• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Vnitřní tvrz: Úvod k Hovorům k sobě Marka Aurelia - Pierre Hadot

Hadotův úvod (Vnitřní tvrz) do Hovorů Marka Aurelia lze číst v jistém smyslu jako úvod do antického stoicismu. Neexistuje nakonec věčný stoicismus, který je nap... detail knihy

Nové komentáře u knih Pierre Hadot

Vnitřní tvrz: Úvod k Hovorům k sobě Marka Aurelia

„Skvělá kniha a hutný úvod k hovorům Marka Aurelia. Knihu bych rozdělil na dvě části; první jsou "vnější kapitoly", což jsou kapitoly I. až II. (III.) a pak poslední dvě IX. a X. , ty jsou srozumitelnější a řekl bych otevřenější nebo snad vstřícnější pro jakéhokoliv čtenáře, ty bych doporučil k opakovanému čtení. Pak jsou tady ale "vnitřní kapitoly" (III.) IV. až VIII., které se zaobírají spíše stoicismem jako filosofickým směrem se všemi těmi logickými úskalími, což sebou nutně nese takové to filosofické zabřednutí do různých spekulací o dobru, o zlu, o dobrém člověku atd. Tady mě to moc nebavilo a přiznávám notně jsem přeskakoval. Navíc zde Marka až tolik není a je to spíš o tom stoickém backgroundu a je tu hodně Epiktéta a moralizování. I tak ale skvělá kniha, kterou rozhodně doporučuji. Napsaná je neskutečně lehce a to i v těch "těžších" kapitolách. Závěrem osobní postřeh. Marek byl asi dost komplikovaná osobnost, na jedné straně chtěl od lidí možná trochu moc, až moc kladl na sebe a na ostatní ten stoický morální metr. Dnes ho považujeme za jednoho z nejlepších císařů, ale ve své době nebyl moc oblíben a byl považován za poněkud těžkopádného a obecně za nepřítele zábav a her. Marek čím byl starší, tím méně chtěl vládnout, což mělo asi za následek i několik přehmatů na těch nejvyšších postech, včetně designování svého syna Commoda za svého nástupce. Filosof na trůně, skvělý spisovatel a myslitel, uzavírající se stále více před světem do té své vnitřní tvrze, kde mohl být jedině svobodný. Marek tak rozuměl (jako v té době asi málokdo), co se děje v jeho nitru a jeho zápisky tak mají univerzální platnost, ale o to méně rozuměl tomu, co se děje kolem něj a lidem ve svém okolí. Vidím tak (po dočtení Hadota) Marka v jeho posledních letech, jako poněkud zklamaného a melancholické císaře, který se utíká do své vnitřní tvrzi před neutěšenou realitou.“... celý text
— puml

---

Chvála antické filosofie

„Pojetí antické filosofie jako ἄσκησις čili meditace, cvičení pro život, jak jí rozumí Pierre Hadot, mi vždycky přišlo přirozené. Vlastně nechápu, jak by se někdo na antickou filosofii mohl dívat jako na odtažité spekulování o abstraktních tématech místo na systematické usilování o dobrý, smysluplný život. Ke své praktičnosti se přece sama hlásí. :) Co mě na této inaugurační přednášce zaujalo, byla doporučení pro práci s antickými díly v kontextu dějin knižní kultury, komunikace a mentalit. Čili: na jaké médium, v kterém žánru, pro koho a s jakými nevyřčenými, kulturně samozřejmými předpoklady je autoři psali? Tenhle přístup, řekněme historický, jsem vždycky na filosofické katedře svojí univerzity až bolestně postrádala. Jako by odkaz antických myslitelů visel ve vzduchu a komentář vyžadovaly jen vnitřní, imanentní aspekty díla, nikoliv ty vnější, akcidentální. Hadot oproti tomu učí mít na paměti, že v antice je text jen doplňkem k živé komunikaci. Řecký nebo římský autor zpravidla počítá s možností, že si se čtenářem (nejspíš svým žákem) o problematických pasážích osobně pohovoří; nemluvě o tom, že modelový čtenář už beztak hlavní teze bezpočtukrát slyšel naživo někde v Akadémii, Lýkeiu či stoe. Dál Hadot ukazuje, jak zohlednit tehdy sdílené způsoby myšlení a práce s textem (topoi, kreativní citace), čteme-li starověká díla dnes. Pojímání filosofie se zřetelem k jejímu historickému rozměru považuji jednak za plodné, jednak za nutné. Doteď jsem měla pocit, že jsem povrchní blázen příliš pohlcený svým hlavním (historickým) oborem, když něco takového vyžaduji; filosofie přece studuje ducha, nikoliv formu. Těší mě, že Hadot nad zkoumání formy povznesen není. Jen si kladu otázku, proč se velkým klasikem filologie neinspirovali i naši antikáři? Samozřejmě, že do inaugurační přednášky se toho tolik nevejde, ale jako představení autorovy metodologie, způsobu myšlení a oblasti zájmu funguje velmi dobře. Navíc obhajuje filosofii coby obor před ostatními akademiky. Což by rozhodně nemělo být nutné, ale Hadot neskončí u důkazů pro potřebnost filosofie (proto "Chvála", nikoli "Omluva"). Ukazuje také, v čem konkrétně je pro naše životy obohacující až nepostradatelná; třeba jak antická topoi procházejí dějinami evropského myšlení až do současnosti. A to si uchovává zajímavost i pro ty, kdo hodnotu filosofie nezpochybňují.“... celý text
— JulianaH.

---

Co je antická filosofie?

„Knížce nelze upřít čtivost a přehlednost, se kterou seznamuje čtenáře s antickou filosofií, jejími směry i jejich společnými rysy. Trochu slabší je poslední část, která je trochu redukcionistická.“... celý text
— Syssi

---

---

Chvála antické filosofie

„Mám Hadota rád už jen za to, že mi pomohl s překonáváním úskalí, které pro mnoho posluchačů filosofických fakult znamená otázka "k čemu je ta filosofie dobrá?" - protože ve svých knihách ukazuje, že filosofie není jen "historie filosofie", ale že má hlubší smysl, dá se říct terapeutický. Ostatně v zahraničí jsou asi nejznámější jeho hnihy "The Inner Citadel", kde se věnuje stoicismu Marca Aurelia (to je teď trendy) a "The Philosophy as the Way of Life", jejíž název hovoří za vše. Tahle knížečka má v sobě koncentrováno mnoho z jeho ostatních děl a já bych si přál, aby všichni učitelé filosofie vykazovali takový entuziasmus pro svůj obor, jako Hadot v této své řeči.“... celý text
— M P

---

Co je antická filosofie?

„"Dříve či později udělá život z každého z nás filosofa." - Maurice Riseling Famózní knížka! V knihkupectvích po celé republice jsem kolem ní chodil několik let, než jsem se odhodlal ji pořídit, a i její čtení jsem odkládal, ale když jsem se do ní začetl, byl jsem nadšený. Knížka má tři části. První se věnuje tomu, kdo je podle antické filosofie filosof. Druhá ukazuje, že filosofie je spjata s filosofickým způsobem života a je tak nesmírně praktická; správně tedy filosofování není plácání o ničem. Poslední část se věnuje vztahu antické filosofie ke křesťanství, znovuobjevování filosofie jako způsobu života a některým omezením, která čekají na moderního filosofa. Ke čtení doporučuji zejména druhou část, která se věnuje filosofickým cvičením, která nám mohou pomoci stát se moudřejšími lidmi. Při čtení mne napadala spousta myšlenek, ale chtěl bych se s vámi podělit o dvě. Za prvé, podle Hadota je cílem antické filosofie člověka rozhodit z jeho ignorantství do stavu, kdy začne sám sebe zkoumat. Přijde mi, že to je cenné zejména pro českou společnost poznamenanou tolika momenty, kdy zásadní bylo přežití a cokoli dalšího byl luxus. Věřím, že teď už si ten luxus můžeme dovolit. Navíc je zadarmo. Tedy zadarmo úplně ne. Stojí nás to to nejcennější, co máme – čas. Ale je to investice s nejvyšším výnosem. Navíc je filosofie lékem na mozek zhuntovaný přemírou informací z jiných médií, zvlášť těch (a)sociálních. Za druhé, antičtí filosofové svou filosofii často praktikovali v různých školách (např. Akademie, Lyceum, gymnasium). My jsme si, snad s láskou k tradici, školy a podobné instituce pojmenovali po nich. Ale naše vzdělávání se od nich liší zásadním způsobem. Filosofie je stále součástí osnov, ale riziko, že sklouzne do nudného informování o lidech, kteří vypadají jako pošuci, protože se baví o monádách, je v dnešních školách vysoké. Je to škoda, protože si myslím, že v zásadě cokoli, co se učíme na střední škole, se můžeme kdykoli doučit (vlastně i mnohem rychleji a efektivněji než ve škole, ale někam odkládat děti musíme), ale dostat solidní průpravu v praktické filosofii, to by přece neskutečně pomohlo v dospělém životě nám všem. Hlavně když si lámeme hlavu nad tím, čeho si v životě vážit a na čem život stavět. Bojím se, že pokud si nenabízíme alternativy, tak mimoděk přijmeme hodnoty společnosti. To je ovšem problém, protože právě o těch filosofie říká, že nás trýzní. A kdo má v každodenním shonu energii a chuť přemýšlet nad tím, že např. společenský status ztrácí hodnotu hned za hranicemi státu, peníze samy o sobě žádnou hodnotu nemají, úkolem společnosti (polis) je pomáhat si žít dobrý život, život založený na ctnosti a rozvoji charakteru poskytuje mnoho radostí nebo že my všichni jsme dostatečně hodnotní tak, jak jsme, i když nám filmy, seriály, časopisy, internet, ostatní lidé a naše existenciální nejistota vnucují často opak. Snad se k výuce filosofie jako umění dobrého života jednou vrátíme. Myslím si, že knížka přinese radost jak znalcům filosofie, tak nesmělým začátečníkům. Znalcům poslouží jako podstavec pro jejich znalosti o antické filosofii, případně poskytne novou perspektivu (např. jsem se dozvěděl, že epikurejský zájem o smrt nesloužil jen k tomu, abychom se přestali smrti bát, ale taky abychom docenili hodnotu, krásu a jedinečnost každého okamžiku a byli za to vděční). Začátečníkům nabídne pohled na filosofii jako na praktický obor studující to nejdůležitější, čemu můžeme věnovat krátký čas, který na světě máme – otázce: „Jak žít dobrý život?““... celý text
— Zentao