Člověk ve stínu přehled
Osamu Dazai (p)
Výbor z rozsáhlého díla japonského spisovatele přináší tři různorodé, přitom však navzájem propojené texty: životopisné Vzpomínky (1933), románový cestopis z autorova rodného kraje Cugaru (1944) a román Selhání (1948).
Literatura světová Romány
Vydáno: 1996 , Mladá frontaOriginální název:
Omoide / Cugaru / Ningen šikkaku
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Člověk ve stínu. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (7)
Osamu Dazai byl výjimečný autor nejen v Japonsku. Z nám bližších osobností by se možná dal přirovnat ke Kafkovi díky svému vztahu k otci a sourozencům. Byl to syn venkovského šlechtice, ale s tehdejší vládnoucí elitou neměl nic společného. Neduživý, introvertní chlapec trpěl neustálou úzkostí z veřejné ostudy. Vychován byl jako křesťan, ale v dospělosti také nijak neskrýval své levicové přesvědčení a nonkonformní názory. Velmi těžko proto hledal své místo v konvencemi sešněrované společnosti inklinující k militarismu. Literatura a alkohol pro něj byly jediné skuliny, kudy mohl pronikat mimo svou bublinu.
Člověk ve stínu je velmi zajímavý výbor z jeho díla. Vzpomínky jsou v zásadě z deníku přepsané poznámky o vlastním dětství a dospívání. Cugaru je osobitý cestopis z jeho rodného kraje a dá se chápat jako Dazaiova odpověď na básnický deník Úzká stezka do vnitrozemí Macua Bašó. Selhání jakožto upřímná zpověď jednoho novináře a karikaturisty je zřejmě završením Dazaiova života a díla.
Asi nejdepresivnější japonský autor, se kterým jsem zatím měla tu čest.
Vzpomínky - jak napovídá název, tato část je do jisté míry autobiografickým vzpomínáním na dětství. Akorát ne v tom nostalgickém smyslu, jde naopak o určitou kritickou sebeanalýzu, vnímání vnitřních změn a jak moc velký dopad má na autorovu psychiku vnější vliv. Dazai nebyl schopen porozumět ostatním, ani sobě. Nikdy se nedozvěděl, kým doopravdy je, protože se celý život schovával za masku, kterou nedokázal sundat.
Cugaru - tuto část jsem nedočetla. Jde o cestopis, ve kterém autor popisuje svoji cestu rodným krajem a místy to doplňuje historickými zajímavostmi. Bylo to pěkně napsané a také bylo zřejmé, že tato oblast Japonska je Dazaiovou srdcovkou. Nicméně pro mě to bylo místy až moc detailní a jelikož se v japonských reáliích ani místopisu nijak nevyznám, nebylo to pro mě moc přínosné. Věděla jsem, že vše hned zapomenu. Míním se k tomu však vrátit, až budu vědět o tomto kraji více. Dazaiovo zaujetí mě přesvědčilo, že to za to stojí.
Selhání - začnu tím, že mě (stejně jako jiné osoby zde) zklamal překlad. Anglický 'No Longer Human' mnohem více vystihuje esenci této povídky, která byla mimochodem posledním Dazaiovým dílem, než spáchal sebevraždu. Povídka samotná je výpravou do jeho duše, ačkoliv není zcela autobiografická, většina věcí se v menší či větší míře autorovi skutečně stala. Je to rychlá cesta na dno. Nedokážu pochopit, jak by Dazaiovi mohl někdo závidět, když očividně vše, co měl, mu nedělalo radost. Jeho zoufalá honba za štěstím vždy skončila neúspěchem. Není tu žádná naděje. Jen zpověď člověka, který vedl nekonečný boj sám se sebou a nikdy nevyhrál.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Člověk ve stínu v seznamech
v Právě čtených | 3x |
v Přečtených | 40x |
ve Čtenářské výzvě | 3x |
v Doporučených | 4x |
v Knihotéce | 21x |
v Chystám se číst | 79x |
v Chci si koupit | 35x |
v dalších seznamech | 5x |
Autorovy další knížky
1996 | Člověk ve stínu |
2022 | Odepsaný |
1972 | Zapadající slunce (+ 4 povídky) |
2023 | Zapadající slunce |
K celkovému obsahu knihy se bohužel vyjádřit nemohu, neboť zatím jsem měla tu čest přečíst si jen v angličtině Dazaiův román Selhání (No Longer Human). O něm však můžu s definitivní platností prohlásit, že je to jeden z nejúchvatnějších příběhů, co jsem kdy četla.
Přestože Yozo, hlavní postava příběhu, svůj život považuje za cosi plné selhání a studu, a je to člověk, který nedokáže být šťastný, člověk, který žije v neustálé úzkosti a strachu z toho, že by kdokoli spatřil jeho pravou tvář (ale zároveň se děsí i skutečnosti, jak snadné pro něj mnohdy je ostatní klamat) a román celkově se zabývá nepříjemnými tématy, jako je sebevražda, alkoholismus a drogová závislost, nepůsobilo to na mě jako vysloveně depresivní čtení. Snad za to mohla krásná předmluva anglického překladatele Donalda Keeneho, který zdůraznil, že román je psán čistě z pohledu Yoza, a proto také jeho příběh vnímáme jeho očima - jako zahanbující, nešťastný život beze smyslu. Teprve epilog ukáže celý příběh v novém světle - dozvídáme se v něm, jak Yoza mohli vnímat nestranní pozorovatelé, kteří nevěděli nic o jeho vnitřním trápení - totiž jako osobu zábavnou a nesmírně přívětivou (cituji: "Tak jako mnozí lidé nejsou schopni vidět vlastní krutost, Yozo si nikdy nepovšiml své jemnosti a schopnosti milovat.") Přestože se Yozo (a jeho prostřednictvím snad i Dazai, neboť příběh je tuším částečně autobiografický) považoval za někoho opovrženíhodného a neschopného dojít jakékoli podoby štěstí, zároveň byl i velice laskavý a mírný - a při takových pozitivních vlastnostech možná už nesejde na tom, zda se tak choval čistě z úzkosti a strachu znelíbit se ostatním.
Dazai krom toho píše nesmírně čtivě a zcela otevřeně odhaluje každý pocit a myšlenku za konáním svého hlavního hrdiny. Snad díky tomu na mě román navzdory svému názvu i celkové povaze paradoxně působil jako jedno z těch nejjemnějších a nejlidštějších děl, co jsem kdy četla.