• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Léon Degrelle

Tažení v Rusku 1941-1945

„Já o sobě vím, že bych nebyl dobrým soudcem, proto se snažím nesoudit. Kdybych byl Belgičanem měl bych to jednoduché, protože by pro mě byl Léon Degrelle vlastizrádcem a nebylo by co řešit. Pro mě jako neBelgičana je Léon Degrelle idealistou, který zasvětil svůj život boji proti komunismu, a k tomu, aby mohl bojovat proti zlu, se spojil se zlem nemenším. Dobrovolníci z belgické brigády (později divize) SS Wallonien určitě nepatří k příkladům hodným následování, protože z ruského tažení určitě nevyšli čistí jako padlý sníh, ale jak jsem už poznamenal výše, já je soudit nemusím. Kniha jako taková je čtivá a přináší trochu jiný pohled na střet dvou vražedných režimů. Já ji mohu doporučit s tím, že si na jejího autora může každý vytvořit svůj vlastní názor.“... celý text
— Forsaken

---

Tažení v Rusku 1941-1945

„Napínavé až do konce a jak píše v příspěvku Tvurce001 - za mě též výborná a čtivá sonda do pekel oněch dnů...“
— Ivetaa

---

Tažení v Rusku 1941-1945

„historicky velmi putavé čitanie, na ktorej strane autor stál hodnotiť nebudem lebo som v tej dobe nežil“
— mareksevc

---

---

Planoucí duše

„„Planoucí duše“ – lyrické úvahy z exilu – odpovídají na otázku, co je to fašismus, lépe než programové manifesty. Historik Roger Griffin definuje naci-fašismus jako vzpouru proti Moderně, respektive úpadku. A opravdu: Léon Degrelle, Velitel, zakladatel rexismu, je zraněn rozkladem světa. Protestuje proti degeneraci, „překračování nadpřírodních a přírodních zákonů“, proti odcizení člověka krajině (své belgické vlasti), zvířatům, bližním. Odmítá materialismus, konzumerismus, hédonismus, sobectví. Místo toho přichází s léčbou ideálem. Tomu se říká fašistický romantismus. Má všechno; i patos, i básnické obrazy („hleďme, jak mocné moře vrhá vlny jak obrovské leopardí kůže“), i hlubokou, vroucí katolicitu. Tou Degrellovy Duše připomínají Pascalovy Myšlenky, ale také se v ní projevuje příbuzenství rexismu s (proto)fašistickou L'Action française. Spíš než teoretické úvahy jsou to duchovní cvičení, zkázňování duše. Velitel třeba vzpomíná, jak jako chlapec světil Vánoce v Ardenách, medituje nad velikonočním utrpením Krista, rozjímá o hříchu. „Kristus umírá velice sám. Úplně sám.“ V hovorech k sobě se učí askezi, disciplíně, vůdcovství; to pro něj spočívá v kombinaci sebekázně, statečnosti a soucitu; nic lidského mu není cizí. „Poslušnost je nejvyšší formou uplatnění svobody.“ Poslední exercicii celou věnuje tomu, co znamená být vůdcem: tedy v Commandantově pojetí ukazovat cestu ke spáse, doslova k „vykoupení“, jistě i v katolickém smyslu, ale nejen. „Až dáš všechno, [přesto] řeknou, že jsi chtivý.“ „Duše“ jsou dílo jemné někdy až k podivuhodné femininnosti; v souvislosti s mariánskou mystikou a domovem autor kontempluje nad ženskostí, mateřstvím, těhotenstvím. Na druhou stranu jeho poznámky obsahují pocity a myšlenky z Východní fronty, mj. od Stalingradu. I tady, jako všude, mluví Velitel s naprostou otevřeností: o pití „hnědé vody s kousky trávy“, pro kterou si vojáci chodili tři kilometry, o spaní s krysami u nohou, o hygieně... Rozhodně si potřebuji přečíst jeho „Tažení v Rusku“. Mimochodem rexismus ukazuje, že rasová či etnická otázka vůbec ve fašismu figurovat nemusí, tady po ní není ani stopy. Degrelle, anděl s mečem, bezmezný paradox. Vůdce belgických fašistů chtěl „vetkat mír do lidských moří“. Po válce pěstuje růže a píše meditativní lyriku v zázemí frankistického Španělska, které mu naštěstí poskytlo azyl. A aby surrealismu nebylo málo, jeho myšlenky – jak připomíná doslov – do tisku připravuje demokrat Marañón. I on Velitele ctí, a není divu. Dlouho předtím, než se mi tahle knížka dostala do ruky, jsem pozorovala, že lidé kolem mě mluví o Degrellovi jedině tónem modlitby. Asi se o něm nedá přemýšlet jinak než na kolenou. * „Když děti nic neříkají, znamená to, že mají mnoho co na srdci…“ * „Při pohledu na zažloutlou rytinu našich katedrál, při vzpomínce na vůni dun, šedou barvu našich strání a ohbí našich řek nám hrdlo sevře láska, jímavá tak naléhavě, až se dusíme.“ * „Lidé a národy se měří vzteklýma očima, ruce poznamenány cejchy a kousanci po žhavých, rychle pokořených kořistech. (...) Jak uvěřit v nenávist? Copak se lidé nikdy nedívali, jak v mírném večerním tichu hynou poslední růže?“ * „Nudit se znamená vzdát se snění a myšlení. Nuda je nemoc prázdných duší a mozků.“ * „Být trpělivý znamená čekat s prstem na spoušti (...).“ * „Nedávno jsem viděl zabíjet prase. Záleželo mu na životě, chudákovi. Skoro bez krve ještě škytalo a chroptělo. Tváří v tvář smrti jsme stejní, zvířata i lidé. Je třeba se hodně hlídat, abychom si vypěstili odvahu, jež nás ve chvílích, kdy je v sázce naše lidská čest, osvobodí od skučení zvířete v posledním tažení.““... celý text
— JulianaH.

---

Tažení v Rusku 1941-1945

„Dobře napsané, ale názory autora jsou skutečně debilní.“
— jan.para