• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 13 knih

Nové komentáře u knih Jean Giraudoux

Moderná francúzska dráma

„Vůbec nevadí, že má kniha v názvu moderní a přitom je stará. Tyhle hry jsou moderní i dneska, a vidět je na jevišti musí být skvělé.“
— ŽralokPeet

---

Ondina

„„Copak nechápeš, že všecko, co je na tobě veliké, miluje Hans jenom proto, že to sám vidí malé? Ty jsi ta nejjasnější záře, ale Hans v tobě vidí jen hezkou plavovlásku. Jsi půvab sám a Hans miluje ztřeštěnou dívenku. Jsi dobrodružství celého života, ale pro Hanse jsi jen jednou vzrušující příhodou...Až pozná svůj omyl, dostane strach a ty ho ztratíš....“ Není to pohádkový příběh! Ani náhodou! Je to psychologické drama o míjení a nepotkávání se, které je demonstrováno na postavách z mytologického světa. Přes lehkým perem napsané dialogy, které opravdu byly vtipné (vlastně si dokážu představit inscenaci Ondiny i jako crazy komedii ... i když ... asi si to spíš představovat nechci) jsem se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, když jsem sledoval postavy, jak se řítí do svých nevyhnutelných nešťastných konců. Za které si mohli sami, ano. Ale stejně mi jich bylo líto, protože byli oba vlastně obětmi svého prostředí, které ani jednomu z nich nedovolovalo normálně dospívat, růst, vyzrávat. A tak první emoční rozkolísání zaměnili za osudovou lásku – přestože jejich setkání osudové bylo, o lásce se mluvit v jejich případě prostě nedá (hra není o nešťastné lásce, je o nešťastné absenci lásky jako otevřenosti pro druhého – což je něco hodně jiného než obětování se druhému). Dá se mluvit jen o jakýchsi touhách a naivních projekcích a sebeprojekcích. Stává se to nejen princům a rusalkám, stává se to s železnou pravidelností i lidem (jen si vzpomeňme na naše vlastní první zamilovanosti a naši vlastní neschopnost je vidět alespoň trochu reálně a vlastní neochotu nechat si zkušenějšími dobře poradit). Ale lidi se z toho obvykle nějak otřepou, nasbírají zkušenosti a napříště vše prožívají dospěleji. Jenže když to přijde na rusalku, žijící ve své lesní bublině... nelze než bezmocně sledovat její tragické sebezničení. „Ach, Hansi... oba teď doplácíme na svůj omyl. Co tě mohlo na ní tak vábit? Čím tebe mohla okouzlit rusalka? Copak tvým živlem je dobrodružství? Ne, Hansi, já tě znám! Už když jsi jako potulný rytíř putoval černými lesy, byl jsi vždycky nejšťastnější, když jsi objevil nějakou opuštěnou chatu po dřevorubcích, když jsi zas ucítil pach plesnivé slámy a mohl ses ohřát u ještě teplého ohniště. Myslel sis, že pronásleduješ obry, že hledáš zlé čaroděje a zakleté zámky a zatím jsi vždycky pátral jen po lidské stopě...““... celý text
— mirektrubak

---

Městečko

„* „Usnul oslněn představou trhu a zítřka. Hodiny na věži ho probouzely po celou noc a pokaždé po chvilce nepokoje a zoufalém tápání znovu našel a sevřel svou radost, tak jako svíráme v polospánku ruku starší sestry; tak nám je, vzpomeneme-li si kolem půlnoci na kytici bezu, kterou jsme večer natrhali.“ * „K tomu, aby byli na světě dobří lidé, nejsou toliko obchodníci; zřízenci jsou tvorové velmi jemní (...); berní sedí do půlnoci nad došlými spisy a v hodinách spánku hledá křestní jména neznámých, kteří mají stejná příjmení, aby jim ušetřil nedorozumění při placení daní.“ * „Vizte dívčinku, která se všeho bojí, protože má příliš velké oči; vizte vypeskovaného psíčka, jenž vyje a vyje... ku podivu silně, jako kdyby byl duší nějakého ohromného novofoundlandského psa, ležícího někde dál s rozdrcenými kostmi.“ Jean Giraudoux má svůj osobní surrealismus, který vlastně možná surrealismem není, ale ať je to cokoliv, dělá ho to mým nejoblíbenějším spisovatelem. K „Městečku“ se mi nepovedlo dohledat žádnou informaci (natož třeba anotaci!) ani v cizích jazycích, takže jsem si ho prostě opatřila (sláva československé knižní kultuře za první republiky; člověk žasne, kolik méně slavných děl soudobých velikánů tu vycházelo v překladech) a nechala jsem se překvapit. Nuže, je to cyklus čtyř povídek a, řekněme, tří básní v próze (?) - i když básnickými prózami je u Giraudouxe vlastně všechno. Jednoduché syžety povídek tvoří jakoby záminku k hrám nenapodobitelné lyrické obrazotvornosti: chlapec stoná a vyhlíží z okna do babího léta; dívka, které se proti její vůli přihodil zázrak, se vzpírá vstupu do kláštera; syn výběrčího potravní daně poprvé zažívá přátelství; poloslepý cestmistr se zahledí do lékárnice. Nezáleží ani tak na ději jako na večeru, podzimu, pondělním dešti nebo tuberkulózní kobyle; záleží na metafoře, paradoxu, asociaci, kauzalitě (právě ty paradoxní kauzality vyfukují oblaky surreálna); na způsobu, jakým básník prožívá svět, a Francii zvláště. Myslím, že nejde číst Giraudouxe a nemilovat u toho Francii. I po přečtení Městečka trvám na tom, že autorově genialitě nejvíc vyhovuje forma románu (Zuzanka a Tichý oceán; Sigefried a Limuzínsko - myslím, že nikdy nebude napsáno nic lepšího než Zuzanka a Siegfried). Ale povídky jí pořád dávají víc prostoru než drama; zejména v Lékárnici se uplatnila k mojí blaženosti. Mám při čtení Giraudouxe pocit modlitby nad krásou (jeho) světa. Protože on s něhou píše o berních úřednících a mrtvých žabách; když řekne „automobil“ nebo „potravní daň“, zní to, jako by jiný autor řekl „růže“ nebo „básník“; vytváří svoji estetiku z věcí estetických i neestetických, poetických i nepoetických, z něhy i ironie, živého i mrtvého, a výsledkem je taková zvláštní krása, nad kterou člověk vrtí hlavou, jako se vrtí hlavou nad nesmyslem. „Zašlápla žabičku, která spěchala k rybníku, aby se zachránila před deštěm. Maličké její srdíčko ještě tlouklo a pozvedalo kropenaté bříško; pozorovala ji, pokoušejíc se nebýt smutnou, a se smíchem se omlouvala, tvrdíc, že mrtvé žabky se podobají ropuchám. Pak rozmáčkla chrobáka, na kaši, která se tentokrát nepodobala ničemu; pak ještě maličkého cvrčka, z něhož zůstaly jen dlouhé nohy, jako by byl býval skočil ohromně daleko a zapomněl tam své berly. (...) Ale cestmistra neděsilo toto vraždění. Věděl, jak blízkými příbuznými jsou láska a smrt, a přál si, aby zašlápla ještě ptáčka, nebo růži, slovem něco, z čeho by tekla krev.““... celý text
— JulianaH.

---

---

Dívka na území mužů

„„Ale vše, o čem jsem věřil, že jest ve mně hodno velkých epoch, ono qauttrocentní rozvíjení naděje, pučící ve mně, ono ronsardovské vylévání lásky ve mně, opatřilo mne každého roku proti jaru toliko žalostnými zbraněmi.“ „Daudinatův pohled se ostatně před jejím zrakem skrýval a byla by si mohla mysliti, že je falešný, kdyby nevěděla, že po vyjití Athénské školy strávil dvě léta svého mládí dívaje se do tváří řeckých bohů, kteří zrovna zřítelnic a pohledů nemají.“ Julinka (Juliette), která je spíš básnickým symbolem mládí a ženskosti než skutečnou dívkou, před sňatkem odchází od snoubence. Hodlá napřed navštívit pět mužů, kteří by se — za jiných okolností nebo snad v jiných světech — bývali mohli stát jejími ženichy místo něho. Je to protest svobodné vůle proti pasivnímu přijímání života, ale také podnět pro autora, aby nacházel poesii ve věcech, situacích a osobách, kde ji běžný smrtelník nehledá. Četla jsem tuhle útlou knížku dva týdny: většinu pasáží opakovaně. A u toho jsem přemýšlela, jestli je vůbec morální mít z něčeho takové potěšení, jaké mám já z Jeana Giraudouxe. — Současně mě napadlo, že kdybych byla unitář a používala při bohoslužbě světské umělecké texty namísto náboženských, jak to tahle církvička dělává, určitě bych se snažila dotápat se věčné Krásy právě prostřednictvím některé z Giraudouxových knih. Přitom se nečte snadno. Potřebujete kupříkladu vědět, co se stalo v Paraguayi roku 1870, tušit něco o poetice Marceline Desbordes-Valmorové a zhruba se orientovat ve značkách francouzských automobilů k roku 1920. A hlavně je ještě surrealističtější než autorovy ranější prózy, „Zuzanka“ a „Siegfried“. Proto bych určitě nedoporučovala „Dívku“ jako první seznámení s autorovou tvorbou (čtěte „Zuzanku“...). Obtížně se v ní hledá věta, která by nebyla šňůrou bizarně originálních metafor. A taky věta, která by nezabírala půl strany. Nicméně její krása vás při hledání, kde je v ní probůh sloveso, spolehlivě odškodní. A nakonec všechno přece jen dává smysl a vztahuje se to k vyprávěcí linii. A je to geniální. Neřestně geniální, navozující estetickou extázi. Další text, který mě nutí přemýšlet, jak to, že Giraudouxova dramatická tvorba je (a vždycky byla) po zásluze slavná, kdežto prózy jako by nikoho nezajímaly ani v době vydání, ani dnes. Vedle možnosti, že prostě nemám vkus (což je možné), zbývá vysvětlení, že literární historie a kritika občas zaspí. Tak jako v případě Bedřicha Bridela, jehož genialitu znovuobjevil až Josef Vašica. — Možná je načase pomalu začít budit zbytek Evropy. :)“... celý text
— JulianaH.

---

Bláznivá ze Chaillot

„Jedna výstřední dáma z pařížské čtvrti versus kapitalismus. (Či hmotařství, konzumerismus, nepřátelství k životu, smrt Evropy – tentýž mor s mnoha jmény.) To je téma nejslavnější z Giraudouxových her. A nebo to řekněme jinak. Na jedné straně Aurélie, údajně šílená. Po jejím boku stejně bláznivé přítelkyně se zpěváky, hadráři, číšníky… Ale také staré platany, toulaví kocouři a Paříž plná památek, vzpomínek a dalšího nevýdělečného harampádí. Na straně opoziční pak podnikatelé odhodlaní kvůli nalezišti petroleje Paříž vyvrátit. A vedle toho otrávit kocoury (jsou nehygieničtí), pokácet platany (překážejí) a zničit spontaneitu, svobodu a iracionalitu života. Z okouzlivě bláznivé „hraběnky“ ze Chaillot ve skutečnosti nemluví šílenství, nýbrž poesie. A to velice svérázná Giraudouxova poetika, jakou nacházíme třeba i v charakteristice dívek ze „Zuzanky a Tichého oceánu“. Zahrnuje avantgardu, vitalismus, lásku k Paříži, kde „proud Seiny unáší spící labutě“, a ono zvláštní mládí Evropy dvacátých, třicátých, dokonce ještě polovice čtyřicátých let („Bláznivá“ byla uvedena až r. 1945). To všechno tvoří specifický rukopis (podle mě) největšího autora Francie – a jednoho z největších na světě. (Ačkoli jsou jeho hry, myslím, ještě překonány prózami. Zdá se mi, že literární kritika se prostě plete, když vidí jeho vrchol v dramatické tvorbě.) Překvapilo mě, že se autorovi podařilo vyrobit hru z tak abstraktní látky. A ještě víc mě překvapilo, že vymyslel řešení onoho problému s kapitalismem. „Bláznivá“ není bolševicky krvelačné dílo, nicméně… no, není ani rozměklé. – „Smrt má takovou cenu, jakou měl život mrtvého.“ (Mohl by to někdo vysvětlit našim zákonodárcům, prosím?) – „Na tomto světě nejsou jen lidi. Musíme se teď trochu zabývat bytostmi, které za to stojí.“ (Amen.)“... celý text
— JulianaH.