JulianaH. komentáře u knih

Znáte ten Flaubertův citát: „O Caesarovi bychom měli jinou představu, kdyby dějiny války galské býval napsal Vercingetorix.“? Hedinova kniha nabízí pohled z druhé strany, tedy přepisy politických rozhovorů se špičkami Třetí říše. Švédský učenec při tom vychází ze svých obdržených i odeslaných dopisů, telegramů a protokolů (nezřídka vložených do textu), diářů či deníků.

Hedin není nacista; spíš bych ho nazvala germanofilem staré školy. V Německu spatřuje baštu evropské civilizace a hráz proti bolševismu. Na jednu stranu kvůli deutschfreundlich postoji ztrácí přátele v jiných zemích, na druhou stranu má k nacionálnímu socialismu výhrady (zejména stran církevní a židovské politiky) a neváhá je elitě Říše připomínat. Někteří státníci jsou mu sympatičtí (Hess, dr. Goebbels), o jiných se vyjadřuje převážně kriticky (Ribbentrop, Himmler).

U všech ovšem intervenuje ve prospěch Švédska, Finska a Norska, ale také Židů či různých jednotlivců v nesnázích. Tak, jako se nerozpakuje přerušovat samotného Vůdce a polemizovat s ním, neváhá se zase po válce svojí knihou ohradit proti spojenecké propagandě, obviňující poražené ze všeho možného i nemožného. Je to dílo inteligentního, švédsky samorostlého pozorovatele, prostého vší servilnosti. A mimochodem rovněž pozoruhodný příklad toho, jaký vliv může mít civilní osoba - světově uznávaný badatel - na politiku cizí velmoci!

Hedin v textu často připomíná mírové nabídky, které Německo činilo Anglii ještě dlouho poté, co ho napadla. A také zkázu, kterou napáchaly spojenecké armády na evropské kultuře (způsob bombardování, zničení jeho sbírek z asijských výprav), nebo absurdní krutost retribučního soudnictví (odsouzení Němce, který Hedinovi pomáhá s žádostmi o milost pro vězně v koncentračních táborech, je z hlediska spojenecké judikatury spíš pravidlo než exces).

Na druhou stranu v textu samotného Hedina chybí prvky, které by člověk v (pro)německém narativu II. světové války očekával, jako je polský expanzionismus a masakry německých civilistů ve Slezsku (v komunikaci s Hedinem je zmiňuje H. Himmler, autor ale jako by je nebral v potaz) nebo nějaká obdoba Suvorovovy hypotézy (přednáší ji tu švédský velvyslanec Schnurre a Hedin ji zaznamenává, ale dál nechápe, jak mohla Říše napadnout Sověty).

Tzv. „skandinávské sympatie“ autora přirozeně vedou k tomu, že většinu svých hovorů soustředí na zimní válku a případnou německou intervenci ve prospěch Finska; v tomhle ohledu je neocenitelným pramenem. A vedle politických, respektive diplomatických otázek v jeho vyprávění občas probleskne i něco osobního. Můžeme třebas sledovat Göringa hrajícího si s vláčky svojí dcerky nebo vyslechnout Führerovy názory na jogurt (ano, prosím...). xD

Ediční poznámky a popisky k fotografiím jsou ještě víc deutschfreundlich než spisovatel sám, každopádně ani v nich nenacházím nic, co by historik nemohl s čistým svědomím potvrdit. - Je to zábavná, cenná a milá kniha. Respektuji Hedinovu rovnou páteř: říká stále totéž bez ohledu na to, která strana právě vítězí. A moc ráda bych si přečetla jeho „Německo a světový mír“, až zase bude k dostání.

11 08.01.2024

Žena, kůň a pes. A cesta - od Atlantiku k Pacifiku, z Maine do Kalifornie. Vyprávění o Annie Wilkinsové, jedné tvrdohlavé stařence odmítající umřít na svou diagnózu, patří k nejsilnějším cestovatelským příběhům, jaké znám. Protože je prostě zatraceně boží posbírat zbytky svého majetku, vzít psa, koupit koně - nejspíš určeného na jatka - a vyrazit na sólo trip přes celé Spojené státy. V zimě roku 1953. Chapeau.

Židovský filosof Martin Buber prý při pohledu do očí koně pochopil, že zvíře není „ono“, nýbrž „ty“. Totéž poznání vyjadřuje jak příběh Annie, tak způsob jeho zpracování Elizabeth Lettsovou. Titulní hrdinka chápe svoje čtyřnohé společníky jako partnery, nikoliv jako věci (v případě koní dopravní prostředky). A autorka se zase podrobně věnuje osobnostem všech zvířecích poutníků, takže se stávají plnohodnotnými historickými postavami. Vždycky používá plurál, jelikož „jezdec není nikdy sám, je se svým koněm“. - „Annie“ tedy pojednává o mezidruhovém přátelství (včetně pouta mezi psem a koňmi), fenoménu, který mi obecně přijde nedostatečně popsaný a oceněný.

A kromě toho, samozřejmě, zvládá být cestopisem (díky kterému jsem se konečně naučila slepou mapu USA, hurá xD). V něčem je to cestopis jedinečný (výprava koňmo po dálnicích v éře téměř neregulovaného automobilismu), v něčem univerzální (Annie potkává několik protivných lidí a zástupy lidí laskavějších, než by se nadála - což je poměr známý snad každému cestovateli :)). Elizabeth Lettsové se daří zasazovat příběh do kontextu 50. let; ukazuje například vliv studené války nebo rozšíření televize na nedůvěru Američanů vůči cizincům. Do značné míry je její knížka zároveň dějinami silniční sítě, což občas působí maličko úmorně, ale nepostrádá to zajímavost.

Takže si oproti většině ostatních čtenářů myslím, že je to dobře napsaný text, založený na plodné badatelské dřině (škoda jen špatného překladu). Asi i proto, že zvířata a cestování patří kamsi na vrchol mého žebříčku hodnot, je to pro mě kniha zásadní. Ale silná zůstává i objektivně - jako příběh člověka, který se tvrdošíjně odmítá vzdát - nebo respektovat, v které historické epoše žije. :D A také jako dobrodružství, často na hranici smrti. A autentický dokument o dobrotě (většiny) neznámých lidí i o lásce ke zvířatům. Víc takových knih - a víc Annie!

14 03.01.2024

Knížka patří do rukou studentům zemědělských škol, majitelům malých farem nebo běžným konzumentům živočišných produktů, kteří chápou zvířata jako živé bytosti, a ne jako výrobky či továrny. Přesně jak napsal čtenář IHT, je psaná popularizačně, čili velkou část rozsahu (160 stránek malého formátu včetně vakátu a fotografií, ovšem překrásných) spotřebuje přátelské tlachání se čtenářem a vysvětlování notoriet. Na jednu stranu mi to přišlo škoda, na druhou stranu odbornější publikace o welfare na českém trhu existují a zoufale jsme potřebovali i něco laičtějšího s pestrobarevnou obálkou. Výzkumů, včetně těch vlastních, Per Jensen prezentuje desítky - bibliografie tu je a bez poznámkového aparátu lze žít. Byť by mě tedy zatraceně zajímalo, kdo jsou ti „někteří lidé“ tvrdící, že vědomí se v evoluci vyvinulo až s vystoupením na souš?! :D

V krátkých a bohatě členěných kapitolách se dočteme o emocích, společenských vztazích, chování a kognitivních schopnostech (zejména) krav, ovcí, prasat, slepic a ryb. Dozvíme se třeba, že prasečí rypák je bohatě osvalený a zvíře jím jako pákou zvedne přes 100 kilogramů. Nebo že prasnice v přirozeném prostředí vyryje pro selátka jámu a vystele ji mechem a rostlinami, načež si vleze dovnitř a skrytá pod zelení vrhne potomky. :) Eventuálně že slepice, stejně jako lidé, intuitivně řadí čísla od nejmenších vlevo po největší vpravo. Různá fakta o etologii a potřebách hospodářských zvířat autor srovnává s podmínkami ve (velko)chovech, kde jsou tvorové nejen aktivně mrzačeni, ale také deprivovaní nemožností uspokojit základní potřeby (např. hřadování u slepic či právě „hnízdění“ u prasnic).

Styl je citově angažovaný; jeden oddíl kapitoly o numerických schopnostech kurů končí: „I těch 7-8 miliónů kuřat, která se usmrtí pár hodin po vylíhnutí jenom proto, že náhodou zrovna nejsou slepičky, ale kohoutci, rozumí instinktivně řadě matematických souvislostí okolo sebe. Dokážou toho tolik pochopit, než skončí v plynové komoře.“ - Na druhou stranu v závěru autor vyslovuje názor, že zabíjet zvířata nějak „humánně“ není morální problém, protože si neuvědomují existenci smrti (žádným výzkumem ho samozřejmě nepodkládá). Hospodářská zvířata prý „existují proto, aby nám poskytovala jídlo“, takže bez nich by se „krajina i život v ní radikálně změnily“. (Zkusme si do jeho sylogismu dosadit jiný živočišný druh, jako to dělával třeba Aristotelés: „Otroci existují proto, aby nám poskytovali práci, takže bez nich by se krajina i život v ní dramaticky změnily.“)

Souhrnně řečeno - jsem za tohle dílko vděčná (hlavně sympaticky zainteresované překladatelce, u které mi ani tak nevadily lapsy typu prase-lichokopytník, šimpanz-opice, žralok-ryba) a doufám, že se knížka dostane alespoň k několika správným lidem. Je to potřeba, protože když jsem ji na Štědrý den vybalila a konstatovala jsem „Jé, telátko!“, odpovědí mi bylo: „Malej hamburger.“ Rozhodně hodlám poznatky z ní sdílet se svým kamarádem zakládajícím několik menších farem - a věřím, že je sama využiji v praxi, až budu mít vlastní zvěř. :)

15 27.12.2023

Vypravěč se seznamuje s politikem a podnikatelem Rainierem, který navzdory všem svým úspěchům nedokáže být šťastný. Nemůže si totiž vybavit několik let, která prožil jako někdo jiný po ztrátě paměti v I. světové válce. Jednotlivé oddíly románu, podané v ne-chronologickém sledu, postupně Rainierův příběh objasňují. Čtenář tak nahlíží do anglické „high society“ 20. a 30. let, ale i do vojenské nemocnice pro nervově choré, na londýnskou periferii nebo do maloměst.

Od Hiltonova románu si nelze odmyslet glosy o vývoji společnosti v jednotlivých meziválečných letech. Nezpomalují děj, neubírají knize na čtivosti (mimochodem podivuhodné) a mají něco do sebe. Jenže jsou prostě britské, čili izolované od problémů na kontinentě: hladu, nejtěžších dopadů Velké hospodářské krize či národnostních nepokojů způsobených Versaillským diktátem. Angličané - vysvětluje Hilton, aniž by nad tím zaujal nadhled - věří, že Evropu uspokojí růst hmotného blahobytu a že všichni mohou být tak netečně nekonfliktní jako dobráčtí ostrované. A tak je pro něj II. světová válka jen otázkou rozhodnutí „jednoho chorého mozku“, a ne katastrofou s hlubokými a mnohačetnými příčinami. - Ale i když mám výhrady k autorovým politickým úvahám, výborné jsou jeho komentáře o impériu, o Londýně, o věcech časových i obecně lidských.

I v tomto Hiltonovu románu, jako v mnoha jiných, najdeme svérázné a skvěle charakterizované postavy (farář Blampied! - nemohla ta kniha být o něm?); láskyplný obraz toho, co je nejlepšího na „staré dobré Anglii“; víceméně platonickou mezigenerační zamilovanost; meditativní klid, smutnou pasivitu, ale i traumatizaci I. světovou válkou, přenesenou z autora na hrdiny. Jednu hvězdičku ubírám jen za závěr, o kterém ostatní čtenáři píší, že jim z něho běhal mráz po zádech, nicméně já jsem ho čekala asi od poloviny románu a považuji ho za něco pod Hiltonovou úrovní, dobrého spíš pro film (ostatně autor psával scénáře pro Hollywood, což, hádám, jeho tvorbě neprospělo).

10 26.12.2023

V převyprávění starověké látky nabízí Jean Anouilh psychoanalytickou studii žárlivosti, závislosti a vášně.

Aktovka se odehrává během jediné noci před Iásónovou svatbou s Glaukou, před kočovnickým vozem, v němž barbarka z Kolchu žije se svojí chůvou. (Médein cizokrajný původ autor přibližuje francouzskému divákovi tím, že hrdince dává cikánské atributy - výborný nápad.) Tady probíhají dramatické rozhovory o tom, jak se Médeia zamilovala do Iásóna - mladíčka ohroženého na životě - a dopustila se kvůli němu vlastizrady a vražd; jak se do nepříliš dívčí Médeie časem zamiloval i Iásón a dovolil, aby Argonauti opustili svého „ochočeného“ vůdce; ale i o tom, jak přitažlivost vyprchala a zbyla jenom princeznina závislost, která nakonec sežehne všechny, včetně jí.

Anouilh přivádí na jeviště vášně vystupňované do nadlidské síly - vášně Héliovy vnučky, čtvrtinové titánky, rozhořené do infernálního požáru. Pracuje také s řeckým tématem osudovosti; tragičnost generuje marná snaha jí uniknout: hrdina se snad žení s jinou, ale jména Iásón-Médeia zůstanou spjata na věky věků. Hra končí odlišně než Eurípidova (nenajdeme tu například krále Aegea a linku vyplývající z jeho přítomnosti), Anouilhův závěr ovšem odpovídá logice jeho charakterů. Přitom dodržuje aristotelskou jednotu času, místa a děje a antickou zásadu, podle níž se nic krvavého nesmí stát na jevišti.

Právě tak, jako není kouzelnice z Kolchu tak docela člověk, není ani tak docela žena - respektive rodí se jako žena, která měla být mužem. Výklad Médeie pro 20. století obsahuje freudiánské prvky, což není zvlášť překvapivé (srovnejme ji s Giraudouxovou „Novou Élektrou“, trpící Élektřiným komplexem :D) - pokud někdo ve 20. století ovlivnil interpretaci řeckého bájesloví, pak zejména Freud - byť podle mě nesmyslně a jedovatě. Ale Anouilh s Giraudouxem, dva největší francouzští dramatikové, z toho dokázali vyrobit něco uměleckého:
MÉDEIA: „Čekávala jsem celý den, nohy roztažené, amputovaná... Pokorně jsem čekala na ten kousek sebe samé (....), ten prostředek mého břicha, který patřil jemu... (...) Ó slunce, je-li pravda, že pocházím z tebe, proč jsi mě učinilo bez údu? Proč ta ňadra, ta slabost, ta otevřená rána uprostřed? Což by nebyl krásný chlapec Médeia?“
Takže: je to úžasné - lidi, čtěte Anouilha. :)

8 20.12.2023

Hra Jeana Anouilhe začíná tam, kde většina děl končí: chudá a nepříliš nadaná kavárenská houslistka Tereza se má provdat za zámožného, geniálního skladatele Florenta. Na událostech několika málo dní před svatbou Anouilh ukazuje podstatnou nemožnost sladit životy dvou lidí (třebaže zamilovaných), z nichž jeden má všechno a druhý nic:
„Tys nikdy nebyl ošklivý, ani hanebný, ani chudý. (...) Tys nikdy nic neobstarával, tys nikdy nerozbil litrovou láhev, aby ses pak bál vrátit domů.“ Je to hra o předurčenosti prostředím a o osudovém míjení sytého s hladovým: „A jeho knihy, podívej se, jeho knihy jsou jeho přáteli (...), hovořily s ním, pomáhaly mu, aby se stal tím, čím je; jeho knihy ho znají lépe než já, ale já je neznám, abych se mohla bránit.“

Hra sociálněkritická s naturalistickými motivy (ten na str. 70 je pořádně silné kafe), která trochu připomíná fabiánská dramata G. B. Shawa. Brilantně provokující scéna, kde se hrdinova sestra a teta baví s aranžérkou o tom, že „práce už není jen kratochvílí pro zahálčivé lidi“, by klidně mohla stát v „Majorce Barboře“; a Terezin otec je blížencem pana Doolittla do té míry, že má možná pravdu záložka knihy tvrdící, že Anouilh polemizuje s „Pygmalionem“ o možnosti vyrvat člověka z ghetta a ghetto z člověka.

Je to výborně napsané, civilní a realistické, a přitom rozervané (Tereza), plné skvělých obratů („ordinérní jako šváb“; „plakat jako kráva“) a s překrásnou postavou pana Hartmana (kdo by nechtěl takového přítele, jakého v něm má hrdina? - protože Hartman, jenž „poznal svoje hudební možnosti“ zastíněné Florentovým géniem, nakonec „miluje boha v jeho rukách“). Nepovažuji „Kruté štěstí“ (v originále mnohem přiléhavěji La Sauvage) za tak mistrovské dílo jako autorova „Tomáše Becketa“ a „Antigonu“ (mimochodem - miluju boha v Anouilhově psacím stroji), ale i tak je to jedna z nejlepších věcí v dramatice první půlky 20. století.
PS. Knížka ve Francii vyšla v roce 1938 a hraje se v ní Wagner (Pochod z Tannhäusera), znamená to něco?

9 10.12.2023

* „Usnul oslněn představou trhu a zítřka. Hodiny na věži ho probouzely po celou noc a pokaždé po chvilce nepokoje a zoufalém tápání znovu našel a sevřel svou radost, tak jako svíráme v polospánku ruku starší sestry; tak nám je, vzpomeneme-li si kolem půlnoci na kytici bezu, kterou jsme večer natrhali.“
* „K tomu, aby byli na světě dobří lidé, nejsou toliko obchodníci; zřízenci jsou tvorové velmi jemní (...); berní sedí do půlnoci nad došlými spisy a v hodinách spánku hledá křestní jména neznámých, kteří mají stejná příjmení, aby jim ušetřil nedorozumění při placení daní.“
* „Vizte dívčinku, která se všeho bojí, protože má příliš velké oči; vizte vypeskovaného psíčka, jenž vyje a vyje... ku podivu silně, jako kdyby byl duší nějakého ohromného novofoundlandského psa, ležícího někde dál s rozdrcenými kostmi.“

Jean Giraudoux má svůj osobní surrealismus, který vlastně možná surrealismem není, ale ať je to cokoliv, dělá ho to mým nejoblíbenějším spisovatelem.
K „Městečku“ se mi nepovedlo dohledat žádnou informaci (natož třeba anotaci!) ani v cizích jazycích, takže jsem si ho prostě opatřila (sláva československé knižní kultuře za první republiky; člověk žasne, kolik méně slavných děl soudobých velikánů tu vycházelo v překladech) a nechala jsem se překvapit.
Nuže, je to cyklus čtyř povídek a, řekněme, tří básní v próze (?) - i když básnickými prózami je u Giraudouxe vlastně všechno. Jednoduché syžety povídek tvoří jakoby záminku k hrám nenapodobitelné lyrické obrazotvornosti: chlapec stoná a vyhlíží z okna do babího léta; dívka, které se proti její vůli přihodil zázrak, se vzpírá vstupu do kláštera; syn výběrčího potravní daně poprvé zažívá přátelství; poloslepý cestmistr se zahledí do lékárnice. Nezáleží ani tak na ději jako na večeru, podzimu, pondělním dešti nebo tuberkulózní kobyle; záleží na metafoře, paradoxu, asociaci, kauzalitě (právě ty paradoxní kauzality vyfukují oblaky surreálna); na způsobu, jakým básník prožívá svět, a Francii zvláště. Myslím, že nejde číst Giraudouxe a nemilovat u toho Francii.

I po přečtení Městečka trvám na tom, že autorově genialitě nejvíc vyhovuje forma románu (Zuzanka a Tichý oceán; Sigefried a Limuzínsko - myslím, že nikdy nebude napsáno nic lepšího než Zuzanka a Siegfried). Ale povídky jí pořád dávají víc prostoru než drama; zejména v Lékárnici se uplatnila k mojí blaženosti. Mám při čtení Giraudouxe pocit modlitby nad krásou (jeho) světa. Protože on s něhou píše o berních úřednících a mrtvých žabách; když řekne „automobil“ nebo „potravní daň“, zní to, jako by jiný autor řekl „růže“ nebo „básník“; vytváří svoji estetiku z věcí estetických i neestetických, poetických i nepoetických, z něhy i ironie, živého i mrtvého, a výsledkem je taková zvláštní krása, nad kterou člověk vrtí hlavou, jako se vrtí hlavou nad nesmyslem.

„Zašlápla žabičku, která spěchala k rybníku, aby se zachránila před deštěm. Maličké její srdíčko ještě tlouklo a pozvedalo kropenaté bříško; pozorovala ji, pokoušejíc se nebýt smutnou, a se smíchem se omlouvala, tvrdíc, že mrtvé žabky se podobají ropuchám. Pak rozmáčkla chrobáka, na kaši, která se tentokrát nepodobala ničemu; pak ještě maličkého cvrčka, z něhož zůstaly jen dlouhé nohy, jako by byl býval skočil ohromně daleko a zapomněl tam své berly. (...) Ale cestmistra neděsilo toto vraždění. Věděl, jak blízkými příbuznými jsou láska a smrt, a přál si, aby zašlápla ještě ptáčka, nebo růži, slovem něco, z čeho by tekla krev.“

8 08.12.2023

Beatrice se rozhodne odhalit aféru svého vysoce postaveného manžela, místo aby ji tutlala, a způsobit tím skandál. Jak ironicky podotýká: "Hanba je o jistých věcech mluvit. Dělat je, to nic neznamená!" Tak začíná hra o manželské nevěře a o jejích dopadech na italskou (sicilskou) společnost. Hra o žárlivosti, zamilovanosti a ztrátě důstojnosti; hra, kde se můžeme dočkat rozvodu, zatčení, sebeoběti i vraždy.

Autor ji označil za komedii, ale jediný smích, který slyšíme, je - podle scénické poznámky - "strašlivý, plný zloby, divoké radosti a beznaděje". Postavy popisují samy sebe (a lidi vůbec) jako loutky nucené k hraní rolí, s nimiž se neztotožňují. Čapka s rolničkami nedosedá na hlavu veselého šaška, nýbrž šílence, říkajícího - po způsobu divadelních bláznů - pravdu.
Klasický Pirandello, italský a temný.

CIAMPA: Dopřejte si to potěšení, být tři měsíce doopravdy blázen! (...) Pořádně rozeznít, paní, tady... (obvyklým gestem ukáže na levý spánek)... celou bláznivou strunu, narazit si blaznovskou čepici s rolničkami až na uši, jít na náměstí a každému plivnout pravdu do tváře. Naše tělesná schránka by nám umožnila žít ne sto, ale dvě stě let!

15 05.12.2023

Hra o relativismu a noetické skepsi. Hra o Schrödingerově kočce, ale z roku 1917, zatímco Erwin Schrödinger svůj myšlenkový experiment formuloval až roku 1935. Po přečtení Pirandella mě skoro překvapilo, že vídeňského fyzika nikdo neobvinil z plagiátorství. xD

[menší SPOILER] Pravdu má buď postava pana Ponzy (a jeho žena Lina je mrtvá), anebo postava jeho tchyně paní Frolové (a Lina žije). Jenže neexistuje způsob, jak to zjistit; a tak tajemná, skrytá Lina Ponzová žije i nežije. Hlavní hrdina, Laudisi, je od začátku principiálně skeptický k možnosti poznat to, co zbytek společnosti - bezohledně zvědavých italských měšťáků - nazývá „objektivní pravdou“, tedy pravdou jedinou. Člověk je podle Laudisiho vším tím, zač ho pokládají druzí, kdežto sám o sobě nám zůstává nepoznatelným. Takže pravdu o Lině mají její choť i její matka, a snaha rozhodnout se mezi jedním a druhým, jak se o to pokusí spoluobčané této nešťastné trojice, povede jen k tragédii - k všelidské tragédii noetické bezmoci - k neštěstí jeviště stejně jako hlediště.

Mám Pirandellův relativismus a nekonečně hořký agnosticismus moc ráda. I když jiné hry tohoto italského klasika, kde se filosofie objevuje spíš v zadním plánu („Šest postav“, „Jindřich IV.“ atd.), jsou každopádně dynamičtější, pointovanější a zábavnější - protože tohle je po většinu času strašná konverzační nuda. Ale „Každý má svou pravdu“ stojí za přečtení už jako manifest humanistického relativismu, kterým se Pirandello tolik blíží Karlu Čapkovi. Dva zřejmě největší relativističtí spisovatelé 20. století jsou tedy - demokrat a fašista. Kladu si otázku, kolik relativistických fašistů asi tak existuje; určitý náběh k tomu měl zřejmě také Mussoliniho pobočník, ministr a aviatik Italo Balbo, alespoň soudě podle jeho předválečného projevu v USA o názorové toleranci... Chtěla bych jich najít víc.

11 05.12.2023

Huh, tohle je snad poprvé, kdy mě zásadně překvapil konec historické hry! :D
Před Schillerovou „Pannou orleánskou“ jsem četla Shawovu „Svatou Janu“, kterou považuji za jeden z výsostných vrcholů světové dramatiky. Takže jsem od Schillerova zpracování neměla vysoká očekávání (nečetla jsem ho tak docela z niterné nutnosti, nýbrž společně s kamarádem, který se ho chystá nacvičovat s ochotníky). Místo Shawova tvrdého psychologického a historického realismu, okořeněného čertovským humorem a fantazií, od Schillera dostaneme... romantismus, samozřejmě. Ale jaký romantismus! Je to mírně naivní, hodně zjednodušující, trošičku pohádkové/katolické, historicky pochybné a naprosto super.

Básníkův humanismus udělal charaktery poněkud prostšími (protože většinou v zásadě dobrými), ale o to sympatičtějšími. Nejlépe je to vidět na Karlu VII.: Schillerovu slabému, ale laskavému panovníkovi přinejmenším nelze upřít, že miluje Francii. (Jsme-li u Francie: „Panna orleánská“ vyšla v roce 1801, za napoleonských válek, a tudíž si není těžké domyslet, komu platí ono: „... má ještě místa dost / zem naše pro hroby tvých vojáků!“. Skutečnost, že tu francouzská národní hrdinka alegoricky spílá Francouzům, je tak... pikantně paradoxní.) Podobně zbožňováníhodně jako Karel ze hry vychází jeho milenka Anežka Sorelová, poněvadž na tom děvčeti je tolik vidět, jak má svého krále rádo, a to kvůli němu samotnému... Nebo arcibiskup, úzkostlivě se snažící vyloučit křivé obvinění z čarodějnictví... Člověk by prostě tuhle sbírku postav zobjímal.

A pak tu máme samotnou Janu, jejíž motivace v posledním dějství zůstává enigmatická (tedy alespoň mně a autorovi režijní poznámky) a z které básník udělal postavu nepříjemně dokonalou. Když si ale uvědomíme, že její čistota je Schillerův vlastní způsob vnímání světa, nakonec se nejeví (tolik) papírově. Janina zbožnost a venkovskost vnášejí do hry lyričnost (často ve formě vázaného verše). Ohledně hrdinčina života autor - profesor historie v Jeně - fabuluje. Hodně. Což považuji za klad, protože tím generuje moment překvapení a víru, že jakýkoli závěr je možný. - Čili ano, Schiller má smysl i po Shawovi!

11 01.12.2023

Lituji, že jsem první černá ovce, která píše nespokojený komentář, ale někdo jí být musel. :)

Bill Schutt přednáší zoologii na univerzitě, čili je profesionálním vědcem; jeho knížka o kanibalismu ale neobsahuje žádný vlastní badatelský vklad, nepočítáme-li rešerše na internetu. Ve skutečnosti jde spíš o novinařinu. Velkou část knihy tvoří interview s odborníky na nějakou oblast kanibalismu (např. u dinosaurů), popularizační parafráze cizích prací nebo reportáže (autor sám okouší člověčinu; nebo se prochází v místě, kde musela přezimovat Donnerova výprava nucená ke konzumaci bližních). Na vědeckého žurnalistu dobré, na vědce ani tolik ne.

Jediný Schuttův pokus něco vysvětlit sám - totiž proč je v evropské kultuře kanibalismus tabu, kdežto např. v čínské nikoliv - končí podivným blábolem, že se tak stalo pod vlivem Hérodóta a dalších antických autorů. Je fajn představovat si lidojedy odstrkující talíře pod mocným dojmem z literatury, ale mám takové zdání, že tomu bylo naopak: v řecké společnosti, která dříve kanibalismus praktikovala, se musela udát nějaká změna, kterou Hérodótos a ostatní autoři jen vyslovují. Jaký posun to byl a co ho způsobilo? Tak to nám Bill Schutt rozhodně neřekne.

Další věc, která mě žrala, byl Schuttův etnomasochismus. Do jisté míry se s autorem dá souhlasit. Povolení zotročovat pro španělskou korunu pouze kanibaly nepochybně vedlo k tomu, že koloniální úředníci do této kategorie zařazovali i společnosti nekanibalizující. Schutt tedy v rámci své zuřivé obhajoby indiánů proti „rasistické“ nálepce lidojedů nepovažuje svědectví Španělů za dostatečný důkaz (i když kanibalismus úplně nepopírá). Dobře, proč ne, skepse k pramenům nikdy není nazbyt.

Jenže pak přijdou na řadu společnosti, které pisatel rád nemá: císařské Japonsko za druhé světové války a Čína Velkého skoku. Tady se svědectví zaujatých protivníků (údajných?) kanibalů kouzlem stávají zcela validním argumentem, jejž ověřovat netřeba. Samozřejmě, že se v maoistické Číně jedli disidenti. Protože maoistická Čína je, na rozdíl od ušlechtilých divochů předkolumbovského ráje, zlá. - I objekty medicínského kanibalismu v Evropě autor častuje přívlastky jako „odporné“, přičemž si jedním dechem stěžuje, že Evropané nemají pochopení pro etické a kulinářské hodnoty jiných národů.

Kromě toho je kniha napsaná velmi americky, čili vysvětluje všechno (měkkýši jsou „škeble a jejich kámoši“) a za každou cenu se snaží být vtipná. Na druhou stranu jí rozhodně nutno přiznat čtivost, zajímavost a zábavnost. Ačkoli Schutt jenom převyprávěl cizí výzkumy, mnohé informace jsou neuvěřitelně podnětné, zvláště ty o obléhání Leningradu a o specifičnostech čínského kanibalismu (konfuciánské krmení rodičů částmi vlastního těla; nebo míra, v jaké se člověčina objevovala na jídelníčku i mimo období nouze).

Velkou pozornost věnuje kanibalismu u bezobratlých a obojživelníků (celou kapitolu obdrželi fascinující červoři), neopomíjí ale ani kulturní fenomény typu katolické eucharistie. Několik kapitol pak zabírá masný průmysl nutící skot ke kanibalismu (žraním masokostní moučky) a důsledky této zhůvěřilosti.
Jde spíš o kabinet kuriozit než o soustavné zpracování tématu. S otázkou, kvůli které jsem knihu četla (totiž proč Evropané dělají z kanibalismu tabu), mi moc nepomohla. Ale přečíst ji neuškodilo a bavilo mě to. :)

17 28.11.2023

O velrybách a lidech. V knížce amerického biologa Joe Romana se setkáváme s velrybou jako symbolem biblickým i ekologicko-ochranářským. Nebo s velrybou coby předmětem výzkumu (kdy se v lidské mysli vyvíjí z fantaskního monstra středověkých bestiářů přes kojící „ne tak docela rybu“ až po vysoce kulturního tvora, jenž vytváří dědičnou slovesnost podléhající módě a kulturním revolucím, jak jsme zjistili na konci 20. století). Ale většina Romanovy knihy, bohužel, musí být dějinami velrybářství.

Oceňuji, že autor píše o emotivním tématu věcně. Vnitřní pláč nechává na čtenáři, jen mu k němu dává dostatek důvodů. Třebas když cituje jednoho z velrybářů popisujícího své dojmy, když harpunoval kojící matku a její mléko se rozlilo po mořské hladině. - Pár faktů:
* Až do konce 50. let americké válečné lodě používaly velryby jako cvičné cíle při pátrání po sovětských ponorkách.
* Vynález výbušné harpuny, která exploduje uvnitř zvířete (ale neusmrtí ho hned), umožnil lovit i plejtváky obrovské. Jen za prvních 30 let od této revoluce bylo v jižním Pacifiku zabito 40 000 plejtváků. Populace se nikdy nevzpamatovala.
* Japonsko podplatilo Brazílii, aby hlasovala proti omezení komerčního velrybářství, dotací pro tamní zemědělství. Velryby dosud loví Japonsko (zcela bez omezení), Norsko i Island.

„Velryba“ je kniha velmi komplexní, překvapivě vůbec ne amerikocentrická. Čerpá z nejrůznějších zdrojů: eskymácké mytologie, středověkých královských zrcadel či z japonské tradice. Jedna kapitola se soustředí také na biologii velryb (tj. na etologii, morfologii, ekologii atd.). Výklad doprovází množství obrazového materiálu, text je tištěný na křídovém papíře a překlad, ač má svoje mouchy, působí kompetentně a zodpovědně. Takže: víc takových literárních a nakladatelských počinů, prosím.

Ještě subjektivní dodatek. Joe Roman píše o tom, jak velryby vžycky působily na lidskou fantazii. Sám předkládá sugestivní obrazy z dějin: inuitské velrybářské osady proti sobě válčí v brnění z mrožích klů; velrybářské lodě raného novověku, pronikající do arktických vod, připevňují na přídě velrybí ploutve jako štíty proti ledovcům; na amerických pobřežích chátrají opuštěné varny velrybího tuku, který poháněl průmyslovou revoluci; aktivisté z Greenpeace vplouvají na gumových člunech přímo mezi velryby a harpuny mířící z desetipatrové „plovoucí továrny“...
Tento týden jsme shodou okolností probírali velryby na přednáškách ze zoologie a vyučující dával po posluchárně kolovat biofakty. Jak mi postupně procházel rukama obří obratel, kostice mláděte nebo ušní bubínek větší než moje dlaň, pociťovala jsem na vlastní kůži, jak fascinující tvorové to jsou. Každá statistika o výlovu, kterou kniha podává, mě bolela. Zvlášť uvědomíme-li si (abych parafrázovala biologa dr. M. Váchu), že ani zvýšení početního stavu jednotlivých druhů, i kdyby k němu došlo, by nenapravilo škody, které jsme napáchali. Nenávratně jsme zničili většinu genetické rozmanitosti populací a také jejich specifické kultury; navždycky.

14 19.11.2023

Jakožto člověk, který nemá rád mluvnici žádného jazyka s výjimkou češtiny, stejně musím říct, že tahle kniha je můj miláček.

Pravidla v ní nejsou řazena podle jazykové úrovně (asi do B2, předpokládám), nýbrž podle slovních druhů (najdeme tu i přehled nejčastějších řeckých citoslovcí). Kromě gramatických jevů obsahuje roztomilé bonusy, jako je přehled dějin řečtiny, pravidla pravopisu (a chvála bohům za každou snahu o zavedení částečného pořádku do kosmického chaosu řecké ortografie!) nebo krátké texty v autentické řečtině. Jednotlivé gramatické oddíly tedy prokládá třebas zápis v deníku vojáka z I. sv. války nebo úryvek z divadelní hry středoškoláků, což je absolutně boží.

Autorka pochází z řecké diaspory v Čechách, takže jí její bilingvismus umožňuje nacházet nejpřesnější překlady a velmi citlivé analogie mezi oběma jazyky... ba dokonce sestavit tabulku obdobných českých a řeckých přísloví.
Cením si téhle mluvnice (řečtiny v češtině) o to víc, že jsem si ji pořídila až ve fázi, kdy mě přestaly bavit alternativní přístupy:
1. odpozorovávat pravidla z jazykové praxe (u méně anarchistických a složitých jazyků to určitě jde, ale...)
2. příležitostně si hledat jednotlivá pravidla v anglofonních zdrojích (je hloupost učit se řečtinu přes angličtinu, pokud člověk ovládá nějaký flektivní a bohatší jazyk)
3. ptát se rodilých mluvčích (protože hrozí odpověď „Ano, takové pravidlo existuje, ale je docela složité; nekomplikuj si tím život, beztak je krátký.“)

Takže jsem hrozně ráda, že tenhle malý poklad mám (jakkoli choromyslně to zní) a doporučuji ho zájemcům jako velmi nápomocnou, roztomilou, sympatickou věc, která posouvá na další úroveň kulturního porozumění naši lásku k Řekům.

9 17.11.2023

Novela o mladém Platónovi, který váhá mezi drahou atleta a filosofa.

Co se v knížce vlastně děje? Platón chodí a vede bezobsažné nerealistické dialogy. Platón leží ve stínu platanu (samozřejmě, čeho jiného), přemýšleje o svém poslání. Platón si vyjede na bize a zase se vrátí, což pravděpodobně předznamenává jeho slavnou metaforu duše-vozataje, ale, proboha, nejepičtější událostí kapitoly je, že začne sněžit. Platón se zúčastní pýthijských her (ήρθα, είδα, νίκισα). Platón - až ve stručném epilogu - přednáší filosofii.

Napsala bych, že většina z popisovaných událostí je pro příběh úplně irelevantní, kdyby se o poměrně přímočarém vývoji od atletiky k filosofii dalo mluvit jako o příběhu. Spíš než o vyprávění něčeho tu jde o nedějovou oslavu kalokagathie.

„Jaro Řecka“ by se asi dalo nazvat novelou impresionistickou. Autorka od první strany do poslední náruživě evokuje hry stínů a barev (slunce vychází zpoza Parnásu a rozsvěcuje chrámy Delf...). Ale k tomu, aby byl impresionismus dobrý, podle mě potřebuje určitou dávku realismu, která způsobí, že se čtenář cítí protknutý stejnou náladou a stejnými vjemy jako postavy. Ten mi tady chybí. Byť lze poznat, že Hanna Malewska Athény a Delfy navštívila, výsledek působí jako sbírka symbolů bezkrevných a prázdných. Pod samými metaforami Platónovy zlaté kůže v západu jako by chybělo skutečné tělo.

11 14.11.2023

Šest Plútarchových dílek - epištol, dialogů, pojednání, „esejů“ a různých kombinací toho všeho - o tématech z morální filosofie. Část textů pro mě byla trýznivě nezajímavá. Autorova filosofie na mě místy působila jako biedermeierovské myšlení středu. Nejspíš by s ní zapadl do křesťanského měšťanského salonu 19. století (jestli to nezní jako kritika, zdůrazňuji, že JE to kritika). Veškerý extrém, excitace, výjimečnost jsou špatně, od vzrušeného rétorického projevu po pederastii. Tenhle centrismus se obzvlášť projevuje v pojednání o zdraví - i když tady má samozřejmě apel na uměřenost/průměrnost i jisté praktické opodstatnění. Plútarchos tu také vystupuje proti nestřídmé konzumaci masa, ale text očividně psal dřív, než se stal úplným vegetariánem, takže je pořád konvenční.

Některé texty mě naopak zaujaly hodně. Esej o světoobčanství a politickém exilu je ve svojí emancipovanosti od vlasti málem cynická (vyhnanství není zlem, vždyť všude na světě nám může být stejně dobře). Ale oceňuji už to, že Plútarchos o kosmopolitismu píše, a líbí se mi jeho otevřenost světu a svobodomyslnost. „Kdykoli přejdeme do jiných krajů, bažíme po Kéfísu, toužíme po Eurótu nebo po Taygetu nebo po Parnasu, a tak si činíme obývaný svět pustým, bez měst a obyvatelů.“
Vítám i několik odstavců o sebevraždě, k níž se autor staví po způsobu stoiků. Setrvávat při životě za určitých okolností označuje za zbabělost. „[A]no, živ nesmí nikdo říci: „To se mi nestane“, ale pokud je kdo živ, může říci: „To nebudu dělat; nebudu lhát, nebudu jednat lehkomyslně, nebudu okrádat, nebudu strojit úklady.“

Nejlepší mi přišel dialog, kvůli kterému jsem knížku četla: GRYLLOS ČILI O ROZUMNOSTI NĚMÉ TVÁŘE. Jeden z Kirčiných vepřů (a ex-lidí) tu vykládá Odysseovi, proč zvíře předčí člověka. Některé argumenty se zakládají na chybném pozorování (ani obecně monogamní druhy ptáků to ve skutečnosti s „věrností až za hrob“ nepřehánějí ;)) nebo na vysloveně mytologických kazuistikách. Nicméně v závěru dialog obsahuje pár výborných postřehů o zvířecím rozumu (kulturní učení od rodičů u slavíků, paměť u koní, psů, havranů a volů atd.). Karteziánská fyziologie nebo marxistická zoologie, které zvířatům rozumové schopnosti upíraly, by se od Plútarcha měly co učit.

Nevím proč, ale pořád mám sklon číst Plútarcha z nietzschovského hlediska a pátrat v něm po něčem, co by se Nietzschemu líbilo... A takové věci v něm jsou (!) a stojí zato, ale člověk je musí hledat v oblbujících mračnech moralinu.

11 01.11.2023

„Nesluší se, aby žena měla své vlastní přátele,“ praví Plútarchos v RADÁCH MANŽELSKÝCH. Další na seznamu položek, které žena mít nemá, jsou vlastní bohové, respektive jejich kulty jako projev individuální zbožnosti (smí vyznávat jen božstva manželova) a emoce (i citově musí zrcadlit chotě). Promlouvá-li „v cizím prostředí“, ať prý na svůj projev pohlíží jako na obnažování, čili ať se tak činí s patřičným studem. Majetek v manželství nutno pokládat za společný, bez ohledu na ženin podíl by však měl nést mužovo jméno. Atd.

„Rady“ by mě neudivily, kdyby je napsal průměrný Řek Periklovy éry, ale od Plútarcha, pokládaného za průkopníka ženské emancipace, jsem čekala něco diametrálně jiného. Pravda, na konci nabádá manžele, aby své partnerky vzdělávali ve filosofii a v geometrii (to jim totiž zabrání oddávat se tanci a pověrám). Nicméně s možností, že by se ženy mohly vzdělávat i samy, vůbec nepočítá, a to i když odkazuje na astronomku Aglaoníku.
V tomhle směru jsou jeho „Rady“ mainstreamem, který se v moralistické literatuře udržel dva tisíce let: mnohé - včetně intimních detailů - v renesanci opakuje Erasmus Rotterdamský (Coloquia) a v osvícenství Bernard Bolzano (O nejlepším státě). Jeho glorifikace manželství působí vysloveně anti-platónsky - takže se vlastně nedivím, že ji papouškovali křesťané. Plútarcha mám ráda kvůli jeho průkopnické etice, jenže tady žádné stopy po originalitě a neortodoxnosti nevidím. Ve srovnání se „Symposiem“ (které za nejkultivovanější formu erótu pokládá pederastii) jsou „Rady“ až buržoazně konvenční, plytké, sentimentální a... fuj, prostě ne. V otázce manželství hlasuji pro tu druhou skupinu filosofů, méně domestikovaných, kde kromě Platóna stojí Nietzsche, Schopenhauer nebo Simone Weilová.

ÚTĚCHA ŽENĚ je naopak textem velmi působivým - dopisem manželce poté, co dvojici zemřela dvouletá dceruška Tímoxena. Plútarchos si počíná stoicky (což by snad zdálky mohlo působit jako cynismus) a radí neoddávat se žalu. Podotýká třeba, že spokojené tělo zklidňuje mysl, takže by truchlící měli dbát o svoje fyzické blaho, namísto aby si - po obyčeji antických Řekyň - trhali vlasy a drásali tvář. Zaujme tu jeho názor na posmrtný život, velmi podobný tomu hinduistickému (zprostředkovaný přes pýthagorejce?) a „říznutý“ Platónovou filosofií. Přes svoji obecnou platnost má epištola velmi osobní ráz: Plútarchos vzpomíná na osobnost (nebo alespoň její zárodky) dvouletého dítěte...
Z traktátu O LÁSCE se, bohužel, dochovaly jen zlomky, takže hned první fragment končí v nejlepším - zrovna když se autor chystá objasnit svůj názor, jak láska vzniká - navíc s pomocí Menandrovy beletrie! Taková škoda!

11 24.10.2023

Loni jsem dostala jako téma dvou referátů „boj o verginské slunce“ mezi Řeckem a Severní Makedonií. Jenže když jsem se ptala, co mám použít za odbornou literaturu, vyučující s úsměvem pravil „Google.“ :D
Poněvadž mě řecko-makedonské vztahy pořád zajímají, nedávno jsem Severní Makedonii procestovala, vyzpovídala jsem místní a chystám o tématu reportáž. Takže jsem si teď udělala důkladnější rešerši než před referáty - a zjistila jsem, že i v češtině jedna monografie o Severní Makedonii existuje! No, ale dlouho jsem se neradovala.

Zhruba do poloviny je text poměrně objektivní. Působí ale hodně roztříštěně, jako směs článků publikovaných všude možně a pak shrnutých do jedné publikace bez oslích můstků. Autor tu (zkratkovitě) pojednává třeba o hlaholské literární škole v Ochridu nebo o původu starověkých Makedonců. Pak se dostává k makedonskému národnímu obrození v 70. letech 19. století a od něj přechází k moderním dějinám a současnosti, kde už si nedovede udržet nadhled.

Věnuje hodně prostoru makedonským partyzánům bojujícím v Řecku proti Ose, ale ani slovem nezmíní řecké Makedonce bojující za Osu, kterých bylo poměrně mnoho (a po válce na to doplatili). Způsob, jakým pojednává o vztazích Severní Makedonie se sousedy, je až karikaturně stranický (naprosto nevinní Makedonci jsou podle něj bezdůvodně šikanovaní každým, kdo se k tomu nachomýtne) a vysloveně hellenofobní.
Podotýkám, že Makedonce zbožňuju. Je to jeden z nejhodnějších a nejsympatičtějších národů, které jsem kdy poznala. Ale strany se v politických konfliktech nedělí na nevinné oběti a vyšinuté agresory.
Dorovský tedy v zájmu svojí iluze Makedonie-oběti banalizuje územní nároky mladé republiky na podstatnou část Řecka, které jsou doteď extrémně silné. Řekům také vadí, jak Makedonci vyrabovali pokladnici řeckých kulturních motivů, počínaje antickou Makedonií (jež nemá s moderním státem společného nic než ukradený název a území) a konče Byzancí, aby tak vytvořili (do jisté míry) umělou národní identitu. Podle Dorovského je to záležitost několika makedonských extremistů. To není pravda - ztotožnění dnešní S. Makedonie s antickou říší je oficiální, mainstreamový narativ šířený makedonským školstvím, ale třeba také muzejnictvím.

Kromě silné zatíženosti je text neobratně, těžkopádně napsaný, obsahuje dost chyb a zdroje cituje velmi vágně. Takže třemi hvězdičkami snad nekřivdím a spravedlivě oceňuji hromádku zajímavých informací.

11 24.10.2023

Novelu o skupině horníků, kteří se jako první přihlásili, aby zachránili zasypané druhy, psal Karel Čapek v inspiraci skutečným horníkem. Jmenoval se - nomen omen - Pronobis a v dole nakonec ztratil život. Jeho příběh vedl autora k výroku, že se vždycky najde někdo ochotný k oběti; a že „tento okamžik stačí, aby člověk začal bezhraničně milovat lidstvo“.

„První parta“ je o hrdinství (jež Karel Čapek celoživotně chápe spíš jako tvrdou práci než jako spektakulární činy) a o mužnosti, mužském společenství - skoro až ve smyslu antické hetairie. Při čtení jsem si vzpomněla na knížku prof. Komárka (Muž jako evoluční inovace), v níž tento biolog a filosof představuje tezi, že tmelem pánských societ a důvodem jejich neobyčejné semknutosti je přirozená homoerotická přitažlivost, předčící pouto muže k ženě. Vždycky mi ta myšlenka přišla upřílišněná, ale nutno uznat, že „první parta“ jí nahrává. Třeba ten - nádherný - popis platonické „zamilovanosti“ mladého Standy do inženýra Hansena...

Tahle knížka patří k posledním, které mi od K. Čapka zbývaly přečíst, a dlouho jsem se vyhýbala jejím klaustrofobním hlubinám. Zbytečně, jelikož v dole se odehrává jen malý výsek děje. Zbytek voní letními lesy, kde rukopis vznikal. (Mimochodem všechny tyhle informace kradu z autorovy biografie od Fr. Buriánka, kterou tímto doporučuji. :D) Do důlních reálií se spisovatel ponořil tak důkladně, že jsem tu a tam ve větách rozuměla jenom spojkám, ale krása zbytku (drobnomalba charakterů pomocí dvou tří sloves!) mi to vynahradila.

Sledujeme sice hornickou komunitu, a hlavně „první partu“, ale zarámované v ostatních společenských vztazích, předně k rodinám jednotlivých postav. Na tomto pozadí se postupně vyjevují charaktery - lidsky hluboké a vzájemně odlišné až kontrastní. Páně Čapkův humanismus ve všech, i těch v brutálně primitivních (Matula), nachází něco dobrého, nebo alespoň vyžadujícího soucit, pochopení, citlivé semknutí rtů. Všichni, od dobráka Martínka přes vojáckého dozorce Andrese (kterého zbožňuji) až po neklišovitě humánního majitele dolů, zpochybňují stereotypy „sociálně kritické“ literatury, pročež vyvolávají soptění Julia Fučíka v doslovu. Je to umění, ne agitační kýč, byť se zřetelnou politickou notou.

A ještě momentka. Nakonec jsem se ke čtení „První party“ odhodlala proto, že čas od času potřebuji tenké a brožované knihy na cestování. V jednom nepatrném městečku v Severní Makedonii mi ji z ruky vzala místní stařenka a bez problémů přečetla anotaci v latince; mírné obtíže jí působilo jen ř. Pokusila jsem se vysvětlit, kdo Karel Čapek byl, ale makedonská babička do toho vpadla prohlášením „Toho znám, aby ne, však jsme se o něm učili ve škole.“ ... Mám z toho radost, protože on si to prostě zaslouží.

17 06.10.2023

Vynikající dílko paní docentky Koldinské, která je - při svojí krajní kontroverznosti - nesporně skvělá vědkyně i spisovatelka. Její Každodennost se nesnaží detailně popsat všechny aspekty renesanční všednosti. Témata spíš naťukává, tu a tam je jakoby "synekdochicky" představuje pomocí jednoho příkladu (smrt v důsledku nehody - utonutí Jáchyma Hradce i s kočárem). Díky tomuto přístupu je ovšem knížka tak lehká, že se čte sama.

Obraz soukromého života aristokracie autorka skládá pomocí řady podoborů, které do české historiografie pronikaly až kolem r. 1989. Patří ostatně k vůbec prvním, kdo se jim věnoval: a to nejen zmiňované každodennosti (již obhajuje skvělý metodologický doslov), ale také dějinám mentalit (smrt, strach, zbožnost, milostný život), či dokonce antrozoologii (pasáž o usekávání nohy poddanským psům, aby s nimi lid nemohl pytlačit na panském). Ostatně i samotná nobilitologie čili dějiny šlechty, právě tak jako zkoumání zbožnosti, se přirozeně rozvinuly až po pádu komunismu, takže dílko paní docentky z roku 2001 lze nazvat až senzačně novátorským.

Snaha o popularizaci se určitě zdařila, byť na můj vkus text někdy balancuje na hraně bulvárnosti. Některé věty mi přišly zbytečné až mírně banální. Paní docentka ale ví, jak veřejnost oslovit, a jejím šarmem dýchá i psaný text. Ostatně i coby student, který měl tu čest absolvovat její přednášky z raného novověku, jsem tu našla spoustu zajímavostí. A bylo milé setkat se znovu se všemi méně významnými historickými postavičkami, jež autorku něčím zaujaly (Hýzrle z Chodů, Eliška Smiřická, ...). :) Přečteno sice až po státnicích, ale přece, a s potěšením.

14 11.09.2023

Otevřela jsem knížku den před státnicemi, takže jsem ji hodlala spíš prolistovat, ale nakonec jsem ji přečetla se zájmem. Toleranční patent je pro autorku východiskem k pojednání o českých prostestantech, žijících do roku 1781 v ilegalitě, a o jejich postupném začlenění do společnosti během toleranční doby, tj. do 60. let 19. století.

Eva Melmuková hojně cituje z protokolů, jež pořizovaly komise při evidenci protestantského obyvatelstva. A protokoly jsou vždycky zajímavý pramen, jelikož nám umožňují nahlédnout do myšlení a vyjadřování (většinou prostých) lidí, kteří by po sobě žádné egodokumenty nenechali. Konkrétním "příběhovým" sondám na základě těchto dokumentů ovšem předchází obecné pojednání o náboženských poměrech českých zemí a osvícenských reformách, díky čemuž je knížka přístupná i pro laika.

Na "Patentu" je znát, že autorka působila coby duchovní protestantského sboru. Některé její komentáře mi přišly až příliš emotivní, historické postavičky nekatolíků se jí jevily apriorně sympaticky, rozhodnutí některých osob přihlášených k protestantismu vrátit se zpátky ke katolictví vždycky interpretovala jako důsledek nátlaku a zastrašování (bez další pramenné opory) atd. Dějiny pojímá teleologicky, jako linii neomylně až "úmyslně" spějící od těžkých časů k prosazení lidských práv a osvobození její církve.

Na druhou stranu... když čtu marxistického historika, taky počítám s tím, že bude psát marxisticky, a logicky mu to nevyčítám, takže nebudu paní Melmukové vyčítat její křesťanskou ideologii. Práce je to i tak poctivá, vědecky objevná a čtivě napsaná. S některými dílčími předpoklady lze asi nesouhlasit (kontinuita protestantských sítí od Bílé hory do Tolerančního patentu? - což je námitka doc. D. Tinkové, ne moje), ale celku to neubírá, kolegům studentům klidně doporučuji. :)

10 09.09.2023