Přírodopis kanibalismu: O lidojedech, placentách, prášku z mumie a jiných věcech přehled

28.11.2023

Lituji, že jsem první černá ovce, která píše nespokojený komentář, ale někdo jí být musel. :)

Bill Schutt přednáší zoologii na univerzitě, čili je profesionálním vědcem; jeho knížka o kanibalismu ale neobsahuje žádný vlastní badatelský vklad, nepočítáme-li rešerše na internetu. Ve skutečnosti jde spíš o novinařinu. Velkou část knihy tvoří interview s odborníky na nějakou oblast kanibalismu (např. u dinosaurů), popularizační parafráze cizích prací nebo reportáže (autor sám okouší člověčinu; nebo se prochází v místě, kde musela přezimovat Donnerova výprava nucená ke konzumaci bližních). Na vědeckého žurnalistu dobré, na vědce ani tolik ne.

Jediný Schuttův pokus něco vysvětlit sám - totiž proč je v evropské kultuře kanibalismus tabu, kdežto např. v čínské nikoliv - končí podivným blábolem, že se tak stalo pod vlivem Hérodóta a dalších antických autorů. Je fajn představovat si lidojedy odstrkující talíře pod mocným dojmem z literatury, ale mám takové zdání, že tomu bylo naopak: v řecké společnosti, která dříve kanibalismus praktikovala, se musela udát nějaká změna, kterou Hérodótos a ostatní autoři jen vyslovují. Jaký posun to byl a co ho způsobilo? Tak to nám Bill Schutt rozhodně neřekne.

Další věc, která mě žrala, byl Schuttův etnomasochismus. Do jisté míry se s autorem dá souhlasit. Povolení zotročovat pro španělskou korunu pouze kanibaly nepochybně vedlo k tomu, že koloniální úředníci do této kategorie zařazovali i společnosti nekanibalizující. Schutt tedy v rámci své zuřivé obhajoby indiánů proti „rasistické“ nálepce lidojedů nepovažuje svědectví Španělů za dostatečný důkaz (i když kanibalismus úplně nepopírá). Dobře, proč ne, skepse k pramenům nikdy není nazbyt.

Jenže pak přijdou na řadu společnosti, které pisatel rád nemá: císařské Japonsko za druhé světové války a Čína Velkého skoku. Tady se svědectví zaujatých protivníků (údajných?) kanibalů kouzlem stávají zcela validním argumentem, jejž ověřovat netřeba. Samozřejmě, že se v maoistické Číně jedli disidenti. Protože maoistická Čína je, na rozdíl od ušlechtilých divochů předkolumbovského ráje, zlá. - I objekty medicínského kanibalismu v Evropě autor častuje přívlastky jako „odporné“, přičemž si jedním dechem stěžuje, že Evropané nemají pochopení pro etické a kulinářské hodnoty jiných národů.

Kromě toho je kniha napsaná velmi americky, čili vysvětluje všechno (měkkýši jsou „škeble a jejich kámoši“) a za každou cenu se snaží být vtipná. Na druhou stranu jí rozhodně nutno přiznat čtivost, zajímavost a zábavnost. Ačkoli Schutt jenom převyprávěl cizí výzkumy, mnohé informace jsou neuvěřitelně podnětné, zvláště ty o obléhání Leningradu a o specifičnostech čínského kanibalismu (konfuciánské krmení rodičů částmi vlastního těla; nebo míra, v jaké se člověčina objevovala na jídelníčku i mimo období nouze).

Velkou pozornost věnuje kanibalismu u bezobratlých a obojživelníků (celou kapitolu obdrželi fascinující červoři), neopomíjí ale ani kulturní fenomény typu katolické eucharistie. Několik kapitol pak zabírá masný průmysl nutící skot ke kanibalismu (žraním masokostní moučky) a důsledky této zhůvěřilosti.
Jde spíš o kabinet kuriozit než o soustavné zpracování tématu. S otázkou, kvůli které jsem knihu četla (totiž proč Evropané dělají z kanibalismu tabu), mi moc nepomohla. Ale přečíst ji neuškodilo a bavilo mě to. :)

30.09.2021

Poutavé čtení na nevšední téma, které je psáno lehce a místy vtipně. Dobře zpracované a ucelené, kdy jsem se postupně dozvídala vše co biolog Bill Schutt zjistil a vybádal o kanibalismu (oceňuji, že v rámci bádání nasadil i svůj žaludek). Nejdříve provází říší zvířat, aby se pak následně dostal k člověku. Jde napříč světem a dobou. Přemýšlí a píše o všech formách kanibalismu, kdy kriminálního se dotkne jen okrajově v pár větách. Z této naučné publikace a spousty informací jsem nadšena. Moc bych si přála a doufám, že i další knihy od autora budou u nás přeloženy a vydány.