• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Léon Degrelle

Planoucí duše

„Baví mě, jak na banalizování narážíme všude. Jsi tohle, tak jsi tohle, šuplíky, skupiny, čím víc lidi rozdělit. S kolegou v práci jsme se nedávno bavili, jak často byli třeba lidi po válce za jejich činy během války odsuzovaní, za to a ono - ale kdoví, byl jsi v jejich botách? Měl jsi u hlavy zbraň? Chtěli ti znásilnit a pozabíjet rodinu a ty ses musel rozhodnout? Četl jsi co ti lidi říkali nebo napsali (a přemýšlel o tom)? Znáš kontext? Něco přetlumočit, protože to bylo v bedně, nebo "mi to tak řekli, protože to tak někde bylo napsaný" je dnes normou tupé ovce (nesmíme zapomínat, že historii píší vítězové(!), nebo jak ještě trefněji řekl Norm Macdonald: “It says here in this history book that luckily, the good guys have won every single time. What are the odds?). O to je zajímavější se pak dostat k figurám, jako je Léon Degrelle (dneska jsem si to jméno neustále říkal s falešně francouzským přízvukem - podle Francouzů u nerodilých mluvčích ani jiný neexistuje). Belgičan, který založil vlastní krajně pravicovou stranu Rex, která po vpádě Německa stranila okupantům a sám Degrelle se nakonec dostal až do hodnosti plukovníka v záloze (nejdřív se přidal k Wehrmachtu, poté Waffen SS), mimo jiné získal i spoustu vojenských vyznamenání. Po konci války byla strana Rex rozpuštěna a postavena mimo zákon a mnozí členové popraveni. Rovněž Léon byl odsouzen k trestu smrti, ale tou dobou už uprchl do tehdy frankistického Španělska (rovněž zajímavá historie pokud jde o průběh války), odkud ho odmítli vydat a zde pak i dožil, hlásajíc svoje pochyby o holocaustu a podporující neonacismus. 'Planoucí duše' jsou nicméně spíše takovej "talk od srdce", jak se Léon Degrelle dívá na svět a život, na všechny ty věci, který máme stejný a o kterých uvažujeme, akorát z hlavy, co se na to zase dívá trochu jinak. Dnes, z pohodlného liberálně demokratického křesla se mnohým dobře káže o tom, co je dobrý a špatný. Zároveň tím ale nechci nijak vehementně Degrella podporovat. Ale když jsem knihu doposlouchal, protože poslední dobou mi přijde, že tyhle texty fakt jinak sehnat nejde (a nebo za ně naslepo platit děsnou pálku), zapsal jsem si do mobilu budíka s krátkou poznámkou: "Zápal Léonovi nechyběl". To slovo zápal z jeho myšlenek jde cítit asi nejvíc. Zápal muže jednajícího za určitou vizí, zápal za určitou ideou, pro jejíž uskutečnění je ochotný jednat, jejíž myšlence plně věří a v jejímž pojetí jedná jako muž a mluví v ní jasně a "k věci". Někdy bych si tuhle knihu rád sehnal a v klidu přečetl. Politicky a ideologicky je to poněkud komplikovanější na odpověď, na jasné zaujmutí nějakého stanoviska, ale určitě nevidím něco, co bych nazval jako nějaké banální zlo nebo něco nepochopitelného, čemu nedokážu rozumět, právě naopak...“... celý text
— JP

---

Tažení v Rusku 1941-1945

„Já o sobě vím, že bych nebyl dobrým soudcem, proto se snažím nesoudit. Kdybych byl Belgičanem měl bych to jednoduché, protože by pro mě byl Léon Degrelle vlastizrádcem a nebylo by co řešit. Pro mě jako neBelgičana je Léon Degrelle idealistou, který zasvětil svůj život boji proti komunismu, a k tomu, aby mohl bojovat proti zlu, se spojil se zlem nemenším. Dobrovolníci z belgické brigády (později divize) SS Wallonien určitě nepatří k příkladům hodným následování, protože z ruského tažení určitě nevyšli čistí jako padlý sníh, ale jak jsem už poznamenal výše, já je soudit nemusím. Kniha jako taková je čtivá a přináší trochu jiný pohled na střet dvou vražedných režimů. Já ji mohu doporučit s tím, že si na jejího autora může každý vytvořit svůj vlastní názor.“... celý text
— Forsaken

---

Tažení v Rusku 1941-1945

„Napínavé až do konce a jak píše v příspěvku Tvurce001 - za mě též výborná a čtivá sonda do pekel oněch dnů...“
— Ivetaa

---

---

Tažení v Rusku 1941-1945

„historicky velmi putavé čitanie, na ktorej strane autor stál hodnotiť nebudem lebo som v tej dobe nežil“
— mareksevc

---

Planoucí duše

„„Planoucí duše“ – lyrické úvahy z exilu – odpovídají na otázku, co je to fašismus, lépe než programové manifesty. Historik Roger Griffin definuje naci-fašismus jako vzpouru proti Moderně, respektive úpadku. A opravdu: Léon Degrelle, Velitel, zakladatel rexismu, je zraněn rozkladem světa. Protestuje proti degeneraci, „překračování nadpřírodních a přírodních zákonů“, proti odcizení člověka krajině (své belgické vlasti), zvířatům, bližním. Odmítá materialismus, konzumerismus, hédonismus, sobectví. Místo toho přichází s léčbou ideálem. Tomu se říká fašistický romantismus. Má všechno; i patos, i básnické obrazy („hleďme, jak mocné moře vrhá vlny jak obrovské leopardí kůže“), i hlubokou, vroucí katolicitu. Tou Degrellovy Duše připomínají Pascalovy Myšlenky, ale také se v ní projevuje příbuzenství rexismu s (proto)fašistickou L'Action française. Spíš než teoretické úvahy jsou to duchovní cvičení, zkázňování duše. Velitel třeba vzpomíná, jak jako chlapec světil Vánoce v Ardenách, medituje nad velikonočním utrpením Krista, rozjímá o hříchu. „Kristus umírá velice sám. Úplně sám.“ V hovorech k sobě se učí askezi, disciplíně, vůdcovství; to pro něj spočívá v kombinaci sebekázně, statečnosti a soucitu; nic lidského mu není cizí. „Poslušnost je nejvyšší formou uplatnění svobody.“ Poslední exercicii celou věnuje tomu, co znamená být vůdcem: tedy v Commandantově pojetí ukazovat cestu ke spáse, doslova k „vykoupení“, jistě i v katolickém smyslu, ale nejen. „Až dáš všechno, [přesto] řeknou, že jsi chtivý.“ „Duše“ jsou dílo jemné někdy až k podivuhodné femininnosti; v souvislosti s mariánskou mystikou a domovem autor kontempluje nad ženskostí, mateřstvím, těhotenstvím. Na druhou stranu jeho poznámky obsahují pocity a myšlenky z Východní fronty, mj. od Stalingradu. I tady, jako všude, mluví Velitel s naprostou otevřeností: o pití „hnědé vody s kousky trávy“, pro kterou si vojáci chodili tři kilometry, o spaní s krysami u nohou, o hygieně... Rozhodně si potřebuji přečíst jeho „Tažení v Rusku“. Mimochodem rexismus ukazuje, že rasová či etnická otázka vůbec ve fašismu figurovat nemusí, tady po ní není ani stopy. Degrelle, anděl s mečem, bezmezný paradox. Vůdce belgických fašistů chtěl „vetkat mír do lidských moří“. Po válce pěstuje růže a píše meditativní lyriku v zázemí frankistického Španělska, které mu naštěstí poskytlo azyl. A aby surrealismu nebylo málo, jeho myšlenky – jak připomíná doslov – do tisku připravuje demokrat Marañón. I on Velitele ctí, a není divu. Dlouho předtím, než se mi tahle knížka dostala do ruky, jsem pozorovala, že lidé kolem mě mluví o Degrellovi jedině tónem modlitby. Asi se o něm nedá přemýšlet jinak než na kolenou. * „Když děti nic neříkají, znamená to, že mají mnoho co na srdci…“ * „Při pohledu na zažloutlou rytinu našich katedrál, při vzpomínce na vůni dun, šedou barvu našich strání a ohbí našich řek nám hrdlo sevře láska, jímavá tak naléhavě, až se dusíme.“ * „Lidé a národy se měří vzteklýma očima, ruce poznamenány cejchy a kousanci po žhavých, rychle pokořených kořistech. (...) Jak uvěřit v nenávist? Copak se lidé nikdy nedívali, jak v mírném večerním tichu hynou poslední růže?“ * „Nudit se znamená vzdát se snění a myšlení. Nuda je nemoc prázdných duší a mozků.“ * „Být trpělivý znamená čekat s prstem na spoušti (...).“ * „Nedávno jsem viděl zabíjet prase. Záleželo mu na životě, chudákovi. Skoro bez krve ještě škytalo a chroptělo. Tváří v tvář smrti jsme stejní, zvířata i lidé. Je třeba se hodně hlídat, abychom si vypěstili odvahu, jež nás ve chvílích, kdy je v sázce naše lidská čest, osvobodí od skučení zvířete v posledním tažení.““... celý text
— JulianaH.