Městečko

08.12.2023

* „Usnul oslněn představou trhu a zítřka. Hodiny na věži ho probouzely po celou noc a pokaždé po chvilce nepokoje a zoufalém tápání znovu našel a sevřel svou radost, tak jako svíráme v polospánku ruku starší sestry; tak nám je, vzpomeneme-li si kolem půlnoci na kytici bezu, kterou jsme večer natrhali.“
* „K tomu, aby byli na světě dobří lidé, nejsou toliko obchodníci; zřízenci jsou tvorové velmi jemní (...); berní sedí do půlnoci nad došlými spisy a v hodinách spánku hledá křestní jména neznámých, kteří mají stejná příjmení, aby jim ušetřil nedorozumění při placení daní.“
* „Vizte dívčinku, která se všeho bojí, protože má příliš velké oči; vizte vypeskovaného psíčka, jenž vyje a vyje... ku podivu silně, jako kdyby byl duší nějakého ohromného novofoundlandského psa, ležícího někde dál s rozdrcenými kostmi.“

Jean Giraudoux má svůj osobní surrealismus, který vlastně možná surrealismem není, ale ať je to cokoliv, dělá ho to mým nejoblíbenějším spisovatelem.
K „Městečku“ se mi nepovedlo dohledat žádnou informaci (natož třeba anotaci!) ani v cizích jazycích, takže jsem si ho prostě opatřila (sláva československé knižní kultuře za první republiky; člověk žasne, kolik méně slavných děl soudobých velikánů tu vycházelo v překladech) a nechala jsem se překvapit.
Nuže, je to cyklus čtyř povídek a, řekněme, tří básní v próze (?) - i když básnickými prózami je u Giraudouxe vlastně všechno. Jednoduché syžety povídek tvoří jakoby záminku k hrám nenapodobitelné lyrické obrazotvornosti: chlapec stoná a vyhlíží z okna do babího léta; dívka, které se proti její vůli přihodil zázrak, se vzpírá vstupu do kláštera; syn výběrčího potravní daně poprvé zažívá přátelství; poloslepý cestmistr se zahledí do lékárnice. Nezáleží ani tak na ději jako na večeru, podzimu, pondělním dešti nebo tuberkulózní kobyle; záleží na metafoře, paradoxu, asociaci, kauzalitě (právě ty paradoxní kauzality vyfukují oblaky surreálna); na způsobu, jakým básník prožívá svět, a Francii zvláště. Myslím, že nejde číst Giraudouxe a nemilovat u toho Francii.

I po přečtení Městečka trvám na tom, že autorově genialitě nejvíc vyhovuje forma románu (Zuzanka a Tichý oceán; Sigefried a Limuzínsko - myslím, že nikdy nebude napsáno nic lepšího než Zuzanka a Siegfried). Ale povídky jí pořád dávají víc prostoru než drama; zejména v Lékárnici se uplatnila k mojí blaženosti. Mám při čtení Giraudouxe pocit modlitby nad krásou (jeho) světa. Protože on s něhou píše o berních úřednících a mrtvých žabách; když řekne „automobil“ nebo „potravní daň“, zní to, jako by jiný autor řekl „růže“ nebo „básník“; vytváří svoji estetiku z věcí estetických i neestetických, poetických i nepoetických, z něhy i ironie, živého i mrtvého, a výsledkem je taková zvláštní krása, nad kterou člověk vrtí hlavou, jako se vrtí hlavou nad nesmyslem.

„Zašlápla žabičku, která spěchala k rybníku, aby se zachránila před deštěm. Maličké její srdíčko ještě tlouklo a pozvedalo kropenaté bříško; pozorovala ji, pokoušejíc se nebýt smutnou, a se smíchem se omlouvala, tvrdíc, že mrtvé žabky se podobají ropuchám. Pak rozmáčkla chrobáka, na kaši, která se tentokrát nepodobala ničemu; pak ještě maličkého cvrčka, z něhož zůstaly jen dlouhé nohy, jako by byl býval skočil ohromně daleko a zapomněl tam své berly. (...) Ale cestmistra neděsilo toto vraždění. Věděl, jak blízkými příbuznými jsou láska a smrt, a přál si, aby zašlápla ještě ptáčka, nebo růži, slovem něco, z čeho by tekla krev.“