Dívka na území mužů přehled

01.10.2022

„Ale vše, o čem jsem věřil, že jest ve mně hodno velkých epoch, ono qauttrocentní rozvíjení naděje, pučící ve mně, ono ronsardovské vylévání lásky ve mně, opatřilo mne každého roku proti jaru toliko žalostnými zbraněmi.“

„Daudinatův pohled se ostatně před jejím zrakem skrýval a byla by si mohla mysliti, že je falešný, kdyby nevěděla, že po vyjití Athénské školy strávil dvě léta svého mládí dívaje se do tváří řeckých bohů, kteří zrovna zřítelnic a pohledů nemají.“

Julinka (Juliette), která je spíš básnickým symbolem mládí a ženskosti než skutečnou dívkou, před sňatkem odchází od snoubence. Hodlá napřed navštívit pět mužů, kteří by se — za jiných okolností nebo snad v jiných světech — bývali mohli stát jejími ženichy místo něho. Je to protest svobodné vůle proti pasivnímu přijímání života, ale také podnět pro autora, aby nacházel poesii ve věcech, situacích a osobách, kde ji běžný smrtelník nehledá.

Četla jsem tuhle útlou knížku dva týdny: většinu pasáží opakovaně. A u toho jsem přemýšlela, jestli je vůbec morální mít z něčeho takové potěšení, jaké mám já z Jeana Giraudouxe. — Současně mě napadlo, že kdybych byla unitář a používala při bohoslužbě světské umělecké texty namísto náboženských, jak to tahle církvička dělává, určitě bych se snažila dotápat se věčné Krásy právě prostřednictvím některé z Giraudouxových knih.

Přitom se nečte snadno. Potřebujete kupříkladu vědět, co se stalo v Paraguayi roku 1870, tušit něco o poetice Marceline Desbordes-Valmorové a zhruba se orientovat ve značkách francouzských automobilů k roku 1920. A hlavně je ještě surrealističtější než autorovy ranější prózy, „Zuzanka“ a „Siegfried“. Proto bych určitě nedoporučovala „Dívku“ jako první seznámení s autorovou tvorbou (čtěte „Zuzanku“...). Obtížně se v ní hledá věta, která by nebyla šňůrou bizarně originálních metafor. A taky věta, která by nezabírala půl strany. Nicméně její krása vás při hledání, kde je v ní probůh sloveso, spolehlivě odškodní. A nakonec všechno přece jen dává smysl a vztahuje se to k vyprávěcí linii.

A je to geniální. Neřestně geniální, navozující estetickou extázi. Další text, který mě nutí přemýšlet, jak to, že Giraudouxova dramatická tvorba je (a vždycky byla) po zásluze slavná, kdežto prózy jako by nikoho nezajímaly ani v době vydání, ani dnes. Vedle možnosti, že prostě nemám vkus (což je možné), zbývá vysvětlení, že literární historie a kritika občas zaspí. Tak jako v případě Bedřicha Bridela, jehož genialitu znovuobjevil až Josef Vašica. — Možná je načase pomalu začít budit zbytek Evropy. :)