Medea přehled
Jean Anouilh
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Medea. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Medea v seznamech
v Přečtených | 3x |
v Doporučených | 1x |
v Chystám se číst | 2x |
v dalších seznamech | 1x |
Autorovy další knížky
1979 | Antigona |
2012 | Skřivánek |
1970 | Tomáš Becket aneb Čest boží |
1966 | Medea |
1967 | Eurydika |
V převyprávění starověké látky nabízí Jean Anouilh psychoanalytickou studii žárlivosti, závislosti a vášně.
Aktovka se odehrává během jediné noci před Iásónovou svatbou s Glaukou, před kočovnickým vozem, v němž barbarka z Kolchu žije se svojí chůvou. (Médein cizokrajný původ autor přibližuje francouzskému divákovi tím, že hrdince dává cikánské atributy - výborný nápad.) Tady probíhají dramatické rozhovory o tom, jak se Médeia zamilovala do Iásóna - mladíčka ohroženého na životě - a dopustila se kvůli němu vlastizrady a vražd; jak se do nepříliš dívčí Médeie časem zamiloval i Iásón a dovolil, aby Argonauti opustili svého „ochočeného“ vůdce; ale i o tom, jak přitažlivost vyprchala a zbyla jenom princeznina závislost, která nakonec sežehne všechny, včetně jí.
Anouilh přivádí na jeviště vášně vystupňované do nadlidské síly - vášně Héliovy vnučky, čtvrtinové titánky, rozhořené do infernálního požáru. Pracuje také s řeckým tématem osudovosti; tragičnost generuje marná snaha jí uniknout: hrdina se snad žení s jinou, ale jména Iásón-Médeia zůstanou spjata na věky věků. Hra končí odlišně než Eurípidova (nenajdeme tu například krále Aegea a linku vyplývající z jeho přítomnosti), Anouilhův závěr ovšem odpovídá logice jeho charakterů. Přitom dodržuje aristotelskou jednotu času, místa a děje a antickou zásadu, podle níž se nic krvavého nesmí stát na jevišti.
Právě tak, jako není kouzelnice z Kolchu tak docela člověk, není ani tak docela žena - respektive rodí se jako žena, která měla být mužem. Výklad Médeie pro 20. století obsahuje freudiánské prvky, což není zvlášť překvapivé (srovnejme ji s Giraudouxovou „Novou Élektrou“, trpící Élektřiným komplexem :D) - pokud někdo ve 20. století ovlivnil interpretaci řeckého bájesloví, pak zejména Freud - byť podle mě nesmyslně a jedovatě. Ale Anouilh s Giraudouxem, dva největší francouzští dramatikové, z toho dokázali vyrobit něco uměleckého:
MÉDEIA: „Čekávala jsem celý den, nohy roztažené, amputovaná... Pokorně jsem čekala na ten kousek sebe samé (....), ten prostředek mého břicha, který patřil jemu... (...) Ó slunce, je-li pravda, že pocházím z tebe, proč jsi mě učinilo bez údu? Proč ta ňadra, ta slabost, ta otevřená rána uprostřed? Což by nebyl krásný chlapec Médeia?“
Takže: je to úžasné - lidi, čtěte Anouilha. :)