Co ryba ví? - Vnitřní život našich vodních příbuzných přehled

30.08.2024

Jaké to je být rybou? Co naši šupinatí bližní vidí, slyší, chutnají – a co zakoušejí mimo rozsah lidských smyslů? Do jaké míry cítí blaho a bolest (spoiler: zatraceně značně)? Jak a co si myslí?

Profesor Balcombe se s nakažlivým nadšením zabývá rybí (a parybí!) percepcí, kognicí, emocionalitou a socialitou včetně rozmnožování a rodičovství. Vypráví o tom, jak naši ne-tolik-vzdálení příbuzní z evolučního dendrogramu používají nástroje (mimochodem pyskouni v jistých testech inteligence trumfli čtyřletou dcerku jednoho z badatelů :D), jak počítají a orientují se v prostoru, anebo třeba jak si pamatují jednotlivce různých druhů a rodů (od dalších ryb po lidi). Je až tak překvapivé, že ryby dávají přednost společnosti kolegyň, které jsou špatnými sběračkami potravy, aby zbylo víc na ně? :)
V aluzi na de Waala (Peacemaking among Primates etc.) se pan profesor zabývá také podvodní politikou, usmiřováním, demokracií. Ve větším hejnu prý ryby hlasují (pohybem), zda následovat jedince ke zdroji potravy, úkrytu, či naopak predátorovi, nebo ne; čím větší hejno, tím správnější rozhodnutí.
De Waal je autorovým inspirátorem nejen v tom, že studuje opomíjené aspekty zvířecí psychy a stylově ukazuje záda pozitivistickým pánům tvorstva s jejich „anthropodenial“ (popírání antropomorfismu čili skutečnosti, že ostatní zvířata toho s námi mají společného až až). Holandského primatologa následuje J. Balcombe i v tom, že prostě... no, dělá etičtější zoologii. Patří k přibývajícímu počtu vědců upozorňujících, že mnohé citované experimenty jsou sice zajímavé, nikoli však morální. Jde vlastně tak daleko, že od úvodu po závěr konstatuje, že zabíjet (pa)ryby určitě není ok. Aniž by ovšem svoji navýsost zajímavou ichtyologickou osvětu změnil v agitku. Je to vědecká literatura noblesní a erudovaná.
Teprve poslední kapitola celá patří tomu, jak se svými vodními bližními zacházíme. A to na úrovni populací (od roku 1960 klesl stav tuňáka obecného a obecného pacifického o 96 %, což ovšem spotřebitele pramálo zajímá) i jednotlivců (na rybích farmách se parazit zvaný příchytka prokousává očima a těly živých zvířat, namačkaných v počtu i 27 30centimetrových jedinců na prostor jedné vany, a odtud se pak šíří na volně žijící populace).
Panu profesorovi nejde jen o zachování životního prostředí, ale i o všechny individuality s osobnostmi a společenskými vztahy, které v něm žijí. Na jednu stranu tahle knížka překračuje Humovu gilotinu (ze skutečnosti, že někdo trpí, logicky nevyplývá, že působit mu utrpení je „špatné“ – to je závěr etický, a tím i mimovědecký). Na druhou stranu si (pokrytecky?) myslím, že přesně tyhle lidi zoologie potřebuje, a potřebuje je taky biosféra, potažmo společnost.
Jak říká prof. Balcombe: „Komerční rybolov moderní éry je jako lovení jablek z lavoru rukama namísto úst. Ryby nemají žádnou šanci. Kolik si jich vezmeme, dnes už není omezeno tím, kolik jich dokážeme ulovit, ale tím, kolik jich ještě zůstává.“

Celkově je to asi nejlepší kniha o zvěři, kterou jsem kdy četla, s naprosto ruinujícím závěrem o exploataci oceánů, jejž vstřebávám už několikátý den. A mimochodem taky ve výborném překladu, zachovávájícím i slovní hříčky. Ještě by to chtělo fotografickou přílohu, ale i bez ní zasloužených 100/100.

25.12.2023

Jedním slovem geniální!
Autor přinesl spousty a spousty ohromujících faktů ze života ryb tak nenásilně že knihu si užije opravdu každý. Co strana to zajímavost proložená inteligentním humorem, narážkou nebo námětem k zamyšlení... To prostě baví číst!