Chvála antické filosofie

19.04.2024

Pojetí antické filosofie jako ἄσκησις čili meditace, cvičení pro život, jak jí rozumí Pierre Hadot, mi vždycky přišlo přirozené. Vlastně nechápu, jak by se někdo na antickou filosofii mohl dívat jako na odtažité spekulování o abstraktních tématech místo na systematické usilování o dobrý, smysluplný život. Ke své praktičnosti se přece sama hlásí. :) Co mě na této inaugurační přednášce zaujalo, byla doporučení pro práci s antickými díly v kontextu dějin knižní kultury, komunikace a mentalit. Čili: na jaké médium, v kterém žánru, pro koho a s jakými nevyřčenými, kulturně samozřejmými předpoklady je autoři psali?

Tenhle přístup, řekněme historický, jsem vždycky na filosofické katedře svojí univerzity až bolestně postrádala. Jako by odkaz antických myslitelů visel ve vzduchu a komentář vyžadovaly jen vnitřní, imanentní aspekty díla, nikoliv ty vnější, akcidentální. Hadot oproti tomu učí mít na paměti, že v antice je text jen doplňkem k živé komunikaci. Řecký nebo římský autor zpravidla počítá s možností, že si se čtenářem (nejspíš svým žákem) o problematických pasážích osobně pohovoří; nemluvě o tom, že modelový čtenář už beztak hlavní teze bezpočtukrát slyšel naživo někde v Akadémii, Lýkeiu či stoe. Dál Hadot ukazuje, jak zohlednit tehdy sdílené způsoby myšlení a práce s textem (topoi, kreativní citace), čteme-li starověká díla dnes.

Pojímání filosofie se zřetelem k jejímu historickému rozměru považuji jednak za plodné, jednak za nutné. Doteď jsem měla pocit, že jsem povrchní blázen příliš pohlcený svým hlavním (historickým) oborem, když něco takového vyžaduji; filosofie přece studuje ducha, nikoliv formu. Těší mě, že Hadot nad zkoumání formy povznesen není. Jen si kladu otázku, proč se velkým klasikem filologie neinspirovali i naši antikáři?

Samozřejmě, že do inaugurační přednášky se toho tolik nevejde, ale jako představení autorovy metodologie, způsobu myšlení a oblasti zájmu funguje velmi dobře. Navíc obhajuje filosofii coby obor před ostatními akademiky. Což by rozhodně nemělo být nutné, ale Hadot neskončí u důkazů pro potřebnost filosofie (proto "Chvála", nikoli "Omluva"). Ukazuje také, v čem konkrétně je pro naše životy obohacující až nepostradatelná; třeba jak antická topoi procházejí dějinami evropského myšlení až do současnosti. A to si uchovává zajímavost i pro ty, kdo hodnotu filosofie nezpochybňují.

27.02.2023

Mám Hadota rád už jen za to, že mi pomohl s překonáváním úskalí, které pro mnoho posluchačů filosofických fakult znamená otázka "k čemu je ta filosofie dobrá?" - protože ve svých knihách ukazuje, že filosofie není jen "historie filosofie", ale že má hlubší smysl, dá se říct terapeutický. Ostatně v zahraničí jsou asi nejznámější jeho hnihy "The Inner Citadel", kde se věnuje stoicismu Marca Aurelia (to je teď trendy) a "The Philosophy as the Way of Life", jejíž název hovoří za vše.
Tahle knížečka má v sobě koncentrováno mnoho z jeho ostatních děl a já bych si přál, aby všichni učitelé filosofie vykazovali takový entuziasmus pro svůj obor, jako Hadot v této své řeči.

15.11.2020

Pierre Hadot významně přispěl ke změně chápání antické filosofie, když dokázal, že tento obor nepředstavuje pouze jakési bezúčelné dumání o podstatě života, věcí a vůbec, ale ve své době měl a má ryze praktický účel a využití. "Filosofie je cvičení, trénink, znamená úkony, které proměňují naši existenci." O tom, že myšlenky antických myslitelů mají mnoho co nabídnout i modernímu člověku, nemůže být pochyb...Samotný Hadotův text zabírá necelých padesát stránek a to ještě ve formátu A5. Je v něm ale zkoncentrováno obrovské množství podnětných postřehů k tématu a to jak pro úplného laika, tak pro znalejšího čtenáře. Těm, které kniha zaujala ještě vřele doporučuji Hadotovu dříve vydanou práci: Co je antická filosofie?