JulianaH. komentáře u knih

Pojetí antické filosofie jako ἄσκησις čili meditace, cvičení pro život, jak jí rozumí Pierre Hadot, mi vždycky přišlo přirozené. Vlastně nechápu, jak by se někdo na antickou filosofii mohl dívat jako na odtažité spekulování o abstraktních tématech místo na systematické usilování o dobrý, smysluplný život. Ke své praktičnosti se přece sama hlásí. :) Co mě na této inaugurační přednášce zaujalo, byla doporučení pro práci s antickými díly v kontextu dějin knižní kultury, komunikace a mentalit. Čili: na jaké médium, v kterém žánru, pro koho a s jakými nevyřčenými, kulturně samozřejmými předpoklady je autoři psali?

Tenhle přístup, řekněme historický, jsem vždycky na filosofické katedře svojí univerzity až bolestně postrádala. Jako by odkaz antických myslitelů visel ve vzduchu a komentář vyžadovaly jen vnitřní, imanentní aspekty díla, nikoliv ty vnější, akcidentální. Hadot oproti tomu učí mít na paměti, že v antice je text jen doplňkem k živé komunikaci. Řecký nebo římský autor zpravidla počítá s možností, že si se čtenářem (nejspíš svým žákem) o problematických pasážích osobně pohovoří; nemluvě o tom, že modelový čtenář už beztak hlavní teze bezpočtukrát slyšel naživo někde v Akadémii, Lýkeiu či stoe. Dál Hadot ukazuje, jak zohlednit tehdy sdílené způsoby myšlení a práce s textem (topoi, kreativní citace), čteme-li starověká díla dnes.

Pojímání filosofie se zřetelem k jejímu historickému rozměru považuji jednak za plodné, jednak za nutné. Doteď jsem měla pocit, že jsem povrchní blázen příliš pohlcený svým hlavním (historickým) oborem, když něco takového vyžaduji; filosofie přece studuje ducha, nikoliv formu. Těší mě, že Hadot nad zkoumání formy povznesen není. Jen si kladu otázku, proč se velkým klasikem filologie neinspirovali i naši antikáři?

Samozřejmě, že do inaugurační přednášky se toho tolik nevejde, ale jako představení autorovy metodologie, způsobu myšlení a oblasti zájmu funguje velmi dobře. Navíc obhajuje filosofii coby obor před ostatními akademiky. Což by rozhodně nemělo být nutné, ale Hadot neskončí u důkazů pro potřebnost filosofie (proto "Chvála", nikoli "Omluva"). Ukazuje také, v čem konkrétně je pro naše životy obohacující až nepostradatelná; třeba jak antická topoi procházejí dějinami evropského myšlení až do současnosti. A to si uchovává zajímavost i pro ty, kdo hodnotu filosofie nezpochybňují.

10 19.04.2024

Frauke Baguscheová je brilantní mořská bioložka a silná osobnost, která k popularizaci vědy přistupuje po svém, mimo jiné se specifickým humorem a obzvláštní slabostí pro chemii (a kreslené filmy). Jakmile si na to zvyknete, dostanete výživnou faktografickou polévku doplněnou informacemi z výzkumů posledních let.

Čekala jsem, že Modrý zázrak bude obecně o oceánu jako ekosystému, autorka se však věnuje hlavně životu v něm (až na dvě rostlinné výjimky zvířectvu). Potěšilo mě, že se nezabývá jen tzv. charismatickou megafaunou, jako jsou velryby, vydry mořské či delfíni; místo si najde rovněž pro sumýše, větevníky (vytvářející korály), bathynomy (hlubokomořské příbuzné stínky) či houbovce. Je pozoruhodné, kolik tvorů z nejrůznějších taxonů dokázala představit, a to rozhodně nikoli povrchně. Nikdy se neomezuje na morfologický popis, vedle něj nabízí zajímavosti o chování a kognici, což je (alespoň pro mě) boží.
Kupříkladu pyskouni čistí ostatní ryby od parazitů tím pečlivěji, kolik dalších ryb je sleduje. :) Korýš strašek paví vidí sto tisíc barev a denní kanicové s nočními murénami vytvářejí lovecké tandemy, v nichž se tyto dva nepříbuzné druhy vzájemně rozeznávají jako jedinci.

Poslední oddíl knihy popularizuje alarmující čísla z oblasti ochrany oceánů: komerční rybolov za 30 let zabil 7 milionů delfínů; 1/3 korálů je poničena (a ochranáři je mj. lepí vteřinovým lepidlem), 1/3 nenávratně zničena a pouze 1/3 zatím zůstává neporušena pro oněch 25 % druhů mořských ryb, které na ní závisejí; 93 % populací ryb nedokáže (nebo dokáže jen tak tak) obnovit svůj stav při současném intenzivním výlovu...
Nedivím se, že autor románu Čelisti se, zděšen dopadem své knihy, zapojil do ochrany žraloků. Mě ale nejvíc rozbila kapitolka o partnerském životě humrů; těch samých humrů, kteří jsou kvůli lidské mlsotě vařeni zaživa.

Byť se knížka čte poněkud pomaleji (a, soudě i podle ostatních komentářů, místy s těžkostí na duši), každým coulem stojí zato. Špatně vybraná fotografická příloha mi vlastně ani tak nevadila, klidně jsem si všechny ty desítky (stovky?) organismů vyhledala na internetu; jelikož autorka často uvádí názvy latinské nebo anglické (a skvělý překladatel někdy ponechává německé), nebyla to taková potíž. :) Pouze vazba knihy, kvůli níž ji čtenář jen obtížně drží otevřenou, se vážně nepovedla, ale což.

19 11.04.2024

Už samotné hledání podstaty pouště, „Wesen der Wüste“, je tak německé... Fotograf a odborník na pouště celého světa Michael Martin skládá jejich obraz z krátkých, esejistických kapitolek věnovaných jednotlivým zástupcům fauny a flóry, zdejším národům a politickým poměrům, stavbám či geologii, zvukům, materiálům, povětrnostním jevům – zkrátka každému myslitelnému aspektu. Vedle toho se snaží i o celkový pohled a věnuje se poušti coby biotopu, jeho ekologickému významu pro zbytek planety či způsobům, jak do něj zasahuje modernita (těžba, opuštění tradic, desertifikace polopouští kvůli populačnímu tlaku atp.).

Nejlepší části knihy jsou podle mě ty fenomenologické, čili o tom, jak se poušť jeví – jak vypadá západ slunce a hvězdná obloha, jak tu člověk vnímá chutě a pachy, jak se lze orientovat v prostoru (třeba v Ténéré, kde na 400 kilometrech čtverečních stávala jediná akácie, „nejosamělejší strom světa“ a zásadní orientační bod, než ji zdemoloval blesk nebo opilý řidič). Vedle výkladů a zamyšlení tu mají místo i autorovy zážitky – jak pronásledoval pašeráky v Mali a podobně.
„Podstata“ obsahuje nejen fakta (mimo jiné pozoruhodnou zásobu zajímavostí o chování a morfologii živočichů nebo rostlin adaptovaných na extrémní podmínky), ale také praktické tipy, jak si v poušti poradit, a vyvrácení lidových mýtů (pouštní bouře nejen že není schopna zasypat karavany, armády a města, ale ani neohrožuje na životě; teplotní rozdíl mezi dnem a nocí se jeví tak šokující jen proto, že se srovnávají nejvyšší letní a nejnižší zimní teploty; v poušti se více lidí utopí, než zemře žízní...).

Kromě informací, které by asi měl znát každý (jak vzniká písek, čím je Sahara nezbytná pro Amazonii), se čtenář dozví i pozoruhodnosti, jako že v Harare se nachází nákupní centrum postavené po vzoru termitiště, jež stejně jako jeho přírodní předloha využívá komínový efekt k ochlazování vzduchu; nebo že v poušti Namib stojí město z vilémovské éry, náhle opuštěné po opadnutí diamantové horečky, které představuje jakési moderní Pompeje, zachované i s tapetami. Tudíž poklad nejen pro přírodovědce, ale i pro cestovatele.
Svojí koncepcí mi knížka připomínala „Poslední zemi Antarktidu“ Marka Váchy, která také propátrávala podstatu skrze jednotlivosti a fenomény. Martinovo dílo není dokonalé, ale je vynikající, mimo jiné i zásluhou překladu, před nímž smekám.

18 01.04.2024

Οπα! A pak že konverzační příručky člověka nudí. Tohle je náhodou knížka s četnými obrázky, výrazným protagonistou a dramatickým dějem!
Obzvláštní spád má oddíl Návštěva, která se během několika vět zvrhne z "jako doma" ve "vypadněte", patrně proto, že host neuposlechl v nesčetných variacích opakovanou pobídku, aby si "dal ještě kousek".

Hrdina je sice cholerik, který i z nejnevinnější situace vyrobí kataklysma, ale na druhou stranu zároveň obdivuhodně pevný charakter: nevzdá se ani poté, co je (v sekci Nouzové situace) přepaden a okraden o peníze, ženu a děti. Ačkoli návštěva řecké nemocnice, kterou podnítilo píchání v uchu, končí jeho smrtí, i poté nezdolně kráčí za svým a (SPOILER!) v závěru knihy získává vysněnou práci v kanceláři korporátu. Někteří čtenáři by děj této knihy mohli považovat za nerealistický, ale já si myslím, že příběh se smrtícím uchem je hluboce obeznalým a bezohledně pravdivým exkursem do řeckého zdravotnictví. Víc takových próz!

Takže dobrá konverzace, která opravdu uvedla moji řečtinu do provozuschopného stavu. Je užitečná za předpokladu, že rozhovor probíhá logicky a týká se jakž takž normálního tématu, což v Řecku není převládající stav, ale za to autoři nemůžou. :D Jen český originál ve srovnání s řeckým překladem občas působí, jako by českého hospodského strýce tlumočil distingovaný pop z Athosu (Chytil jsem pořádnýho macka! – Chytil jsem opravdu velkou rybu.)
Přílohy tvoří nejzákladnější gramatika, slovníček, dějiny řečtiny a pár reálií. Έτσι μπράβο.

14 28.03.2024

Ať už na filosofické dílo Petera Singera máme jakýkoli názor, nelze popřít, že patří k nejvýznamnějším příspěvkům v novodobé etice. O „Osvobození zvířat“ slýchám od bakaláře po doktorát, a to napříč obory a fakultami. Vzpomínám si, jak etika tohoto myslitele vyburcovala k diskusi Velkou aulu plnou studentů, kteří předtím nerušeně prospali všechno od Huma po Hegela; Singer je probudil se spolehlivostí granátu. Pokud jde o mě, v prváku na bakaláři jsem rozčilením nad logickými chybami v argumentaci nedokázala z „Osvobození“ dočíst ani první kapitolu. Teprve jako doktorand jsem ji otevřela znovu, tentokrát po přednášce o experimentech na zvířatech. A líbila se mi, byť s obzvlášť užvaněnými vyhradami (pardon!).

Australský filosof psal „Osvobození“ jako pokus racionálně dokázat, že pokud si mají být v právech (zejm. v právu netrpět) rovny lidské bytosti bez výjimky, musíme tato práva rozšířit rovněž na zvířata. Nelze totiž stanovit kritérium, na základě kterého by byli předmětem etiky všichni lidé včetně deficitních jedinců a zároveň žádné zvíře. Pro Singera je předpokladem rovnosti schopnost trpět či zakoušet blaho. Proto člověk nemá přednost před (řekněme) prasetem; myslet si opak pro autora znamená obdobu rasismu. Kritika antropocentrismu tvoří rámec knihy. Do něj umisťuje dvě kazuistikami přetékající sondy do laboratoří a (velko)chovů.

Zásadní nedostatek knihy vidím v tom, že Singer sice považuje svoji etiku za racionalistickou a své morální závěry (mj. vegetariánství) za nutné, přitom však pracuje se stěžejní kategorií rovnosti jako s postulátem. Dokazuje toliko, že se rovnost vztahuje i na zvířata – nikoli to, že existuje. Jelikož jsme podle Singera feministé, abolicionisté a antirasisté, musíme nezvratně logicky bojovat také za němé tváře. Jako by si neuvědomoval, že egalité není faktem, nýbrž hodnotou. Žije ve fiktivním světě, kde se ideovou monokulturou stalo americké osvícenství. Přitom však nepíše někdy na fukuyamovském „konci dějin“, nýbrž v roce 1975 (před pádem Východního bloku, navíc na začátku 70. let ještě v Evropě fungují tři semifašistické režimy). „Ve vztahu ke zvířatům jsme [zatím] všichni nacisté,“ cituje svého soukmenovce a jmenovce Isaaka Bashevishe Singera. Opravdu neví, že nejpřísnější zákony na ochranu zvířat měla Třetí říše, nebo jen neodolal příležitosti přirovnat k nacistům oponenty své etiky? Zkrátka: předpoklad lidské rovnosti ne všichni sdílejí a nemusí být východiskem morálního vztahu ke zvířatům. Jejich ochrana by měla být otázkou elementárního svědomí, nikoli toho, jestli naše ideologie koření ve Francouzské revoluci, nebo ne.

Nejen hodnotově, i geograficky je kniha úzce vymezena – anglosférou, zejména Spojenými státy. Má to opodstatnění, protože z hlediska ochrany zvířat si USA vedou nejhůř. Zdá se však, že za autorovou neochotou čerpat příklady i odjinud (až na dva experimenty z Izraele a Indie) stojí hlavně jeho neznalost cizích jazyků a kultur. O civilizacích mimoevropských nehodlá psát vůbec, ačkoli jsou prý „nadřazeny evropské, alespoň co se týče přístupu ke zvířatům“. To bezpochyby platí o buddhistickém světě, oproti tomu třeba konfuciánská/komunistická Čína tíhne k antropocentrismu ještě víc než judeo-křesťanský/liberální Západ. S tím souvisí další problém: zvířata byla historicky nejlépe chráněna v absolutistických režimech (v Indii králů Ašóky a Harši a v Japonsku šóguna Cunajošiho Tokugawy, ponecháme-li stranou nacistické Německo). Singer však očekává změnu v zacházení se zvířaty demokratickou cestou a přirovnává zvířecí otázku k té černošské. Taková paralela moc nefunguje: abolicionismus v USA nakonec neprosadil morální pokrok voličů, nýbrž až teror občanské války – protože otrocká práce, stejně jako vykořisťování zvířat, představovala ekonomický faktor.

Nedostatečně inkluzivní mi Singerovo myšlení připadá i z hlediska toho, koho do etiky zahrnuje. U rostlin nepředpokládá schopnost cítit bolest, mj. proto, že před ní nemohou utéct. (Pravda. Mohou však na ohrožení reagovat jinak, např. tím, že začnou vylučovat jed jako akácie.) Ve skutečnosti víme velmi málo o vědomí jiných částí přírody, než jsou živočichové. U Singera musí objekt trpět nebo zakoušet blaho, aby měl nějaké zájmy, tudíž práva. Zájmy však nepochybně mají i sedimenty jako jíly (např. rozrůstat se a odolávat zvětrávání); ostatně o jílech se dnes někdy hovoří jako o objektech biologické evoluce. Souhlasím tedy s předmluvou Erazima Koháka, že rozšířit etiku o zvířata je nutné, nikoli však dostatečné.

Přesto tleskám. Singer není prvním ani nejradikálnějším filosofem, jenž svou knihou vystoupil za práva zvířat (přinejmenším ve druhé kategorii jistě drží prvenství „Obžaloba člověka“ od Sávitrí Déví). Ale udělal to – a důsledně. Asi třetina knihy se zabývá kamenem úrazu většiny lidí, kteří se považují za „milovníky zvířat“: neochotou přestat je držet v nevyhovujících podmínkách, zabíjet a konzumovat. A nezůstává u slov: na svém statku zachraňuje zvířata určená na jatka. :)

Od II. vydání jeho knihy se počet slepic chovaných v USA v klecích, kde se nemohou ani pohnout, zvýšil z 90 na 94 %. Jako doktorand přírodovědecké fakulty každý týden slyším o obzvlášť brutálním a zbytečném experimentu (kupříkladu za jak dlouho se udusí rejsek) provedeném jen proto, aby někdo vykázal publikační činnost. („Zrovna čtu v Singerovi,“ řekla jsem vyučujícímu vědecké etiky, „o experimentech jedné americké univerzity s LSD na slonech spoutaných řetězy a jsem moc ráda, že u nás na fakultě se až tak příšerné věci nedělají.“ – „Myslíš?“ opáčil. „Chceš slyšet, co se děje ve sklepení pod parazitologií?“) V takové situaci je třeba mít na paměti, že je možné říci i „ne“, a proto si Singera cením. I navzdory logickým chybám, do kterých se zaplétá v důsledku snahy racionalizovat egalité. Řečeno s Nietzschem: vytvořit etiku je právě tak snadné, jako je těžké ji zdůvodnit.

18 24.03.2024

Zatímco Starý a Nový zákon a Korán jsem četla jen jako literárněhistorické kuriozity, Bhagavadgíta je prvním svatým písmem, které pro mě skutečně má svaté charisma. A to i přes veškeré problémy, které s sebou nese: třeba že si coby slepenec různých textů z různých dob nutně protiřečí. Nebo že obsahuje řadu věcí, jež mně, a zcela určitě nejen mně, připadají poněkud prapodivné (to, zda se znovu inkarnujeme, podle Gíty ovlivňuje i období dne a roku, kdy umíráme – huh?) nebo prostě rozčilující (kdo neuctívá Brahmu, je označen za hlupáka propadlého Temnotě a Brahma ho v koloběhu znovuzrození opakovaně vrhá „do démonských lůn“; a vůbec, to rozlišení tvorstva na božské a zlé mi nějak nekonvenuje).

Gíta je teologickým dialogem, který se odehrává za okolností nesmírně dramatických: uprostřed znepřátelených armád nechá lučištník Ardžuna zastavit svůj vůz a odmítne zabíjet. „Ani kdyby mě měli zabít, nechci je zabíjet, ani pro vlády nad třemi světy, tím méně jen nad zemí!“ (I, 35) Jeho vozataj Kršna, inkarnace Višny, mu proto objasňuje podstatu světa: nic nevzniká a nezaniká, smrt těla s sebou nenese smrt ducha, neboť všechny bytosti oživuje jediné, univerzální, věčné brahma. Gítou se nese imperativ „bojuj!“, dokonce „bojuj chladnokrevně“: „Budeš-li zabit, dosáhneš nebe, zvítězíš-li, ovládneš zemi.“ (II, 37) Neboť to nejsme my, kdo ve válce zabíjí; to jenom kosmická nutnost („Já jsem Čas, který dozrál, ničitel světů“) vytváří iluzi smrti. Podle předmluvy k mému vydání se ke Gítě uchýlil Oppenheimer po výbuchu atomové bomby; já jsem zase poprvé poznala dialog Ardžuny a Kršny v díle myslitelky Sávitrí Déví, jež Gítou vysvětluje svůj militarismus (účast ve II. světové válce na straně Osy) a zároveň vegetariánství a aktivní ochranu zvířat (vždyť Brahma praví: „Skrze toto poznání spatříš všechno tvorstvo beze zbytku v sobě a pak i ve mně.“ [IV, 35].)

Ardžunův soucit (třebaže ho Kršna vzhledem k okolnostem označuje za „nehodný Árji“) na mě působí o tolik přesvědčivěji než milosrdenství Krista na kříži... Zatímco Ježíš je dopadeným a ukřižovaným výtržníkem, Adržuna projevuje milost coby válečník na bojovém voze – „jedině takový soucit (tj. soucit mohoucího) má cenu!“ říká Nietzsche. Dalším přesvědčivým aspektem Gíty je pro mě, stejně jako pro Sávitrí Déví, valorizace zvířat: „V bráhmanovi obdařeném učeností a pokorou, v krávě, slonu a dokonce i ve psu a pojídači psů spatřují moudří jedno a totéž [tj. brahma].“ (V, 18) Gíta je ostatně jedním z inspiračních zdrojů Wagnerova „Parsifala“, kde se zlo vyjevuje zavražděním labutě. Takže jsem po III. zpěvu měla dojem, že jsem hinduista.

Jenže Gíta představuje jen jeden z dílků ve skládance hinduismu, těsně svázaný s konkrétními školami. Hlavně s mystickým bhaktismem, který směřuje k monoteismu/henoteismu. Brahma zde vystupuje jako osobní bůh, přítel všech bytostí [nejspíš i oněch nepřátel, jejichž lebky právě drtí mezi tesáky], jenž miluje všechny lidi stejně [ale Ardžunu víc]. Svému druhovi se dokonce na okamžik zjevuje v autentické podobě: s tvářemi hledícími na všechny strany, s nesčetnými zbraněmi, ústy a očima (z nichž dvě jsou slunce a měsíc), dotýkaje se nebes a záře barvami. Výslovně praví, že prosí-li lidé o dobrodiní jiné bohy, je to on, kdo jim je poskytne (zhruba podobně jako křesťanský bůh koná zázraky prostřednictvím svých světců); ostatní božstva jsou tu zkrátka redukována na reprezentace Brahmy. Navíc bůh Gíty až příliš touží být uctíván, ba dokonce pronáší (básnicky pozoruhodnou) invokaci sebe sama. Pro toho, kdo tíhne k hinduistickým školám více polyteistickým, neteistickým, nebo dokonce ateistickým (jako já), je Gíta ve většině svých zpěvů zkrátka... ukázkou jiné cesty? Mě postrčila směrem k hinduismu, ale ne specificky k této jeho variantě. :)

18 19.03.2024

První povídka („Franny“) pojednává o nervovém zhroucení dívky, která hledá smysl života, druhá („Zooey“) o jeho nalezení nebo poodhalení prostřednictvím rozhovoru s bratrem. Zooey trápí Franny veškerou neomaleností a zdánlivou necitelností svých pětadvaceti let, přitom jí však jako jediný dokáže pomoci. Jednak proto, že oba sourozenci hledají naplnění v herectví, jednak poněvadž Franny i Zooey coby nejmladší děti z rodiny prošli svéráznou náboženskou výchovou od nejstarších bratří. Všech sedm Glassových ovšem vyznává – pro Salingera typickou – syntézu náboženské moudrosti, jakousi filosofii perennis prostředkovanou čínskými mudrci či Bhagavadgítou stejně jako Novým zákonem (snad jen náboženství, v němž byl vychován autor sám, chybí).

Rozhovor obou geniálních dvacátníků (kteří mluví přesně tak, jak lidé normálně mluví, čili se salingerovským naturalismem v přímé řeči, jenže o věcech kardinálního významu) rámuje podrobně prokreslená realita New Yorku 50. let, včetně úžasných detailů (kocour Broomberg!). Mimochodem kromě Platónových děl neznám žádnou prózu, která by takovým způsobem stála na dialogu; všechno mimo dialog je totiž v těchto povídkách jen jakousi scénickou poznámečkou. Je to nádhera a moc mě mrzí, že po Seymourovi, Buddym, Franny a Zooeym se nedočkáme povídek o zbylých třech sourozencích; hlavně o knězi Wakerovi bych si přečetla s potěšením, ale i Walt a Boo Boo by nepochybně měli na srdci něco, co má být vyslechnuto.

* „Celá tvoje bytost se zpěčuje milovat nebo chápat syna božího, který tvrdí, že lidské stvoření – kterékoli lidské stvoření, i profesor Tupper – je pro boha mnohem cennější než nějaké hebké nemohoucí velikonoční kuře.“ [což konstatuje Zooey o Franny, a bylo by to dokonce ještě působivější, kdyby si Franny asi sto stránek předtím neobjednala kuřecí sendvič]
* „Řekl jsem mu, že tam, kde sedíme, mi na boty beztak neviděj. Ale on mi řek, abych si je přesto vyčistil. Řek, abych si je vyčistil kvůli tý tlustý paní. (...) Kdo je ta tlustá paní, to mi nikdy neřek, ale od tý doby jsem si kvůli ní čistil boty, kdykoliv jsem měl jít do éteru (...). Udělal jsem si o tý tlustý paní naprosto jasnou představu. Posadil jsem si ji na jedno zápraží, kde vysedávala celý den, plácala mouchy a přitom měla od rána do večera puštěný na plný pecky rádio. Říkal jsem si, že je strašný horko, že má pravděpodobně rakovinu a – já nevím. Zkrátka se mi zdálo jasný jako facka, proč Seymour chce, abych si na každý vysílání čistil boty. Zdálo se mi to logický.“

11 08.03.2024

Mírně humorný, mírně melancholický příběh o tom, jak jeden zachráněný tučňák pozměnil život třiadvacetiletého učitele a jeho internátní školy. Čtenář se dozví leccos nejen o tučňácích magellanských (a specificky Juanu Salvadorovi), ale i o životě v post-perónistické Argentině 70. let.
Třeba jak lze přežívat za hyperinflace, kdy zaměstanci obchodů přeceňují zboží ještě v nákupním košíku nebo u kasy. Jak se dá (taky) provádět imigrační politika: „Zahraniční pracovníci museli samozřejmě prokázat, že jejich znalosti a dovednosti jsou na vyšší úrovni než schopnosti místních zaměstnanců a že budou významným přínosem pro zemi.“ Nebo jak vypadá argentinská žádost o úplatek a armádní převrat.
Vzpomínky zavádějí autora do domorodé vesnice kdesi v Andách (které přecházel pěšky), na pampu mezi gauče (s jejich surovým exbicionismem při práci s dobytkem) nebo na kilometry jižních pobřeží, obydlených „jen“ divokými tučňáky, lvouny a rypouši.
Způsob vyprávění prozrazuje velmi humánní vztah k lidem i zvířatům. Zarazilo mě zjištění, že ropné tankery záměrně a pravidelně vyplachovaly nádrže v moři bez ohledu na ekologickou tragédii, kterou tím působily; popis podmínek v zoo v Buenos Aires mě bohužel ani nepřekvapil.

14 08.03.2024

Nahlédla jsem do téhle knížky před jedním antikvariátem, přečetla jsem si věnování a šla jsem ji zaplatit, aniž bych listovala dál. Protože i kdyby Salinger v životě nenapsal nic než dedikaci, pamatovala bych si ho asi už navždycky. – Nějakou dobu poté jsem si našla jeho fotku (jelikož mě zajímalo, jak vypadá člověk, který takhle píše) a nezbylo mi než konstatovat při pohledu na tu zvláštní citlivost rtů a očí, že věnování se dokonale hodí k jeho obličeji. – Načež jsem zjistila, co Salinger dělal za II. světové války a krátce po ní. – Ale stejně si myslím, že člověk tak subtilních nervů, že je schopen napsat „Seymoura“, nikomu neublížil, ani u výslechů. Byť to, samozřejmě, vzbouzí otázku, nakolik morální hodnota díla ručí za morální hodnotu umělce. Já si myslím, že ručí.

***

V povídce „Vzhůru, tesaři“ se vypravěč ocitá ve voze sám s příbuzenstvem nevěsty, již právě opustil jeho bratr Seymour. Povídka „Seymour“ je zase mozaika jednotlivostí, které zdánlivě s titulním hrdinou nesouvisejí anebo se k němu vztahují jen banálně, dohromady však tvoří... biografii? Nejen biografii člověka (básníka a sebevraha, jak od začátku víme), ale hlavně jeho podstaty, toho, co se obráží v jeho poesii, toho, co ze Seymoura nejspíš přetrvává napříč inkarnacemi (v něž on i celá jeho rodina věří), čili jakýsi druh esenciální biografie v rámci jednotky větší než život. Asi.

Salingerova povídková tvorba je podmanivá tématem i stylem. Jeho ich-forma dosahuje absolutní přesvědčivosti díky detailnosti a autobiografičnosti (irsko-židovský původ, dětství v New Yorku, II. světová válka, vliv orientálních literatur, filosofií a náboženství, autor i vypravěč je spisovatel ex professo). „Jeho“ šest sourozenců jsou lidé reální a živí (popravdě mám dojem, že bratři a sestry Glassovi jsou víc naživu než já, protože před touhle fikcí jaksi bledne každá skutečnost deficitní, neduživá a neautentická). Na rozdíl od vypravěče Buddyho si netroufám odhadovat, které vzpomínky a imprese se odehrály a za které vděčíme ingeniu spisovatelů, ale v případě tohoto díla se mohly stát všechny, a dokonce by od nich bylo velmi slušné, kdyby se staly.

Salingerův styl vypadá jako designovaný tak, aby z něj Schopenhauer dostal infarkt. Ale – a v tom je jeho genialita – všechna ta orgiastická konkrétnost, rozkochané prodlévání na každém z myriády detailů, souvětí se vsuvkami ve vsuvkách, (reflektované!) výtrysky řečnosti zdánlivě odvádějící čtenáře od tématu, to všechno dohromady funguje, je to krásné, je to pravdivé a je to, světe div se, zábava. Jen nesmíme text brát jako vehikl k dosažení pointy.
Takže: zaprvé je to napsané s nekonvenčností vcelku zvláštní i na poměry génia. A zadruhé mě toho „Seymour“ hodně naučil. O literatuře a o rodině. Je to jedna z těch knížek, které si vezmu s sebou, až se jednou budu stěhovat někam za oceán.

15 01.03.2024

„Dokud je ještě studený leden a led je silný a pevný, předvídavý hospodář si dojíždí z vesnice pro led na zchlazení svého letního nápoje. Je to dojemná a úchvatná moudrost, předvídat teď v lednu červencové horko a žízeň, když o tolik věcí není postaráno! Možná že na tomto světě nenashromáždí žádné poklady, které by zchladily jeho žízeň na onom.“
- Tenhle odstavec je Thoreau v malém: sbírka arogantních, kýčovitých, patetických, moralizujících banalit nařasených tak, aby připomínaly literaturu, a co hůř, filosofii.

Thoreau se v úvodu ospravedlňuje, že píše o sobě, neboť sebe nejlépe zná. To by bylo zcela ok, kdyby to 1. neukradl z Montaigna, 2. dodržel. Jenže „Walden“ není ani zdaleka jen kniha o Thoreauovi a o Waldenu. Do značné míry pojednává o autorových bližních a o tom, jak omezeně, neprobudile, povrchně, nízce, nevzdělaně, nesvobodně, zbytečně a nanicovatě vedou své životy. Je to kniha imperativů, jak žít v souladu s všehomírem, což znamená 1. číst Iliadu v originále, 2. nemít strop a být na to nezřízeně hrdý, 3. vstávat brzy ráno, 4. neplatit daně, 5. pracovat méně, aby člověk musel méně jíst a mohl se levněji šatit, tudíž mu zbylo víc času na posvátné zevlování, 6. trefit domů lesem v temné noci, nebo spíš mlátit čtenáře po hlavě tím, že on pravděpodobně netrefí.

Samozřejmě, že ta kniha má i světlé stránky. Thoreau s přesností a porozuměním popisuje jak concordský rybník sám, tak okolní přírodu. Žije v nich - doslova i metafyzičtějším způsobem. Bruslí na Waldenu, pije Walden, měří hloubku Waldenu, rybaří na Waldenu za hlubokých nocí, zkoumá růžice v jeho ledu, hraje hry s jeho potáplicemi, vypráví pověsti, jež se k němu vážou. Píše o indiánské kánoi připlouvající za mlhy, která zmizí, jestliže se k ní člověk přiblíží; nebo o svých mrtvých sousedech, obyvatelích nyní už rozpadlých chajd a srubů, o černošce, jíž kdysi zapálili dům a která si při vaření broukávala „Jste všichni kosti, kosti...“.

Vypráví také o stromech, o individualitách v rostlinné říši, které chodil navštěvovat (a tady se mu, myslím, daří lyrika velké básnické ceny), o zvířatech, o půdě, zvucích a ročních dobách. Mimochodem jeho karikaturní popis požáru působí jako vystřižený z nějaké jiné, lepší knihy. Jenže na (skoro) každou věcnou poznámku vzápětí naváže „úvahou“, aby pompézně oznámil objev hodný Coelhova Alchymisty, jako třeba že lidé (ti pitomci) cestují k rovníku a k pólům, aniž by přitom zbádali vlastní nitro (str. 326-8).

Takže „Walden“ je kniha o přírodě a o bezedné aroganci jednoho chlapíka. Tenhle chlapík nemůže prostě napsat, že okopával boby; musí zároveň vyslovit názor, že kdokoli, kdo dělá něco jiného, než že okopává boby, nebo je okopává za jiným účelem, jiným způsobem a jinak dlouho, je vlastně jen hovádko boží, jež mrhá hřivnou života a jemuž fatálně uniká smysl všehomíra. Ano, Thoreauův životní styl (autarkie + minimalismus) má něco do sebe. Ano, je cool, že si sám peče chleba podle Catonova latinského receptu (jako vážně!). Ale asi 300 stran z těch 339 mě příšerně vytáčelo, nudilo a znechucovalo, a část oněch zbylých 39 tvořily nádherné ilustrace Rudolfa Růžičky. Tak nevím: nebylo to mrhání hřivnami mých chvil?

21 29.02.2024

Bianca, pokorné a málomluvné ztělesnění ideálu, se nemůže provdat, dokud si někdo nevezme i její prudkou, zlostnou a prostořekou sestru Kateřinu. Petruchio je ochoten učinit Kateřinu svojí ženou, tj. zkrotit ji, za pomoci její vlastní metody, totiž tyranizování. Tak začíná komedie plná předstírání a slovních přestřelek. Komedie, která "posunem morálního zeitgeistu" získala (zejména kvůli závěrečnému Kateřininu monologu) nezamýšlený politický rozměr.

Důvod, proč se nelíbí mně, není ani tak morální/politický, jako spíš estetický. Slovní hříčky na mě působily lacině, vulgární a slizké vtipy mě nebavily a lůzovitost se z předehry (měla ta předehra vůbec nějaký význam pro děj vlastní hry, kromě toho, že posilovala divadelní efekt zcizení?) rozlézala do celé komedie.
V renesančním dramatu existují morálně mnohem odpornější věci (Machiavelliho Mandragora!), Petruchio alespoň, když už nic jiného, nepůsobí Kateřině trvalou fyzickou újmu. Horší mi přijde jeho jednání se služebnictvem a řemeslníky. Jeho chování ke Kateřině je totiž reakcí, jakkoli přemrštěnou, na její akci, Kateřina zůstává aktérem, soupeřem, kdežto Petruchiovi zaměstnanci slouží jen jako bezcenné nástroje v jeho hře, jimž je možno jakkoli ubližovat, viz výstup s krejčím.
(Jako jednoznačné pozitivum díla naopak vnímám, že Bianca má navzdory svojí andělskosti osobnost.)

Výborný komentář napsal čtenář Macvosik, vyjádřil v něm všechno. Takže se omezím na následující poznámku: Jakkoli má "Zkrocení zlé ženy" řadu renesančních motivů (popis obrazů v předehře!), jeho humor je v podstatě středověký, a středověk byl obecně nakloněn smát se utrpení, násilí a nízkosti - vždyť mezi Enšpíglovými "vtipnými" historkami figuruje uvaření psa zaživa a v bohemikální středověké literatuře máme "humorný" popis pogromu. Minimálně z hlediska dějin mentalit je tedy "Zkrocení" zajímavý text, jakkoli literárně (u mě osobně) neobstojí.

Mohl by mi někdo vysvětlit, proč se tahle hra jmenuje Julius Caesar, a ne Marcus Brutus?
Příběh začíná tím, že se spiklenci rozhodnou pro politickou vraždu, neboť senát se chytá prohlásit Caesara králem, a končí bitvou u Filipp. Vypráví především o Brutově lásce k Římu (která překoná i jeho upřímnou lásku k Caesarovi), dál o Brutově empatii vůči mladému sluhovi, respektu k manželce Porcii, a samozřejmě o jeho statečnosti, svědomitosti a rozhodnosti nejen v prohrané bitvě.
A když už se Shakespeare rozhodne pojmout Bruta jako hrdinu (na rozdíl třeba od Danta!, srov. ostatní komentáře), udělá to, samozřejmě, mistrně: Brutova politická řeč po zavraždění Caesara je asi nejlepší projev, který jsem kdy četla/slyšela. (A mimochodem taky nejvíc demagogický, manipulativnější než projev Antoniův, protože svojí sofistiky si nejspíš není vědom ani řečník, tj. Brutus, sám.)

Dobře, ale PROČ je tu Brutus kladným hrdinou?
Shakespeare byl asi těžko republikánem a jeho argumentace ničím nepřipomíná renesanční monarchomachismus, tj. směr politické filosofie tvrdící, že špatného vladaře je možno svrhnout, chová-li se jako tyran. Caesar totiž nedostane možnost chovat se vůbec nijak, je zavražděn ještě před korunovací, vadí už samotný koncept samovládce.
Cassius na začátku hry vysvětluje svoje důvody ke spiknutí tím, že Caesar není pravým bohem: vždyť prodělal zimnici a jednou se málem utopil v Tibeře. To opět není argument, který by použil Shakespearův křesťanský současník (vždyť Kristus trpí bolestí a před ukřižováním pláče v Getsemanech, aniž by to nějak umenšovalo jeho božství). Zato je to argumentace, kterou opravdu používali sami Římané: Caesar, jenž prošel apoteózou už za života, pro ně byl "udělaný bůh", lidský výtvor.
Hra nabízí právě ten úhel pohledu, který by asi zaujal nábožensky konformní římský republikán 1. století, ne alžbětinský křesťan, jímž je autor. (Byť, samozřejmě, obsahuje spoustu anachronismů, nejspíš úmyslných, jako je Brutus v županu. :D)

Takže Shakespearův Julius Caesar je, myslím, jakousi literární obdobou renesančních obrazů, které objevují historickou perspektivu; pročež římské vojáky, třeba u Kristova hrobu, začínají vykreslovat opravdu jako Římany, nikoli s tvářemi a v oděvech svých současníků. Velkolepé vykročení ze středověku. A možná i důvod, proč se Shakespearovo pojetí Bruta podstatně liší od Dantova (?).
A ano, pořád zůstává otázka, proč si dramatik z římského myšlení vybral zrovna republikánský, a ne císařský narativ (protože hrdinou "Julia Caesara" stále mohl být, ehm, Julius Caesar). Nicméně já osobně jsem ráda, že to udělal. Překrásný divadelní pomník Caesarovi postavil - právě v polemice se Shakespearem - George Bernard Shaw ("Caesar a Kleopatra"). Tudíž příznivci Caesara, jako třeba moje maličkost, nepřijdou zkrátka, a zároveň díky Shakespearovi máme i druhý, méně obvyklý pohled na věc, tedy Bruta-dobráka, kterého by člověk objal a poplácal po zádech. A druhé pohledy jsou vždycky potřeba. :)

15 09.02.2024

V ADAMOVI A EVĚ svede had-ďábel příslušnici „hloupějšího pohlaví“ nabídkou emancipace od muže, jemuž prý byla žena stvořena pro radost. KOČKO-MYŠÍ VÁLKA zase vypráví o vzpouře hlodavců, žijících v homérsky uspořádané společnosti vedené králem, proti své tyrance a hubitelce. Sám Zeus tu na sebe bere podobu myši a přislíbí hlodavcům vítězství. Leká se totiž výhružky jejich basilea, že jinak myšák sežere všechny obětiny na Diově oltáři. DRAMATION pak zachycuje nářek učence na jeho nuzotu, jíž je vinna Štěstěna (v podobě staré žebračky), a především Múzy. Ty ho totiž postihly jakýmsi nadáním pro verše a řeči, jemuž se nešťastník musel oddat namísto řemesla, takže teď nemá co jíst.

Všechna tři byzantská dílka, veršované divadelní hříčky nezamýšlené pro jeviště, jsou zajímavá nejen historicky, ale i literárně. Můj čistě osobní názor je, že „Kočko-myší válka“ určitě překonává svůj antický pendant, homérskou „Válku žab a myší“, jelikož se na rozdíl od ní nevyžívá ve vulgárnosti a brutalitě. Místo toho je rafinovaným způsobem vtipná, když dává pronášet rozhárané monology tragických heroin myší královně (+ ta představa myšího Dia...). „Dramation“ zase, myslím, strčí do kapsy svůj západní protějšek „Podkoního a žáka“, jelikož má spád a pointu (tedy, ehm, jakousi). A verše? V přebásnění Matouše Jalušky radost číst.

Doprovodná studie a komentáře jsou přirozeně delší než texty samotných kvazidramat. Vynikající studie paní doktorky Sarkissian seznamuje čtenáře s teatralitou v Byzanci, kde, jak známo, divadlo... moc neexistovalo. Jak došlo k tomu, že středověcí potomci Aischyla, Sofokla a Eurípida napadali obnovu divadelnictví na latinském Západě? Že psali udavačné hanopisy na učence, jenž se (možná) ve svém domě odvážil tajně provozovat Eurípidovy tragédie? A že si vzdělanci teoretizující o antickém dramatu neuměli představit, jak taková hra na jevišti vypadá?

Byzantská zkáza dramatu, stejně jako jeho velmi částečná a nedokonaná restaurace či substituce během renesancí, vybízí k zamyšlení nad tím, co ještě je, a co už není divadelní hra. Případně také čím je specifické antické divadlo. A kam by se Byzanc ubírala, kdyby ji na prahu jedné z jejích renesancí nerozvrátili Seldžukové.
Skvělé čtení!

12 05.02.2024

Proč samičky vrabců a strnadů preferují při „manželských nevěrách“ staré samce? Jaké máme důvody domnívat se, že by jíly mohly být živé? Jak to, že vítězství „našeho“ fotbalového týmu může zvýšit náš reprodukční úspěch? Čemu se v evoluční biologii říká „procházka mrtvého muže“? A proč jsou nositeli mutací, tj. zdrojem evolučních novinek na úrovni druhu, v drtivé většině samci?

Málo vědeckých disciplín má to štěstí, že do nich existuje podobně čtivý, obsažný a kompetentní „úvod“. Na 530 stranách vlastního textu se autor zabývá genetickými fenomény pohánějícími evoluci (mutace, tahy, drift a draft...), vznikem a zánikem druhů, pohlavním rozmnožováním a výběrem, ale také genezí života a polemikou s kreacionisty.

Pan profesor je prvořadě geniální vědec. Evoluce mnohdy funguje neskutečně kontraintuitivně, v autorově podání ale její principy nakonec vyznívají logicky. Kromě toho je ovšem i výborný vysokoškolský pedagog, spisovatel a popularizátor, jemuž nedělá obtíže vymýšlet kreativní názvy pro dosud nepojmenované jevy („model božích mlýnů“, například). Píše lehkým perem, takže všechny kapitoly, které nešly moc hluboko do genetiky, jsem četla s potěšením. Mnozí biologové, na rozdíl od humanitních vědců, používají pro zvířata zájmeno „kdo“, nikoli „co“, a prof. Flegr není výjimkou, což také oceňuji. :)

Jediné, co beru jako zápor (ovšem v téhle bichli se to projevuje méně než v páně profesorových univerzitních přednáškách), je přístup k „překonaným“ paradigmatům. Jako by měl potřebu lysenkisty nebo (neo)lamarckisty ne jen vyvrátit, ale naprosto „potřít“, občas s použitím argumentů ad parsonam. Na druhou stranu se v knize objevují i jména jako Adolf Portmann nebo Pierre Teilhard de Chardin, a to v poměrně neutrálním kontextu, takže zcela nesnášenlivý vůči vědeckým alternativám neodarwinismu text není.

A citace:
„Část druhů se [po přírodní katastrofě] v biotopech znovu objeví až po velmi dlouhém období, během kterého po nich v paleontologickém záznamu nezbyly žádné stopy. Tyto druhy označujeme termínem lazarské. Na rozdíl od biblického Lazara v jejich případě nevíme, kdo a proč je povolal zpět k životu, výsledky radioizotopového datování však ukazují, že osobní intervenci Ježíše Krista je možné s velkou jistotou vyloučit.“

16 03.02.2024

Autorka dodržela slib z podtitulu, její učebnice řecké konverzace je opravdu netradiční v tom, jaký důraz klade na praktické využití jazyka a na jeho propojení s reáliemi. Konečně někdo pochopil, že ubozí studenti řečtiny potřebují umět pojmenovat balkánské druhy pečiva, a ne ty ze severu, bohové! :D I lexikální sonda do světa rostlin obsahuje to, co v Řecku opravdu roste, a tak dále.

Souhrnně asi lze říci, že Lucii Gramelové se podařilo vyhnout se esenciální chybě jazykových učebnic, že totiž učí jazyku, kterým se ve skutečnosti nemluví. Nikdy jsem například neslyšela Řeka říct „nádraží“ (σταθμός); místo toho se používá „KTEL“, což je původně název dopravní společnosti. Autorka analogicky upozorňuje na to, že Heléni ve skutečnosti říkají trajektu (φέριμποτ) prostě „loď“ (πλοίο). Ano, tohle je ten druh informace, který potřebuji, díky.

Lekce zpestřují úryvky z nejrůznějších textů: od dětských říkanek po Georgiose Seferise, od odposlechnutého monologu „jedné řecké trafikantky“ po první řádky „Řeka Zorby“. (Které ve mně vyvolaly splín a přemítání o řeckém moudru, že cizinec se stejně nikdy řecky nenaučí, poněvadž je to jazyk vyhrazený těm nejchytřejším, tj. Řekům. :D) Cvičení vynikají v tom, že vyžadují iniciativu, nedovolují mechanické vyplňování. Gramatické části jsou opravdu jen rudimentární (A1-A2?), na což autorka předem upozorňuje. Je škoda, že nenapsala i učebnici pro trochu pokročilejší studenty. Já (toho času na začátku cesty od B1 k B2) jsem ji ale stejně použila jako opakování a užila jsem si různé kvízy, texty a tipy. (Kvízy byly skvělé! Jen si dovoluji upozornit, že hlavní město Švýcarska není Curych, ale to je drobnost. :))

Jedinou vadu na kráse vidím v českých částech, které, ač podle tiráže prošly korekturou, obsahují krajně nešťastné chyby a křečovitosti („začni sebou válet o zem“ - to jako fakt?). Ale knížka přistupuje k výuce jazyka s takovou originalitou, vášní a filhelénstvím, že naprosto nemůžu hodnotit jinak než 5/5.

10 24.01.2024

Epištola původně adresovaná přítelkyni, jíž se narodila dcerka a která autorku prosí o rady, jak dítě vychovat. Stejně jako „Feminismus je pro každého“ se i „Milá Ijeawele“ hlásí k liberální (tj. ne radikální) větvi feminismu. Vychází v podstatě z klasického britského liberalismu s důrazem na práva individua, samozřejmě upraveného pro nigerijskou společnost: „Vnímej, prosím, Chizalum jako jednotlivce. Ne jako dívku.“ / „Nikdy jí neříkej, že by něco měla nebo neměla dělat proto, že je děvče.“ / „Nechala jsem si [po svatbě] svoje jméno proto, že je to moje jméno.“

Některá výchovná doporučení jsou opravdu zaměřená specificky na dívky: Ijeawele, prosím, neuč malou Chizalum spojovat si stud s biologií ženy; podporuj ji ve sportu i po příchodu puberty, kdy většina slečen sportovat přestává; nepokračuj v tradici nigerijských tuhých účesů, které děvčatům poškozují pokožku na hlavě a působí jim bolest. (Tématu obřízky se autorka nedotýká.) Jiné návrhy mají širší platnost: „Místo toho, abys Chizalum učila, jak být roztomilá, uč ji být upřímná. A laskavá. A odvážná. [...] Chval ji zejména tehdy, když zaujme obtížné nebo nepopulární stanovisko, poněvadž to je zrovna její upřímný postoj. [...] Uč ji, že není jen objektem, který se líbí nebo nelíbí, ale také subjektem, jemuž se něco líbí nebo nelíbí.“

Na tuhle knížku byl ideální čas v mých třinácti, kdy jsem nutně potřebovala nějaký materiál pro „zaujímání postojů“ - a kdy mě Afrika, zejména Nigérie, nezměrně fascinovala. Teď ji vnímám jako zajímavý náhled do (africky zabarveného) liberálního feminismu, exotického nejen geograficky, ale také svojí umírněností. Ve Střední Evropě se totiž člověk setkává spíš s feminismem radikálním, dohnaným k absurditě mechanismem perpetuální revoluce. Naopak Chimamanda je fajn.
Vlastně jsem si ji šla přečíst bezprostředně poté, co přede mnou můj kamarád prohlásil, že své syny jednou hodlá vychovávat „k síle, odvaze a chytrosti“ a dcery „k slušnosti a ctnosti“, což zvedlo ze židle i mě. xD Spisovatelka jakoby v odpověď nabádá: jednejme s lidmi na základě jejich osobnosti - a kuráž, chytrost i laskavost podporujme u všech.

15 18.01.2024

„Feminismus je pro každého“ je mírně upravený přepis přednášky, kterou autorka proslovila v rámci africké odnože konference TEDx - což v praxi znamená, že je určená primárně pro africkou společnost, resp. spíš společnosti. Pro knižní vydání sice Chimamanda Ngozi Adichie doplnila dva příklady z USA, ale u nich (alespoň podle mého názoru) není průkazné, že by skutečně šlo o diskriminaci žen na základě pohlaví.

Zato díky příhodám z její vlasti naprosto chápu, proč je v Nigérii někdo feministou. Viz historku, jak autorka věnovala spropitné (samozřejmě z peněz, které vydělala vlastní prací) muži, jenž jí zaparkoval auto, za což podarovaný chlapík poděkoval jejímu pánskému doprovodu. :D V zemi, kde ženy nesmějí samy vstoupit do zábavních podniků a kde jsou v hotelech automaticky považovány za placené společnice namísto za hosty, její názory dávají smysl.

Její tzv. liberální feminismus asi zhruba odpovídá západnímu feminismu I.-II. vlny. Chimamanda věří v právo na sebeurčení jedince a v realizaci na základě schopností, nikoliv pohlaví. Uznává biologické rozdíly mezi ženami a muži, je však přesvědčená, že v inteligenci a kreativitě mohou obě pohlaví soutěžit. Manželství podle ní může být zdrojem radosti i neštěstí, rodinný stav by ovšem neměl být ukazatelem naší hodnoty. Hájí možnost, aby se ženy oblékaly a líčily, nebo naopak nelíčily, podle svého vkusu. Hrdě se hlásí ke své kultuře (Igbe), proto jí leží v žaludku, že ačkoli ji rodová/kmenová tradice zajímá víc než její bratry, nemůže se účastnit rokování na sněmech. Baví ji diskutovat o politice a dějinách, klidně ale konstatuje, že jako náctiletá ze západní literatury četla hlavně harlekýnky a že výplody okcidentálních feministek jí dosud přijdou nečitelné. x)

Než jsem přečetla knížku (respektive spíš brožurku), pustila jsem si přednášku. Z ní je patrné, že jakkoli se autorka považuje za „rozhněvanou mladou dámu“, její vztek na určité aspekty nigerijské společnosti není agresivní a nepostrádá nadhled. A mimochodem: má moc sympatický smích.

16 18.01.2024

Klasika dětské literatury o fence pyrenejského ovčáka, šestiletém cikánském chlapci a Alpách. Vůbec není sentimentální a nadbytečně lyrická, čtenář se vlastně nedočká jediné scény s hochem a psem na rozkvetlé louce, kterou jsem očekávala pod dojmem filmového plakátu. :)
Autorka se soustředí na záchranu Belly, zdivočelé tulačky zvané "bestie", před předsudky vesničanů. Hodně a do hloubky se zabývá psychologií jednotlivých postav i kolektivu (psychotický hon na bestii), výborně prokreslená je hlavně mocichtivá, ale nikoli zlá drbna Celestina.
Jako malá bych tuhle knížku milovala, kombinuje totiž oba prvky, které mi učarovaly v knížkách mého dětství: Heidi a Lassii, čili hory a psy. I teď v dospělosti si mě získala, jdu si přečíst druhý díl. :)

15 16.01.2024

Slovníček vypadá, že obsahuje jen základní slovní zásobu, takže jsem si ho půjčila spíš pro zajímavost a z legrace. Nikoliv. Řekla bych, že v něm něco užitečného najde adept každé jazykové úrovně; některá slovíčka jsou určitě „céčková“ (máme tu třeba detailně popsané jízdní kolo; nějak si nemohu vzpomenout, kdy jsem naposledy v kterémkoli jazyce konverzovala o odrazovém sklu). xD

Z podstaty obrazového slovníku vyplývá, že se soustředí hlavně na konkrétní podstatná jména. A to často pro věci, jež sice kolem sebe vídáme, ale zřídka kdy o nich mluvíme (potápěčské ploutve).
Série používá stále tytéž obrázky pro různé jazyky. České scény a reálie středomořským podmínkám moc neodpovídají (u exotických jazyků asi působí ještě podivněji), naopak řecké typičnosti chybějí.
A hlavně považuji za deficit, že řecké pojmy jsou napsané majuskulemi, které se jednak hůř čtou a jednak nevyznačují tonos (romanizovaná výslovnost pod nimi ho naštěstí má).

Naopak skvělé jsou konverzační fráze na konci každého tematického okruhu. A vůbec, materiálů ke studiu řečtiny existuje pomálu (vlastně i v angličtině, natož v češtině), takže jsem ráda za to, co je, a díky.

10 13.01.2024

Adolf Hitler prý dal na názor dvou Seveřanů: švédského cestovatele Svena Hedina a norského spisovatele Knuta Hamsuna. Proto jsem Hamsuna četla hned po Hedinovi. A závěr? Oba Skandinávci věří, že pro jejich vlast a pro celou Evropu je nejlepším řešením Nový řád nastolený Německem; oba intervenují ve prospěch svých krajanů, kteří se dopustili sabotáže, a distancují se od vulgárních forem antisemitismu; oba při audienci skáčou říšskému kancléři do řeči; a oba zůstávají věrní svému přesvědčení až do konce, ač to pro ně po válce obnáší utrpení. Ovšem Hedin chce vítězství Německa proto, že je to Německo a že není bolševické; Hamsun chce vítězství Německa proto, že je naci-soci.

Hamsun drsně a přímo říká, co si myslí, bez ohledu na to, koho tím popudí (nikterak překvapivé u tak divoce samorostlého autora); ovšem není omezený. Bojují-li mladí Norové za vítězství Anglie místo Německa, je to „jejich věc“; Hamsun si na ně zanadává a jde jim zachránit život. Svému druhovi píše: „Vaše rozhlasová řeč se mi v mnoha ohledech nelíbila. Vzhledem k našemu dlouholetému přátelství jistě chápete, že se ze mne nyní nestal váš nepřítel, ale...“. Ovšem tam, kde by člověk (nebo přinejmenším metapolitický surhumanista dneška) čekal ideovou deklaraci, zůstává Hamsun (spíše) politický. Proto odpovídá na otázku, proč je stoupencem Nasjonal Samling, že souzní s představou Nové Evropy, že strana prospívá Norům a... že je chytrý. :D Nechává tedy čistě filosofické aspekty norského naci-fašismu na ideolozích Quislingovi a Aallovi?

I mezi řádky Hamsunových vlastních textů však lze vyčíst, že jeho odpor k velmocím (SSSR, USA a Anglii) není jen odporem ke státům samotným (ani ne nutně k národům: Rusy má Hamsun na rozdíl od komunistů rád), nýbrž k principům a životním instinktům, které představují (SSSR: bolševismus, USA/VB: absence vyšší kultury, parlamentářství, hmotařství, kramářství, kapitalismus, imperialismus vůči kontinentální Evropě). Jeho, řekněme, Haßgesang gegen England má noty nejen nietzschovské, ale i schopenhauerovské, a vlastně obecně německého idealismu 18. a 19. století.

Politický, historický a ideový kontext knize dodávají esejisticky pojaté komentáře a na konec připojené studie redaktora, harmonizující s Hamsunem, informativní a estetické (jedna z mnoha věcí, které K. V. prostě umí). Tvoří vlastně paralelní dílo, přinejmenším stejně cenné jako Hamsunovy texty. Zde obsažená charakteristika dr. Goebbelse - jemuž Hamsun jako výraz přátelství a hlubokého obdivu zaslal svou Nobelovu cenu za rok 1920 - je nejlepší, jakou jsem četla, a myslím, že i snad i nejkrásnější v sekundární literatuře.

Nuže, zvenčí se Hamsunův světový názor musí zdát jako jakýsi paralelní vesmír, kde jsou jen všechna znaménka obrácena (alespoň bez kontextu) - viz citace. Ale na druhou stranu: chtějí-li demokraté „pluralitní společnost“, patří k ní i vydávání autorů tohoto ideového profilu. Ostatně z Hamsuna jsem svého času maturovala a bez jeho politické publicistiky bych měla obraz tohoto velkého spisovatele nekompletní.

* „Jsem hluboký a upřímný antibritský antiangloman a nepamatuji si, že by tomu někdy bylo jinak. Nepokládám to za svou zásluhu, nýbrž za své stanovisko.“
* „Die Weltkultur steht und fällt mit Europa, dem Kontinent des Nazi-Faschismus, es geht um Europas gemeinschaftliches Erbe.“
* „Anglie chtěla válku a Hitler tasil meč, byl křižák a reformátor, chtěl zahájit nový věk a nový život pro všechny země, chtěl trvalou svornost mezi národy k dobru každé země.“
* „Nejsem hoden mluvit o Hitlerovi nahlas a jeho život a činy nevybízejí k nějakému sentimentálnímu pohnutí. / Byl to válečník, válečník za lidstvo a hlasatel evangelia práva pro všechny národy. Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo, že působil v době bezpříkladné surovosti, která ho nakonec udolala. / Takto se na Adolfa Hitlera odvažuje dívat obyčejný Západoevropan. A my, jeho blízcí přívrženci, skláníme nyní hlavy před jeho smrtí.“ (7. května 45)
* „[N]eumíráme přece, abychom byli mrtví, abychom byli mrtvým něčím, umíráme proto, abychom přešli k životu, umíráme k životu...“
* „Ptejte se veteránů severních států, co je přimělo k tomu, aby vraždili ženy z Jihu, vypalovali plantáže na Missouri, mučili starce žhavým popelem, zatloukali rezavé hřeby do čel jižanských vepřů, zasazovali hluboké rány šavlí do beder koní a krav majitelů plantáží a do ran jim lili petrolej – ptejte se jenom vojáků a důstojníků, zda tohle všechno dělali z mravního cítění a aby osvobodili otroky!“
* [z beletrie] „Olík ze Severní Lhotky nemá na tomto světě nic jiného na starost než čekat, jinými slovy klidit se, čím dřív, tím líp. Olík existuje na matičce zemi proto, aby ji pohnojil, je vojákem, přes kterého Napoleon bez mrknutí oka projede na okovaném koni.“
* [z beletrie] „Filosofie, to je nádherný blesk, co do mě sjede z výše a osvěcuje mě. To není sčítání, je to vidění, nazírání.“; a „Věřím v rozeného pána, despotu od přírody, ve velitele, v toho, kdo není volen, nýbrž se sám nad davy této země povyšuje. Věřím a doufám pouze v jedno, a to je návrat velkého teroristy, lidské kvintesence, Caesara.“

13 13.01.2024