Planoucí duše
Léon Degrelle
O čem nebo – lépe – čím tedy „Planoucí duše“ jsou? Naprosto nejde o román či o povídku, je to – svého druhu – „příručka idealisty“, nenapsaná ovšem od „čistého stolu“, v tichu a pohodlí pracovny, nýbrž za politických a vojenských bojů, mezi velkolepými shromážděními i zledovatělými zákopy z protibolševické kruciáty. Značnou část proto tvoří poznámky, které si Velitel zapisoval již v meziválečném údobí a za války. V poválečném exilu je doplnil a scelil do jednoho textu, jehož vyznění je zřetelně iniciační a tón povětšinou nabádavý, naléhavý, didaktický. Rozjímání, úvahy, popisy, vzpomínky či konstatování tvoří organický celek, „katechismus politického vojáka“. Dotisk r. 2024... celý text
Duchovní literatura Filozofie Historie
Vydáno: 2018 , Délský potápěčOriginální název:
Les Âmes qui brulent, 1964
více info...
Přidat komentář
Strašně rád bych dal velkému Léonovi plný počet hvězd, ale lhal bych sám sobě! Moje hodnocení je asi ovlivněno očekávánim, které bylo opravdu veliké. Přesto všechno mě tahle knížečka neposadila na zadek, tak jako mnoho jiných textů, které má na svědomí Délský Potapěč/Karel Veliký. Silné pasáže střídaly slabé a celkově to na mě nepůsobilo tak hypnoticky jako například Chaos, který je podobného ražení. Velitelovo "Tažení" pro mě bylo zcela jiná liga, která mě v mém náctiletém období dosti ovlivnila.
Vynikající text! Ne příliš obsáhlý v počtu stran, ovšem plný zajímavých úvah a myšlenek. Jedno z nejhodnotnějších počtení vůbec. Děkuji, že byla zpřístupněna i českému čtenáři!
Při jejím čtení se však s jistou stopou smutku ptám, zda takoví muži ještě vůbec existují? Muži, kteří by za svoje ideály položili život. Muži, kteří poznali syrovost války a přesto dokázali s takovou něhou napsat takové úchvatné texty...
"Sníval jsem o století rytířů, silných a šlechetných, kteří sami sebe ovládají dříve než druhé. Tvrdí a čistí stálo na mých korouhvích. Se svým rancem zašlých snů se cítím jako moula. Vím, že pocity, jež jsem se snažil vyjádřit, už moc pociťovány nejsou, někomu se dokonce zdají 'trapné'. Ale viděl jsem toho tolik, tolik jsem vytrpěl, že mě teď nějaké další roztrpčení nedorazí. No a co! Ano, takové sny jsem měl. To zapálení ve mně bylo."
"Radši deset let zimy a opuštěnosti, než abych jednoho dne pocítil v duši prázdno a chlad z mrtvých snů."
„Planoucí duše“ – lyrické úvahy z exilu – odpovídají na otázku, co je to fašismus, lépe než programové manifesty. Historik Roger Griffin definuje naci-fašismus jako vzpouru proti Moderně, respektive úpadku. A opravdu: Léon Degrelle, Velitel, zakladatel rexismu, je zraněn rozkladem světa. Protestuje proti degeneraci, „překračování nadpřírodních a přírodních zákonů“, proti odcizení člověka krajině (své belgické vlasti), zvířatům, bližním. Odmítá materialismus, konzumerismus, hédonismus, sobectví. Místo toho přichází s léčbou ideálem. Tomu se říká fašistický romantismus. Má všechno; i patos, i básnické obrazy („hleďme, jak mocné moře vrhá vlny jak obrovské leopardí kůže“), i hlubokou, vroucí katolicitu. Tou Degrellovy Duše připomínají Pascalovy Myšlenky, ale také se v ní projevuje příbuzenství rexismu s (proto)fašistickou L'Action française.
Spíš než teoretické úvahy jsou to duchovní cvičení, zkázňování duše. Velitel třeba vzpomíná, jak jako chlapec světil Vánoce v Ardenách, medituje nad velikonočním utrpením Krista, rozjímá o hříchu. „Kristus umírá velice sám. Úplně sám.“ V hovorech k sobě se učí askezi, disciplíně, vůdcovství; to pro něj spočívá v kombinaci sebekázně, statečnosti a soucitu; nic lidského mu není cizí. „Poslušnost je nejvyšší formou uplatnění svobody.“ Poslední exercicii celou věnuje tomu, co znamená být vůdcem: tedy v Commandantově pojetí ukazovat cestu ke spáse, doslova k „vykoupení“, jistě i v katolickém smyslu, ale nejen. „Až dáš všechno, [přesto] řeknou, že jsi chtivý.“
„Duše“ jsou dílo jemné někdy až k podivuhodné femininnosti; v souvislosti s mariánskou mystikou a domovem autor kontempluje nad ženskostí, mateřstvím, těhotenstvím. Na druhou stranu jeho poznámky obsahují pocity a myšlenky z Východní fronty, mj. od Stalingradu. I tady, jako všude, mluví Velitel s naprostou otevřeností: o pití „hnědé vody s kousky trávy“, pro kterou si vojáci chodili tři kilometry, o spaní s krysami u nohou, o hygieně... Rozhodně si potřebuji přečíst jeho „Tažení v Rusku“. Mimochodem rexismus ukazuje, že rasová či etnická otázka vůbec ve fašismu figurovat nemusí, tady po ní není ani stopy.
Degrelle, anděl s mečem, bezmezný paradox. Vůdce belgických fašistů chtěl „vetkat mír do lidských moří“. Po válce pěstuje růže a píše meditativní lyriku v zázemí frankistického Španělska, které mu naštěstí poskytlo azyl. A aby surrealismu nebylo málo, jeho myšlenky – jak připomíná doslov – do tisku připravuje demokrat Marañón. I on Velitele ctí, a není divu. Dlouho předtím, než se mi tahle knížka dostala do ruky, jsem pozorovala, že lidé kolem mě mluví o Degrellovi jedině tónem modlitby. Asi se o něm nedá přemýšlet jinak než na kolenou.
* „Když děti nic neříkají, znamená to, že mají mnoho co na srdci…“
* „Při pohledu na zažloutlou rytinu našich katedrál, při vzpomínce na vůni dun, šedou barvu našich strání a ohbí našich řek nám hrdlo sevře láska, jímavá tak naléhavě, až se dusíme.“
* „Lidé a národy se měří vzteklýma očima, ruce poznamenány cejchy a kousanci po žhavých, rychle pokořených kořistech. (...) Jak uvěřit v nenávist? Copak se lidé nikdy nedívali, jak v mírném večerním tichu hynou poslední růže?“
* „Nudit se znamená vzdát se snění a myšlení. Nuda je nemoc prázdných duší a mozků.“
* „Být trpělivý znamená čekat s prstem na spoušti (...).“
* „Nedávno jsem viděl zabíjet prase. Záleželo mu na životě, chudákovi. Skoro bez krve ještě škytalo a chroptělo. Tváří v tvář smrti jsme stejní, zvířata i lidé. Je třeba se hodně hlídat, abychom si vypěstili odvahu, jež nás ve chvílích, kdy je v sázce naše lidská čest, osvobodí od skučení zvířete v posledním tažení.“