Přírodopis kanibalismu: O lidojedech, placentách, prášku z mumie a jiných věcech
Bill Schutt
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/396147/bmid_prirodopis-kanibalismu-o-lidojedech-ZbG-396147.jpeg
4
21
21
Pro vědce byl po mnoho století kanibalismus bizarním jevem bez většího biologického významu, pouhou náhodnou sbírkou přírodních podivností. I v naší kultuře představuje kanibalismus odpudivé tabu, které však zároveň magicky přitahuje. Role kanibalismu v přírodě, lidské evoluci a dějinách je však mnohem hlubší a provázanější. Zoolog Bill Schutt čtenáře provede zrádnými vodami plnými mýtů o kanibalismu v biologii, antropologii a historii: od pulců z pohoří Chiricahua, pojídajících své sourozence, přes Sierru Nevadu, která byla svědkem nejznámějšího historického případu kanibalismu v Americe – Donnerovy výpravy –, až po dnešní experty na pojídání placenty (ke které se mimochodem výborně hodí chianti). Schutt dokáže ze zdánlivé sbírky nesouvisejících kuriozit vyabstrahovat až děsivě trefná pravidla, která ke kanibalismu vedou. Proč kudlanky (ne)ukousávají samečkům hlavy? Proč Evropané jedli až do 20. století dobrovolně kousky mrtvých lidských těl? Souvisí vyhynutí neandertálců s kanibalismem? A čeká nás temná budoucnost plná lidojedství? Na to a ještě mnohem více naleznete v knize Přírodopis kanibalismu. O lidojedech, placentách, prášku z mumie a jiných věcech odpověď.... celý text
Literatura naučná Příroda, zvířata Věda
Vydáno: 2018 , AcademiaOriginální název:
Cannibalism: A Perfectly Natural History, 2017
více info...
Přidat komentář
Poutavé čtení na nevšední téma, které je psáno lehce a místy vtipně. Dobře zpracované a ucelené, kdy jsem se postupně dozvídala vše co biolog Bill Schutt zjistil a vybádal o kanibalismu (oceňuji, že v rámci bádání nasadil i svůj žaludek). Nejdříve provází říší zvířat, aby se pak následně dostal k člověku. Jde napříč světem a dobou. Přemýšlí a píše o všech formách kanibalismu, kdy kriminálního se dotkne jen okrajově v pár větách. Z této naučné publikace a spousty informací jsem nadšena. Moc bych si přála a doufám, že i další knihy od autora budou u nás přeloženy a vydány.
Dlouho mi trvalo než jsem tuto knížku začala číst a nelituji. Opravdu velmi zajímavá knížka o tak děsivém tématu. Určitě doporučuji přečíst každému. Takových nových poznatků a informací nejen o lidech, ale i o světě zvířat.
Úžasná kniha. Co víc k tomu dodat? Dozvíte se o kanibalismu v přírodě u různých živočichů a proč se vyskytuje častěji u samiček. Samozřejmě nemusím zmiňovat, že těch příkladů je až až; nebo proč je v některých kulturách kanibalismus velmi tabu a někde se zase vydávaly příručky, jak správně uvařit části lidského těla; nebo z jakého důvodu některé ženy pojídají svojí placentu.
Je to každopádně super, nakladatelství Academia opět nezklamalo. Opravdu pěkně napsáno, oblíbenou populárně-naučnou formou, ale je zase pravda, že některé pasáže pro mě byly až moc historicky podrobné.
Když to shrnu - netradiční téma, které je napsáno doslova k sežrání.
Bill Schutt si ziskal me srdce... (tedy, s ohledem na tema knihy musim dodat, ze to myslim jen obrazne!). Autoruv styl je skvely, vtipny, primerene tematu morbidni, a (presto) porad zustava v objektivni rovine a dusledne se vyhyba libivym kriminalnim kauzam. Schutt je zoolog a prurez tematem kanibalizmu z cele zivocisne rise je precizni a zajimavy. Jeho doplneni o historicke, antropologicke a paleontologicke poznatky, stejne jako rozhovory s vyzkumniky jsou s predchozim textem dobre provazane.
Prestoze je kniha po faktograficke strance vyborna, plny pocet hvezdicek davam za autoruv styl. Zde strucna ochutnavka jeho vykladu Herodotova pribehu o Astyagovi - pasaz, kde se kral dozvi, ze jeho general nezabil novorozene, ale poveril tim nejakeho pastevce: "...Kral Astyages, ktery ve sve dobe zrejme proslul i svym pokerovym oblicejem, pak rekl Harpagovi neco ve smyslu "Jasne, zadnej problem, mne bylo taky blby poslat te, abys zabil meho vlastniho vnuka". General pradvepodobne vydechl ulevou, nez se vsak mohl uvolnit uplne, kral pokracoval. "Jo, a mimochodem," dodal (i kdyz uznavam, ze asi ne primo temito slovy), "nechces prijit se svym synem dneska na veceri, ze bychom to spolecne oslavili?" ... Kdyz vsichni dojedli, zeptal se Astyages generala, jak mu na oslave chutnalo. Ten nejdrive hostinu ohodnotil deseti hvezdickami z deseti, ale vse se rychle zmenilo, kdyz kral primel generala otevrit kosik s nesnedenymi castmi tela jeho syna."
Po dlouhe dobe kniha, kdy jsem se smal pri cteni nahlas, i zcela nekorektne na verejnosti...
PS: Pochvala prekladateli za skvele odvedenou praci!
Kanibalismus, ať už v jakémkoli kontextu, je čtenářsky velmi vděčné téma. Schutt naštěstí nesklouzává k nějaké senzacechtivé přehlídce nejznámějších kanibalů historie, jak jsme na to zvyklí z mnoha „kanibalských“ knih, ale snaží se poněkud věcnější rozbor fenoménu jako takového. Představuje zajímavé příklady ze světa zvířat (hmyz, pavouci, ryby, obojživelníci či medvědi) i lidí (Karibové, Donnerova výprava, Novoguinejci, placentofagie, atd.) a pátrá po (evolučně-) biologické podstatě kanibalského chování. To vše navíc okořeněné docela černým humorem. Určitě by se našla ještě celá řada příkladů, které by si zmínku v knize zasloužily, nicméně i tak velmi příjemné čtení.
Štítky knihy
Autorovy knížky
| 2018 |  Přírodopis kanibalismu: O lidojedech, placentách, prášku z mumie a jiných věcech |
Lituji, že jsem první černá ovce, která píše nespokojený komentář, ale někdo jí být musel. :)
Bill Schutt přednáší zoologii na univerzitě, čili je profesionálním vědcem; jeho knížka o kanibalismu ale neobsahuje žádný vlastní badatelský vklad, nepočítáme-li rešerše na internetu. Ve skutečnosti jde spíš o novinařinu. Velkou část knihy tvoří interview s odborníky na nějakou oblast kanibalismu (např. u dinosaurů), popularizační parafráze cizích prací nebo reportáže (autor sám okouší člověčinu; nebo se prochází v místě, kde musela přezimovat Donnerova výprava nucená ke konzumaci bližních). Na vědeckého žurnalistu dobré, na vědce ani tolik ne.
Jediný Schuttův pokus něco vysvětlit sám - totiž proč je v evropské kultuře kanibalismus tabu, kdežto např. v čínské nikoliv - končí podivným blábolem, že se tak stalo pod vlivem Hérodóta a dalších antických autorů. Je fajn představovat si lidojedy odstrkující talíře pod mocným dojmem z literatury, ale mám takové zdání, že tomu bylo naopak: v řecké společnosti, která dříve kanibalismus praktikovala, se musela udát nějaká změna, kterou Hérodótos a ostatní autoři jen vyslovují. Jaký posun to byl a co ho způsobilo? Tak to nám Bill Schutt rozhodně neřekne.
Další věc, která mě žrala, byl Schuttův etnomasochismus. Do jisté míry se s autorem dá souhlasit. Povolení zotročovat pro španělskou korunu pouze kanibaly nepochybně vedlo k tomu, že koloniální úředníci do této kategorie zařazovali i společnosti nekanibalizující. Schutt tedy v rámci své zuřivé obhajoby indiánů proti „rasistické“ nálepce lidojedů nepovažuje svědectví Španělů za dostatečný důkaz (i když kanibalismus úplně nepopírá). Dobře, proč ne, skepse k pramenům nikdy není nazbyt.
Jenže pak přijdou na řadu společnosti, které pisatel rád nemá: císařské Japonsko za druhé světové války a Čína Velkého skoku. Tady se svědectví zaujatých protivníků (údajných?) kanibalů kouzlem stávají zcela validním argumentem, jejž ověřovat netřeba. Samozřejmě, že se v maoistické Číně jedli disidenti. Protože maoistická Čína je, na rozdíl od ušlechtilých divochů předkolumbovského ráje, zlá. - I objekty medicínského kanibalismu v Evropě autor častuje přívlastky jako „odporné“, přičemž si jedním dechem stěžuje, že Evropané nemají pochopení pro etické a kulinářské hodnoty jiných národů.
Kromě toho je kniha napsaná velmi americky, čili vysvětluje všechno (měkkýši jsou „škeble a jejich kámoši“) a za každou cenu se snaží být vtipná. Na druhou stranu jí rozhodně nutno přiznat čtivost, zajímavost a zábavnost. Ačkoli Schutt jenom převyprávěl cizí výzkumy, mnohé informace jsou neuvěřitelně podnětné, zvláště ty o obléhání Leningradu a o specifičnostech čínského kanibalismu (konfuciánské krmení rodičů částmi vlastního těla; nebo míra, v jaké se člověčina objevovala na jídelníčku i mimo období nouze).
Velkou pozornost věnuje kanibalismu u bezobratlých a obojživelníků (celou kapitolu obdrželi fascinující červoři), neopomíjí ale ani kulturní fenomény typu katolické eucharistie. Několik kapitol pak zabírá masný průmysl nutící skot ke kanibalismu (žraním masokostní moučky) a důsledky této zhůvěřilosti.
Jde spíš o kabinet kuriozit než o soustavné zpracování tématu. S otázkou, kvůli které jsem knihu četla (totiž proč Evropané dělají z kanibalismu tabu), mi moc nepomohla. Ale přečíst ji neuškodilo a bavilo mě to. :)