Závoj Isidin: Esej o dějinách ideje přírody přehled

01.02.2021

Skvěle napsaná a nesmírně podnětná kniha plná sugestivních vyjádření. Pierre Hadot prokazuje hlubokou erudici ohledně dějin západního myšlení a evropských kulturních tradic, ale výklad není roztříštěný a nezaplétá se do složitých spletitostí. Pomáhá tomu umné zapojení metafor, které mnohost možných i historických přístupů k přírodě převádějí na dva základní typy - prométheovský a orfický (podle titána/civilizačního hrdiny Prométhea a básníka Orfea, jehož hlas měl čarovnou moc). Zatímco prométheovský přístup k přírodě usiluje o odhalení jejích tajemství prostřednictvím mechaniky, magických praktik a od novověku zejména experimentální vědy, orfický postoj je založen na primátu "pouhého" pozorování, kontemplace a estetického cítění. První odráží lidskou touhu po kontrole nad světem, po tom, aby byla příroda učiněna panstvím rozumových a vytvářejících bytostí; druhému je vlastní velice odlišná touha, totiž touha uchovat tajemství přírody (fysis) - a to v zájmu jejím i v zájmu člověka, který je vyživován přírodními kořeny a nalézá v přírodě také mocnou inspiraci. Ačkoli jsou prezentovány jako protikladné postoje, neznamená to, že se nemohou proplétat v jediném duchovním směru, či dokonce v jediném mysliteli (za jeden z klasických příkladů autor uvádí Platóna, u něhož nacházíme mechanistické výklady přírodního světa i hluboce kontemplativní přístup). Přesto lze říci, že existují myslitelé a umělci, kteří výrazně projevují jednu z těchto základních tendencí lidského myšlení: takto lze chápat např. Bacona, Newtona či Descarta jako významné proponenty prométheovského postoje, zatímco pozdní Schelling či Goethe - byť každý odlišně, na poli reflexivní filosofie i poetizující vědy - představují hluboce orfické založení poznání.

Pierre Hadot nesklouzává k povrchnímu moralismu, vědom si jisté pravdivosti obou základních postojů. Chceme-li prométheovský postoj ihned odsoudit jako neuctivý a vpravdě titánský (a nezapomínejme, že Prométheus se v jistém ohledu provinil vůči bohům), měli bychom si uvědomit, že jeho původním morálním impulsem je - slovy Hadotovými - "touha spasit lidstvo". Zároveň nelze zastřít, že příroda někdy nastavuje člověku nepřívětivou až nesmířlivou tvář, před níž se musí mít na pozoru, nechce-li zahynout. Prostředky k sebezáchově a kvalitnímu životu mu pak často jsou různé technické výdobytky i poznatky experimentálních věd. Pokud nechceme být pokrytečtí, neměli bychom si tento fakt zastírat. Což ale nijak nesvědčí v prospěch vyloženě neuctivých a vykořisťovatelských praktik, k nimž některé prométheovské ideje směřují a které západnímu modernímu světu bohužel dominují. Proto je zapotřebí rehabilitovat mnohé z orfické duchovnosti, která vyvěrá z intuice tajemství, jímž se příroda cudně zakrývá.