Odepsaný
Osamu Dazai (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489910/bmid_odepsany-yy5-489910.jpeg
4
155
155
Józó, hlavní hrdina románu Odepsaný, vypráví o svém na první pohled běžném a víceméně normálním životě, přestože se sám cítí neschopen porozumět lidským bytostem. Pokusy o smíření se s okolním světem začínají v raném dětství, pokračují na střední škole, kde se pro své okolí stává klaunem, aby zamaskoval odcizení, až nakonec vedou v dospělosti k pokusu o sebevraždu. Autor románu, japonský spisovatel Osamu Dazai, bez sentimentu zaznamenává náhodné krutosti života a prchavé okamžiky lidské pospolitosti, porozumění a něhy. Jeden z nejprodávanějších japonských románů je důkazem toho, že významné literární dílo nemusí během let ztratit nic ze své nadčasové aktuálnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , Slovart (ČR)Originální název:
人間失格 Ningen Šikkaku, 1948
více info...
Přidat komentář
Další ze srpnových knih, co mi moc nesedla. Autor je mistrem popisu, ale to tak vše. Obsahově mě knížka nezaujala.
Začnu tím, že jsem od této knihy měl velmi vysoká očekávání a bohužel se nedá úplně říci, že by jich tato publikace dostála. Nicméně jsou zde pasáže, se kterými jsem soucítil, at´ už se jedná o protagonistovu nerozhodnost nebo problémy se sociální úzkostí, které dle mého úsudku byly ztvárněny skvěle a dokázal jsem na chvíli s hl. hrdinou soucítit. Tím bohužel pozitiva této knížky končí, jak jsem již zmiňoval, čekal jsem něco víc ať už z hlediska čtenářského zážitku, tak i z přesahu samotného díla. Celkově bych tuto knížku ohodnotil jako lehce nadprůměrnou, nicméně plánuji si ji přečíst v anglickém vydání, kde doufám že půjde o lepší čtenářský zážitek…
(SPOILER)
Četba, která, ač velmi rychle ubývá, člověka netěší. Příběh, který je vlastně životním obrazem autora, je vesměs pesimistický. Navíc se mi nepodařilo vůbec vcítit do hrdiny, přestože se zdá, že je poměrně dobře a detailně vykreslen, mně naopak přišel nepochopitelný. Osamu Dazai byl asi geniální člověk, což ale nevylučuje, spíš naopak, že i šílený, a to se promítá do jeho děl.
Knihu jako takovou je třeba pochválit, obsahuje podrobný životopis autora i dost detailní rozbor autorova života a díla.
Celkově 60%, 13. 11. 2023.
Veľmi silný príbeh človeka, ktorý nikam nezapadá, ničomu nerozumie a aby zapadol, musí hrať role a nosiť masky.
V knihe, ktorá je do istej miery autobiografická, sa hlavný hrdina postupne prepadáva do temnoty a končí ako troska. Uvažoval som či nie je schizoid, nakoniec som došiel k názoru, že tam toho muselo byť omnoho viac.
Trocha mi to pripomenulo Muža, ktorý spadol na zem.
S Dazaiom som sa prvýkrát stretol v Kurosawovom Ikiru. Vravím si, ak ho vo filme znázornil Kurosawa, určite bude stáť za to.
Stál.
Vynikající sonda do nitra člověka, který se ve všem vymyká, nezapadá do žádných škatulek, vinou strachu z téměř všeho je uvězněn sám v sobě a jediným pomocníkem se mu stává alkohol a následně drogy.
A přesto se nemůžu zbavit dojmu, že se v tom hrdina nípe až moc. Asi patřím mezi ty, co ho tak zcela nechápou, ale několikrát mě během čtení napadlo, že se v tom všem tak trochu koupe a topí i s jistým potěšením. Několikrát vše svádí tu na otce, tu na platejse, tu na Horikiho, často to ve mně budí dojem adolescenta, co není schopen přijmout odpovědnost za svůj vlastní život - každý svého štěstí strůjcem. Takže závěrem - přečteno velmi rychle, čtivé to je, ale asi nejsem cílovka, rozhodně to ve mně nic moc většího nezanechalo.
Přečteno za jedno odpoledne. Nevím, jestli mě baví knížky o divných lidech proto, že i já jsem divná. Každopádně mě „Kafkovské“ zpovědi nebo deníky vždycky zaujmou. Japonci jsou pro mě sami o sobě zvláštní a mají podivné zvyky. Ta knížka je pochmurná, hlavní postava s jistou psychickou poruchou, melancholický zakřiknutý introvert a později alkoholik, narkoman a zatracenec je naprosto záporná, ale přesto jsem mu zpočátku rozuměla. Na několika místech toho příběhu jsem si pomyslela, že tak to mám i já, (Důvěra k lidem je samá prasklina... při nejlepší vůli nejsem schopen kolektivního života...) Asi každý se někdy v životě cítí odepsaný.
Moja vstupenka do diela Osamu Dazaia. Aj preto sa ospravedlňujem za zovšeobecnenia, ktoré možno neplatia. Zdá sa mi, že ten pohľad zvonku, ktorý sa objavil v predslove a doslove, tu akoby vyjadroval samotný Dazaiov pohľad na vlastný život, isté zmierenie so sebou tvárou v tvár jeho vlastnej tušenej smrti (keďže zomrel krátko po dopísaní). Akoby bol Dazai už nezúčastnený pozorovateľ oprostený od svojich starostí a stále už jednou nohou v smrti.
Na rozdiel od mojich spolukomentátorov, som sa ja do duše hlavného hrdinu akosi nemohol úplne dostať. Outsideri našej literatúry (od Prométhea, cez romantikov až po modernistov) síce boli v rozpore so spoločnosťou kvôli svojmu inému spôsobu života a uvažovania, ale mohli sa oprieť o ten náš plný európsky subjekt, ktorý im dodával istotu a s tým aj vzdor. Mohli vzdorovať - mlčať, biť sa, dúfať v seba samých. Jozo nie. Jozo sem skrátka len akoby nepatril. A tým pádom tu aj "spoločnosť" získavala normálne rysy. Aj tí kvázi-antagonisti ako Platejs tu v podstate pôsobili pochopiteľným, ľudským dojmom. Azda len tá všadeprítomná pretvárka v podobe masiek a hrania rolí tu získava antagonistické črty, ale ani na tú sa to nedá zvaliť a aj tá je skrátka - použijúc Goffmanovu teóriu - sociologicky neutrálnym spôsobom začleňovania sa do komunít.
Tu skrátka niečo absentovalo. Cítil som tu len ruptúru a trhlinu, z ktorej vyrastal zvláštne deštruktívny vzťah k svetu i k sebe - azda tá japonská ničota. Dobro a zlo sa tu stávajú prázdnymi kategóriami. Ťažko môžeme hlavnú postavu považovať za antihrdinu, aj napriek problémom so zákonom, aj napriek rozvodom, samovraždám jeho mileniek, alkoholizmu a narkománii. Možno tu pramení ten problém. Hlavný hrdina nie je dobrý ani zlý, ale tieto veci nedokážem prisúdiť ani spoločnosti. Človek akoby sa tu musel zdržať morálnych súdov. V tomto ohľade je tá kniha, hrdinov i Dazaiov život zvláštne amorálna - abdikuje na morálku. Je to skrátka čo najúprimnejší popis stratenosti a hlbokého neporozumenia.
Racionálne si to dokážem nejako zdôvodniť, najmä herectvo a masky, ktoré sú v japonskej spoločnosti dôležitejšie než v tej našej, keďže ide o formalizovanejší systém s jazykom založeným na náznakoch. Hrdina v tomto svete nenachádzal zmysel a nebol schopný si masky zvnútorniť a tak to celý život maskoval tou svojou komikou a bál sa odhalenia. Ale ako hovorím, aj napriek tomu boli jeho stratégie ne/prežitia, vzťah s rodinou, mnohé jeho úvahy a prístupy, jeho podivná odovzdanosť a nepochopenie i neschopnosť začleniť sa zvláštne a tým aj radikálne. Samozrejme, aj ja rozumiem pocitom nenávisti voči sebe, depresii, azda aj odťažitosti rodičov i možnej vážnej duševnej poruche hrdinu. Ale stále mi tu unikalo akési jadro. A práve tým ma tá kniha fascinovala. Som rád, že sa vyhla práve vyššie zmienenému romantickému (v zmysle hnutia) antihrdinstvu a moralizovaniu o spoločnosti (to sa nachádza aj u Kafku) a o druhých. Bola to skrátka stratenosť. Hrdina sa so životom navôkol nepretol, a to aj napriek tomu, že sa mu niektoré ženy, či ľudia v jeho okolí snažili podať pomocnú ruku.
A s tým súvisel aj štýl. Už chápem, prečo je v Japonsku okolo Dazaia a najmä tejto jeho knihy taký rozruch. Subjektivizmus denníkového rozprávania a zameranie sa akoby výsostne na hrdinu tu aj vďaka Dazaiovmu životu a jeho hrdinom získal horúčkovité rysy Dostojevského štýlu, prekrásne, výbušné opisy, prekvapivé metafory a naozaj až podobu akéhosi prúdu myšlienok. Keď to porovnám s Nacumem ide akoby o úplne iný žáner.
Čo naopak oceniť nemôžem je spôsob vydania tejto knihy. Priznám sa, obálka sa mi príliš nepáči, ale to by až tak nevadilo. Hlavný problém pre mňa predstavuje záverečný doslov, ktorý bol vyslovene skopírovaný z knihy Člověk ve stínu, ktorá však v sebe obsahovala až tri Dazaiove diela a autorka doslovu sa tam vyjadruje k všetkým trom. V tejto knihe tak nájdeme doslov k dielam, ktoré kniha neobsahuje a musím povedať, že to na mňa pôsobí ako amatérčina v štýle ctrlc ctrlv.
Ke knize jsem se dostala náhodou.
Je to teda úplně něco jiného, než běžně čtu. Ale nebylo to špatné.
Zpověď člověka, který od mala nikam nepatří, nevěří si, neví co se sebou. Motá se v kruhu, dělá věci proti přesvědčení, ale ani to mu nepřijde dobré. Nedůvěra, nízké sebevědomí, nerozhodnost - nekonečný koloběh, není z něj cesty ven.
No....., je to k zamyšlení.....
„Čím víc o tom všem uvažuji, tím méně tomu rozumím, a tím víc si připadám úplně jiný než všichni ostatní, napadený neklidem a strachem. Nejsem už ani schopen rozmlouvat s bližními. Nevím, jak a o čem si s nimi povídat.“
„Slaboch se bojí dokonce i štěstí.“
Závěr roku se u mě nesl ve znamení četby několika „divnoknih“. Tohle je poslední z nich. Jde o životní příběh člověka, který vlastně nikdy nenalezl sám sebe. Vyprávění je smutné a depresivní. Jak popsat depresivní černotu lidem, kteří ji neznají a nikdy nezažili? William Styron se o to geniálním způsobem pokusil ve své „Viditelné temnotě“. Tahle kníže jde zase o kousek dál, byť to pravděpodobně vůbec nebyl autorův záměr.
Je to částečně autobiografická kniha, některé události v knize korespondují s životem autora, jiné ne. Středobodem je osoba protagonisty a jeho sžíravá nenávist k sobě samému. Popisuje svůj život od dětství, rodinu, studia, přátele (těch několik málo), partnerky a milenky – zajímavé je, že přes extrémní sebenenávist je schopen navazovat vztahy s ženami. Vypráví o životě ve strachu a úzkosti, bez pocitů štěstí nebo naplněnosti. Zajímavé je, že se ani nesnaží o nápravu, podivně smířen s metaforickou hradbou, která kolem něj roste výš a výš, jako jakási osudová nevyhnutelnost. Postupně sklouzává hlouběji a hlouběji do temnoty, bojuje s alkoholem, odmítá a nenávidí lidské štěstí, lásku, návrat. Zmiňuje pokus o sebevraždu. Jakékoliv další pokusy o změnu životní trajektorie selhávají.
Textem prosakuje neustálé opovržení sebou samým, jasně vyjádřeno například slovy: „… protože jsem nikdy, ani jako dítě nesplňoval požadavky kladené na člověka …“.
Empatický čtenář pociťuje lítost, ale lítost je k ničemu, lítost nic nespraví. Až ke konci textu jsem měl chvílema dojem jakéhosi uvědomění na straně vypravěče, uvědomění, že jde o nemoc, léčitelnou depresivní poruchu, že ta sebenenávist není objektivní pohled. Explicitně to zmíněno není a slabá a krátká myšlenka je protagonistou promptně zašlapána do nicoty a temná mlha pokračuje ve svém destruktivním díle:
„Kdesi v mém srdci se slaboučce ozval zoufalý hlas namítající, že přece nešlo o žádné dohnání k smrti, o žádné ždímání peněz, ale končí to opět tím, že myšlenky se zvrtnou a špatný jsem já sám – stále týž zlozvyk.“
Vlastní dehumanizace tak pokračuje nezměněným tempem a směřuje k nevyhnutelnému závěru, ten opět není explicitně zmíněn. Kniha nabízí jedinečný vhled do mysli a myšlení těžkého anhedonika, jehož neschopnost vnímat pocity štěstí přeroste v depresi a směřuje tam, kam nevyhnutelně musí. Kniha rozhodně není pro každého. Pro čtenáře neznalého podobných vnitřních pocitů musí podobné úvahy a myšlenky působit přímo směšně a nesmyslně. Přesto, každý máme své démony, a ve finále jsme s nimi sami.
Součástí knihy je několik vysvětlivek, ne až tak stručná časová osa autorova života a obsáhlý vysvětlující komentář překladatelky. Jak jsem již uvedl, kniha je částečně autobiografická a komentář zasazuje text do kontextu doby a autorova života, poukazuje na rozdíly mezi textem příběhu a autorovým životem, rozsáhle komentuje autorovu literární kariéru. Stejně nevyhnutelně jako vlastní text, i komentář směřuje k autorovu osudnému rozhodnutí.
Jakkoliv knihu velmi oceňuji, to, zda číst nebo nečíst tentokrát ponechám bez doporučení.
Geniální kniha zaznamenávající vnitřní pocity do depresivní podobnosti. Autor už od počátku raného dětství je nepochopený a čím déle skrývá své já, tím více se do svých pocitů ponořuje a nenachází u nikoho pochopení.
Celá tahle niha je plná krásně rozepsaných vnitřních rozporů.
Chci mluvit, aby mě slyšeli, ale co když promluvím a oni mě uslyší.
Budu dělat, že nic nechci, přestože to chci, a všichni to ví, ale co kdyby se na mě dívali jinak, kdybych to řekl narovinu, to by to věděli jistě.
Když budu dělat, že něco nechci, třeba ostatní nepoznají, že to chci, ale nenápadně až to samé budou chtít ostatní, ať nepoznají, že proto jsem jim to vzal.
Chci, aby mě viděli, ale nechci být viděn, ale třeba mě uvidí, až nebudu vidět, a už na tom nebude záležet.
Absolutně jsem pochopila, proč se v hrdinovi odehrává, co se v něm odehrává. Autor mi moje "Proč?" cestě své destrukce dal jasně a zřetelně. A já ho pochopila. (Pochopit a chápat jsou dvě různé věci.) Je to četba náročná, špatná na emoce, ale zároveň niterní a každý toho fracka na začátku pochopí. Proč se dostal tam, kam se dostal. A co dělal. Protože to je prostě skvěle napsané. A přestože se z fracka postupem času stane absolutní kretén, tak nelze říct, že protože je kretén, tak ho budu nesnášet, jenom proto, že já se do podobné situace nedostala. Myslím, že nenávisti je v té knize až až. Byť si to hlavní hrdina směrem k sobě jednoduše nepřipouští. A ten konec byl prostě dokonalý. Poslední stránka byla tak...no, dostalo mě to, no...
("Za předpokladu, že styky udržované přes oboustranné opovržení a neustále shazování druh druha jsou jevem označovaným v dnešním světě jako takzvané "kamarádství", nemůže být pochyb o tom, že i vztah mezi mnou a Horikim byl "kamarádstvím".)
Na závěr bych ráda zmínila kulturní stereotypy. Protože tahle kniha je napsaná vážně srozumitelně a citlivě, což je vzhledem k obsahu docela fajn. Zároveň nemůžu říct, že bych něco z toho nepochopila, protože autor "není můj člověk". Ne, hezky to vysvětlil a pokud neznám nic (jako vůbec, vůbec nic) nebo jsem ignorant, který se ani nic (jako vůbec, vůbec nic) dozvědět dál nechce...no, tak prostě tuhle literaturu nečtu.
("Posledně to bylo taky takhle ke konci roku. Oba máme práce, že se nám skoro protáčejí panenky, ale on si vždycky vybere konec roku, nesnáší život, jinak by neměl takové choutky.")
Jo, někteří zmiňují název knihy v anglickém překladu. Po dočtení s ním musím souhlasit, ono to k tomu vede. A je to i v knize zmíněno, ta fráze. Ale s Odepsaný ani se Selhání (1996) nemám problém.
Vím, proč tolik nečtu Japonce. Protože mě ty knížky vždycky úplně rozloží. Odepsaného jsem si vzala úplně náhodně (dobře, zas tak náhodně ne - růžová obálka, velká písmenka a málo stránek tomu dost nahrálo), ale i když jsem se x krát zařekla, že budu číst ty anotace, tak jsem to zase neudělala.. chyba. Odepsaný je vlastně autobiografií, kterou Osamu napsal před tím, než definitivně spáchal sebevraždu. Člověk, který měl psychické problémy, jeho rodina ho vydědila a o společnou sebevraždu se pokusil i se ženou, což se povedlo jen jí a on přežil.. Následovalo pár let protloukání se vším možným, sáhnutím si opět na samé dno a definitivní sebevraždou v roce 1948. A přitom pocházel z vážené a bohaté rodiny. Tady se zase krásně ukazuje to, že peníze nejsou všechno. Forma psaní odpovídá době, kdy kniha vznikla a i přes ten malý počet stran je to kniha hodně náročná a rezonující.
Moje hodnocení: 8/10
Naprostá nepochopenost. Ignorance, bezcitnost. Hlavní hrdina nemá v lásce společnost a hlavně její zvyky. Bojí se však hrát proti jejím pravidlům. Bojí se vlastně vůbec? Není mu vše náhodou úplně jedno? Józó prakticky v životě nechtěl ničeho dosáhnout, nikdo ani nic ho nedokázalo zabavit na delší chvíli, a tak jen popíjel alkohol, kouřil cigarety, semtam nějaký románek, a takhle stále dokola. Že to je cesta k zatracení, to si Józó uvědomoval. Nijak se jí však nebránil. Života si neužíval.
Autor, který má hodně dost podobný osud hlavní postavě, dokonce bych si dovedl troufnout říci, že postava je do jisté míry jeho možným alteregem, tohle dílo psal v psychicky nejbolestivějším období jeho krátkého života. Dílo totiž bylo vydáno posmrtně. Muž s pseudonymem Osamu Dazai spáchal sebevraždu.
Vidím, že některým to nedělalo dobře, ale co bychom čekali od muže, který se několikrát pokusil o sebevraždu a krátce po vydání této knihy se mu nakonec povedla? Četla jsem ji v angličtině, takže nevím jak je zpracovaná v češtině, ale za mě je eng verze moc dobrá. Nemohu říct, jestli je dobré to číst třeba s depresí. Každopádně autor v této semi autobiografii popisuje jak hrozný je život, společnost a vlastně jak je úplně vše na houby. Ale co si budem, v Japonsku jsou s tím problémy i teď a myslím, že to depresivní popisování je dobré k tomu, aby jste se necítili že na to jste sami.
Ačkoliv je tento román především v první kapitole velmi zanícený do lidské morálky je poznat, že autor není spokojen se svou společností. Promlouvá ke čtenáři a jasně dané věci vysvětluje, ale slova s otázkou ne. Je nemožné soudit toto dílo, jestliže nejste Japonec protože psychika a nastavené pravidla tak známé “společnosti”, jsou naprosto odlišná od evropského chápání a myšlení. Román je velkolepým dílem černé šaškovské zástěry, která se dělí z jedné strany na zločin a z druhé na trest.
Nesmírně depresivní, málo uvěřitelné vnímání - zejména vlastního dětství. Domnívala jsem se zprvu, že jde o nějakou alegorii, kterou je třeba číst pečlivě, zejména, když je to tak krátké...
Ale přesto jsem neodolala a nahlédla do informace o životě autora, z níž jsem si odnesla krom nelibých pocitů i prozření, že vše předestřel tak, jak to viděl - frustrující, ohavné, depresivní, suicidální. A v tom případě už po 30 stranách mi to úplně stačilo...
Chováním i způsobem života odporný hlavní "hrdina" se na 130 stránkách knihy donekonečna nimrá v tom, jak odporný a opovrženíhodný vlastně je. Sebedestruktivní slaboch. Naštěstí těch stránek není víc... V mnohém je tento příběh autobiografický.
Román byl publikován již v roce 1996 v knize Člověk ve stínu, tehdy pod názvem Selhání a rovněž v překladu Zdenky Švarcové.
Je to krátký příběh o dospívání a následném stárnutí, o vnímání a prožívání světa; o schopnostech cítit, o cítění všeho až na dřeň a zároveň o zcela protichůdném, ale stejně intenzivním odcizení všemu a všem (lidem).
Hrdina (nebo spíš sám autor) je pronásledován svou neschopností přiblížit se lidem ve svém okolí a neschopností začlenit se do společnosti. Zároveň je sžírán strachem, že kdyby o tomhle jeho vnitřním boji někdo věděl, bude zcela zavržen; nasazuje si tedy masku baviče a šaška, hraje role, které jsou od něj očekávány a pokaždé se hrozí nad tím, jak snadno dokáže své okolí oklamat. Tato vnitřní rozpolcenost vrcholí absolutním pocitem odcizení a skálopevnou vírou v osobní neschopnost "být člověkem". Kvůli tomu cítí vinu a obrovskou hanbu, postupně upadá do sebedestruktivního pekelného kruhu depresí, alkoholu, omamných látek, nezdařených pokusů ukončit svůj život, a ještě nezdařenějších pokusů začít znovu, lépe, jinde a skončit (pokud možno) jinak; tyto pokusy ovšem také končí špatně a často jej vedou k dalšímu propadu do depresí a kruh utrpení může začít nanovo.
Je to román o zoufalství jedné lidské existence, který z mnoha aspektů vychází z autorových skutečných životních zkušeností. Je to brutálně přímé, bez příkras, zkrátka holá realita jednoho života prožitého v hanbě a utrpení.
Napsat, že je to prakticky o ničem, je na jednu stranu výstižné, ale potenciálním čtenářem to může být špatně pochopeno; zároveň mám neblahé tušení, že pro mnohé čtenáře to skutečně bude "kniha o ničem", právě kvůli pohledu do nitra člověka, což je téma pohybující se na hraně subjektivního vnímání a existencionalismu, a v tomto případě ještě podané typicky japonským způsobem, což není, řekněme si otevřeně, čtení zrovna pro každého.
A pak je tu, samozřejmě, otázka jazyka... Pro mě osobně je tohle poprvé, co se mi Dazai dostal do rukou v českém překladu. Četla jsem anglický překlad, který vyšel pod názvem "No Longer Human" (jen podotýkám, že tento název mnohem přesněji odráží hlavní myšlenku románu od odcizení lidské společnosti). Knihy jsem četla s jistým časovým odstupem, ale česká verze na mne v mnoha ohledech působila úplně jinak než ta anglická.
Osobně zastávám názor, že esence japonské literatury bývá nejlépe zachycena právě v anglických překladech, a jen málokterý český překladatel dokáže slova volit tak, aby se atmosféra příběhu neztratila v překladu. Tento překlad je někde na pomezí - začátek malinko drhne, ale jak se příběh rozvíjí, kouzlo se objeví.
V rámci jazykových preferencí si každý čtenář musí zjistit, co mu vyhovuje víc - ale Dazai patří mezi brilantní autory, kteří za trochu toho pátrání v překladech stojí.
Knihu hodnotím pozitivně i když na příběhu nic pozitivního nebylo. Cítíte se mizerně? Po přečtení zjistíte, že možná vaše problémy jsou nic. Příběh mě bavil od začátku do konce (přeci jen je to tenká knížka, takže ji za jeden večer dáte) hlavně již od začátku jde vše pěkně na rovinu vám přímo pod nos, žádná omáčka a polívčička s dezertem, prostě vám v tom hlavním jídle (ději) vymáchají drž*u pěkně již od začátku.
Příběh je ponurý, mnohdy nejde jasně pochopit o co přesně hlavní postavě jde, každopádně v jeho situaci se tomu nedivím, jeho situace a problémy se prohlubují čím dál více až se v nich začne topit a již není cesty ven.
Pokud umíte anglicky a máte raději obrázky, doporučuji od Junji Ito No longer human, je to krásně graficky zpracovaný příběh Shuji Tsushima neboli Osamu Dazai.
Na vážnosti může přidat i to, že jde o autobiografický román.
Štítky knihy
sebevražda Japonsko naděje zfilmováno japonská literatura osudy lidí osamělost alkoholismus Japonci morfium
Autorovy další knížky
| 1996 |  Člověk ve stínu |
| 2022 |  Odepsaný |
| 1972 | Zapadající slunce (+ 4 povídky) |
| 2023 | Zapadající slunce |
Bohužel nic. Necítím vůbec nic. Byla jsem jen ráda, že jsem tu knihu dočetla. Hlavní postavu jsem nemohla ani litovat ani s ní sympatizovat, prostě mi byla bytostně odporná. Jestli tohle byl autorův záměr tak klobouk dolů. Bohužel osobně potřebuji postavy, se kterými mohu cítit a prožívat jejich úskalí, ať to jsou rytíři na bílém koni či morálně závadní lidé. Možná je to důvod proč si nikdy nezapamatuji název knihy, když o ní chci někomu říct. Prostě vyšuměla. Tím ale nechci odrazit ostatní čtenáře, znám lidi, jimž přijde absolutně skvělá, tak se nebojte a dejte tomu šanci.