Kruté štěstí přehled

10.12.2023

Hra Jeana Anouilhe začíná tam, kde většina děl končí: chudá a nepříliš nadaná kavárenská houslistka Tereza se má provdat za zámožného, geniálního skladatele Florenta. Na událostech několika málo dní před svatbou Anouilh ukazuje podstatnou nemožnost sladit životy dvou lidí (třebaže zamilovaných), z nichž jeden má všechno a druhý nic:
„Tys nikdy nebyl ošklivý, ani hanebný, ani chudý. (...) Tys nikdy nic neobstarával, tys nikdy nerozbil litrovou láhev, aby ses pak bál vrátit domů.“ Je to hra o předurčenosti prostředím a o osudovém míjení sytého s hladovým: „A jeho knihy, podívej se, jeho knihy jsou jeho přáteli (...), hovořily s ním, pomáhaly mu, aby se stal tím, čím je; jeho knihy ho znají lépe než já, ale já je neznám, abych se mohla bránit.“

Hra sociálněkritická s naturalistickými motivy (ten na str. 70 je pořádně silné kafe), která trochu připomíná fabiánská dramata G. B. Shawa. Brilantně provokující scéna, kde se hrdinova sestra a teta baví s aranžérkou o tom, že „práce už není jen kratochvílí pro zahálčivé lidi“, by klidně mohla stát v „Majorce Barboře“; a Terezin otec je blížencem pana Doolittla do té míry, že má možná pravdu záložka knihy tvrdící, že Anouilh polemizuje s „Pygmalionem“ o možnosti vyrvat člověka z ghetta a ghetto z člověka.

Je to výborně napsané, civilní a realistické, a přitom rozervané (Tereza), plné skvělých obratů („ordinérní jako šváb“; „plakat jako kráva“) a s překrásnou postavou pana Hartmana (kdo by nechtěl takového přítele, jakého v něm má hrdina? - protože Hartman, jenž „poznal svoje hudební možnosti“ zastíněné Florentovým géniem, nakonec „miluje boha v jeho rukách“). Nepovažuji „Kruté štěstí“ (v originále mnohem přiléhavěji La Sauvage) za tak mistrovské dílo jako autorova „Tomáše Becketa“ a „Antigonu“ (mimochodem - miluju boha v Anouilhově psacím stroji), ale i tak je to jedna z nejlepších věcí v dramatice první půlky 20. století.
PS. Knížka ve Francii vyšla v roce 1938 a hraje se v ní Wagner (Pochod z Tannhäusera), znamená to něco?