• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 23 knih

Nové komentáře u knih Plútarchos

Hostina sedmi mudrců

„„Neboť tyran, který chce spíše vládnout otrokům než mužům, neliší se nijak od rolníka, který chce sklízet býlí a plevel místo pšenice a ječmene.“ Citát z knihy To není marná myšlenka, že? Kniha se čte poměrně málo, takže vykecám trochu víc. Některé zvyklosti u tohoto sezení by dnes mohli vést minimálně k velké nevoli, možná i k vymření mudrců. Z poháru vína si vypil první svou dávku a poté předal sousedovi, a ten sousedovi... Chudák ten poslední. Ten si už asi jen čichnul k prázdnému poháru, ale zase nepochytil od kolegů kde co. Taky se zde probírají hádanky a nejsou vůbec lehké. Například Měsíc chtěl, aby mu ušili trencle, které mu budou sedět. Jak to ale udělat, když je pořád jiný? Zajímavý spisek.“... celý text
— Česneksmedem

---

Hostina sedmi mudrců

„Krátké, zajímavé a čtivé. Spousta mouder, který každý zná a tu filosofickou konverzaci pochopí i malé děcko. Rozhodně lepší čtení než Klasická filozofie v kostce. A navíc vtipné. No neberte to.“... celý text
— Aliet22

---

Hovory o lidském štěstí

„Šest Plútarchových dílek - epištol, dialogů, pojednání, „esejů“ a různých kombinací toho všeho - o tématech z morální filosofie. Část textů pro mě byla trýznivě nezajímavá. Autorova filosofie na mě místy působila jako biedermeierovské myšlení středu. Nejspíš by s ní zapadl do křesťanského měšťanského salonu 19. století (jestli to nezní jako kritika, zdůrazňuji, že JE to kritika). Veškerý extrém, excitace, výjimečnost jsou špatně, od vzrušeného rétorického projevu po pederastii. Tenhle centrismus se obzvlášť projevuje v pojednání o zdraví - i když tady má samozřejmě apel na uměřenost/průměrnost i jisté praktické opodstatnění. Plútarchos tu také vystupuje proti nestřídmé konzumaci masa, ale text očividně psal dřív, než se stal úplným vegetariánem, takže je pořád konvenční. Některé texty mě naopak zaujaly hodně. Esej o světoobčanství a politickém exilu je ve svojí emancipovanosti od vlasti málem cynická (vyhnanství není zlem, vždyť všude na světě nám může být stejně dobře). Ale oceňuji už to, že Plútarchos o kosmopolitismu píše, a líbí se mi jeho otevřenost světu a svobodomyslnost. „Kdykoli přejdeme do jiných krajů, bažíme po Kéfísu, toužíme po Eurótu nebo po Taygetu nebo po Parnasu, a tak si činíme obývaný svět pustým, bez měst a obyvatelů.“ Vítám i několik odstavců o sebevraždě, k níž se autor staví po způsobu stoiků. Setrvávat při životě za určitých okolností označuje za zbabělost. „[A]no, živ nesmí nikdo říci: „To se mi nestane“, ale pokud je kdo živ, může říci: „To nebudu dělat; nebudu lhát, nebudu jednat lehkomyslně, nebudu okrádat, nebudu strojit úklady.“ Nejlepší mi přišel dialog, kvůli kterému jsem knížku četla: GRYLLOS ČILI O ROZUMNOSTI NĚMÉ TVÁŘE. Jeden z Kirčiných vepřů (a ex-lidí) tu vykládá Odysseovi, proč zvíře předčí člověka. Některé argumenty se zakládají na chybném pozorování (ani obecně monogamní druhy ptáků to ve skutečnosti s „věrností až za hrob“ nepřehánějí ;)) nebo na vysloveně mytologických kazuistikách. Nicméně v závěru dialog obsahuje pár výborných postřehů o zvířecím rozumu (kulturní učení od rodičů u slavíků, paměť u koní, psů, havranů a volů atd.). Karteziánská fyziologie nebo marxistická zoologie, které zvířatům rozumové schopnosti upíraly, by se od Plútarcha měly co učit. Nevím proč, ale pořád mám sklon číst Plútarcha z nietzschovského hlediska a pátrat v něm po něčem, co by se Nietzschemu líbilo... A takové věci v něm jsou (!) a stojí zato, ale člověk je musí hledat v oblbujících mračnech moralinu.“... celý text
— JulianaH.

---

---

Rady manželské / Útěcha ženě / O lásce

„„Nesluší se, aby žena měla své vlastní přátele,“ praví Plútarchos v RADÁCH MANŽELSKÝCH. Další na seznamu položek, které žena mít nemá, jsou vlastní bohové, respektive jejich kulty jako projev individuální zbožnosti (smí vyznávat jen božstva manželova) a emoce (i citově musí zrcadlit chotě). Promlouvá-li „v cizím prostředí“, ať prý na svůj projev pohlíží jako na obnažování, čili ať se tak činí s patřičným studem. Majetek v manželství nutno pokládat za společný, bez ohledu na ženin podíl by však měl nést mužovo jméno. Atd. „Rady“ by mě neudivily, kdyby je napsal průměrný Řek Periklovy éry, ale od Plútarcha, pokládaného za průkopníka ženské emancipace, jsem čekala něco diametrálně jiného. Pravda, na konci nabádá manžele, aby své partnerky vzdělávali ve filosofii a v geometrii (to jim totiž zabrání oddávat se tanci a pověrám). Nicméně s možností, že by se ženy mohly vzdělávat i samy, vůbec nepočítá, a to i když odkazuje na astronomku Aglaoníku. V tomhle směru jsou jeho „Rady“ mainstreamem, který se v moralistické literatuře udržel dva tisíce let: mnohé - včetně intimních detailů - v renesanci opakuje Erasmus Rotterdamský (Coloquia) a v osvícenství Bernard Bolzano (O nejlepším státě). Jeho glorifikace manželství působí vysloveně anti-platónsky - takže se vlastně nedivím, že ji papouškovali křesťané. Plútarcha mám ráda kvůli jeho průkopnické etice, jenže tady žádné stopy po originalitě a neortodoxnosti nevidím. Ve srovnání se „Symposiem“ (které za nejkultivovanější formu erótu pokládá pederastii) jsou „Rady“ až buržoazně konvenční, plytké, sentimentální a... fuj, prostě ne. V otázce manželství hlasuji pro tu druhou skupinu filosofů, méně domestikovaných, kde kromě Platóna stojí Nietzsche, Schopenhauer nebo Simone Weilová. ÚTĚCHA ŽENĚ je naopak textem velmi působivým - dopisem manželce poté, co dvojici zemřela dvouletá dceruška Tímoxena. Plútarchos si počíná stoicky (což by snad zdálky mohlo působit jako cynismus) a radí neoddávat se žalu. Podotýká třeba, že spokojené tělo zklidňuje mysl, takže by truchlící měli dbát o svoje fyzické blaho, namísto aby si - po obyčeji antických Řekyň - trhali vlasy a drásali tvář. Zaujme tu jeho názor na posmrtný život, velmi podobný tomu hinduistickému (zprostředkovaný přes pýthagorejce?) a „říznutý“ Platónovou filosofií. Přes svoji obecnou platnost má epištola velmi osobní ráz: Plútarchos vzpomíná na osobnost (nebo alespoň její zárodky) dvouletého dítěte... Z traktátu O LÁSCE se, bohužel, dochovaly jen zlomky, takže hned první fragment končí v nejlepším - zrovna když se autor chystá objasnit svůj názor, jak láska vzniká - navíc s pomocí Menandrovy beletrie! Taková škoda!“... celý text
— JulianaH.

---

Hovory o lidském štěstí

„Citát: Neboť při konání věcí, kterými Tě pověřila důvěra jiných, jsou Ti k službám povahy nikoli upřímné a řádné, jakoby nástroje jemně utvářené, nýbrž většinou ostré a zkřivené. Nuže nepokládej za svou věc srovnávat je a upravovat a nepokládej to vůbec za snadné. Jestliže však jich budeš užívat tak, jak jsou, jako lékař zubních klíštěk a chirurgických spínek, a budeš-li se podle možnosti jevit klidný a mírný, budeš se jistě více těšit z rozpoložení své mysli než trápit nad nepříjemnostmi a špatnostmi jiných, domnívaje se, jako u psů, když štěkají, že dělají to, co je jim vlastní. Ne-li, stane se Ti, že budeš do sebe sbírat mnoho mrzutostí jakoby stékajících do hlubokého nízkého místa a budeš tu svou malou a slabou duši naplňovat cizími zly.“... celý text
— zuvacka