Tomáš Becket aneb Čest boží přehled

23.12.2021

Wow. Když uvážím, že jsem tuhle hru četla jen jako doplněk k Eliotově „Vraždě v katedrále“ a čekala jsem, že se mi ani nebude moc líbit...

Jako kontrastní protějšek k Eliotovi funguje bezvadně. Anouilhova hra je dějová, naplno využívá dramatických efektů (tamtamy, světla, pohyblivé praktikábly), scény se rychle (až filmově) mění. Repliky obou protagonistů, Tomáše Becketa i Jindřicha II., znějí maximálně hodnověrně, a přitom inteligentně, jiskřivě, překvapivě. Kolikrát jsem si při otáčení stránky říkala: „Ha, co asi král na tohle odpoví?“. A následující věta mě nikdy nezklamala.
Znám jen jediného dramatika, který umí dialogy stejně dobře, totiž G. B. Shawa. Ovšem Anoiulh navíc projevil barvitou představivost a cit pro gesto ve scénických poznámkách. A ještě něco. Kamenem úrazu většiny historických dramat je potřeba vtělit do hry fakta nenásilným způsobem; nepůsobit encyklopedicky a vlezle. I v tomhle autor osvědčil mistrovství. Zkrátka nenapadá mě žádný aspekt, z kterého by „Becket“ vyšel špatně.

Předpokládala jsem, že Anouilh vylíčí sv. Tomáše negativně (anotace tomu nasvědčuje) a že mi tím bude lézt na nervy. Vedle toho jsem se bála, že po historicky spravedlivém Eliotovi se dočkám zklamání v podobě krále-padoucha. Ale ne. „Becket“ podává nádherný, velmi hluboký a bravurně prokreslený obraz složitého vztahu mezi panovníkem a jeho přítelem → kancléřem → arcibiskupem → protihráčem. Jejich problematické přátelství je na celé hře nejhezčí. Jindřich II. z dramatu vychází jako slabý, ale citlivý člověk, neustále se dožadující Tomášovy lásky a měkce poddajný vůči inteligentnímu druhovi. U Tomáše zase autor ukazuje kontinuitu osobnosti napříč všemi třemi životními etapami: hýřil, státník, světec. Becketa musí člověk (nebo tedy já :D) milovat a s králem alespoň soucítit.

Další úžasnou rovinou hry je ta politická. Tak často se mluví o normanské okupaci Anglie, o kolaboraci a vlastenectví, až jsem nabyla dojmu, že Anouilh psal hru za druhé světové války jako „Antigonu“. Nikoliv, je pozdější. Stejně by však bylo obtížné přehlédnout, že v anglosaském vlastenectví sv. Tomáše se odráží francouzské vlastenectví spisovatelovo. Občasné úmyslné anachronismy tohoto druhu nijak neškodí celkové historické věrnosti, jsou roztomilé. A leitmotiv vidličky — perfektní. Prostě perfektní. 100/100