Aliet22 komentáře u knih
Nebýt kamaráda z Lotyšska tak o knize vůbec nevím. A díky bohu za to, že o ní vím. Nevyhla jsem se srovnání českého a lotyšského stylu (ano, stále jsem to četla v českém překladu). Musím říci, že nejsme až tak odlišní. Doba, ve které naše oba národy žili, nás utvářela stejně. A tahle kniha (nesuďte mne obrozenci prosím) mi přišla jako nejlepší popis té doby. Nebyl nudný, nebyl příliš detailní, ale měl ty správná přirovnání, a zároveň měl tu tak akorát dávku melancholie, beznaděje a naděje. Jestli Vás zajímá krásné nekrásné popsání myšlenek a emocí tří generace žen, které se (ne)prolínají, jděte do toho. (Slibuji že s těmi závorkami skončím – někdy).
I po několika letech si stále přehrávám Proslov nad smrtí jedné mouchy. Tak jednoduchý a prostý a přitom tak procítěný. Stále přemyšlím nad smrtí když uvidím zašlápnutého brouka či uhynulou mouchu v rohu pokoje.
Nemám co říct. Je to prostě…dílo. Nelze ho popsat slovy. Líbil se mi nedávno jeden komentář (nevzpomenu si od jaké knihy) že čtenáři kniha sice ze začátku nic neříkala, ale zůstala mu v hlavě a stále tam žije svým vlastním životem. To stejné platí pro Pustou zemi. Četba hotová do půl hodiny, zážitek – přetrvává. Ta kniha mě štve, jelikož se jí nemůžu ve své mysli zbavit. Není pro každého, není pochopitelná pro většinu. Ale komu přijde pod rukou a zalíbí se mu, garantuji že Vás bude pronásledovat jak stín při každém druhém kroku.
„…Ten, jenž žil, je mrtev
My, kdož jsme žili, teď umíráme
Poměrně trpělivě…“
Už několik let jsem jí měla v hlavě, ale nedostala jsem se k ní. Konečně teď a tady – ale vlastně, že bych byla nějak nadšená se nedá úplně říct. Robert W. Chambers, muž, který inspiroval Lovecrafta, má sice něco do sebe, ale je to takové "ech". Původně jsem myslela, že kniha je soubor povídek čistě o Králi ve žlutém. Není. Sice mě to překvapilo a přiznám se, že první část, kde se král vyskytuje, mě bavila, pro četbu krátkých povídek to bylo ideální. Ale nejvíce mě bavil střed, ještě kratší povídky nijak spolu nesouvisející, a i ty básnické útržky měli něco do sebe. Ale ta poslední část, odpusť mi Chambersi, ale to se prostě nedalo. Povídky s názvy ulic trošku ztratily šmrnc, a to už jsem jen těžce překousávala. Ale abych pouze neházela špínu, tak jako hororové mystické příběhy s něčím nepochopitelným jsou skvělé. Nejsem fanda nevyřešených nebo nevysvětlitelných jevů v knihách, ale tady to nějak sedělo, a to klobouk dolů. Zvlášť když to utvářelo mysli dalších géniů hororu.
Od Dyka jsem četla jen Krysaře a vlastně doteď jsem netušila, že to byl i básník. A vskutku dobrý básník. Ne skvělý, ne originální, prostě dobrý. Básně o naší vlasti, které se rýmují, občas lehce sarkastické, pobaví i donutí přemýšlet (ale ne zas moc). Občas je dobré si takové znova přečíst. Teď mě neberte špatně, svoje oblíbence Bukowskiho či Allena Ginsberga bych za nic nevyměnila, ale přeci jen občas to chce přestávku a jen se začíst do staré krásné poezie.
"míjení těžkých roků
čím dál mi jasnější jest:
není ztracených kroků,
není ztracených cest."
Film je skvělý. Ta atmosféra, herci, čokoláda, příběh – ani nevadí, že je velmi změněný oproti knize. A bohužel jsem jím asi hodně ovlivněná, jelikož mne kniha absolutně nebavila. Dočetla jsem ji z nutnosti a potřeby vědět, jak to vlastně celé dopadne. Naštěstí je příběh řekněme uzavřený a nemám absolutně žádnou potřebu číst další díly.
Nejdříve jsem viděla film, který se mi vryl do paměti. Špinavá Paříž, špinavý lidé, zkažené zuby a všudypřítomný pach, který přes obrazovku téměř cítíte. Čirá surovost a proto dokonalé. Kniha se od filmu neliší. Jeden z mála filmů, který se drží předlohy. Můžeme nahlédnout do výroby parfémů, různých vůní i do mysli člověka, který neví, co je zlo nebo dobro, pouze touží po dokonalé vůni. Nevím, jestli bychom hlavní postavě měli fandit k dosažení jeho cíle, či jím opovrhovat. Ani jedno nejde. Jestli ho nám má být líto, či jej považovat za zrůdu. Je všechno a není nic.
Knihu jsem četla několik let zpátky. Byla skvělá. Duchové a nadpřirozeno bylo přesně tak akorát pro moji dětskou mysl, spolu se špetkou hororu. Jen co si pamatuji, konec byl takový "nedokončený", což mě mrzí asi nejvíc. Ale jinak zajímavé a originální čtení.
Bohužel nic. Necítím vůbec nic. Byla jsem jen ráda, že jsem tu knihu dočetla. Hlavní postavu jsem nemohla ani litovat ani s ní sympatizovat, prostě mi byla bytostně odporná. Jestli tohle byl autorův záměr tak klobouk dolů. Bohužel osobně potřebuji postavy, se kterými mohu cítit a prožívat jejich úskalí, ať to jsou rytíři na bílém koni či morálně závadní lidé. Možná je to důvod proč si nikdy nezapamatuji název knihy, když o ní chci někomu říct. Prostě vyšuměla. Tím ale nechci odrazit ostatní čtenáře, znám lidi, jimž přijde absolutně skvělá, tak se nebojte a dejte tomu šanci.
Nedávno jsem dočetla knihu od kamaráda-spisovatele, který ve své knize používá racky jako symbol neštěstí a zkázy. Hned jsem si vzpomněla na Čechova a jeho racka (přečetla jsem ji těšně před začátkem kamarádovi knihy). Racek ve mne zanechal tíživý pocit. Ani bych neřekla že hra je mistrovským dílem, ale rozhodně se mi vryla do paměti. Stín mořského ptáka nás doprovází po celou dobu, jeho osud je důležitým mezníkem hlavních postav. Tady ho můžem vnímat jako takového prostředníka mezi dialogy a hlavním hybatelem děje, jenž se vlastně na ničem nepodílí a je pouze mrtvolkou přinesenou k nohám jedné slečny.
Trochu mě vyděsil popis „existenciální román“, ale nakonec to nebylo špatné. Děj je jednoduchý, popisy nejsou dlouhé a jsou zjednodušené, tím pádem jsou zajímavé. Kdyby to bylo naopak, tuhle knihu bych nejspíš hned odložila. S hlavní postavou se dá, jak lehce ztotožnit, tak ji velmi rychle zavrhnout, jelikož se nám doslova jeví jako cizinec, kterému můžeme ale nemusíme rozumět. Nevíme, jestli k němu cítit lítost, či odpor, jestli mu máme fandit nebo přát mu jeho konec. Ale je to jedno, našemu hrdinovi je to jedno, tak by mělo i nám.
Krátké, zajímavé a čtivé. Spousta mouder, který každý zná a tu filosofickou konverzaci pochopí i malé děcko. Rozhodně lepší čtení než Klasická filozofie v kostce. A navíc vtipné. No neberte to.
Celou sérii jsem si zamilovala. Jen mě pak mrzelo, že na konci zůstalo spousta věcí nevyřčených. U některých postav jsem nepochopila, co se s nimi nakonec stalo a spousta osudů zůstala otevřená a nevysvětlená. Ale pohodové čtení pro fantasy čtenáře. Zajímavé bylo spojení slavných lidí z historie – ať už těch skutečných nebo (možná :D) smyšlených. A jedna z mála fantasy teen knížek, kde se hlavní postavy nezamilují nejenom do sebe (ehm...sourozenci), ale i do někoho jiného. To jsou pro mě body navíc.
Těžko se knížka shání. Ale počtení to bylo zajímavé. Popis stvoření a života boha Dionýsa a jeho rodinné trable a nespoutané večírky se ženami, které ho následují které se zvrhnou roztrháním chlapů. Za mě skvělé!
Co na to říct, byla to jízda. Co kapitola, to jiný styl. Vyznat se v tom byl teda fakt oříšek. Naštěstí, jsem si po pár stránkách zvykla na styl "napíšu všechno, co se mi honí hlavou". A kniha je právě o tom – je to proud myšlenek, který nepřetržitě funguje. Překvapivě mne nejvíce bavila poslední část, kdy jsme v hlavě Molly Bloomové, bez interpunkce a čárek, čteme, co si před spaním myslí, co prožila v ten den a jak vzpomíná na minulost. Bylo to náročné, ale není to nemožné.
„Jakého věku je lidská duše? Jako má vzácnou chameleónovu vlastnost měnit barvu před každým, s kým se setká, radovat se s veselými a plakat se sklíčenými, tak podle nálady mění svůj věk.“
Kniha mě úplně pohltila. Čteno v parném létě na hradbách, sluníčko v zádech. Jako kdybych sama byla v knize a jako stín sledovala Sala a jeho cesty po Americe. Doporučuji všem, co kdy chtěli projít pěšky zemí, ale nikdy nenašli odvahu.
Ke knize mě přivedlo filmové zpracování z roku 2012 s Keirou Knightley v hlavní roli. Film se mi hned zalíbil, tak jsem dala knize šanci. Bohužel mě docela zklamala. Ani by tolik nevadilo, že Tolstoj se více zaměřuje na situaci ruského hospodářství a život mužiků, Ale příběh Anny je z 800 stránek popsán tak na stovce, což mi přijde jako velká škoda. Z textu je patrné, jaký odpor k hlavní ženské postavě autor pociťuje a jak si více váží tradičního Levina, jehož příběh je popsán na zbývajících 700 stránkách. Určitě doporučuji přečíst jako klasiku. Každý si v knize najde něco, co se mu líbí – ať už je to milostné trápení Kitty, lhostejný Oblonskij a jeho nevěry nebo jeho sestra Anna, co se snaží vymanit z manželství bez lásky, a přitom si udržet aspoň nějaký společenský status, či právě Levin a jeho tradiční a zároveň pokrokové myšlenky.
První část byla velmi chaotická. Udělat si pořádek v postavách, které se neustále mění, jelikož každá kapitola vypráví příběh někoho jiného, bylo velmi těžké. I kvůli tomu jsem knihu málem odložila. Ale pokud první půlku přežijete, konečně se seznámíte s postavami, které mají jméno v názvu. Přečteno za dva dny, ale chce to pevné nervy, aby se v tom člověk neztratil.
Pro někoho kniha pouze o životě světců. Pro mne povinná četba. A možná proto k ní cítím menší odpor. Jak už zaznělo - je to kniha, kterou potřebujete pokud chcete porozumět církevnímu umění. Ale také je to kniha, kde se dočtete, že svatí nebyli vždy úplně ti "nejlepší z nejlepších". Opravdu mne překvapilo, jak moc se podobali "obyčejným" (ano, zase uvozovky :D ) smrtelníkům. Některé legendy by se daly zkrátit o pár stránek bez narušení kontextu, ale i tak musím i já uznat, jak zajímavé čtení to je.
Jak básně nejsou úplné, lépe v nich můžeme najít životní pravdy a moudra. Milostná poezie o lásce, kráse a všem nádherném - v antickém Řecku velmi důležitá věc. Dobře přeložené a úvod, kde se seznamujeme s tehdejší situací ve světě a o životě Sapfó je super. "Ale každé přání smrtelníkům vyplniti nemůže;mít však jedno přání..." - Možná aby ty básně úplné byly.