Co ryba ví? - Vnitřní život našich vodních příbuzných
Jonathan Balcombe
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/426110/bmid_co-ryba-vi-Y3L-426110.jpg
5
32
32
Vnitřní život našich vodních příbuzných. Přemýšlejí ryby? Skutečně mají třívteřinovou paměť? A dokáží rozpoznat lidi, kteří na ně zírají nad hladinou? V knize Co ryba ví? etolog Jonathan Balcombe vyvrací mýty a přináší odpovědi nejen na tyto otázky. Vezme vás do hlubin moří, do potoků a ústí řek i na druhou stranu akvarijního skla, kde odhalí překvapivé dovednosti ryb. Co ryba ví? překypuje postřehy a vzrušujícími objevy, a tak vybízí k přehodnocení našeho vztahu k rybám a ke stále více ohroženému mořskému životu. Navždy změní váš pohled na naše podvodní bratrance. A to včetně zlatých rybiček. „Jonathan Balcombe názorně ukazuje, že ryby mají pocity a zaslouží si respekt a ochranu jako jiné vnímavé bytosti.“ DALAJLÁMA... celý text
Literatura naučná Příroda, zvířata Přírodní vědy
Vydáno: 2019 , KazdaOriginální název:
What a Fish Knows: The Inner Lives of Our Underwater Cousins, 2016
více info...
Přidat komentář
Jedním slovem geniální!
Autor přinesl spousty a spousty ohromujících faktů ze života ryb tak nenásilně že knihu si užije opravdu každý. Co strana to zajímavost proložená inteligentním humorem, narážkou nebo námětem k zamyšlení... To prostě baví číst!
Je to dost smutné čtení. Je skvělé, že stále více a více rozumíme zvířatům a rybám, nicméně zároveň je lidstvo neustále ve větší míře likviduje. Asi časem nebude ani co zkoumat.
Úžasná a poučná kniha o životě ryb, jejich vnitřním emočním cítěním a spoustu dalšího, o čemž se mnoho nemluví. Autor čerpal z velkého množství vědeckých studiích, které nám napomohly více porozumět, co se děje uvnitř hlavy ryb. Koneční kapitoly upozorňovaly i na to, jak se člověk v dnešní době staví k rybám, jak se to v historii vyvíjelo a jaké způsoby se dnes využívají, aby se napomohlo welfaru ryb.
Před blížícími se Vánocemi bych knížku doporučila přečíst opravdu každému, ale i zde platí, že si jí přečtou nejspíš ti, co to "nepotřebují". No nic... Mě nejvíc zaujaly veškeré ty pokusy, kterak vyzkoumat jak rybky to a ono, a hlavně jak mnozí z těchto pokusníčků dopadli (mrtvě/živě/vypuštěně...). Autorův láskyplný způsob vyjadřování mi, přiznám se bez mučení, vháněl slzy do očí, protože holt pro veškerou žoužel (šupinatou, chlupatou i jinou) já mám slabost, a když to s ní někdo taky myslí dobře, jsem naměkko. Knížka, ač má jednoduchou populárně naučnou formu, je plná faktů, zajímavostí, nejnovějších poznatků a Nema, což mi přišlo dost zábavný! Méně jsem se bavila, když došlo na čísla, ale takhle na zvracení je mi z veškerý lidský nadřazenosti a neskromnosti... Ó, já svatá, vidím to sama, jak tenhle komentář zní, ale nějak si nemůžu pomoct. Každopádně knížka super!
Naprosto povinná četba pro rybáře, kteří loví ryby pro zábavu. Možná si pak konečně něco uvědomí...
Jako zoolog, ktery se o ryby nikdy prilis nezajimal, jsem se pokusil si doplnit vzdelani. Kniha Co ryba vi naprosto predcila ma ocekavani! Soubor fascinujicich infomaci o chovani, ale i prozivani ryb je celozivotni Balcombovou vypovedi o teto podcenovane skupine zivocichu. Je sepsana s fantastickou erudici a i preklad je slusny (pouze jsem se divil, proc prekladatel nepracoval s terminem manta a psal o rejnocich mobula). Knihu jsem urcite necetl naposledy (vetsinu jsem precetl v loznici a sklouzaval zrakem k akvariu ;)).
Zbyva jedine dilema - co budeme mit na Vanoce?
Po prečítaní tejto knihy už nikdy nebudete mať o rybách názor taký ako predtým. Kniha obsahuje najnovšie vedecké poznatky o týchto živočíchoch, ktoré búrajú všetky mýty, ktoré šíri "stará škola", a vysvetľuje, že sú to vedomé bytosti schopné cítiť vône, počuť, pociťovať emocionálne city, rôznymi spôsobmi komunikovať, spolupracovať (dokonca medzidruhovo), myslieť, pamätať si rozhodne dlhšie než mýtické 3 sekundy... všetko doložené príkladmi z pozorovaní.
„Ryby nejsou jen naživu – mají životy. Nejsou to pouhé věci, ale bytosti. Ryba je jedinec s vlastní osobností a vztahy. Může plánovat a učit se, vnímat a inovovat, konejšit a pletichařit, prožívat okamžiky potěšení, strachu, hravosti, bolesti a i radosti. Ryba cítí a ryba ví. Jak jdou naše poznatky dohromady s naším vztahem k rybám?“ pýta sa autor na konci šiestej kapitoly. Celý zvyšok knihy (30 strán) na otázku odpovedá, a nečíta sa to ľahko. Podrobne totiž popisuje chod rybárstva a rybolovu.
Táto kniha by mala byť učebnicou na všetkých školách, na ktorých sa vyučuje o rybách, a najmä rybári by si to mali prečítať.
Jonathan Balcombe sepsal úctyhodnou studii o rybách. I když po pravdě řečeno, není ryba jako ryba. Vodním světem se prohání nejeden savec, potažmo paryba. Přitom je to sám Balcombe, kdo v této knize osvětluje krom ryb i specifika a zajímavosti žraloků, velryb či delfínů, aniž by nějak extra upozornil, že nejde o ryby. No jo, asi spoléhá na vzdělaného čtenáře ;-). V každém případě se jedná o poměrně podrobnou a odbornou (pro skutečné odborníky možná populárně naučnou) publikaci, z níž ne vše pro mne, laika, bylo extra užitečné. Ichtyoložka ze mě už určitě nebude.
Vlastně jsem knihu primárně koupila svému muži, občasnému rybáři. A to nikoli z potměšilosti. Nejsem přece žádný eko-terorista a nikoho násilím netlačím do své vegetariánské filozofie. Uplatňuji přístup, že každý svého štěstí strůjcem. Vlastně jsem netušila, o čem všem kniha bude. A musím říci, že je moc zajímavá. Mimo jiné se dozvíte, že nejdelší jméno patří národní rybě Havaje "humuhumunukunukuapua'a", že ve vodách plave jakýsi ofináč sarkastický nebo nebohá malá hrdlořitka… Balcombe také na základě vědeckých pokusů prověřuje řadu mýtů, pověr a polopravd o rybách. Zkoumá například, jestli ryby jsou schopny cítit bolest (známý argument rybářů, když vytáhnou rybám zaseklý háček z těla), zdali mají vědomí, co slouží rybám k navigaci, zdali jsou schopné přemýšlet, učit se, zdali a jakou mají paměť nebo jestli dokonce umí používat nástroje... Balcombe se zamýšlí i nad tím, mají-li ryby osobnost nebo vlastní kulturu. O těhotném otci jsem taky slyšela poprvé.
Prostě o rybách (a vodních savcích) se čtivou formou dozvíte nesmírnou spoustu zajímavostí a ty příliš podrobné, "technické" pasáže se dají přehlédnout diagonálně. Dle mého osvěžujícím způsobem přiblížený svět vodních živočichů, o kterých obvykle nikdo nic moc neví. Ani ti rybáři. Ovšem závěr knihy už žádné příjemné čtení není. Popis rybích farem, průmyslových kontinuálních hlubinných megavýlovů a s tím spojeného uměle předimenzovaného potravinového řetězce, což stojí za úhynem nejen divokých ryb, ale i zvířat, které se rybami živí, a stejně tak popis různých forem butálního zacházení s rybami, je jen pro silné žaludky. Jsem ráda, že maso, vč. rybího, nejím. Asi by mi zhořklo v ústech.
"Předností ryb je jejich plodnost. Samice mníka ve svých vaječnících nese 28 361 000 vajíček."
"Žralok límcový nosí svá mláďata i déle než tři roky. Jen doufám, že netrpí na ranní nevolnosti."
Kniha plná silných argumentů pro všechny, kdo se snaží podporovat práva zvířat.
Balcombe popisuje ryby pomocí faktů a studií, ale zároveň s hlubokým zájmem a citem. Kniha je rozdělena na úseky ohledně rybího vnímání světa, vyjadřování se, společenského života i v souvislosti s lidmi (rybolov, mazlíčci).
Po přečtení zjistíte, že spousta našich náhledů a názorů na rybí život je omezena tradicemi a hloupostmi, a získáte díky ní mít daleko větší rozhled a soucit.
Štítky knihy
moře a oceány ryby ochrana zvířat práva zvířat, zvířecí práva rybolov, rybářství, rybaření týrání zvířatAutorovy knížky
| 2019 |  Co ryba ví? - Vnitřní život našich vodních příbuzných |
Jaké to je být rybou? Co naši šupinatí bližní vidí, slyší, chutnají – a co zakoušejí mimo rozsah lidských smyslů? Do jaké míry cítí blaho a bolest (spoiler: zatraceně značně)? Jak a co si myslí?
Profesor Balcombe se s nakažlivým nadšením zabývá rybí (a parybí!) percepcí, kognicí, emocionalitou a socialitou včetně rozmnožování a rodičovství. Vypráví o tom, jak naši ne-tolik-vzdálení příbuzní z evolučního dendrogramu používají nástroje (mimochodem pyskouni v jistých testech inteligence trumfli čtyřletou dcerku jednoho z badatelů :D), jak počítají a orientují se v prostoru, anebo třeba jak si pamatují jednotlivce různých druhů a rodů (od dalších ryb po lidi). Je až tak překvapivé, že ryby dávají přednost společnosti kolegyň, které jsou špatnými sběračkami potravy, aby zbylo víc na ně? :)
V aluzi na de Waala (Peacemaking among Primates etc.) se pan profesor zabývá také podvodní politikou, usmiřováním, demokracií. Ve větším hejnu prý ryby hlasují (pohybem), zda následovat jedince ke zdroji potravy, úkrytu, či naopak predátorovi, nebo ne; čím větší hejno, tím správnější rozhodnutí.
De Waal je autorovým inspirátorem nejen v tom, že studuje opomíjené aspekty zvířecí psychy a stylově ukazuje záda pozitivistickým pánům tvorstva s jejich „anthropodenial“ (popírání antropomorfismu čili skutečnosti, že ostatní zvířata toho s námi mají společného až až). Holandského primatologa následuje J. Balcombe i v tom, že prostě... no, dělá etičtější zoologii. Patří k přibývajícímu počtu vědců upozorňujících, že mnohé citované experimenty jsou sice zajímavé, nikoli však morální. Jde vlastně tak daleko, že od úvodu po závěr konstatuje, že zabíjet (pa)ryby určitě není ok. Aniž by ovšem svoji navýsost zajímavou ichtyologickou osvětu změnil v agitku. Je to vědecká literatura noblesní a erudovaná.
Teprve poslední kapitola celá patří tomu, jak se svými vodními bližními zacházíme. A to na úrovni populací (od roku 1960 klesl stav tuňáka obecného a obecného pacifického o 96 %, což ovšem spotřebitele pramálo zajímá) i jednotlivců (na rybích farmách se parazit zvaný příchytka prokousává očima a těly živých zvířat, namačkaných v počtu i 27 30centimetrových jedinců na prostor jedné vany, a odtud se pak šíří na volně žijící populace).
Panu profesorovi nejde jen o zachování životního prostředí, ale i o všechny individuality s osobnostmi a společenskými vztahy, které v něm žijí. Na jednu stranu tahle knížka překračuje Humovu gilotinu (ze skutečnosti, že někdo trpí, logicky nevyplývá, že působit mu utrpení je „špatné“ – to je závěr etický, a tím i mimovědecký). Na druhou stranu si (pokrytecky?) myslím, že přesně tyhle lidi zoologie potřebuje, a potřebuje je taky biosféra, potažmo společnost.
Jak říká prof. Balcombe: „Komerční rybolov moderní éry je jako lovení jablek z lavoru rukama namísto úst. Ryby nemají žádnou šanci. Kolik si jich vezmeme, dnes už není omezeno tím, kolik jich dokážeme ulovit, ale tím, kolik jich ještě zůstává.“
Celkově je to asi nejlepší kniha o zvěři, kterou jsem kdy četla, s naprosto ruinujícím závěrem o exploataci oceánů, jejž vstřebávám už několikátý den. A mimochodem taky ve výborném překladu, zachovávájícím i slovní hříčky. Ještě by to chtělo fotografickou přílohu, ale i bez ní zasloužených 100/100.