Bhagavadgíta přehled
neznámý - neuveden
https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73708/bmid_bhagavadgita-65ee26a753cdc.jpg
5
80
80
Jedna z nejposvátnějších a nejvýznamnějších knih hinduistické Indie vůbec, nedílná součást eposu Mahábháraty, obsahuje 16 kapitolek, v nichž Kršna, ztělesnění boha Višnua a Ardžunův vozataj, vysvětluje zásadní principy staroindického myšlení. Skladbu doplňuje výběr z komentářů dvou nejznámějších filozofů indické védánty – Šankary (asi 766–620) a Rámánudži (1017–1137). Překlad, provázený bohatým poznámkovým aparátem, představuje první pokus převést Gítu do češtiny přímo ze sanskrtu.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Bhagavadgíta. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (16)
Přečtěte si ji.Dokáže úplně snadno rozpustit temnotu a strach. Při četbě jako bych kráčela krásnou lesni stezkou. Zaplavil me skutecny pocit klidu. Zajímavé. Nikdy předtim jsem takovy prijemný klid v srdci nemela. Neda se asi dobře popsat zážitek z její četby.Je třeba ji číst, takovou, jaká je.
Knihu som zatiaľ čítal raz: prvý krát. A som si plne vedomý toho, že bude nutné si ju prečítať znovu – nie kvôli komplikovanosti (ale áno, aj kvôli nej) a nie kvôli nejasnosti, ako skôr kvôli istej abstraktnosti a kvôli tomu, že pri jej čítaní si podľa mňa človek naozaj porovnáva vlastné životné skúsenosti s tým, čo kniha myšlienkovo ponúka. Rovnako tak som si pri nej stihol vytvoriť vlastný, absolútne nesprávny výklad, ktorý som si spojil s vlastnými úvahami nad zmyslom života a hľadaní absolútneho vnútorného pokoja, takže si to budem musieť overiť či prečítať v inom životnom období.
Celkovo sa jedná o indický/hinduistický návod na správny život, ako dosiahnuť osvietenie, ako skoncovať s neustálou bolesťou smrti a znovuzrodenia skrz meditáciu a pochopenie čohosi, čo nás presahuje, skrz pochopenie akejsi Božej jednoty (zjednodušujem pre stručnosť). Čo je však zaujímavé a podľa mňa stále trochu problematické, je pozadie príbehu, pretože sa nejedná len tak o tézu (hoc to občas k dlhým pasážam téz uniká), ale o dialóg medzi Krishnom (ľudským zrodením Boha) a Arjunom, ktorý má viesť armádu do boja a ktorý spochybňuje morálnosť vojny, keďže bude musieť veľa ľudí umrieť a on to nechce mať na svedomí. Začína sa tak dlhá lekcia vzťahov medzi aktivitou, pasivitou, ilúziou reality a dôležitosťou čohosi nesmrteľného v nás, vďaka čomu Krishna nielen presvedčí Arjunu, aby bojovať šiel a neostal pasívny, ale taktiež mu vysvetlí všetko, čo je potrebné poznať, aby sa človek naučil zbaviť reťazí reality, materializmu, povrchnosti a falošnej viery.
Čo ma však mimo nádherne poetického jazyka zaujalo, boli 2 protichodné myšlienky: prvou bola náboženská tolerancia, kedy je dôležitejšie než byť súčasťou cirkvi spirituálne hľadať, je dôležitá viera a nie božstvo, keď všetci bohovia sveta sú len inou formou Brahmana, čiže presný opak toho, čo som spoznal pri Kresťanstve. A súčasne bolo niekoľkokrát v diele zdôraznené opovrhovanie hlupákmi a lenivcami, ktoré bolo naozaj trochu agresívne.
Mimo to si myslím, že pokiaľ je človek ochotný nachvíľu s obsahom knihy nebojovať, ale pripustiť jej realitu a zamyslieť sa nad týmto videním sveta, je schopný si niečo odniesť aj do svojho života. Kniha je krásna, nádherne napísaná, provokujúca myslenie a súčasne dávajúca pocit nádeje a pokoja.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Bhagavadgíta v seznamech
| v Právě čtených | 2x |
| v Přečtených | 118x |
| ve Čtenářské výzvě | 4x |
| v Doporučených | 11x |
| v Knihotéce | 76x |
| v Chystám se číst | 77x |
| v Chci si koupit | 24x |
| v dalších seznamech | 5x |
Autorovy další knížky
| 2001 |  Bible |
| 1997 |  Epos o Gilgamešovi |
| 2013 |  Z rodinné kroniky Lady Fuckingham |
| 1986 | Píseň o Rolandovi |
| 2003 | Béowulf |
Zatímco Starý a Nový zákon a Korán jsem četla jen jako literárněhistorické kuriozity, Bhagavadgíta je prvním svatým písmem, které pro mě skutečně má svaté charisma. A to i přes veškeré problémy, které s sebou nese: třeba že si coby slepenec různých textů z různých dob nutně protiřečí. Nebo že obsahuje řadu věcí, jež mně, a zcela určitě nejen mně, připadají poněkud prapodivné (to, zda se znovu inkarnujeme, podle Gíty ovlivňuje i období dne a roku, kdy umíráme – huh?) nebo prostě rozčilující (kdo neuctívá Brahmu, je označen za hlupáka propadlého Temnotě a Brahma ho v koloběhu znovuzrození opakovaně vrhá „do démonských lůn“; a vůbec, to rozlišení tvorstva na božské a zlé mi nějak nekonvenuje).
Gíta je teologickým dialogem, který se odehrává za okolností nesmírně dramatických: uprostřed znepřátelených armád nechá lučištník Ardžuna zastavit svůj vůz a odmítne zabíjet. „Ani kdyby mě měli zabít, nechci je zabíjet, ani pro vlády nad třemi světy, tím méně jen nad zemí!“ (I, 35) Jeho vozataj Kršna, inkarnace Višny, mu proto objasňuje podstatu světa: nic nevzniká a nezaniká, smrt těla s sebou nenese smrt ducha, neboť všechny bytosti oživuje jediné, univerzální, věčné brahma. Gítou se nese imperativ „bojuj!“, dokonce „bojuj chladnokrevně“: „Budeš-li zabit, dosáhneš nebe, zvítězíš-li, ovládneš zemi.“ (II, 37) Neboť to nejsme my, kdo ve válce zabíjí; to jenom kosmická nutnost („Já jsem Čas, který dozrál, ničitel světů“) vytváří iluzi smrti. Podle předmluvy k mému vydání se ke Gítě uchýlil Oppenheimer po výbuchu atomové bomby; já jsem zase poprvé poznala dialog Ardžuny a Kršny v díle myslitelky Sávitrí Déví, jež Gítou vysvětluje svůj militarismus (účast ve II. světové válce na straně Osy) a zároveň vegetariánství a aktivní ochranu zvířat (vždyť Brahma praví: „Skrze toto poznání spatříš všechno tvorstvo beze zbytku v sobě a pak i ve mně.“ [IV, 35].)
Ardžunův soucit (třebaže ho Kršna vzhledem k okolnostem označuje za „nehodný Árji“) na mě působí o tolik přesvědčivěji než milosrdenství Krista na kříži... Zatímco Ježíš je dopadeným a ukřižovaným výtržníkem, Adržuna projevuje milost coby válečník na bojovém voze – „jedině takový soucit (tj. soucit mohoucího) má cenu!“ říká Nietzsche. Dalším přesvědčivým aspektem Gíty je pro mě, stejně jako pro Sávitrí Déví, valorizace zvířat: „V bráhmanovi obdařeném učeností a pokorou, v krávě, slonu a dokonce i ve psu a pojídači psů spatřují moudří jedno a totéž [tj. brahma].“ (V, 18) Gíta je ostatně jedním z inspiračních zdrojů Wagnerova „Parsifala“, kde se zlo vyjevuje zavražděním labutě. Takže jsem po III. zpěvu měla dojem, že jsem hinduista.
Jenže Gíta představuje jen jeden z dílků ve skládance hinduismu, těsně svázaný s konkrétními školami. Hlavně s mystickým bhaktismem, který směřuje k monoteismu/henoteismu. Brahma zde vystupuje jako osobní bůh, přítel všech bytostí [nejspíš i oněch nepřátel, jejichž lebky právě drtí mezi tesáky], jenž miluje všechny lidi stejně [ale Ardžunu víc]. Svému druhovi se dokonce na okamžik zjevuje v autentické podobě: s tvářemi hledícími na všechny strany, s nesčetnými zbraněmi, ústy a očima (z nichž dvě jsou slunce a měsíc), dotýkaje se nebes a záře barvami. Výslovně praví, že prosí-li lidé o dobrodiní jiné bohy, je to on, kdo jim je poskytne (zhruba podobně jako křesťanský bůh koná zázraky prostřednictvím svých světců); ostatní božstva jsou tu zkrátka redukována na reprezentace Brahmy. Navíc bůh Gíty až příliš touží být uctíván, ba dokonce pronáší (básnicky pozoruhodnou) invokaci sebe sama. Pro toho, kdo tíhne k hinduistickým školám více polyteistickým, neteistickým, nebo dokonce ateistickým (jako já), je Gíta ve většině svých zpěvů zkrátka... ukázkou jiné cesty? Mě postrčila směrem k hinduismu, ale ne specificky k této jeho variantě. :)