Forsaken
komentáře u knih
Dva divoši
Ernest Thompson Seton
Půlhvězdičku v hodnocení jsem ubral jen z toho důvodu, že se jedná přece jen o knihu pro mládež, takže by mě už dnes (při vší úctě ke knize i k jejímu autorovi) příliš nebavila. Protože se zrovna časy měnily, dostal jsem možnost postupně porovnávat. Timur a jeho parta byli sice obětaví, ale taky příliš stranicky orientovaní; Rychlé šípy mi nepřirostly k srdci kvůli svému až příliš dokonalému vedoucímu (já prostě nemusím lidi, kteří jsou absolutně zlí, ale ani takové, kteří jsou za všech okolností čestní a spravedliví). Trojice chlapců z této knihy byla pro mě tím pravým ořechovým. Nebyli vnitřně špatní, zároveň ale měli své chyby, takže jsem se s nimi mohl snadněji ztotožnit. Nevím, jestli by to dnešní kluci dokázali ocenit, ale E. T. Seton napsal krásný příběh o dětském kamarádství a já na něj rád vzpomínám.
Zakletý klášter
Juraj Červenák
Juraj Červenák si už dávno zajistil pevné a prostorově náročné místo v mé knihovně. Rogan, Bivoj, Ilja, kapitán Báthory i trojice detektivů z Rudolfových časů pevně drží pozice ve svých policích. Nedávno se k nim připojil i Šarkan, ale já nemám ze Zakletého kláštera úplně dobrý pocit. Zatím je to pro mě nejslabší kniha, kterou jsem od tohoto autora četl. Ani nevím, čím to vlastně je. Postavy jsou zajímavé, prostředí je taky v pohodě, příběh má potenciál zaujmout mě, ale jako celek to na mě jaksi nefunguje. Jsem zvyklý na to, že mě příběhy Juraje Červenáka vždycky zcela pohltí, ale tady se to nestalo. Několikrát jsem se dokonce přistihl při tom, že mě kniha v určitých pasážích přímo nudí, a s tím jsem se u J. Č. ještě nesetkal. Do pokračování určitě půjdu, ale zatím se musím při hodnocení držet zpátky.
Silmarillion
J. R. R. Tolkien
Jakožto ateista si mohu dovolit tvrdit, že je pro mě Bible příšerně nestravitelnou literaturou (otestováno a navždy odloženo). Silmarillion je vlastně takovou Biblí, knihou mýtů a pověstí, kronikou i historickým průvodcem v jednom po nádherném (a strašlivém) světě, který se zrodil v mozku jednoho britského profesora a který je dnes široce známý. J. R. R. Tolkien je tak vlastně pro tento svět bohem nejvyšším a jen jeho vrozená skromnost může asi za to, že sám sebe v tomto díle nezmínil. Když jsem kdysi dočetl Silmarillion poprvé, vůbec mi nešlo do hlavy, jak může jeden člověk vymyslet tak úžasný svět se všemi fantastickými detaily. Tuto knihu a jejího autora nepřestanu obdivovat.
Bivoj
Juraj Červenák
Hmm, předpokládám, že Alois Jirásek napsal Staré pověsti české aby tak nějak pozvedl národní hrdost, než aby se snažil alespoň náznakem o literaturu faktu :-) Pokud tedy z jeho fikce vychází někdo jiný, těžko mu to budu zazlívat. Pravda, mohl bych uraženě vykřikovat, že nám do našich mýtů nemá co kecat nějaký Slovák, jenže já mám Slováky rád a Ďura Červenáka obzvlášť. Tím chci říct, že mi vůbec nevadilo, když nám z našeho nejslavnějšího kancobijce udělal českého Conana, protože jsem si tuto slušnou bichli pěkně užil.
Den Trifidů
John Wyndham (p)
Na to, že tuto apokalyptickou záležitost napsal John Wyndham už v roce 1951, mohu říct jen: "Klobouk dolů." Nejeden současný autor by mu jeho nápad i samotné provedení mohl jen závidět. Když jsem četl tento příběh poprvé, nedokázal jsem se od něj odtrhnout. Jednotlivé postavy, děj i atmosféra jsou dokonalé a samotní trifidi jsou ještě o úroveň výš. Opravdu jsem si knihu užil (a nejednou) a stále musím obdivovat autorovu fantazii a způsob, jakým mě dokázal vtáhnout do děje.
Muži ve zbrani
Terry Pratchett
Po skvělé knize Stráže! Stráže! přišli překvapivě ještě lepší Muži ve zbrani. Nejdokonalejší součástí příběhu byla paradoxně k názvu první žena v Hlídce (přestože ji termín žena zdaleka nevystihuje). Duo Terry Pratchett / Jan Kantůrek znovu udeřilo naplno a já jsem se spokojeně pochechtával od začátku až do konce. A že mi bylo sakra líto, že už je konec! Ale ono to vlastně ani nevadilo, protože autor nebyl žádný lenoch a jeho zásoba humoru (a humoru českého překladatele) neznala mezí. Časem se mi podařilo nasbírat komplet všech knih z prostředí Zeměplochy, takže je Terry Pratchett tím autorem, na něhož narazíte v mé knihovně nejčastěji.
Stráže! Stráže!
Terry Pratchett
Už je to nejméně patnáct let, kdy jsem se začetl do první knihy o Hlídce a kdy se můj život tak trochu změnil. Stráže! Stráže! se stala první knihou Terryho Pratchetta, kterou jsem četl, a zároveň se stala i knihou, která mi otevřela portál do plochého světa, jež putuje vesmírem nesen čtyřmi slony, kteří stojí na krunýři majestátné ATuin. Byla to rána na první dobrou. Mozkový trust kolem seržanta Tračníka by jistě hbitě spočítal, že šlo o trefu jedna k miliónu, protože jsem si hrdiny Hlídky okamžitě oblíbil a má knihovna se začala rychle plnit i dalšími knihami s nezaměnitelnými obálkami Joshe Kirbyho a s geniálními překlady Jana Kantůrka. A právě této skvělé knize za to nikdy nepřestanu být vděčný.
Vietnam 1945–1975: Podrobné dějiny tragické války
Max Hastings
Zatím jediné ucelené dílo na toto téma, které jsem četl. No, zatím... Myslím, že žádné další už číst nepotřebuji, protože Max Hastings udělal všechno proto, aby odvedl dokonalý výsledek. A bezmála se mu to podařilo. Autorovi nelze upřít až neobvyklou snahu o vyváženost; po celou dobu objektivně poukazuje na závažné omyly a nedostatky na obou stranách konfliktu- mám na mysli Vietnamce a Američany, protože Francouzi brali Vietnamce v podstatě jako hospodářská zvířata a po právu sklidili, co sami zaseli. Pozdější konflikt mezi komunistickým Severním Vietnamem, jeho korupcí prosáklým jižním bratrem a Spojenými státy už jen naplno odkryl fakt, že byl všem zúčastněným úplně ukradený osud prostých Vietnamců, kteří byli často vykazováni jako tzv. vedlejší ztráty, nebo byli cíleně likvidováni pro výstrahu ostatním, ať už jednou nebo druhou stranou. Je škoda, že se autor nejednou dopustil až nepochopitelných chyb, kdyby tomu tak nebylo, šel bych do plných, protože mi tato kniha přinesla odpovědi i na otázky, které mě dříve nikdy nenapadly, a protože byla i přes to ohromné množství historických informací až překvapivě čtivá.
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
A i potřetí šlo o skvělou záležitost, která mě svým obsahem pořádně zdeptala. Období padesátých let si u nás opravdu nezadá s dobou německé okupace. Sotva se lidé po osvobození trochu nadechli, zjistili, že se jim kolem krku utahuje nová konopná smyčka. Hnusná doba, kdy se na Ostravsku a Karvinsku těžilo doslova závodně, a protože šlo o oblast strategického průmyslu, dávala si strana obzvláště záležet. Závěr knihy se stěhováním do mladého Havířova mohl vyznívat optimisticky, kdyby člověk nevěděl, co následovalo... Pro Karin Lednickou mám jen slova obdivu a uznání.
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
V pokračování příběhu města, které už neexistuje, mě autorka nikterak nepřekvapila. Předpokládal jsem, že půjde o neradostné čtení, a protože mám rád historii nemohl jsem se pochopitelně mýlit. Karin Lednická otevřela bez anestezie ránu, která se nikdy úplně nezahojila a zřejmě se ani nikdy nezahojí, protože si obě strany v nárocích na sporné území stojí dodnes za svým. Někdy se prostě zapomíná, že nárok na naše pohraniční oblasti nevznášeli pouze Němci a že to už tak špatné vztahy jedině zhoršilo. Bylo to smutné, drsné a bolavé čtení. Bylo to ale hlavně úžasné čtení.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Karin Lednická napsala knihu, s jejíž přípravou si musela dát nutně kus práce, musela obětovat spoustu času a zjevně se setkala s mnoha zajímavými lidmi, jejichž vzpomínky a materiály pomohly ke vzniku tohoto povětšinou syrového příběhu z našeho regionu razowitego. Pro mě je Šikmý kostel o to zajímavější, že jsem jezdil autobusem přes Karvinou Doly (tedy původní Karvinou), kdykoliv jsem jel do Karviné současné. Za všechny ty roky (od dětství po současnost) se mi to území nadále měnilo před očima; tam, kde ještě nedávno přežívaly poslední zbytky kolonie tzv. finských domků, je už dnes pusto, čtyři poslední, kdysi nepochybně výstavní vily se přede mnou postupně rozpadaly a dnes už by nikdo nepoznal, že tam kdy stály. Zbyl jen ten kostel, k němuž nemám jako ateista žádný vztah, ale jako lokální patriot ho považuji za důležitou památku a posledního němého svědka toho, že tu kdysi bylo město a že tu žili přesně takoví lidé, které jsem poznal na stránkách knihy. Skvělá záležitost.
Zimní muži
Jesper Bugge Kold
Kniha, která vyvolává opravdu rozporuplné pocity. U mě tedy určitě. Poznal jsem dva hlavní hrdiny, kteří se v průběhu děje zvolna měnili v antihrdiny, a já bych je tak mohl ve finále s klidem nesnášet; to bych ale musel žít v černobílém světě, v jakém dnes žije většina lidí. Můj svět je šedý. Nedokážu každého zaškatulkovat na první dobrou a mám pochopení pro to, že se někteří lidé pod tlakem okolností zlomí a dělají věci, za které se pak sami nenávidí. Jak bych se zachoval já v nějaké kritické situaci? Nevím a nebudu to vědět, dokud taková situace nenastane. Někdo tlak ustojí a stane se hrdinou, někdo se prostě zlomí. A někdo je svině celý život. Vím jistě, že je kniha skvělá, názor na oba bratry ať si udělá každý sám.
Kruté moře
Nicholas Monsarrat
Když jsem byl mladší, četl jsem s nadšením knihy o leteckých a námořních bojích a užíval jsem si všechny ty popisy bojových akcí. Tak jsem před lety poprvé narazil i na Kruté moře, s výše zmíněným nadšením jsem se do něj pustil, ale velmi rychle mi došlo, že nejde o příběh, který jsem hledal. Šlo o příběh, který jsem potřeboval najít. Po této knize už jsem o válce nikdy neuvažoval tak jako předtím. Nicholas Monsarrat se natáhl přes tu vzdálenost a roky, jež nás dělily a udělil mi výchovnou facku, na kterou už nezapomenu. Kruté moře vlastně není knihou o válce; je to kniha o lidech, kteří dělali to, co bylo nutné, navzdory svému strachu i pochybnostem o sobě samých, a protože byla válka, platili za svůj smysl pro povinnost strašlivou cenu. Pokud hledáte akční, válečný román, budete zklamáni. Tady najdete jen příběhy obyčejných lidí, které semlelo hnusných šest let...
Zlodějka knih
Markus Zusak
Příběh z válečné doby, v němž je válka do určité doby spíše rušivým jevem na pozadí, a postavy, které v knize ožívají, jsou mnohem více ovlivňovány děním na tzv. domácí frontě. Všudypřítomná atmosféra strachu z režimu a jeho nadšených / fanatických přisluhovačů je tady vykreslena v kontrastu k nové rodině hlavní hrdinky. Je to kniha o lidech, kteří nepřestali být lidmi navzdory tomu, že se to od nich očekávalo. Před týdnem jsem dočetl Zlodějku knih podruhé, a přestože nejsem zrovna citlivka, ve chvíli, kdy vypravěčka popisuje své poslední setkání s Rosou, se mi zapotily oči.
