Rady manželské / Útěcha ženě / O lásce

24.10.2023

„Nesluší se, aby žena měla své vlastní přátele,“ praví Plútarchos v RADÁCH MANŽELSKÝCH. Další na seznamu položek, které žena mít nemá, jsou vlastní bohové, respektive jejich kulty jako projev individuální zbožnosti (smí vyznávat jen božstva manželova) a emoce (i citově musí zrcadlit chotě). Promlouvá-li „v cizím prostředí“, ať prý na svůj projev pohlíží jako na obnažování, čili ať se tak činí s patřičným studem. Majetek v manželství nutno pokládat za společný, bez ohledu na ženin podíl by však měl nést mužovo jméno. Atd.

„Rady“ by mě neudivily, kdyby je napsal průměrný Řek Periklovy éry, ale od Plútarcha, pokládaného za průkopníka ženské emancipace, jsem čekala něco diametrálně jiného. Pravda, na konci nabádá manžele, aby své partnerky vzdělávali ve filosofii a v geometrii (to jim totiž zabrání oddávat se tanci a pověrám). Nicméně s možností, že by se ženy mohly vzdělávat i samy, vůbec nepočítá, a to i když odkazuje na astronomku Aglaoníku.
V tomhle směru jsou jeho „Rady“ mainstreamem, který se v moralistické literatuře udržel dva tisíce let: mnohé - včetně intimních detailů - v renesanci opakuje Erasmus Rotterdamský (Coloquia) a v osvícenství Bernard Bolzano (O nejlepším státě). Jeho glorifikace manželství působí vysloveně anti-platónsky - takže se vlastně nedivím, že ji papouškovali křesťané. Plútarcha mám ráda kvůli jeho průkopnické etice, jenže tady žádné stopy po originalitě a neortodoxnosti nevidím. Ve srovnání se „Symposiem“ (které za nejkultivovanější formu erótu pokládá pederastii) jsou „Rady“ až buržoazně konvenční, plytké, sentimentální a... fuj, prostě ne. V otázce manželství hlasuji pro tu druhou skupinu filosofů, méně domestikovaných, kde kromě Platóna stojí Nietzsche, Schopenhauer nebo Simone Weilová.

ÚTĚCHA ŽENĚ je naopak textem velmi působivým - dopisem manželce poté, co dvojici zemřela dvouletá dceruška Tímoxena. Plútarchos si počíná stoicky (což by snad zdálky mohlo působit jako cynismus) a radí neoddávat se žalu. Podotýká třeba, že spokojené tělo zklidňuje mysl, takže by truchlící měli dbát o svoje fyzické blaho, namísto aby si - po obyčeji antických Řekyň - trhali vlasy a drásali tvář. Zaujme tu jeho názor na posmrtný život, velmi podobný tomu hinduistickému (zprostředkovaný přes pýthagorejce?) a „říznutý“ Platónovou filosofií. Přes svoji obecnou platnost má epištola velmi osobní ráz: Plútarchos vzpomíná na osobnost (nebo alespoň její zárodky) dvouletého dítěte...
Z traktátu O LÁSCE se, bohužel, dochovaly jen zlomky, takže hned první fragment končí v nejlepším - zrovna když se autor chystá objasnit svůj názor, jak láska vzniká - navíc s pomocí Menandrovy beletrie! Taková škoda!

22.12.2021

Velmi jsem se obávala, aby to celé nebylo jen ve stylu "žena musí být za každých okolností podřízena muži". Proto mne spousta "zajímavých" myšlenek překvapila (nuž příjemně), ať už to bylo neobcování s nevěstkami před manželky mužů (které se museli odebrat z místnosti, aby se pánové mohli oddat rozkoši), tak i například, že muž má cítit s ženou apod. Ovšem několik "rad" pro mne bylo nepředstavitelných (pro nynější dobu) - např. žena bez vlastních přátel, neodmítat styk, všude a ve všem nadměrný ostych atp.
Rozhodně přečtení této útlé knihy není ztracený čas.