Forsaken
komentáře u knih
Otec prasátek
Terry Pratchett
Ještě dávno předtím, než křesťanští pohádkáři přišli se svým příběhem o neposkvrněném početí (blahoslavení chudí duchem), slavili mí pohanští prapraprapředkové Kračun (zimní slunovrat) a doufali, že po nejdelší noci v roce (tuším 22. 12.) vyjde znovu slunce. A protože se těchto oslav lidé odmítali vzdát i potom, co už měli oficiálně věřit v jednoho Boha, přesunuly se zcela záhadně narozeniny největšího z tesařů právě do tohoto období. Na Zeměploše naštěstí křesťany nenajdete, takže Prasečnice mají stále svůj původní (ač zapomenutý) význam. A v tomto příběhu se to projeví naplno. Chtěl jsem napsat, že tento svazek patří k mým oblíbeným, ale to bych mohl napsat o téměř o všech knihách z tohoto cyklu. Terry Pratchett napsal skvělý příběh, Jan Kantůrek ho fantasticky počeštil a povedl se kupodivu i dvoudílný televizní film. Paráda.
Zabiják
Émile Zola
Na střední škole šlo o povinnou literaturu, čímž se u mě tento svazek automaticky dostal mezi ty, které jsem rozhodně číst nechtěl a k nimž jsem si jen sehnal výcuc od aktivnějších spolužáků. Zabiják byl ale součástí otcovy knihovny a začetl jsem se do něj krátce po absolvování ZVS. Pamatuji si, že jsem knihu přečetl velmi rychle, protože mě vyloženě zaháčkovala, a byl jsem moc rád, že jsem se jí dříve vyhnul, protože bych ji asi plně nedocenil. Ta atmosféra chudoby a zmaru v kombinaci se závislostí, která ničila veškeré sny a naděje, byla opravdu depresivní. Skvěle napsaná záležitost.
Pod střechami Paříže
Henry Miller
Extrémní, neslýchané a nevídané dílo v této knize nějak nevidím; jemnocitnější jedince může, pravda, znechutit, ale šokovat? Vždyť je to jen pouhá pornografie; pokud o zde uvedených praktikách čtenář nikdy neslyšel, pak musí žít v naprosté izolaci od světa. S tím nejhorším, co kniha nabízí, se v současnosti běžně setkávám ve zprávách. Smutné je, že je text knihy výplodem autorovy fantazie (i když je fakt, že pobýval ve Francii, a tam bych se nedivil ničemu), zatímco šestiměsíční podmínka pro dřevorubce za dlouholeté znásilňování nevlastní dcery je v našich podmínkách holým faktem. Původně jsem chtěl svazek "otrojkovat", protože na mě působil tak, jakoby z něj někdo tu a tam vytrhl několik listů, ale když jsem si v komentářích přečetl, jakým způsobem dokázal Henry Miller některým "morálním" jedincům zvednout mandle, škodolibě jsem jednu pěticípou přidal.
Dívka, která si hrála s ohněm
Stieg Larsson
Tak jsem si po čase znovu připomněl děj knihy, abych nevařil z vody. No, a už podle mého hodnocení musí být jasné, že jsem byl plně spokojen. Musím dokonce přiznat, že je pro mě toto pokračování čtivější než první díl, v němž mě přece jen poněkud uspávaly pasáže pojednávající o švédském těžkém průmyslu. Příběh se navíc točil hlavně kolem Lisbeth Salanderové; no, a já mám rád silné ženské hrdinky a Lisbeth pro mě byla už v předchozím svazku nejzajímavější postavou. Stieg Larsson psal velmi poutavě, druhý díl nešetřil kromě napětí ani na akci a já jsem si ho mocně užil. Na rozdíl od jeho velmi chabé filmové verze.
Pacifik v plamenech
Miloš Hubáček
Po Moři v plamenech přišel Pacifik v plamenech, po němž jsem po zkušenosti s prvně jmenovanou knihou sáhl s velkým očekáváním. A dostal jsem zcela odlišnou knihu. Místo příběhů několika plavidel na mě čekal ucelený popis námořních bojů od napadení Pearl Harboru přes zápas o holandské koloniální panství a o nadvládu nad Filipínami až po bitvu u Midway. Pokud jde o mě, jde o skvěle propracovaný svazek, v němž autor podrobně a velmi čtivě popisuje válečné události v této části světa.
Moře v plamenech
Miloš Hubáček
Kdysi v mém osobním pravěku jsem se prostřednictvím této knihy seznámil s tvorbou Miloše Hubáčka. A hned na první dobrou šlo o úžasný zážitek. Autor se totiž nezabýval odosobněným popisem námořních střetů; jeho styl byl tak plastický, že se mi popisované události odvíjely přímo před očima. Osudy čtyř lodí a tisíců námořníků, kteří sloužili nejen na nich, ale i na plavidlech jejich protivníků mě okamžitě pohltily a nemohl jsem se od nich odtrhnout. Svazek neztratil ani po všech těch letech na své síle.
První a poslední
Adolf Galland
Četl jsem vícero knih napsaných bývalými stíhacími piloty z obou stran konfliktu a koupil jsem si i tento svazek, za kterým stojí bývalý generál stíhačů. A v tomto případě jsem byl zklamán. A to hned dvojnásobně. Autor se v knize nevěnuje ani tak leteckým bojům; mnohem rozmáchlejším způsobem píše o sobě samém a o frustraci nad rozhodnutími, která omezovala sílu německého stíhacího letectva. Druhým (a mnohem větším) zklamáním pro mě byla Gallandova nulová sebereflexe a jeho stálý obdiv k Hitlerovi a nacismu. Četl jsem pro jistotu i podruhé, abych se ujistil, že jsem něco špatně nepochopil. Opravdu nevidím důvod, proč bych se ke knize ještě vracel.
Velký cirkus
Pierre Henri Clostermann
Velký cirkus je knihou, která mě přivedla k mému zájmu o letecké boje druhé světové války. Autor popisuje své zážitky stíhacího pilota velmi čtivou, přímo akční formou, ale už když jsem se Cirkusem pročítal poprvé, narazil jsem na záležitost, kterou jsem jaksi nebyl schopen vidět Clostermannovýma očima. Smrt René Mouchotta byla v článcích, které jsem na toto téma mnohem později dohledal, ve vtahu ke knize označována jako kontroverzní, já jsem ji už tehdy vnímal jako autorovo selhání. A ještě mnohem později jsem zjistil, že je v příběhu Pierre Clostermanna těch nesrovnalostí mnohem víc, což ve výsledku nic nemění na faktu, že šlo o statečného člověka a že jde o velmi vydařenou knihu, která má značnou výpovědní hodnotu o době, jíž popisuje.
Hluboký sníh
Brian Freeman
Pokud jde o knižní thrillery, přistupuji k nim s lehkou nedůvěrou, protože mě svého času nepříjemně zaskočilo období, které následovalo po prvních veleúspěšných severských kriminálkách. Náhle se vynořilo množství knih, které byly vydávány za podobně kvalitní, nebo takové, jejichž autoři se na původní kvalitě marně snažili ve svých příbězích parazitovat. Hluboký sníh je pro mě prvním setkáním s tvorbou Briana Freemana, který mou úvodní nedůvěru velmi rychle rozptýlil a naprosto si mě získal. Od knihy jsem se téměř nedokázal odtrhnout.
Vesmírná loď Titanic
Douglas Adams
Terry Jones v sobě Pythona nezapřel ani v této knize, a ta se tak řadí k humoristickým perlám v mé knihovně. Tuto vesmírnou plavbu si užívám opakovaně (když nad tím tak přemýšlím, už je zase na čase). Žurnalista, přenádherná Nettie i všichni ti nadmíru užiteční boti mi přirostli k srdci na první dobrou už před víc jak třiceti lety a za celý ten čas se mi neomrzeli. Pokud máte smysl pro humor (i pro ten ne úplně tradiční), mohl by se vám tento svazek líbit.
Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
Erich Maria Remarque popsal z německého pohledu válku, kterou nemohu (ač nejsem komunista) nazvat jinak, než válkou imperialistickou. Trojspolku v ní totiž nešlo o nic jiného než o "spravedlivější" přerozdělení světa. Vždycky mě zajímalo, jaké závěry vyvodili četní vojenští pozorovatelé z ostře sledované rusko-japonské války. Evidentně to byly závěry nesprávné, protože se Evropská bojiště proměnila ve stejný mlýnek na maso (jen v mnohem, mnohem větším měřítku), jakým byl tehdy Liaotungský poloostrov s přístavem Port Artur. Autor se zde nezabývá strategií a taktikou, nepředkládá čtenářům epické popisy bitev, ale ukazuje celou tu odpornou, špinavou, vražednou záležitost pohledem prostých vojáků, kteří se nacházejí na posledním místě na Zemi, na němž by chtěli být, a provádějí činnosti, které se jim hnusí a mění je ve vyhořelá, bezduchá monstra.
Jak jsem vyhrál válku
Patrick Ryan
Pokud jste viděli tu příšernost s Johnem Lennonem a knihu nikdy nečetli, jděte do ní. Filmaři z ní totiž vyňali jen jedinou kapitolu, a i tu dokázali strašlivě zmršit. Ryanův poručík Goodbody patří spolu s naším Švejkem k tomu nejlepšímu, pokud jde o to, udělat si legraci z takového hnusu, jakým jsou války. Do svých patnácti jsem si myslel, že Britové bojovali v Evropě proti Němcům, Italům a tu a tam i vichystickým Francouzům, ale tento svazek mi tenkrát otevřel oči. Britům byli zavilými nepřáteli i Američané, Australané, Novozélanďané i Svobodní Francouzi. A nejhorším nepřítelem britského vojáka byla jednoznačně britská hierarchie velení. Jedna z mála knih, které mě i při opakované četbě přinutí k hlasitému smíchu.
Besídka bývalých žáků zvláštní školy
Miloslav Šimek
V nakladatelství Melantrich si mohli dát práci s výběrem obálky z kvalitnějšího materiálu. Mohli přece počítat s tím, že zrovna tuto knihu nebude člověk číst pouze jednou. Já se tedy chovám ke knihám s úctou, ale i tak už obálka mého výtisku nevypadá jako nová. Pan Krampol promine, ale mě tady bavily zejména povídky dua Šimek / Grossmann. Hlášky z tohoto dílka běžně hojně používám, vždyť kdo z nás by chtěl slevu jen tak zadarmo, že jo?
Muži, kteří nenávidí ženy
Stieg Larsson
Hned na úvod musím poznamenat, že bytostně nesnáším všechna ta denunciační hnutí, která sice vznikají s dobrým úmyslem, ale v naprosté většině případů se transformují v něco, co mi silně připomíná dav vesničanů vybavený vidlemi, pochodněmi a touhou po krvi. Pokud jde ale o muže.....no, muže..., na něž míří titul knihy, pak se nacházejí v mém hodnotovém žebříčku ještě níž než syfilitická krysa. Stieg Larsson napsal z mého pohledu opravdu kvalitní příběh, který jsem četl poprvé před víc jak deseti lety, a od té doby se k němu v nepravidelných intervalech rád vracím. Pravda, první kapitola může být pro čtenáře, který se nezajímá o ekonomiku a švédský průmysl poněkud suchopárná, stačilo ale vydržet a vzápětí mě děj vtáhl jako motor Airbusu neopatrného mechanika. Taky mě to napoprvé i podobně rozsekalo.
No, nic...
John Cleese
John Cleese je pro mě neopakovatelným jedincem (na rozdíl od některých lidí, u nichž mám pocit, že je vyrábějí na kopírce) a patří k oblíbeným a nekompromisním trenérům mé bránice. Kniha je podle mě skvělá a pěticípou jsem ušetřil jen proto, že se v ní autor jen velmi málo věnuje mým oblíbeným Pythonům. Na druhou stranu musím uznat, že na toto téma už toho řekl opravdu hodně, takže se vlastně ani nedivím, že se soustředil na ty části svého života, které nejsou obecně známé.
Strážník z Nového Světa
Marek Skřipský
Po Ostravských mystériích a Ostravském Páterovi se Marek Skřipský přemístil do Prahy a já jsem si myslel, že to pro mě bude problém. A nebyl. Mě to na obchůzkách s Petrem Bernátem opravdu bavilo a ve finále mi ani tolik nevadilo, že se to v knize na rozdíl od ostravských příběhů zase tolik nehemžilo podivnými bytostmi. Bylo to v podstatě takové milé čtení.
Ostravský páter
Marek Skřipský
I druhá kniha Marka Skřipského (kterou jsem od autora četl) to u mě dotáhla na čtyři hvězdičky, přestože z původního tria "vyšetřovatelů" zbyl jen Josef Bronský. Autor napsal znovu velmi čtivou záležitost, knize u mě opět pomohlo i zasazení děje na Ostravsko a já jsem se i na druhý pokus velmi dobře bavil. I když by se tu prostor pro zlepšení našel.
Ostravská mystéria
Marek Skřipský
Velmi příjemné překvapení mi Marek Skřipský připravil. Byly to de facto takové krimi příběhy říznuté vcelku vydařenou fantasy, v níž se místo mečů používají revolvery a pistole bo Ostrava, ....! Povětšinou jsem se velmi dobře bavil, potěšil mě autorův vztah k československým legiím a vadilo mi vlastně jen to, co je dnes v knihách a filmech povinné. Děj se odehrává ve dvacátých letech minulého století, přesto jsem v něm narazil na neohroženou motorkářku. Já mám ženy rád, nemyslím si, že patří jen k plotně a do ložnice, ale tohle heroizování je pro mě příliš na sílu. Dost mi to narušovalo povedenou prvorepublikovou atmosféru.
Ztracené roky
Brian Lumley
Když tak nad knihou přemýšlím, mám dojem, že jsem jí svým dvouhvězdičkovým hodnocením ještě pomohl. Ztracené roky pro mě totiž byly hlavně ztrátou času, protože Brian Lumley tady evidentně nechal luhovat už osmkrát přelitý čajový sáček. Tohle mohu považovat snad jen za autorovu zoufalou snahu o vzkříšení nebožtíka. A tím nebožtíkem opravdu nemyslím Harryho Keogha.
Války o krev
Brian Lumley
No vida, osmá kniha (nebo finále trilogie, jak kdo chce) mě nemálo bavila. Netvrdím, že byla dokonalá, šlo ale o podstatně vydařenější záležitost, než tomu bylo v případě předchozího svazku. Tento temný armagedon si mě nemálo získal a rozhodně mi vylepšil chuť po minulém zklamání. V takovou pozitivní změnu jsem už ani nedoufal.