Forsaken komentáře u knih
Po Ostravských mystériích a Ostravském Páterovi se Marek Skřipský přemístil do Prahy a já jsem si myslel, že to pro mě bude problém. A nebyl. Mě to na obchůzkách s Petrem Bernátem opravdu bavilo a ve finále mi ani tolik nevadilo, že se to v knize na rozdíl od ostravských příběhů zase tolik nehemžilo podivnými bytostmi. Bylo to v podstatě takové milé čtení.
I druhá kniha Marka Skřipského (kterou jsem od autora četl) to u mě dotáhla na čtyři hvězdičky, přestože z původního tria "vyšetřovatelů" zbyl jen Josef Bronský. Autor napsal znovu velmi čtivou záležitost, knize u mě opět pomohlo i zasazení děje na Ostravsko a já jsem se i na druhý pokus velmi dobře bavil. I když by se tu prostor pro zlepšení našel.
Velmi příjemné překvapení mi Marek Skřipský připravil. Byly to de facto takové krimi příběhy říznuté vcelku vydařenou fantasy, v níž se místo mečů používají revolvery a pistole bo Ostrava, ....! Povětšinou jsem se velmi dobře bavil, potěšil mě autorův vztah k československým legiím a vadilo mi vlastně jen to, co je dnes v knihách a filmech povinné. Děj se odehrává ve dvacátých letech minulého století, přesto jsem v něm narazil na neohroženou motorkářku. Já mám ženy rád, nemyslím si, že patří jen k plotně a do ložnice, ale tohle heroizování je pro mě příliš na sílu. Dost mi to narušovalo povedenou prvorepublikovou atmosféru.
Když tak nad knihou přemýšlím, mám dojem, že jsem jí svým dvouhvězdičkovým hodnocením ještě pomohl. Ztracené roky pro mě totiž byly hlavně ztrátou času, protože Brian Lumley tady evidentně nechal luhovat už osmkrát přelitý čajový sáček. Tohle mohu považovat snad jen za autorovu zoufalou snahu o vzkříšení nebožtíka. A tím nebožtíkem opravdu nemyslím Harryho Keogha.
No vida, osmá kniha (nebo finále trilogie, jak kdo chce) mě nemálo bavila. Netvrdím, že byla dokonalá, šlo ale o podstatně vydařenější záležitost, než tomu bylo v případě předchozího svazku. Tento temný armagedon si mě nemálo získal a rozhodně mi vylepšil chuť po minulém zklamání. V takovou pozitivní změnu jsem už ani nedoufal.
Pokrevní bratry jsem pochválil, z Posledního hradu jsem byl ale silně rozpačitý. Je možné, že mi mnohem více vyhovovalo dění v paralelním světě a Nathanův pobyt v našich zeměpisných délkách a šířkách mě tedy nenaplnil nadšením. Kvalita pro mě začala znovu sklouzávat k té, kterou končila pentalogie, a já z takového vývoje nemám radost.
Poslední dva díly předchozí pentalogie u mě už příliš nefungovaly, takže jsem šel do šestého pokračování (respektive do úvodního svazku nové trilogie) se silnými obavami. A ono to pro mě nakonec nedopadlo až tak špatně. Mě osobně tedy dění v paralelním světě až nečekaně bavilo a znovu u mě probudilo zájem o celou značku.
Z páté návštěvy v narušeném světě / světech Briana Lumleyho mám hodně rozporuplné pocity, protože mě zaujala pasáž s Penny a sériovým vrahem / nekromantem, ale silně mě zklamalo dění v paralelním světě. Mrzí mě to o to víc, že mi dalo fakt práci tuto knihu sehnat; podařilo se mi to až v době, kdy jsem měl za sebou osmý svazek: Války o krev. No a tenhle návrat v ději mě za mé úsilí tak úplně neodměnil.
Ještě i dnes si až moc dobře vzpomínám, jaké jsem během četby pociťoval zklamání. Bylo to poprvé, co jsem se u některého z dílů cyklu místy nudil. A to tak, že dost. Julian Bodescu z druhé knihy a János Ferenczy, který se stal místním nejvyšším zlounem, patří jednoznačně ke slabším Lumleyho antihrdinům, ale za mým zklamáním nestojí jen János; v tomto případě si mě nezískal hlavně nijaký děj. Tady se mé očekávání s autorovou vizí prostě nepotkalo.
Třetí kniha tohoto univerza se u mě kvalitou příběhu vklínila mezi první a druhý díl. Nepřekonala sice "pacienta 0", ale projekt Perčorsk a hlavně úplně nový svět v paralelním vesmíru mě mocně zaujaly, takže u mě jasně upozadily místy poněkud nezáživný děj Vampýrů. Brian Lumley se mi tímto směrováním příběhu trefil do chuti.
Vampýři se Brianu Lumleymu sice vydařili, ale mé hodnocení nemohlo být pětihvězdičkové, protože jsem se u úvodního svazku bavil přece jen o poznání více. Julian Bodescu pro mě prostě nebyl tím správným antihrdinou a patřičným protivníkem Harrymu Keoghovi. Mnohem víc mě zaujal Tiborův a Faethorův příběh, který byl velmi důležitý pro další pokračování. Každopádně platí, že jsem si i přes své připomínky četbu užil.
Závěrečná část trilogie ve čtenářích úsměv věru nevyvolá. Násilí tu dosahuje vrcholu, kdyby znal středověk pojem válečné zločiny, bylo by jich tu požehnaně, ale protože válečníci obou stran konfliktu byli v zásadě bohabojnými křesťany, muselo se jistě vše odehrávat v souladu s božím plánem. Takže bylo vlastně všechno v pořádku. Brutální a syrový závěr vydařeného příběhu.
Boží bojovníci zdárně dále rozvíjejí děj, který začal v předchozím svazku trilogie. Obě strany konfliktu se bijí za svou pravdu; husité organizují spanilé jízdy, katolíci kruciátu, a jak už to tak ve válkách bývá, nejvíc si to odnáší civilní obyvatelstvo. Jinými slovy- válka je svinstvo, to je fakt, který platil v minulosti, platí v současnosti a nepozbude platnosti ani v budoucnu. A pan Sapkowski si to plně uvědomuje. To ostatně ukázal už v knihách o Geraltovi.
Když jsem svého času zjistil, že autor mého oblíbeného Zaklínače napsal trilogii ze Slezska z období husitských válek, bylo rozhodnuto. Musel jsem ji mít. A úvodní Věž bláznů mě velmi rychle přesvědčila o tom, že jsem se rozhodl správně. Reynevan si mě rychle získal, ale pan Sapkowski zalidnil své Slezsko mnohými dalšími zajímavými postavami, příběh se mu také vydařil a mně se tato exkurze do středověku mocně líbila.
Teprve Jiří Kovařík mi udělal jasno v událostech, které dávaly v souhrnu to, co je nazýváno bitvou u Jutska (či u Skagerraku, jak kdo chce). Četl jsem už na toto téma více knih, ale žádná nebyla tak podrobná a popisná jako toto dílo. Na stránkách knihy pro mě bitva přímo ožila, ale já tím nejsem překvapen, protože pan Kovařík takto poutavě, a přitom historicky přesně, pracuje pokaždé. Pokud se o tuto tématiku zajímáte, jde o knihu pro vás.
Pana Jiřího Kovaříka si hluboce vážím. Přestože je naším předním odborníkem na napoleonské války, má tento autor nesmírně široký záběr, a já mám tak v knihovně jeho knihy zachycující války a bitvy od starého Říma až po bitvu u Jutska. Rusko- japonská válka mě vždy velmi zajímala a pan Kovařík mi v této knize přiblížil katastrofální osud 2. Tichooceánské eskadry. Jde, jako vždy u tohoto autora, o propracovanou záležitost plnou historických i technických detailů, která je navíc velmi čtivá.
Vyhozené peníze. Intenzivně se zajímám o námořní boje od roku 1904 do konce druhé světové války a od této encyklopedie jsem si sliboval jen ty autentické fotografie, přesné barevné kresby a technická schémata, jak mi bylo slíbeno v popisu, doprovodný text mi nic nového přinést nemohl. Mé zklamání a dokonce vztek byly obrovské. Použité fotografie mi byly notoricky známé, barevné kresby nebyly špatné ale z období, o něž se zajímám jich bylo pramálo. "Třešničkou" na dortu pak byly chybné popisky u kreseb i fotografií. Jediné, co mělo na této knize cenu, byl křídový papír, na němž byla vytištěna. A právě tisk výrazně snížil i cenu této jediné hodnotné záležitosti.
Závěrečný díl Hlídky je zároveň dílem pro Hlídku krajně netypickým. Považte- Sam Elánius na venkově! Tedy tam, kde nelze díky těm pravým podrážkám číst dlažbu, tam, kde jste povětšinou naopak rádi, když nevíte, do čeho zrovna šlapete. Vím, o čem mluvím; taková kravská pastvina snese srovnání s minovým polem. Terry Pratchett znovu s přehledem ukázal, že umí, Jan Kantůrek potvrdil, že setkání této dvojice bylo pro čtenáře výhrou srovnatelnou se zázrakem, a mohu jen litovat toho, že mě pánové už ničím novým nepotěší. Ale mám se alespoň k čemu vracet.
Když jsem se poprvé dostal k Nekroskopovi (a už je to nějaký pátek), byl jsem zpočátku dost rozhozený. Kombinace upírské tématiky a studené války na mě působila zprvu dost zvláštně a musel jsem si chvilku zvykat. Podobně jsem to měl se střídáním dějových linií hrdiny a antihrdiny. Postupně jsem si ale na všechny autorovy postupy stále více zvykal a Nekroskop se nakonec stal mou velmi oblíbenou knihou. Dokonce jsem si z tohoto důvodu pořídil kompletní sérii. Tohle se za mě panu Lumleymu opravdu povedlo.
Karin Lednická holt na ty humoristické romány asi nebude. Její Šikmý kostel je dokonalý (a nemálo depresivní) a od životické tragédie se příliš jasu do života taky nedalo očekávat. Pro mě se v případě autorčiných knih jedná o povinnou četbu, protože Životice mám za lesem na jihu naší obce a do někdejší (staré) Karviné se dostanu přes les na severu. O zde popisovaných událostech jsem toho slyšel už velmi mnoho, v životickém muzeu jsem byl už třikrát, a přesto jsem se díky paní Lednické dostal k množství nových informací, za což jsem jí vděčný. Ale vděčnost jsem zatím cítil u každého jejího titulu.