• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 19 knih

Nové komentáře u knih Jean Anouilh

Medea

„V převyprávění starověké látky nabízí Jean Anouilh psychoanalytickou studii žárlivosti, závislosti a vášně. Aktovka se odehrává během jediné noci před Iásónovou svatbou s Glaukou, před kočovnickým vozem, v němž barbarka z Kolchu žije se svojí chůvou. (Médein cizokrajný původ autor přibližuje francouzskému divákovi tím, že hrdince dává cikánské atributy - výborný nápad.) Tady probíhají dramatické rozhovory o tom, jak se Médeia zamilovala do Iásóna - mladíčka ohroženého na životě - a dopustila se kvůli němu vlastizrady a vražd; jak se do nepříliš dívčí Médeie časem zamiloval i Iásón a dovolil, aby Argonauti opustili svého „ochočeného“ vůdce; ale i o tom, jak přitažlivost vyprchala a zbyla jenom princeznina závislost, která nakonec sežehne všechny, včetně jí. Anouilh přivádí na jeviště vášně vystupňované do nadlidské síly - vášně Héliovy vnučky, čtvrtinové titánky, rozhořené do infernálního požáru. Pracuje také s řeckým tématem osudovosti; tragičnost generuje marná snaha jí uniknout: hrdina se snad žení s jinou, ale jména Iásón-Médeia zůstanou spjata na věky věků. Hra končí odlišně než Eurípidova (nenajdeme tu například krále Aegea a linku vyplývající z jeho přítomnosti), Anouilhův závěr ovšem odpovídá logice jeho charakterů. Přitom dodržuje aristotelskou jednotu času, místa a děje a antickou zásadu, podle níž se nic krvavého nesmí stát na jevišti. Právě tak, jako není kouzelnice z Kolchu tak docela člověk, není ani tak docela žena - respektive rodí se jako žena, která měla být mužem. Výklad Médeie pro 20. století obsahuje freudiánské prvky, což není zvlášť překvapivé (srovnejme ji s Giraudouxovou „Novou Élektrou“, trpící Élektřiným komplexem :D) - pokud někdo ve 20. století ovlivnil interpretaci řeckého bájesloví, pak zejména Freud - byť podle mě nesmyslně a jedovatě. Ale Anouilh s Giraudouxem, dva největší francouzští dramatikové, z toho dokázali vyrobit něco uměleckého: MÉDEIA: „Čekávala jsem celý den, nohy roztažené, amputovaná... Pokorně jsem čekala na ten kousek sebe samé (....), ten prostředek mého břicha, který patřil jemu... (...) Ó slunce, je-li pravda, že pocházím z tebe, proč jsi mě učinilo bez údu? Proč ta ňadra, ta slabost, ta otevřená rána uprostřed? Což by nebyl krásný chlapec Médeia?“ Takže: je to úžasné - lidi, čtěte Anouilha. :)“... celý text
— JulianaH.

---

Miláček Ornifle

„"Lež je přípravná fáze pravdy." Někdy mě tak mrzí, že kapacita mé hlavy neumožní zapamatovat si všechny úžasné hlášky a myšlenky ze všech děl a divadelních her, které jsem kdy četla! Jedna z mnoha adaptací mýtu o Donu Juanovi, velmi povedená, dialogy mají spád, úžasná jazyková komika a těch odkazů na Moliera!“... celý text
— bookemma

---

Kruté štěstí

„Hra Jeana Anouilhe začíná tam, kde většina děl končí: chudá a nepříliš nadaná kavárenská houslistka Tereza se má provdat za zámožného, geniálního skladatele Florenta. Na událostech několika málo dní před svatbou Anouilh ukazuje podstatnou nemožnost sladit životy dvou lidí (třebaže zamilovaných), z nichž jeden má všechno a druhý nic: „Tys nikdy nebyl ošklivý, ani hanebný, ani chudý. (...) Tys nikdy nic neobstarával, tys nikdy nerozbil litrovou láhev, aby ses pak bál vrátit domů.“ Je to hra o předurčenosti prostředím a o osudovém míjení sytého s hladovým: „A jeho knihy, podívej se, jeho knihy jsou jeho přáteli (...), hovořily s ním, pomáhaly mu, aby se stal tím, čím je; jeho knihy ho znají lépe než já, ale já je neznám, abych se mohla bránit.“ Hra sociálněkritická s naturalistickými motivy (ten na str. 70 je pořádně silné kafe), která trochu připomíná fabiánská dramata G. B. Shawa. Brilantně provokující scéna, kde se hrdinova sestra a teta baví s aranžérkou o tom, že „práce už není jen kratochvílí pro zahálčivé lidi“, by klidně mohla stát v „Majorce Barboře“; a Terezin otec je blížencem pana Doolittla do té míry, že má možná pravdu záložka knihy tvrdící, že Anouilh polemizuje s „Pygmalionem“ o možnosti vyrvat člověka z ghetta a ghetto z člověka. Je to výborně napsané, civilní a realistické, a přitom rozervané (Tereza), plné skvělých obratů („ordinérní jako šváb“; „plakat jako kráva“) a s překrásnou postavou pana Hartmana (kdo by nechtěl takového přítele, jakého v něm má hrdina? - protože Hartman, jenž „poznal svoje hudební možnosti“ zastíněné Florentovým géniem, nakonec „miluje boha v jeho rukách“). Nepovažuji „Kruté štěstí“ (v originále mnohem přiléhavěji La Sauvage) za tak mistrovské dílo jako autorova „Tomáše Becketa“ a „Antigonu“ (mimochodem - miluju boha v Anouilhově psacím stroji), ale i tak je to jedna z nejlepších věcí v dramatice první půlky 20. století. PS. Knížka ve Francii vyšla v roce 1938 a hraje se v ní Wagner (Pochod z Tannhäusera), znamená to něco?“... celý text
— JulianaH.

---

---

Romeo a Jana

„O této divadelní hře jsem se dozvěděla náhodou od kolegy v práci, který mi doporučil k poslechu dramatizaci v režii Českého rozhlasu. A bylo to fantastické. Inspirace Shakespearem tu je patrné, jsou tu viditelné určité paralely, které snadno rozpoznáte, pokud znáte originál od Shakespeare. Není to však jen tak nějaká laciná kopie. Vůbec ne - naopak. Jedná se o svébytné dílo, které přináší svůj vlastní příběh. Jedná se o intenzivní mezilidské drama, které stejně jako u Shakespeara, není veselé. Postavy jsou plné života, vášně a silně prožívají. Atmosféra napjatá tak, že by se dala krájet. Dramatizace tomu ještě dodala o to silnější jiskru. Skoro jako bych to viděla před sebou na jevišti. Interpretace se zhostili Jan Dolanský, Andrea Elsnerová, Tereza Dočkalová, David Novotný, Taťjana Medvecká, Miroslav Hanuš a Josef Somr. Nutno říct, že všichni byli vynikající. Postavy jsou neuvěřitelně plastické, celistvé a celkově vyznívají jako reálné postavy, které byste klidně mohli potkat v reálné životě. Já jsem nadšená, dávám plný počet a moc ráda bych tohle někdy viděla na jevišti.“... celý text
— sgjoli

---

Romeo a Jana

„Rozhlasové drama v režii Hany Kofrankove s úžasným obsazením bylo uchvacující.“
— camelopardus