V zajetí minulosti
James Hilton
Psychologické drama vojáka, který ve válce ztratí paměť a žije několik let bez vědomí o své minulosti, než se do ní po novém úrazu opět vrací.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1947 , MelantrichOriginální název:
Random Harvest, 1941
více info...
Přidat komentář
Téma ztráta paměti...Ano, už se to může zdát jako 100x ohrané, ale rozhodně ne v tomto případě. Zaručuji velkou zvědavost a překvapení až tomu chybějícímu "dílku" přijdete na kloub! ;-)
"Smith je docela pěkné jméno. Tak pojďte, Smithíčku."
Na rozdíl od komentáře Továrna, já chtěla napsat komentář , že by svět koukal, ale po přečtení jeho komentáře mi připadá, že bych slovy jen plácala do prázdna. Kniha je prostě , jak to říct- použiji slovy mých synů když něco hodně chválí - ty, jo, to je mazec. Jediné, co původního zůstalo z mých myšlenek je snad to, že tohle stojí za přečtení.
Štítky knihy
zfilmováno války ztráta paměti, amnézie
Autorovy další knížky
2004 | Ztracený obzor |
1992 | Sbohem, pane profesore |
1992 | Byla to vražda? |
1947 | V zajetí minulosti |
1948 | Díky, pane profesore |
Vypravěč se seznamuje s politikem a podnikatelem Rainierem, který navzdory všem svým úspěchům nedokáže být šťastný. Nemůže si totiž vybavit několik let, která prožil jako někdo jiný po ztrátě paměti v I. světové válce. Jednotlivé oddíly románu, podané v ne-chronologickém sledu, postupně Rainierův příběh objasňují. Čtenář tak nahlíží do anglické „high society“ 20. a 30. let, ale i do vojenské nemocnice pro nervově choré, na londýnskou periferii nebo do maloměst.
Od Hiltonova románu si nelze odmyslet glosy o vývoji společnosti v jednotlivých meziválečných letech. Nezpomalují děj, neubírají knize na čtivosti (mimochodem podivuhodné) a mají něco do sebe. Jenže jsou prostě britské, čili izolované od problémů na kontinentě: hladu, nejtěžších dopadů Velké hospodářské krize či národnostních nepokojů způsobených Versaillským diktátem. Angličané - vysvětluje Hilton, aniž by nad tím zaujal nadhled - věří, že Evropu uspokojí růst hmotného blahobytu a že všichni mohou být tak netečně nekonfliktní jako dobráčtí ostrované. A tak je pro něj II. světová válka jen otázkou rozhodnutí „jednoho chorého mozku“, a ne katastrofou s hlubokými a mnohačetnými příčinami. - Ale i když mám výhrady k autorovým politickým úvahám, výborné jsou jeho komentáře o impériu, o Londýně, o věcech časových i obecně lidských.
I v tomto Hiltonovu románu, jako v mnoha jiných, najdeme svérázné a skvěle charakterizované postavy (farář Blampied! - nemohla ta kniha být o něm?); láskyplný obraz toho, co je nejlepšího na „staré dobré Anglii“; víceméně platonickou mezigenerační zamilovanost; meditativní klid, smutnou pasivitu, ale i traumatizaci I. světovou válkou, přenesenou z autora na hrdiny. Jednu hvězdičku ubírám jen za závěr, o kterém ostatní čtenáři píší, že jim z něho běhal mráz po zádech, nicméně já jsem ho čekala asi od poloviny románu a považuji ho za něco pod Hiltonovou úrovní, dobrého spíš pro film (ostatně autor psával scénáře pro Hollywood, což, hádám, jeho tvorbě neprospělo).