Každý má svou pravdu přehled

11.12.2023

V době puberty jsem měla pocit, že pravda je jen jedna a život je jen černý nebo bílý. Jak jsem stárla, zjistila jsem, že život žije v mnoha barvách. Je to mé druhé setkáni s Luigi Pirandellem a v obou případech velmi příjemné. Jak to tedy vlastně bylo? Kdo měl pravdu a kdo ne? Otázka střídá otázku, důkaz přebíjí jiný důkaz. A proč se tím vlastně zabývat? Je to opravdu tak důležité? V mladším věku jsem řešila hlouposti, se stářím přichází asi smíření nebo moudrost? No nevím, jen, že by mi asi tohle téma konvenovalo v mladším věku a snažila bych se tomu přijít na kloub. Teď už ani ne. Nechala jsem se unášet a byla nezúčastněný pozorovatel, který sledoval lidské pohnutky a motivace. Ty mi přišly zajímavější než vyřešení dané záhady.

05.12.2023

Hra o relativismu a noetické skepsi. Hra o Schrödingerově kočce, ale z roku 1917, zatímco Erwin Schrödinger svůj myšlenkový experiment formuloval až roku 1935. Po přečtení Pirandella mě skoro překvapilo, že vídeňského fyzika nikdo neobvinil z plagiátorství. xD

[menší SPOILER] Pravdu má buď postava pana Ponzy (a jeho žena Lina je mrtvá), anebo postava jeho tchyně paní Frolové (a Lina žije). Jenže neexistuje způsob, jak to zjistit; a tak tajemná, skrytá Lina Ponzová žije i nežije. Hlavní hrdina, Laudisi, je od začátku principiálně skeptický k možnosti poznat to, co zbytek společnosti - bezohledně zvědavých italských měšťáků - nazývá „objektivní pravdou“, tedy pravdou jedinou. Člověk je podle Laudisiho vším tím, zač ho pokládají druzí, kdežto sám o sobě nám zůstává nepoznatelným. Takže pravdu o Lině mají její choť i její matka, a snaha rozhodnout se mezi jedním a druhým, jak se o to pokusí spoluobčané této nešťastné trojice, povede jen k tragédii - k všelidské tragédii noetické bezmoci - k neštěstí jeviště stejně jako hlediště.

Mám Pirandellův relativismus a nekonečně hořký agnosticismus moc ráda. I když jiné hry tohoto italského klasika, kde se filosofie objevuje spíš v zadním plánu („Šest postav“, „Jindřich IV.“ atd.), jsou každopádně dynamičtější, pointovanější a zábavnější - protože tohle je po většinu času strašná konverzační nuda. Ale „Každý má svou pravdu“ stojí za přečtení už jako manifest humanistického relativismu, kterým se Pirandello tolik blíží Karlu Čapkovi. Dva zřejmě největší relativističtí spisovatelé 20. století jsou tedy - demokrat a fašista. Kladu si otázku, kolik relativistických fašistů asi tak existuje; určitý náběh k tomu měl zřejmě také Mussoliniho pobočník, ministr a aviatik Italo Balbo, alespoň soudě podle jeho předválečného projevu v USA o názorové toleranci... Chtěla bych jich najít víc.