Šest postav hledá autora přehled

16.12.2021

Jednou na jaře jsem v parku viděla jakousi stařenku, jak si na sluníčku čte Pirandella a radostně se usmívá. Při čtení „Šesti postav“ jsem se usmívala také — a v duchu jsem jí za to bezděčné doporučení úsměvem děkovala.

Šestice postav, které autor vyvolal v život, ale pak jim nepřidělil dílo, se svojí naléhavou jsoucností vnucuje do zkoušky jiné Pirandellovy hry. Přepadají režiséra filosofickými otázkami o tom, jestli ony, postavy, se svými vyhraněnými charaktery vlastně nejsou skutečnější než lidé z masa a kostí, jejichž existence se skládá z iluzí a nepřítomných časových vrstev. Nutí ho uznat, že celého člověka nelze redukovat na jeden čin (jak říká Otec: nikdy nestačí znát fakt, musíme chápat také myšlenky a city, které k němu vedly). Kritizují herce v rolích jich samotných, čímž poukazují na neopakovatelnost individua. A uvažují o nezávislosti velkého díla na tvůrci: „[...] kdo má to štěstí, že se narodil jako živá postava, může se vysmát i smrti. [...] Umírá člověk, spisovatel, ale postava, kterou vytvořil, ta zůstává, ta nikdy neumírá.“ V Pirandellově hořké noetice, v jeho skepsi a relativismu vnímám především soucit s člověkem.

A tím to nekončí. Šestice postav — Otec, Matka, Syn, Nevlastní dcera, čtrnáctiletý Chlapec a Holčička — sehraje před šokovanými divadelníky vlastní příběh. V rodinné tragédii, která začíná shledáním Otce a Nevlastní dcery v nevěstinci a končí naprostou zkázou, trpí všichni, snad kromě nejmladšího děvčátka. A přitom nikdo není zlý (chudák Otec...).

Mám určitou výhradu k předvídatelnosti a přemrštěnosti závěru, ale nic vážného. Těžiště hry ostatně nespočívá v syžetu, ale ve fascinujícím metapříběhu a autorově (sebe)reflexi literatury/divadla. V tom je „Šest postav“ famózní. Celkově nádherně napsaná, provokativní hra. Zábavná, dynamická, duchaplná. Moderní (1921) a originální, a přitom naprosto čitelná/dívatelná, hodná své nobelovky.