knih

Jane Goodallová s manželem Hugo Lawickem se na dva roky přesunuli z Gombe, aby v kráteru Ngorongoro a na planinách Serengeti studovali život démonizovaných šelem: psů hyenových, šakalů obecných a hyen skvrnitých.

Na práci je bohužel znát tlak nakladatele a asi i donátorů, kvůli kterému manželé věnovali třem živočišným druhům mnohem méně času, než by si zasloužily. Noční zvířata, která se pohybují na obrovských rozlohách (psi hyenoví skoro 4 000 km²), také kladou jiné nároky na pozorovatele než Janini gombští šimpanzi. Tím spíš, že badatelé neměli k dispozici letadlo ani vysílačku (kterou v té době na Serengeti už používal George Schaller při výzkumu lvů a v Maňaře Douglas-Hamilton při výzkumu slonů) a svá zvířata hledali prostě tak, že pročesávali savanu – nezřídka ovšem marně.

A přesto knížka přináší úžasná pozorování ze sociálního života tvorů obecně oblíbených a pochopených asi tak jako náš vlk, čili vůbec. O divokých psech Hugo Lawick vypráví – pomocí textu i svělých fotografií –, jak dospělí vítají štěňata, vyvrhují jim potravu (třeba i po smrti matky) a poté, co skolí kořist, jim dávají při krmení přednost. Líčí také soudržnost smečky a rituální zdravení lovců, jež starší pozorovatele vedlo k nesprávnému závěru, že tito psovití vůbec nemají hierarchii.
Také šakaly obecné Hugo sleduje při péči o mláďata, s nimiž se rodiče před jednou ze starých nor stýkají i poté, co potomci dospějí. Z této části je nezapomenutelný okamžik, kdy se orel, odnášející ve spárech šakalí štěně Cindu, sedm metrů nad zemí srazí se supem...
Jane pak líčí „večerní návštěvy“ mezi hyeními doupaty, osobitý hyení přístup k hygieně, války klanů nebo srážky se lvy. Všechny tři druhy šelem byly donedávna pokládány za striktní mrchožrouty, manželé je však (ve stopách Hanse Kruuka, jenž hyeny studoval před nimi) ukazují jako aktivní lovce. Rozvinutý společenský život chlupáčů, v něčem tak připomínajících psy (u hyen je to celkem s podivem), má jistě potenciál naklonit jim veřejnost – čehož si jejich ochrana naléhavě žádá.

Jane i Hugo jsou brilantní pozorovatelé a vypravěči, konkrétní čin zvířat dovedou interpretovat v širokém kontextu jejich individuálního i druhového chování. Množství zajímavostí se čtenář dozví o i stvořeních, která nebyla přímo objektem výzkumu: manželům se podařilo zdokumentovat supa používajícího kámen při rozbíjení pštrosího vejce, což byl tak jedinečný objev, že nám fotku od Huga Lawicka tento týden ukazoval vyučující na ornitologii. ;) Jane je navíc, stejně jako v knížce o šimpanzích, úžasně vtipná a zvysoka kašle na nesmyslné zásady vědeckého výzkumu, jako že by zvířatům neměla dávat jména nebo s nimi soucítit. A na okraj: studium hyen s batoletem Grublinem u ruky je nesporně husarský kousek.

Pardon, ale já tohle prostě musím citovat:
„Je škoda, že si Grublin nebude pamatovat ty noci, které strávil u doupěte Zlaté trávy. Často usnul, když se díval na vycházející měsíc nebo na hvězdy, a jestliže se probudil, slyšel kolem sebe bučivé, hýkavé hlasy pakoní nebo podivné volání vyjících šakalů nebo třeba „úúúú-hap“ nějaké hyeny běžící kolem. Dělala jsem ovšem, co jsem mohla, aby se neprobudil, protože to rušilo moje pozorování. Jestliže se tedy začal vrtět, snažila jsem ho ukolébat znovu k spánku písničkou. Když se přitom někdy mezi hyenami něco dělo, prostě jsem své pozorování na magnetofon nazpívala. Když jsem si pak druhý den pásek přehrávala, bylo to někdy k popukání. Představte si například něžnou melodii Brahmsovy Ukolébavky: „Bloody Mary jde, obličej a krk rudý od krve, v tlamě nese nohu“, nebo nápěv písně „Rock-a-bye Baby“ s textem: „Nelson se hystericky hihňá, dvojčata mu olizují penis.“

11 19.10.2024

„Šťastná věda, při níž podstatná část výzkumu spočívá v tom, že člověk, nahý a divoký, prolézá ve společnosti hejna hus lužní krajinu kolem Dunaje a plave s nimi.“

Je to z velké části Konrad Lorenz, díky komu se ze zoologie stala „fröhliche Wissenschaft“, šťastná věda – pro člověka i pro zvíře. Jestliže máme poznat tvora takového, jaký je – míní autorita –, musí být duševně zdravý, tudíž musí mít volnost k pohybu a přirozenému chování. K tomu nejhezčímu, co můžou dějiny etologie nabídnout, patří obraz jejího zakladatele, kterak spí s inkubátorem přistavěným u postele, a jakmile housátko hodinu co hodinu zaštěbetá své „Vívívíví?“, velký vědec ze sna přispěje svou částí responsoria: „Gangangang“.

Vůbec první z Lorenzových knížek je trochu rozvratnou směsicí žánrů. Obsahuje obecnější „vyprávění o zvířatech“, která na rozdíl od jiných popularizačních příběhů nemají laika mást a zavádět: autor mluví třeba o antagonistickém chování některých akvarijních ryb nebo o komunikaci se zvířaty a mezi nimi. K tomu přispívá vlastními pozorováními, třeba jak sledoval rybu (perlovku červenou) řešící dilema nebo přihlížel neobvyklému rozpadu kavčího páru. Do třetice pak mluví o soužití s vlastními zvířaty a udílí chovatelské rady. V souvislosti s tím mě zaujalo, jak se od jeho časů změnila skladba chovaných zvířat: kolik dnes potkáme v zoo lišek obecných nebo labutí stěhovavých, kolik se v domácnostech najde hýlů a červenek?

Dílko se snaží podněcovat současného člověka, aby opět navázal spojení s přírodou, alespoň prostřednictvím domácího psa nebo čížka. Zajímavé je ale i proto, že se v něm objevují předzvěsti budoucích Lorenzových odbornějších monografií; například kapitola věnovaná vnitrodruhové agresi už anticipuje autorovo magnum opus „Takzvané zlo“. Pozornost si zasluhují také jednotlivé autorovy postřehy a pozorování („Jestli jsem někdy viděl rybu, která přemýšlí, pak to bylo tehdy!“) a metody studia a chovu živých tvorů. Mimochodem jen s krajními obtížemi se při čtení dusí smích, aby člověk příliš neobtěžoval své bližní v dopravních prostředcích. 5/5 pro autora.

***

Posledně jsem chválila překlad „Života se psem“, který Lorenzovi vyšel u stejného nakladatele, a proto jsem se znovu poohlédla po vydání od Arga. Tentokrát chválit nemůžu. Že překladatelé vytrvale zaměňují promyku (der Mungo) za cibetku – budiž. Že uvádějí pouze latinská nebo nenejvýš doslovně přeložená německá jména ryb, které mají ustálené názvy v češtině (kančík texaský a perlovka červená) – budiž. V poslední kapitole ale najdeme formulaci „chameleon, ryba kostnatá nebo mravenečník“ (s. 228), která mě zarazila a donutila mě shánět originál; stojí v něm Kugelfisch, tedy čtverzubec. Od té doby lituji, že jsem si stáhla německé pdfko až u poslední kapitoly, a ne u první.

10 18.10.2024

„Je nespornou etickou pravdou, že všichni lidé mají právo na rovné šance vlastního vývoje. Tuto pravdu lze však až příliš snadno převrátit v nepravdu, že totiž všichni lidé jsou si ve svých možnostech rovnocenní.“

V době vydání bylo Konradu Lorenzovi semdesát. Měl za sebou osudovou prohru svojí vlasti v II. světové válce a režimní převrat. V bipolárním světě rozervaném mezi tím, co sám považoval za podobně masové, nivelizující ideologie ignorující genetiku – komunismus a kapitalismus –, psal kritiku současné společnosti z biologických pozic. Podle Lorenze vznikly smrtelné hříchy naší civilizace degenerací instinktů nebo jiných přirozených sklonů.

Tak třeba genetický úpadek (hřích č. 5) podle něj vyvolává neochota přejemnělé „pseudodemokratické“ společnosti, šokované nacismem, vyřadit zločince z přirozeného výběru. Tím se však stává jediným selekčním faktorem, který působí ve prospěch „obyčejné dobroty a slušnosti“, výběr sexuální; čili nechceme amorálního partnera. Kromě toho v celé knížce Lorenz útočí proti behaviorismu (hříchu č. 7), tedy přeceňování získaných vlastností na úkor vrozených, které charakterizuje komunismus i demokratismus (a odlišuje je od nacismu akcentujícího dědičnost). A behaviorismus podle autora vyvolává právě i ochranu zločinců (v domnění, že to společnost jim ukřivdila, ne oni jí) a víru v jejich napravitelnost.

Je to nepatrná knížečka (vznikla z rozhlasových proslovů), a přesto obsahuje množství myšlenek. Některé z nich jsou vynikající. Kromě těch dobře známých (autodomestikace člověka, neotenie, velkoměstský život jako zdroj frustrace a přetížení naší přirozené družnosti) jsem tu našla i skvělý postřeh, že fyzika vnucuje biologii experimenty i tam, kde by bylo namístě spíš pozorování a popis (a nejen biologii, dodávám – pokusy redukovat veškerou poznávací činnost na experiment se vyskytují i ve vědách, kde už vůbec nemají co dělat, třeba v historiografii).

Celkově je Osm smrtelných hříchů směsí Lorenzovy podrážděnosti z 1. objektivních průšvihů (přelidnění, devastace přírody, degenerace vkusu), 2. toho, že ve válce světonázorů nakonec zvítězily americká a sovětská ideologie člověka bez osobnosti a s vykořisťovatelským vztahem k přírodě, 3. měnícího se světa a zániku starých hodnot, do nichž se narodil a které měl rád (studentské bouře v roce 1968 v něm na čas úplně zlomily víru v mládež). Občas je snadné mu dát za pravdu, jindy je to těžší. Navíc si asi nepomohl tím, že nejprve vstoupil do NSDAP a po válce dělal, jako by v ní nebyl; na levicového čtenáře bude příliš pravicový, na pravicového příliš pokrytecký. Na jednu stranu inspiroval rakouské Zelené, na druhou stranu po válce prohlašuje, že liberální demokratismus je právě tak nežádoucím výkyvem do extrému jako nacismus (přičemž stejně zní neskutečně kryptofašisticky :D). A pak je tu ještě styl: klopotný, krolomný a oplývající takovým tím německým druhem složitosti, který nevyváží ani slabikářově velké litery, jimiž je knížečka tištěna.

I já jsem váhala s hodnocením, ale poslední kapitola o povaze přírodních věd u mě rozhodla, že to bylo podnětné čtení. A navíc mám pro Lorenze prostě slabost.

9 13.10.2024

Sbírka Gouldových biologických esejů, v nichž vysvětluje principy evoluce a ilustruje je na příkladech žhavě nových či obskurních, ale vždycky fascinujících, mě zaujala tak, že jsem četla v každé volné minutě. A jelikož byla kniha pořád někde blízko mě, dostala jsem příležitost zjistit, že přírodovědci v mém okolí tuhle klasiku identifikují, i když leží zadními deskami vzhůru. Celý týden mě vyučující častovali poznámkami typu „Jak se má panda?“ nebo „Gould je lepší biolog než Dawkins!“ (to teda není, ale už to nadšení pro Goulda chápu).

Originál vyšel v roce 1980, jednotlivé časopisecky publikované eseje jsou namnoze z druhé poloviny 70. let, a přesto kniha zůstává překvapivě aktuální. Zdálo by se, že zrovna v evoluční biologii nic nebude zastaralejšího než včerejší text, ale jelikož se Gould soustředí spíš na zákonitosti než na jednotlivosti, má Panda co říct i po necelém půlstoletí. Autor se třeba odvážně pouští do (částečné) rehabilitace genetika Richarda Goldschmidta, který věřil, že motorem evoluce jsou makromutace v raném vývojovém stádiu, měnící tempo růstu organismu, a tím i fenotyp a chování. V době, kdy autor dotyčnou esej psal, byl Goldschmidt fackovacím panákem evoluční biologie, kdežto dnes jeho teorie mnozí badatelé berou v potaz (byť je samozřejmě nepřijímají se vším všudy, což nečiní ani Gould). To jen pro příklad; myšlenek aktuálních (stále nebo opět) se tu nachází požehnaně.

Víc zastaralo těch několik esejů paleontologických (a dost pravděpodobně i eseje o biogenezi, jež ale bohužel nemůžu posoudit, takže je tu nechám stranou). Třeba úvahu, zda se ptáci vyvinuli z dinosaurů, nebo ze staršího společného předka, už antikvovaly objevy opeřených, ba dokonce létajících teropodů (první roku 1996), jež mimochodem nakonec vyřadily Archeopteryxe z třídy ptáků (ukázalo se, že mezi svými dinosauřími soukmenovci není až taková výjimka). Což nic nemění na tom, že Gouldův text přehledně shrnuje stav tehdejšího bádání a stále si uchovává zajímavost. Zdůrazňuji, že „překonané“ texty představují zlomek z poměrně tlusté (a zároveň neskutečně čtivé) knihy, a navíc mě ty paleontologické kousky bavily nejvíc. Dál autor exceluje, když píše o dějinách přírodních věd. Díky němu jsem zjistila, že Lamarck by se notně podivil tomu, co dnes označujeme jako lamarckismus, nebo že Darwina k formulování přirozeného výběru nedovedla jen zcela náhodná četba Malthuse (jak píše v autobiografii), nýbrž systematické studium humanitních učenců, v němž byl Malthus kouskem skládačky.

Co mě tak docela nenadchlo, byly eseje o antropometrii, protože Gould k věcným úvahám přidává ideologickou nadstavbu. Oddíl se ostatně jmenuje „Rozdíly mezi lidmi očima vědy a politiky“. Když tedy (zcela správně) vyvrací víru v přímou závislost velikosti lebky a inteligence, vzápětí nějak přijde k závěru, že všechny lidské skupiny jsou obdobně chytré a vlastně jsme si všichni rovni. Jednak to z výše řečeného nevyplývá a jednak to asi není pravda (kdyby byl Gould schopen vyvrátit závěry kanadského antropologa Philippa Rushtona o evoluci lidských ras, to by byla jiná). Na druhou stranu je Gouldův egalitarismus názorem inteligentního člověka, který k němu zřejmě měl důvody, a proto ho lze bez obtíží respektovat. Gould svoji levicovost nezakrývá ani v jiných esejích, zhusta cituje Marxe s Engelsem (pokud do jeho textu citáty nevpravili překladatelé, o čemž pochybuji). Spěchám dodat, že jsou to citáty dobré a vhodně použité; ostatně Marx a Engels i sovětská biologie přece jen často měli co říct.
A když jsme u českého překladu, to je koncert dvou virtuozů.

8 12.10.2024

Tak trochu „Měl jsem psa a kočku“ (včetně autorských ilustrací), jenže napsané zoologem, navíc s podstatně etičtějším vztahem ke psům, než měl K. Čapek.
Konrad Lorenz kombinuje anekdoty s etologickým výkladem. Řeší například otázku, nakolik má pes morálku, nakolik dovede porozumět lidské řeči nebo navázat mezidruhové přátelství. Zároveň autor na základě odborného výzkumu i celoživotní praxe (nejen) se svými kříženci německých ovčáků a čau-čau radí, jak si správně vybrat psa, jak ho cvičit, jak se pes snese s dětmi a ostatními zvířaty atd.
Obzvlášť mě zaujala úvaha, jestli by měl být člověk obecně – a zoolog zvlášť – sentimentální. Lorenz se do ní pouští v souvislosti s usmrcováním potkaňat pro hroznýše, jejž se musel dopustit v zoologickém institutu a které sám nazývá vraždou. Zakladatel etologie – pro někoho překvapivě – si odpovídá, že sentimentální být máme (ne ovšem ve smyslu prostomyslné antropomorfizace tam, kde být nemá, nýbrž ve smyslu naslouchání svému svědomí). Je to podivuhdodný kontrast s praxí přírodovědných fakult, kde se Lorenz na jednu stranu vzývá coby autorita biblických rozměrů (právem), na druhou stranu tam často platí „soucítíš-li s laboratorními zvířaty, nejsi zoolog“. Možná by bylo fajn ho nejen vzývat, ale i číst.
Je to knížka plná laskavosti, humoru a intelektuální i všeobecně lidské velikosti (pes, který Lorenze omylem kousl, mu druhý den při náhodném setkání na ulici sklíčeně podává tlapku, jíž autor srdečně potřese... :D). Nutně jsem potřebovala právě tohle vydání s německým ovčákem na deskách a moje malicherná volba se skvěle osvědčila: překlad je výborný a vydání moc příjemné.

9 06.10.2024

Většina čtenářů píše, že jim kniha přijde „stále aktuální“. Dovolím si s tím nesouhlasit. V době prvního vydání (1967) jistě mohla svým zoologickým popisem člověka dráždit až šokovat, ačkoli tím navazuje na tradici, kterou začal už Linné tím, že lidi zařadil mezi primáty – v roce 1735. V každém případě se Morrisovi podařilo zpopularizovat zoologický způsob myšlení o nás samotných, tuhle zásluhu mu neupírám.

Dobře, ale co Nahá opice nabízí krom hlavní myšlenky, známé od osvícenství? Především teorie postavené na vodě. Morris se snaží být co nejstručnější, ale na úkor argumentace. Vyberu jediný příklad. Když řeší ztrátu srsti u lidí, předkládá různé teorie, načež se rozhoduje pro tu svoji: srst jsme podle něj pozbyli, když jsme se v savanách pleistocénní Afriky nadměrně potili při lovu. V tom případě by ale měl: 1. doložit, že lov se v této době v dostatečné míře skládal z pronásledování, a ne z méně fyzicky náročných aktivit jako kladení pastí; resp. že jsme se přehřívali víc než osrstění dravci, 2. vysvětlit, proč srst nezůstala ženám, které podle něj nelovily, když je tak důležitá pro termoregulaci a sociální život, 3. ideálně i uvést přesvědčivé argumenty pro to, že ženy opravdu vůbec nelovily (konec konců šimpanzice občas loví a v historické době se ženy sportovního lovu účastnily + argumentace chováním přírodních národů podle něj není relevantní).

Další slabinu vidím v metodologii a ozdrojování. V poděkování Morris vyjadřuje vděčnost řadě velikánů, s nimiž při psaní knihy korespondoval, ale přímo v textu necituje. Proto je obtížné zjistit, odkud svoje informace vlastně bral. Když tvrdí, že šimpanzi v malování nikdy nepokročí od kruhu ke ztvárnění tváře tak jako děti, zdá se, že při tom vychází jen ze svého experimentu se samcem Congem, což mi nepřijde moc vypovídající. Možná by stálo zato věnovat šimpanzím malířům víc výzkumné pozornosti; někteří sloni jsou schopni figurativní malby, proč odepsat lidoopy tak rychle? To by ovšem autor nesměl zvířata systematicky podceňovat.

Tvrdí třeba, že šimpům nebrání v mluvení nedokonalost hlasového ústrojí, nýbrž jen mozku, což není fér. Naše nejbližší příbuzné znevýhodňuje anatomie hrtanu atd., naopak s úspěchem znakují. Ok, slavný znakovací projekt s šimpanzicí Washoe proběhl až roku 1966, teprve rok před vydáním Nahé opice; dejme tomu, že rukopis byl hotový dřív a autor nedostal možnost ho editovat. Ale jak omluvíme třeba podceňování papoušků, o nichž Morris s nechutnou suverenitou tvrdí, že používají slova neintencionálně? Jak to, že Morris o šimpech neví, že loví a používají nástroje i ve volné přírodě, ačkoli si při psaní knihy dopisoval s Jane Goodallovou (která už tahle fakta měla)? Možná s ní nekorespondoval o primátech, ale o hyenách a psech hyenových – to bychom věděli, kdyby řádně citoval. Ale i kdyby byl na úrovni tehdejšího výzkumu (a já myslím, že nebyl), nic to nemění na tom, že v současnosti je kniha neúnosně zastaralá. A nejen pokud jde o mimolidské tvory.

Autor byl etolog, Tinbergenův žák. A s radostí uznávám, že kapitola o lidské agresi a pasáž o groomingu jsou – jako jediná věc v téhle knize – skvělé. Lidi Morris rozhodně pozoruje pečlivě, pouze pokusy jejich chování interpretovat mnohdy dopadají nešťastně. U výkladu lidských gest tím příliš škody nenapáchá, tragikomicky však vyznávají jeho vývody o homosexualitě. Ta mimochodem podle Morrise vzniká imprintingem prvního sexuálního partnera (což tehdy nebylo tak neobvyklé tvrzení, ale, bože, k jeho verifikaci by stačilo zeptat se staticky vypovídajícího vzorku homosexuálů). Celkově člověk žasne, že kniha vyšla v plném proudu sexuální revoluce. Morrisovy moralizující bláboly jsou až dojemné, třeba o homosexuálech a bezdětných: „Společnost je zplodila, ale oni se jí neodvděčují.“ Za čímž stojí zcela nereflektovaný a ve skutečnosti dost problematický filosofický axiom, že narodit se je žádoucí jednak pro nás, jednak pro druh.

Takže si myslím, že jedna z těch slavnějších biologických knih 20. století za druhé české vydání nestála. (Třetího se stejně nejspíš kvůli její politické nekorektnosti nedočkáme.) Zajímavá může být jako historický artefakt, ačkoli Morris tu skoro jen popularizuje známé informace – nebo desinformace. Konceptuálně s ničím novým nepřichází. A coby zdroj poučení v době, kdy se etablovala celá disciplína etologie člověka, se Nahá opice nachází v pokročilém stádiu rozkladu.

8 04.10.2024

Netradiční encyklopedie provázející čtenáře po druzích obratlovců vyhubených od roku 1600 (kdy začíná jakž takž spolehlivá pramenná evidence) do roku vydání (1998). Texty k jednotlivým druhům i poddruhům jsou poměrně stručné – i notoricky známé „tváře“ jako koroun, kvaga nebo vakovlk se musí spokojit s několika odstavci, zdaleka nevyčerpávajícími všechno, co o nich víme. Přesto autor nezůstává jen u popisu vzhledu. Zmiňuje také chování živočicha, jestliže o něm existují záznamy. A pokud se za vymizením tvora skrývá zajímavý příběh, rozhodně o něj čtenáře neochudí. Pár příběhů, které zaujaly mě:

V zoologické zahradě v Cincinnati zemřely poslední exempláře dvou kdysi hojných druhů pouhý týden po sobě. Šlo o papouška karolinského a holuba stěhovavého (holubici Marthu předešly na onen svět dva milióny jejích soukmenovců, jež lovci stihli vystřílet za sto let). – Lelčíka černohřbetého lidé spatřili jen jednou, když náhodou v horké novokaledonské noci vletěl oknem; předtím ani potom ho nikdo neviděl. (Člověk si snad nemůže nevzpomenout, jak Beda Ctihodný přirovnává lidský život k vrabci na okamžik vyvrženému bouří do místnosti a pak zase pohlcenému nebytím.) –Zpráva o objevu pokřovníka ostrovního byla zároveň zprávou o jeho vyhubení, neboť přežíval už jen v několika kusech, a ty způsobně vyskládala na práh kočka správce jistého majáku v Pacifiku.

V roce 1844 zbyl na světě poslední pár alky velké, která kdysi obývala skoro celý Atlantik, a k tomu Středomoří. Tyto dospělce utloukl holí a vejce rozšlapal botou islandský rybář Keitil Keitilsson (tomu se říká herostratovská sláva). – Jednoho z posledních medvědů atlaských – jediné medvědovité šelmy afrického kontinentu – koupil v Maroku anglický medvědář, aby ho předváděl ve své show; navázal tím vlastně na prastarou tradici, jelikož Římané tytéž medvědy lovili pro představení v Colosseu. – Synantropní myš hebridskou nemá na svědomí příchod člověka na ostrov, nýbrž naopak jeho odchod. – Lev berberský je sice vyhuben, ale několik potomků tohoto poddruhu bylo nalezeno v soukromém zvěřinci marockého krále, odkud pocházejí také chovanci různých zoo včetně královédvorské (bohužel pro lvy, chce se mi dodat).

Na encyklopedii psanou zoologem je text poměrně emotivní a angažovaný (což spíš jen konstatuji, než že bych to kritizovala, ostatně dr. Anděra je k tomu ochranář). Pro mě byly ozvlášť zajímavé případy druhů, které nepadly za oběť přímému vybíjení, ale o něco milosrdnějším způsobům likvidace, např. ztrátě hnízdních stanovišť u ptáků nebo smíšením s příbuzným (pod)druhem u ryb. Téměř si kladu otázku, jestli v takových případech není vymření pro zvířata spíš úlevou (hlavně pro ta s hospodářským významem) – a nakolik jsou morální naše pokusy o reintrodukci nebo vzkříšení druhů, jež zmizely z volné přírody, eventuálně úplně odevšud. „Zmrtvýchvstání“ se zdá asi nejrealističtější u kvagy. Přemýšlel ale někdo o tom, že kdyby se ji podařilo laboratorně oživit nebo zpětně vyšlechtit ze zebry stepní, kvagy by se staly podobnou trofejí (v lepším případě „jen“ pro pytláky) jako nosorožci? Přejeme jim to? A není náš smutek, který se zvlášť naléhavě vnucuje třeba při pohledu na vystřílené šatovníky, motivovaný spíš estetickou zálibou v biodiverzitě – evolučně podmíněnou, ale sobeckou – a pragmatickou starostí o rovnováhu ekosystému než soucitem se zvířaty jako vnímajícími jednotlivci?

Souhrnně: je to skvělá knížka, zejména úvodní pojednání o vymírání jako takovém a o recentně fosilních druzích z dob osidlování kontinentů a pak ostrovů. Velmi praktické jsou marginálie plné zajímavostí, definic a nákresů. Největší novinkou pro mě byla celá vymizelá čeleď nezofontů. Jediné, co mi místy trochu nesedlo, byly ilustrace Jana Sováka, často hodně stylizované a místy (alespoň tak se mi zdálo) proporčně podivné – ale hodně ilustrací se naopak povedlo výtečně, třeba ti zmínění šatovníci. Celkově perfektní kniha, lituji jen toho, že jsem ji neměla už v dětství, kdy recentně vymřelé druhy patřily mezi moje manie. :)

10 01.10.2024

V přednášce proslovené na Pražském hradě vysvětluje Otto Dietrich, že II. světová válka není válkou národů, nýbrž světonázorů. Přitom světonázor Británie – jediného protivníka, který v lednu 1941 zbývá – podle něj netvoří žádný komplexní systém. Zato Německo šíří nové paradigma, nastolené „kopernikovskou revolucí ducha“ (dr. Dietrich vskutku přirovnává NS ke Keplerovi, Galileovi, Brunovi atd.), přičemž těžiště německé Weltanschauung podle něj spočívá v nazření, že „svět se netočí kolem jednotlivce, nýbrž kolem pospolitosti“. K tomuto poznání prý dospívají národy z dějinné nutnosti, před polovinou 20. století visí ve vzduchu: „Myslím, že tyto myšlenky jsou správné, protože odpovídají jak zákonům logiky, tak i citu a dynamice naší doby.“

Následně dr. Dietrich, který si předtím pečlivě prostudoval britskou propagandu publikovanou za rok 1940 (jistě velká zábava), odpovídá na britské námitky proti NS. Není to prý Říše, kdo se chová imperialisticky, nýbrž Británie, zasahující do kontinentálních záležitostí na základě balance of power (to ona vyhlásila válku Německu, ne naopak). A opačně: není to Británie, kdo je demokratický, nýbrž Říše, neboť Vůdce byl dosazen lidem a NSDAP operuje spíš uprostřed národa než v parlamentu. Jedině Říše také dospěla k autentickému socialismu čili svornosti nerovných, nikoli fiktivně rovných: „Všem stejné možnosti, ale jen zdatným úspěch“. Pokud něco garantuje mír mezi národy, pak je to podle autora nastolení rovných podmínek pro všechny a zodpovědnost každého člena společenství vůči celku: jedince přece nelze myslet bez kolektivu. Dr. Dietrich dokonce říká, že nositelem lidských práv nejsou individua, nýbrž národy (!).

Přednáška je – celkem očekávatelně – místy trochu nefér. Určitě není pravda, že liberalismus Francouzské revoluce přerval pouta jedince k pospolitosti, aniž by nastolil nová (co jakobínský nacionalismus a kosmopolitní humanismus?). Právě tak určitě není pravda, že Británii vděčí svět pouze za různý intelektální mor jako hospodářský materialismus či utilitarismus (ale no tak, utilitarismus je fajn... a ekonomické názory Adama Smithe také nejsou neslučitelné se zodpovědností vůči kolektivu, Smith jako kompenzační mechanismus kapitalismu vyzdvihuje soucit!). Celkově přednáška shrnuje leitmotivy NS myšlení a propagandy, není nijak inovativní, což si jistě ani nekladla za cíl. Líbí se mi naprostá absence oportunismu, dr. Dietrich je skrz naskarz idealista hluboce přesvědčený o pravdě svých slov, nemůže jinak: „Právě znalost těchto věcí mne zavazuje, abych je jednou vyslovil veřejně.“ Zajímavý průhled do 40. let.

6 27.09.2024

Krátká přednáška o vztahu pospolitosti (Gemeinschaft), svobody a osobnosti v nacionálním socialismu.

Dr. Dietrich připomíná, že individualismus není totéž co personalita, tedy že osobností lze být i (podle něj dokonce jen) ve vztahu k celku, jehož jsme součástí. Tento celek nahlíží biologicky, tedy jako druh, rasu a národ. Svobodu pak chápe, vycházeje z Kanta, jako možnost být v souladu se svou podstatou (pro něj opět biologickou) a konat činy ve prospěch svého národa. Nacismus pro dr. Dietricha představuje „socialismus výkonu“, tj. všichni mají rovné příležitosti dokázat, co dovedou udělat pro obecné blaho, a podle výsledku pak zaujmou své místo. – Jednou větou: svoboda znamená možnost vložit svou osobnost do služby společenství = být co nejvíc sám sebou.

V paratextech se nedočteme, při jaké příležitosti a pro jaké publikum říšský tiskový šéf přednášku vlastně pronesl – určitě ale není určená lecjakému srocení. Přetéká odkazy na filosofy a básníky a sledovat autora i při čtení (natož asi při poslechu) vyžaduje soustředěnou pozornost. Dr. Dietrich byl jemný kultivovaný intelektuál, který si zakládal na argumentech a pečlivě zasazoval NS do kontextu dějin filosofie (kterou vystudoval). Ideologicky samozřejmě vychází z Mého boje a z Rosenbergova Mýtu XX. století, ač parafrází z nich je tu pomálu. Jeho tón je jaksi soucitně snášenlivý (stejně jako Rosenberg říká, že k tomu, aby byl člověk nacistou, je obvykle třeba jistého vrozeného předporozumění = nelze nikoho přesvědčovat násilím) a skoro melancholický. A právě ten tón se mi líbil, i když myšlenkově pro mě Revoluce myšlení až tak revoluční nebyla. Ale pro modelové publikum jistě ano a divila bych se, kdyby se autorovi nepodařilo přenést svoje horoucí vzrušení nad objevem světonázoru, jenž mu vyhovuje, alespoň na některé posluchače. :)

6 24.09.2024

Směrnice psal Evola pro bojovníky za tradici, „věčnou pravdu“ přecházející ze století do století, kterou pro něj alespoň nedokonale uskutečňoval Mussolini. Po jeho pádu se filosof obrací na (neo)fašistickou mládež Itálie, pro niž II. světová válka morálně nikdy neskončila – oni přece nekapitulovali. Směrnice jsou ukazatelé duchovního hnutí, které má formovat nového člověka, „člověka vzpřímeného mezi troskami“, jenž ovládne, případně alespoň přežije chaos a úpadek poválečného světa. Tento nadčlověk je totiž v kontaktu s perenniálními hodnotami řádu, ducha, hierarchie, elity a cti. Ostatně poraženi podle Evoly byli nejen Italové (a Osa vůbec), nýbrž všichni Evropané: „Jediný výsledek druhé světové války je ten, že Evropa byla zredukována na předmět mimoevropských mocenských zájmů“.

V jednotlivých směrnicích filosof odmítá diktaturu kvantity, a to pod způsobou bolševismu i amerikanismu (kapitalismu). Jeho program se v podstatě skládá z idealismu, spiritualismu (ovšem na konkrétní volbě náboženství mu nezáleží, jde mu jen o víru v posmrtné bytí), korporativismu, étatismu (jeho fašismus se liší od německého nacismu v tom, že nositelem Řádu je stát, nikoliv národ a vůdce) a zmíněného perennialismu (podle italského hraběte existuje jediná pravda, „kterou již vlastníme, protože vždy a všude tvořila – byť v různých podobách uplatnění – základ každého správného typu společenského a politického uspořádání“).

Asi tak v půlce věcí s ním podstatně nesouhlasím. Nebudu se zabývat těmi subjektivními, ale objektivní kritiku si podle mě zaslouží jeho sklon argumentovat ve stylu „přání otcem myšlenky“. Zvlášť patrné je to v útoku na darwinismus a psychoanalýzu. Protože se mu nelíbí stav, který daná disciplína popisuje, odmítá celou disciplínu – jako by jeho nelibost mohla něco změnit na biologické příbuznosti člověka s ostatními zvířaty nebo na existenci podvědomí. Celkově manifestuje, místo aby zdůvodňoval, ale to lze pochopit ve světle rčení fascisti si nasce (fašistou se člověk rodí, tj. nestává se jím – což je jistě fakt).

Nicméně i tam, kde se mi názory italského hraběte příčí, mu ráda přiznávám dobré dílčí postřehy a elegantní, bryskní formu („danse macabre na dřímajícím vulkánu“ je skvostná formulace). Evola je jedním z otců (neo)fašismu, Konzervativní revoluce a Nové pravice. Patří ke (svým způsobem) nejvlivnějším filosofům 20. století; co do působení na život určité vrstvy ho asi můžeme srovnat se Sartrem (připomeňme si, že v poválečné Itálii zůstali fašisté 3. nejsilnější politickou stranou – a že Evola se četl a čte všude). Pročež je potřeba se s jeho myšlením seznámit a vyrovnat, i pokud při tom skřípeme zuby jako já u druhé poloviny knížky (stále jsem nepochopila, co na naduté ikoně mnozí lidé v mém okolí vidí). Díky nakladatelství DP za vynikající překlad a slovníček, jako vždy perfektní práce.

8 22.09.2024

„Rozumové schopnosti [velbloudů] jsou takové, že jim lze přát jedině lepší.“

Roztomilá, leč nespolehlivá sovětská knížka (1975) „zajímavostí o zvířatech“. Autor ji pojal jako přátelské pobesedování se čtenářem, nevyhýbá se vtipkování a nadázce, s níž to místy trochu (vlastně spíš dost) přehání. Mírný otřes mi způsobila spekulace, jestli žirafa po krátkém běhu omdlévá a podléhá pronásledovateli proto, že „z výšky vidí, že konec je nevyhnutelný a nemá smysl jej oddalovat“. :D

Starikovič i uprostřed studené války odkazuje na západní vědce včetně amerických. Překvapilo mě jeho poměrně rozvinuté ekologické svědomí. Potěšil mě citát z Alfreda Wallaceho. A zarazilo mě, že zarputile ignoruje existenci sexuálního výběru, i když s přirozeným výběrem absolutně nemá problém, dokonce mluví i o boji o životní prostor (evidentně nemaje strach, že bude nařčen z fašismu). Jinak je tu patrný důraz sovětské biologie na fyziologii. Žádnou ideologičnost nevidím, asi ani v kapitole o významu společenství. Takže konceptuálně je podle mě knížka fajn a bylo zajímavé číst přírodovědný text určený generaci mých rodičů.

Faktograficky... je plná jak informací, tak desinformací a něčeho mezi tím. Třeba mečoun podle autora probodává kořist rypcem, otcové mořských vyder učí své potomky plavat a žirafy drží krk v poloze odpovídající jejich hierarchickému postavení ve stádě, přičemž zpříma ho může mít jen „vůdčí samec“ [žirafí stáda nemají vůdce]. Ne každý podezřelý výrok je úplná blbost, při ověřování jsem občas našla něco, co alespoň zčásti odpovídalo autorovu tvrzení. I když se mi nepodařilo potvrdit, že sobi aktivně loví lumíky jako zdroj soli, narazila jsem na článek, podle kterého sob lumíka zkonzumuje, pokud ho zašlápne náhodou. Do šedé zóny informací patří i zmíněné vydry. I když samci, jak známo, se samicemi a mláďaty nezůstávají (a dokud jsou s nimi, spíš jim dost škaredě škodí), několik výjimečných samců zajímajících se o mláďata údajně pozorováno bylo. :)

Trochu mě znepokojuje, kolik polopravd a nepravd jsem nebyla schopná odhalit, ale na druhou stranu jsou tu samozřejmě i informace zcela správné a notně zajímavé (+ nádherné perokresby).

10 21.09.2024

Ian Douglas-Hamilton vypráví, jak se v 60. a 70. letech v tanzanské rezervaci Maňara pustil do ekologického a etologického výzkumu slonů. Jeho žena Oria srovnává Ianovu práci s projekty Jane Goodallové a Dian Fosseyové, což je v něčem smysluplné a v něčem trochu přestřelené. Na jednu stranu dlouhovlasý skotský mladík prožil mezi svými zvířaty léta, kdy studoval nejen chování populace, ale také jednotlivců a societ. Také on mluví o osobnostech a rodinách mimolidských tvorů, na což v té době rozhodující část vědecké obce pohlížela jako na sentimentalitu, přinejmenším dokud se neseznámila s jeho výsledky. Na druhou stranu se Ian ke slonům nikdy nedostal tak blízko jako Leakeyho "trimátky" k lidoopům. A to navzdory smělým plánům, že si nejmírnější slonici časem osedlá.

Ian je, na rozdíl od Jane s Dian, vystudovaný zoolog s pregraduálem z Oxfordu. Dojem rozhodně dělá jeho všestrannost: jednotlivým slonům rozdal (mimo jiné) jména z řecké mytologie a identifikoval je pomocí speciálně upravené metody 3D fotografie, přičemž s evidentní lehkostí počítal úhly. V Maňaře pracoval na disertaci, na jejímž základě kniha vznikla. Mimochodem školitele mu dělal Niko Tinbergen, což mě přivádí k Tinbergenově předmluvě. Nizozemský etolog si zjevně myslel, že s nobelovkou si může dovolit cokoliv. Takže prohlašuje, že zpočátku vůbec nevěřil ve schopnost vlastního doktoranda dokončit práci, výsledky jeho výzkumu za první rok prohlašuje za průměrné (wtf) a na závěr čtenáře počastuje historkou, jak se s mladíkem koupali nazí. A já se ptám, v kterém vesmíru si sakra školitel něco takového může dovolit...?

Obě Ianovy části o chování slonů jsou proloženy oddílem Oriy Douglas-Hamiltonové o životě v Africe, a zejména v táboře uprostřed Maňary. Oria se slonům věnuje jen okrajově, zato líčí soužití se dvěma ženetkami, promykou, supem a kozou. Dál se soustředí na popis přírody, rodinného života a vztahů mezi táborníky. V závěru pak hodnotí, čím je sloni ovlivnili: "Zesílil náš svazek s naším dítětem, vzájemné hmatové laskání, důvěra k vůdci a skupinová obrana, kdyby se kdokoli z nás dostal do nesnází." Celkově je to výrazně... ženský text. Naopak Ian se primárně snaží prozkoumat vliv slonů na akáciový porost, kromě toho si ale všímá hierarchie ve stádech (do té doby se věřilo, že sloni jsou patriarchální), dynamiky menších skupin a společenského života sloních býků, gest a hry slůňat. Z mého hlediska nejzajímavější kapitolu věnuje smrti a "pohřebním" rituálům (?) slonů (s jejich interpretací je velmi opatrný). Jako ekolog neopomíjí ani vztahy mezi slony a lidmi: zajímavě a dost podrobně se rozepisuje o využití slonů ve starověku a o nutnosti ochrany, s kterou na přelomu 19. a 20. započali Britové a Němci. Netušila jsem, že Belgičané v Kongu začali cvičit africké slony pro lesnické práce. :)

Kniha je velká a fyzicky těžká, i kvůli mnoha fotografickým přílohám. Nicméně mám dojem, že jsem se toho dozvěděla méně, než by formát napovídal. Relevantní informace jsou vlastně nahloučené jen do několika málo kapitol, ostatní mi přišly spíš zbytečné. Ani popis života v rezervaci není tak zábavný a svěží, v tomhle ohledu mě mnohem víc bavil Můj život se slony od Lawrence Anthonyho, ač Anthony zase není zoolog. Nicméně Douglas-Hamilton toho pro africké slony udělal hodně. Jeho výzkum sehrál rozhodující roli v tom, že si některé africké elity uvědomily, že střílení slonů je problém nejen hospodářský, ale rovněž morální. (Šokující, že.) Ač přístup k regulaci sloních populací v jednotlivých rezervacích zůstal různý, Douglas-Hamilton velmi ovlivnil třeba Richarda Leakeyho, tudíž celou Keňu, a samozřejmě i svou adoptivní Tanzanii.

10 17.09.2024

„Planoucí duše“ – lyrické úvahy z exilu – odpovídají na otázku, co je to fašismus, lépe než programové manifesty. Historik Roger Griffin definuje naci-fašismus jako vzpouru proti Moderně, respektive úpadku. A opravdu: Léon Degrelle, Velitel, zakladatel rexismu, je zraněn rozkladem světa. Protestuje proti degeneraci, „překračování nadpřírodních a přírodních zákonů“, proti odcizení člověka krajině (své belgické vlasti), zvířatům, bližním. Odmítá materialismus, konzumerismus, hédonismus, sobectví. Místo toho přichází s léčbou ideálem. Tomu se říká fašistický romantismus. Má všechno; i patos, i básnické obrazy („hleďme, jak mocné moře vrhá vlny jak obrovské leopardí kůže“), i hlubokou, vroucí katolicitu. Tou Degrellovy Duše připomínají Pascalovy Myšlenky, ale také se v ní projevuje příbuzenství rexismu s (proto)fašistickou L'Action française.

Spíš než teoretické úvahy jsou to duchovní cvičení, zkázňování duše. Velitel třeba vzpomíná, jak jako chlapec světil Vánoce v Ardenách, medituje nad velikonočním utrpením Krista, rozjímá o hříchu. „Kristus umírá velice sám. Úplně sám.“ V hovorech k sobě se učí askezi, disciplíně, vůdcovství; to pro něj spočívá v kombinaci sebekázně, statečnosti a soucitu; nic lidského mu není cizí. „Poslušnost je nejvyšší formou uplatnění svobody.“ Poslední exercicii celou věnuje tomu, co znamená být vůdcem: tedy v Commandantově pojetí ukazovat cestu ke spáse, doslova k „vykoupení“, jistě i v katolickém smyslu, ale nejen. „Až dáš všechno, [přesto] řeknou, že jsi chtivý.“

„Duše“ jsou dílo jemné někdy až k podivuhodné femininnosti; v souvislosti s mariánskou mystikou a domovem autor kontempluje nad ženskostí, mateřstvím, těhotenstvím. Na druhou stranu jeho poznámky obsahují pocity a myšlenky z Východní fronty, mj. od Stalingradu. I tady, jako všude, mluví Velitel s naprostou otevřeností: o pití „hnědé vody s kousky trávy“, pro kterou si vojáci chodili tři kilometry, o spaní s krysami u nohou, o hygieně... Rozhodně si potřebuji přečíst jeho „Tažení v Rusku“. Mimochodem rexismus ukazuje, že rasová či etnická otázka vůbec ve fašismu figurovat nemusí, tady po ní není ani stopy.

Degrelle, anděl s mečem, bezmezný paradox. Vůdce belgických fašistů chtěl „vetkat mír do lidských moří“. Po válce pěstuje růže a píše meditativní lyriku v zázemí frankistického Španělska, které mu naštěstí poskytlo azyl. A aby surrealismu nebylo málo, jeho myšlenky – jak připomíná doslov – do tisku připravuje demokrat Marañón. I on Velitele ctí, a není divu. Dlouho předtím, než se mi tahle knížka dostala do ruky, jsem pozorovala, že lidé kolem mě mluví o Degrellovi jedině tónem modlitby. Asi se o něm nedá přemýšlet jinak než na kolenou.

* „Když děti nic neříkají, znamená to, že mají mnoho co na srdci…“
* „Při pohledu na zažloutlou rytinu našich katedrál, při vzpomínce na vůni dun, šedou barvu našich strání a ohbí našich řek nám hrdlo sevře láska, jímavá tak naléhavě, až se dusíme.“
* „Lidé a národy se měří vzteklýma očima, ruce poznamenány cejchy a kousanci po žhavých, rychle pokořených kořistech. (...) Jak uvěřit v nenávist? Copak se lidé nikdy nedívali, jak v mírném večerním tichu hynou poslední růže?“
* „Nudit se znamená vzdát se snění a myšlení. Nuda je nemoc prázdných duší a mozků.“
* „Být trpělivý znamená čekat s prstem na spoušti (...).“
* „Nedávno jsem viděl zabíjet prase. Záleželo mu na životě, chudákovi. Skoro bez krve ještě škytalo a chroptělo. Tváří v tvář smrti jsme stejní, zvířata i lidé. Je třeba se hodně hlídat, abychom si vypěstili odvahu, jež nás ve chvílích, kdy je v sázce naše lidská čest, osvobodí od skučení zvířete v posledním tažení.“

9 12.09.2024

Neradno podceňovat tuto knihu. Nejsou to hořkosladké herriotovské historky (při vší úctě k Herriotovi). Je to zpráva o tom, že dokážeme provést transplantaci motýlích křídel – nebo zaživa uříznout nosorožci celý obličej motorovou pilou. A o tom, jak to aktuálně vypadá s ochranou divoké zvěře; tak třeba počty goril horských kupodivu stoupají, i když práce jejich rangerů patří k nejnebezpečnějším povoláním světa. Pytláctví se ovšem globálně zhoršuje a v roce 2018 povolily USA dovoz sloních trofejí, který se s takovým úsilím podařilo vybojovat v 70. letech dr. Leakeymu!

Autorce ale nejde o pouhý výčet faktů, ty „jen“ udílejí smysl jejímu příběhu – příběhu čerstvé absolventky veteriny, která se rozhodla strávit ten nejobdivuhodnější „gap year“ mezi školou a stáží, jaký si umím představit. Ne pouhým cestováním, ale aktivní pomocí zvířatům v Africe a Americe. Pro mě byla nejzajímavější kapitola ze záchranného centra v chudém a z hlediska ochrany zvěře kritickém Malawi. A protože jsem předtím četla o slonech Richarda Leakeyho, šimpanzích Jane Goodallové i gorilách Dian Fosseyové, nadšeně jsem uvítala i informace o současném stavu jejich populací a ochrany (i když důvodů k oslavě tedy moc nemáme), jež autorka nabízí z první ruky, resp. spatřené na vlastní oči.

Tahle knížka je víc než čtivě napsaný příběh o australské dívčině, její touze pomoct a různých eskapádách z toho plynoucích – i když jako zábavná literatura si taky vede skvěle (přednáška o sobech a odchyt zeber!!! xD). Dokonce je i víc než poněkud nečekanou studnicí informací o vybraných novinkách ve veterinární medicíně, ilegálním obchodu se zvířaty a ochraně životního prostředí. Chloe má sloní dávku odvahy, pokory a totální nesobeckosti, která z její knížky – minimálně pro mě – dělá hlubší zážitek, než na první pohled slibuje. (Což nemíním jako výtku grafice, která se mi naopak moc líbila. I překlad je dost dobrý; nepochybuji, že tu záměnu kunovce za kůrovce má na svědomí automatická oprava ve Wordu. xD)

11 11.09.2024

„Na moři může být i nejvšednější předmět klíčem k něčemu, co nevidíme, čemu nerozumíme, co se děje nebo stalo pod hladinou. Každý námořník hodný toho jména musí mít v sobě kus toho, čemu se francouzsky říká baudaud; je to člověk, který se neuspěchaně rozhlíží po tržišti života a zvědavě pátrá po překvapeních, po rozluštění starých záhad i po záhadách nových.“

Francouzský oceánograf se rozhodl přiblížit divákům svých dokumentů zvířata, jejichž studium patří k největším výzvám – pro techniku i pro představivost. Porozumět velrybě, jak vysvětluje Jacques-Yves Cousteau, totiž znamená vmýšlet a vciťovat se do tvorů, jejichž život se odehrává v dramaticky jiných měřítkách. V době, kdy na veřejnosti kolovaly velrybářské smyšlenky o leviathanech polykajících námořníky, posádka Kalypsó plavala s kytovci, chytala je do lasa a pokoušela se je osedlat. Častečně proto, aby obecenstvu předvedla jejich mírumilovnost; vždyť velryby se úzkostlivě snažily potápěčům neublížit.

Kalypsó také pořizovala jedny z prvních nahrávek velrybí komunikace. Přímo magicky působí vzpomínka lodního zvukaře, jak se v noci u jeho člunu vynořili keporkakové, obklopili ho, prohlíželi si ho a hovořili – podle jeho hlubokého přesvědčení o něm. – Cousteau udělal mnoho nejen pro výzkum velrybí inteligence, ale také jiných aspektů jejich života. Proto knížka nesestává jen z historek o natáčení, ale hlavně z faktů vybádaných kapitánem Kalypsó samotným i ostatními odborníky. Prostor tu dostaly velrybí smysly a orientace, dýchaní a potápění, páření (neskutečně francouzská kapitola!), porod i péče o mládě. Čtenář se dozví, jestli lze přežít uvnitř kytovce, proč se plejtvákovcům přezdívá „pouštní velryba“ nebo jak fungují podvodní jesle, popřípadě instituce „tetiček“. :) V Dodatcích pak autor zpracoval ještě dějiny velrybářství a Ilustrovaný glosář, který pomůže třeba s identifikací druhu velryby podle vodotrysku.

Některé historky mi přišly poněkud repetitivní („jak jsme zase nechytili velrybu“) a metody značkování zvířat trochu sporné (mj. speciální lehká harpuna, která nepronikne dál než do tukové vrstvy, ale i tak...). Přesto je knížka pro milovníky velryb nutnost – a práce samotného J.-Y. Cousteaua a jeho týmu vyžaduje smeknutí klobouku. Mořské fauně pomáhali s odborností a s láskou, která, jak říká Karel Čapek, je nejlepší heuristickou metodou.

11 08.09.2024

Jedna z nejdůležitějších vědeckých knih 20. století. Jane Goodallová svými výzkumy v Gombe změnila definici zvířete, když u šimpanzů zdokumentovala užívání nástrojů, kooperativní lov a válku (ovšem „válka v Gombe“ proběhla až tři roky po vydání knihy, takže tady na rozdíl od výše jmenovaného popsaná není). Společně s naším chápáním zvířat Jane přetváří i chování zoologů k nim. Se svými kolegyněmi Dian (gorily) a Biruté (orangutani) studuje lidoopy tak, že se stává součástí jejich společenství ve volné přírodě. V odborných výstupech je označuje jmény místo čísly a hovoří o jejich osobnostech a rodinách, místo aby s nimi nakládala jako s objekty. V 60. letech kacířství.

Některé přístupy ovšem sama Jane později přehodnotila. Zaujalo mě, že badatelé v Gombe si zpočátku hráli s mláďaty, čímž je samozřejmě odnaučovali plachosti. Hlavně ale ovlivňovali chování celé tlupy tím, že ji v krmném středisku zásobili banány. (Přišlo mi, že bezpracná distribuce plodů měla na lidoopy podobný účinek, jako má rozvojová pomoc na Třetí svět – vyvolala konflikty a změny v mocenské struktuře.) Asi nejmarkantněji se vliv výzumníků projevil ve chvíli, kdy jeden samec nahradil druhého v pozici alfy tím, že při manifestaci síly harašil prázdnými kanystry z tábora.

„Ve stínu člověka“ je radost číst, protože Jane má vedle pozorovacího talentu i dar slova. Čteme nikoli záznamy ve vědeckém deníku, ale vyprávění o životě šimpanzího společenství – a v zadním plánu také jedné neobyčejné anglické dívky, která brouzdá noční džunglí jenom s baterkou. Nebo se v období deštů ještě před svítáním brodí vysokou travou, promočená na kost a s šaty nad hlavou, aby jí neunikla nějaká klíčová ranní interakce mezi zvířaty. Vědkyni z Gombe nikdy nepřestanu obdivovat. Když jsem si uvědomila, že i takhle může vypadat výzkum k disertaci – a že Jane vlastně ani neměla pregraduální vzdělání –, změnilo to můj pohled na univerzitní studium. Jsem moc ráda, že mě zkouška z etologie člověka postrčila, abych si konečně přečetla neslavnější z Janiných knížek.

14 06.09.2024

Představte si situaci, kdy pytláci v národních parcích, vyzbrojení minomety a granátomety ze somálských konfliktů, likvidují zvěř, rangery i turisty. Pročež se prezident Keni rozhodne jmenovat do čela parků světoznámého... paleontologa (jasně, logické). Tak začíná válka o divočinu. Tedy jakmile se Leakey dozví, že mu na bedrech spočinul nejvýznamnější průmysl v zemi (totiž turistický), od náhodné osoby, která to zaslechla v rádiu. Úkolu se každopádně ujímá, a když se ho zanedlouhou novináři ptají, jestli si smějí vyfotit nějaké mrtvé slony, doktor paleontologie honoris causa nemůže sloužit (sloni se mají fajn), slíbí jim však fotogenickou hromádku mrtvol lidských. A skutečně během několika let vybuduje ze svých rangerů, původně nevlastnících ani boty, paramilitární organizaci tak skvostnou, že se jí cítí ohrožena keňská vláda. – Jestli si tohle nezaslouží potlesk, pak už nevím co.

Dynamicky se ovšem odvíjí jen asi třetina knihy. Zbytek se týká keňské politiky, především té zákulisní, a zkorumpované byrokracie. Leakey nabízí vhled do fungování institucí jako Světová banka (většinou nerušeně sypající peníze daňových poplatníků Prvního světa do děr světa Třetího, aniž by se zajímala, kde skončí) nebo CITES (proč by organizace na ochranu přírody neměla – před jednáním o ukončení obchodu se slonovinou – přijmout nezištný dárek od Japonska a Hongkongu, největších obchodníků se slonovinou?). Autor se zabývá také kmenovými třenicemi v Keni a jejich vlivem na politiku. Ne že by to bylo nezajímavé, ale deprimující nekalosti v kancelářích zaplňujÍ většinu pamětí. Což vlastně dává smysl. První muž keňských parků, jak si sám posteskl, už nemá čas pozorovat oči lvů u táborových ohnišť, svítání v trávě či slony v jiném stavu než mrtvolném.

Navzdory tomu, že pod Leakeyho správou působila největší odbornice na slony Cynthia Mossová, se v knize setkáváme s chobotnatci jen dvakrát či třikrát. Přitom se válčí hlavně o ně a Leakeyho memoáry vyprávějí o jednom z velkých „posunů morálního zeitgeistu“. Dnes by asi prezident USA stěží mohl strávit rok likvidací africké megafauny (jako Theodore Roosevelt). Středostavovští turisté si už ve stánku se suvenýry rutinně neopatří stolek ze sloní nohy nebo hřebínek z elefantiny. Byl to právě Leakey, kdo změnu začal – tím, že v inspiraci Bridgette Bardot („Spalte kožichy!“) vystavěl hranici ze slonoviny.

V posledních desetiletích se mentalita ochranářského hnutí změnila, a právě tyhle změny zachycují „Války v divočině“. Je zajímavé sledovat, že zpočátku chce i Leakey zabezpečit pouze přirozené prostředí a populace, a to pro další generace – lidí, ne zvířat. Výzkum Cynthie Mossové ho však učí pečovat i o životy sloních jednotlivců, „vnímajících tvorů s dětmi, sestrami a rodinami“. V 70. letech se této „sentimentalitě“ vysmívají i ostatní ochranáři, zatím co sami obvykle odstřelují „nadbytečné kusy“ (což se mimochodem v mnoha národních parcích děje dodnes). Dech pak vyráží srovnání Leakeyho ochranářského impéria s Krugerovým národním parkem, kde Jihoafričané předvádějí autorovi svá moderní sloní a buvolí jatka pod heslem „zvířata si na svoji ochranu musejí vydělat“.
Takže, ačkoli je knížka místy nezáživná, obsahuje momenty klíčové pro pochopení různých přístupů v ochraně přírody. Před Leakeym, bez ohledu na některé z jeho nikoli nejšťastnějších kroků, smekám. A na okraj, keňský prezident Daniel arap Moi je jeden z nejsympatičtějších státníků, o kterých jsem v životě slyšela.

13 04.09.2024

„Mnohé stromy měly velikánské rudé květy – zejména flamboyante čili poinciana, takže být básníkem za první republiky, byl bych nucen obohatit národ revoluční poemou.“

To jsem vážně teprve druhý člověk, který tuhle knihu komentuje? Lidi, čtěte „Pacifik“, pokud vás tahle končina alespoň elementárně zajímá! Ač psaný s nekorektní odlehčeností, mně poskytl všechny vědomosti o Tichomoří, které jsem si momentálně přála. Třeba:

* Nejvyšší příjem na hlavu (na světě) mají v republice Nauru, bohaté díky fosfátu. Místní ale trpí civilizačními chorobami (třeba obezitou či cukrovkou) a také vysokou sebevražedností.
* Nejvyšší míra stresu zase trápí Papuánce, poněvadž žijí v neustálém strachu z krevní msty. V nitru ostrova se dál činí lovci lebek a ani hlavní město Port Moresby není bezpečné, přibývá přepadení a znásilnění (hlavně bělošek).
* Ač byli misionáři na Vanuatu masakrováni nadprůměrně často i na pacifické poměry (jak napovídá třeba toponymum Mučednický ostrov), nakonec se tu uchytili a výrazně zlepšili postavení žen. Do té doby se pěstovala filicida a pohřbívání vdov zaživa, ženy byly také preferovány při kanibalských hostinách a při zotročování. Na ostrově Melekula ovšem dodnes ženich vyráží nevěstě přední zuby.
* Jak známo, na Letničním ostrově (Vanuatu) skáčou mladíci z 30metrové věže, k níž jsou přivázaní liánou za kotník. Podle pověsti vznikl malebně sebevraždený obyčej takto. Muž pronásledoval nevěrnou manželku, jež mu utekla na věž. Tam ho přemluvila ke společné sebevraždě, jenže sama se nepozorovaně přivázala liánou, díky čemuž, na rozdíl od chotě, přežila. Mužská část ostrova dodnes kompenzuje ztrátu sebevědomí opakováním téhož, jen lstivým skokanem s liánou bývá tentokrát gentleman.
* Nejhůře postiženým městem II. světové války se stala Manila, předčila dokonce Hirošimu (!), Drážďany či Varšavu.
* Japonské cestovní kanceláře pořádají výpravy na Šalamounovy ostrovy a na další místa pacifických masakrů, kde pozůstalí uctívají, hledají a pohřbívají své milované/předky, případně upokojují jejich duchy. V 70. letech se ovšem ukázalo, že válku na různých zapadlých střípcích tichomořské souše přežil nezanedbatelný počet Japonců, potloukajících se osaměle v džungli. Objevováni byli ještě dlouho poté.

Psané je to s neuvěřitelnou stylistickou extravagancí a kreativitou, která mně sedla. Řekla bych, že Ulč coby spisovatel vyniká v české literatuře nejenom cestopisné. Jenže na jeho slovní zásobě se přece jen projevuje emigrace do USA, mnohé reálie jím zmiňované mají zavedené české názvy, které byl asi autor líný hledat (flying fox = kaloň, stone fish = odranec, pentecostals = letniční křesťané...). Strefování do komunismu bylo na můj posametový vkus zbytečně mnoho (knížka vyšla v roce 2004). A pak mi tedy ještě přišlo, že autorovy poznámky o ženách jsou za hranicí základní úcty k lidské bytosti. Ale napsané je to moc dobře.
„Ještě že jsme na té suché straně ostrova, napadlo mě. Nebesa běsnila a tuny potopy přibývaly s každým zavzlyknutím českého uprchlíčka, jemuž je tak bráněno v exploraci Pacifiku.“

11 31.08.2024

Jaké to je být rybou? Co naši šupinatí bližní vidí, slyší, chutnají – a co zakoušejí mimo rozsah lidských smyslů? Do jaké míry cítí blaho a bolest (spoiler: zatraceně značně)? Jak a co si myslí?

Profesor Balcombe se s nakažlivým nadšením zabývá rybí (a parybí!) percepcí, kognicí, emocionalitou a socialitou včetně rozmnožování a rodičovství. Vypráví o tom, jak naši ne-tolik-vzdálení příbuzní z evolučního dendrogramu používají nástroje (mimochodem pyskouni v jistých testech inteligence trumfli čtyřletou dcerku jednoho z badatelů :D), jak počítají a orientují se v prostoru, anebo třeba jak si pamatují jednotlivce různých druhů a rodů (od dalších ryb po lidi). Je až tak překvapivé, že ryby dávají přednost společnosti kolegyň, které jsou špatnými sběračkami potravy, aby zbylo víc na ně? :)
V aluzi na de Waala (Peacemaking among Primates etc.) se pan profesor zabývá také podvodní politikou, usmiřováním, demokracií. Ve větším hejnu prý ryby hlasují (pohybem), zda následovat jedince ke zdroji potravy, úkrytu, či naopak predátorovi, nebo ne; čím větší hejno, tím správnější rozhodnutí.
De Waal je autorovým inspirátorem nejen v tom, že studuje opomíjené aspekty zvířecí psychy a stylově ukazuje záda pozitivistickým pánům tvorstva s jejich „anthropodenial“ (popírání antropomorfismu čili skutečnosti, že ostatní zvířata toho s námi mají společného až až). Holandského primatologa následuje J. Balcombe i v tom, že prostě... no, dělá etičtější zoologii. Patří k přibývajícímu počtu vědců upozorňujících, že mnohé citované experimenty jsou sice zajímavé, nikoli však morální. Jde vlastně tak daleko, že od úvodu po závěr konstatuje, že zabíjet (pa)ryby určitě není ok. Aniž by ovšem svoji navýsost zajímavou ichtyologickou osvětu změnil v agitku. Je to vědecká literatura noblesní a erudovaná.
Teprve poslední kapitola celá patří tomu, jak se svými vodními bližními zacházíme. A to na úrovni populací (od roku 1960 klesl stav tuňáka obecného a obecného pacifického o 96 %, což ovšem spotřebitele pramálo zajímá) i jednotlivců (na rybích farmách se parazit zvaný příchytka prokousává očima a těly živých zvířat, namačkaných v počtu i 27 30centimetrových jedinců na prostor jedné vany, a odtud se pak šíří na volně žijící populace).
Panu profesorovi nejde jen o zachování životního prostředí, ale i o všechny individuality s osobnostmi a společenskými vztahy, které v něm žijí. Na jednu stranu tahle knížka překračuje Humovu gilotinu (ze skutečnosti, že někdo trpí, logicky nevyplývá, že působit mu utrpení je „špatné“ – to je závěr etický, a tím i mimovědecký). Na druhou stranu si (pokrytecky?) myslím, že přesně tyhle lidi zoologie potřebuje, a potřebuje je taky biosféra, potažmo společnost.
Jak říká prof. Balcombe: „Komerční rybolov moderní éry je jako lovení jablek z lavoru rukama namísto úst. Ryby nemají žádnou šanci. Kolik si jich vezmeme, dnes už není omezeno tím, kolik jich dokážeme ulovit, ale tím, kolik jich ještě zůstává.“

Celkově je to asi nejlepší kniha o zvěři, kterou jsem kdy četla, s naprosto ruinujícím závěrem o exploataci oceánů, jejž vstřebávám už několikátý den. A mimochodem taky ve výborném překladu, zachovávájícím i slovní hříčky. Ještě by to chtělo fotografickou přílohu, ale i bez ní zasloužených 100/100.

15 30.08.2024

V první části se autorka věnuje navigaci, komunikaci, lásce a hře u zvířat, čili zkoumá, „jak věci jsou“. Informace z nových výzkumů se střídají s evergreeny dětských encyklopedií zvířat. Mě upoutaly vážky migrující přes celý Indický oceán, japonské sýkorky používající syntax nebo veverky ukrývající zásoby v ústech, zatím co před potenciálními zloději předstírají jejich zahrabávání. =)
Když už ale u zvířat mluvíme (a myslím, že právem) o lásce, pomoci, rodičovské obětavosti a hře pro hru, bylo by konzistentní mluvit občas i o znásilnění, kanibalismu nebo šikaně, ne? Pravda, cichlidy pečují o jikry i čerstvě vylíhnuté potomstvo ve svých ústech (jak nám sděluje oddíl o rodičovské péči) – jenže občas něco uždíbnou, a pokud se jim investice do snůšky přestane vyplácet, spolknou ji celou. Pravda, tučňáci kroužkoví získávají srdce svých dam pomocí oblázků (oddíl o lásce) – ale jejich družky se občas po oblázku poohlédnou i u nezadaných sousedů, a nenechají je za to bez odměny.

Autorka samozřejmě tyhle věci psát nechce, poněvadž první část slouží jen jako arzenál pro tu druhou, osvětovou či agitační – „jak by věci být měly“. Čili knihu lze shrnout takhle: zvířata jsou kognitivně a emocionálně vyvinutá, proto bychom se k nim neměli chovat vysloveně zhovadile.
V jednotlivých oddílech Ingrid Newkirková probrá utrpení, které se skrývá za lékařským výzkumem, odíváním, zábavou a zemědělstvím. Protože mnoho lidí sice chápe problematičnost cirkusu nebo corridy, už méně si jich ale uvědomuje, jaká krutost stojí za vlněným svetrem, holubími závody, projížďkou v kočáře nebo třeba zoo. Spotřebitelé také mají právo vědět, že jejich kožený pásek, domněle z hověziny, stejně dobře může pocházet z čínského psa chyceného za krk do kleští a umláceného železnými tyčemi. Pro mě tu po letech, kdy se o práva zvířat zajímám, bylo málo nového, ale i tak mě překvapilo, kolik čtvernožců (hlavně koní) stále umírá při natáčení filmů. – Takže záslužná práce.

Pro každé odvětví autorka nabízí spoustu alternativ „bez krutosti“. To je fajn, až na dvě věci. Při množství tipů očividně Ingrid nebyla schopná všechny prověřit. Doporučuje třeba jisté losí safari ve Švédsku, krátké googlení nicméně ukáže, že tenhle podnik prodává mezi suvenýry i losí klobásy... takže to asi ne. Zadruhé: nakladatelství, které celkově odvedlo pozoruhodně fušerskou práci, se ani nenamáhalo s lokalizovaným překladem, pročež dostaneme záplavu doporučení pro amerického spotřebitele na americkém trhu, maximálně zpestřených vágními vsuvkami typu „veganští řezníci (= dodavatelé rostlinných alternativ masných produktů) už působí i u nás“. A když už jsme u překladu, někdo, kdo místo „kohoutci“ napíše „samčí kuřata“, se pod něj možná radši podepisovat neměl.

13 24.08.2024