Zentao komentáře u knih

„Rusku nerozumíme. A to opravdu hluboce.“

Nemáme soudit knihu podle obalu, ale už ten se mi moc líbí. Kniha se velmi dobře drží během čtení a listy hezky voní. Mapa Ruska také jako by dávala i tušit odpověď na otázku, jaký je hlavní problém Ruska (obava o hranice), a také naznačuje hodnotové smýšlení autora (mapa nezahrnuje Krym).

Kniha má prolog a tři části. Prolog vymezuje smysl knihy – pro mne je to čtivě přiblížit neruským čtenářům ruský pohled na jejich zemi a její pozici ve světě. To považuji za smysluplné, protože pokud nebudeme chápat ruský pohled, pak se budeme ve vztahu k Rusku dopouštět stále stejných chyb podobně jako americké a další administrativy. Kniha tak hezky doplňuje příběh ruské zahraniční politiky (společně s např. Uměním diplomacie a Dlouhým telegramem), která ukazuje, že autokratické státy mají oproti demokratickým režimům v zahraniční politice výhodu možnosti dlouhodobého a systematického prosazování svých plánů, protože v demokratických zemích se kurz plánů obvykle razantně změní na základě volebního cyklu. Tato výhoda je o to zřetelnější, pokud tyto demokratické režimy jednají z pozice bezpečí a s tím souvisejícího luxusu idealismu (jako např. USA), který často vede k obtížím pochopit vnímání světa zeměmi, které se cítí být neustále v ohrožení (jako např. Rusko).

První část se věnuje rozpadu SSSR, privatizaci a snaze o budování liberální demokracie v Rusku. Pro mne bylo v této části nejzajímavější přemýšlet nad paralelami mezi privatizací v Rusku a ČR. S jistotou můžeme říct, že obvykle na privatizacích vydělali ti, kteří profitovali nejvíce z předchozích režimů, což je minimálně z morálního hlediska nešťastné a jak v Rusku, tak u nás vedlo k velké deziluzi. Paradoxně v Rusku, na rozdíl od ČR, byli vítězové privatizace vítězi jen dočasně.

Druhá a třetí část popisují nástup Putina k moci, konsolidaci vertikály moci uvnitř Ruska a následný návrat k imperialistickému pojetí Ruska a snahu o rozšiřování moci Ruska a ruské civilizace (krásný oxymóron pro všechny, kdo kdy v Rusku byli) v návaznosti na ruskou (carskou) tradici. Jako červená nit se line těmito částmi důraz ruské společnosti na národovectví, svou výjimečnost (ta je zřejmě velkým zemím vlastní) a pravoslaví. Zdá se totiž, že v zemi, kde nic nemáte, lidem opravdu už zbývá jenom ta víra. K Putinově projevům na konci knihy bych ještě dodal, že o tom, jak je úžasné zemřít pro národ, mluví ti, kteří se umřít nejvíce bojí.

Především na posledních dvou částech knihy oceňuji, jak jsou neskutečně zábavné. Je to jako číst horor, kde sice víte, co se stane, ale nemůžete se uklidňovat tím, že je to „jen jako“. Ono se to všechno stalo a ovlivňuje nás to do teď.

Kromě erudice autora a obsáhlého poznámkového aparátu bych chtěl na knize zejména ocenit její přístupnost. Věřím, že zvláště pro akademika je náročné napsat knihu, která používá pojmy, které by samy vydaly na knihy (např. americká výjimečnost, město na hoře, řízení demokracie), přístupnou formou a bez zabíhání do zbytečných detailů. V tomto smyslu tak chci ocenit nejen to, co v knize je, ale také co v knize není. Byť věřím, že je náročné rozhodnout, co ještě do knihy přidat a co už ne.

„Rusko bylo Ruskem – a taky jím zůstane.“

Ze čtení si odnáším, že Rusko má dva problémy, které ho definují a zároveň spolu úzce souvisí. Za prvé, Rusko pokrývá velké území s dlouhými a slabými hranicemi. Za druhé, Rusko sedí na velkém nerostném bohatství. Z prvního vyplývá strach o své území. Z druhého lákavá cena pro toho, kdo toto území ovládá. První logicky vedlo, vede a vždy povede k expansionismu Ruska. Samozřejmě, že čím blíže k Moskvě bude NATO operovat, tím hysteričtěji bude Rusko reagovat, ale vidíme, že Rusko považuje za svou sféru vlivu celý svět. Relativní blízkost Moskvy k Evropě mi taky vysvětluje, proč Rusko řeší spíše Evropu než Asii, byť se jedná o asijskou zemi. Ale možná paradoxně právě Asie (a nikoli NATO) ukončí moc Ruska, byť Rusové v zajetí svých druhoválečných a studenoválečných narativů nad touto možností spíše přemýšlet nebudou. Druhé pak logicky vede k tomu, že vždy se bude nějaká skupina lidí snažit všemi možnými prostředky dosáhnout kontroly nad Ruskem. V současnosti je to Putin a jeho režim, předtím to byli oligarchové zrozeni v 90. letech. Po Putinovi to bude někdo další. Řešením ovšem není liberální demokracie; ta může fungovat v zemích, kde vítěz nezískává tolik, jako např. v ČR, SR, PL, EE, ale nemůže fungovat v Rusku, které nemá žádnou demokratickou tradici a kde vítěz získá neskutečné bohatství. Přál bych si proto, aby autor napsal ještě jednu knihu, která se bude snažit odpovědět na otázku – co s Ruskem udělat?

Knihu tak můžu radostně doporučit všem, které současné Rusko nenechává klidnými. A to by podle autora nemělo nikoho, dokud bude Rusko existovat.

6 02.11.2024

Knížku jsem si koupil v Harvard Bookstore (tím se nechci chlubit, jenom si to tady píšu, protože bych to jinak zapomněl), protože mne zaujala žlutou obálkou (vyšlo 2013 u Liveright) a tím, že jsem od Russella ještě nic nečetl.

Podle mne se jedná o zajímavý pokus zamyslet se nad tím, jak dosáhnout spokojeného či šťastného života v moderní době. Oproti jiným filosofům se Russell nesnaží vytvořit filosofický systém a ani nemá stěžejní argument. Spíše si sepsal seznam věcí, které lidi jeho doby (řada z nich se nezměnila) trápí (prázdnost života, soutěžení, nuda / vzrušení, únava, závist, pocity viny / hříchu, stihomam, strach z veřejného mínění). Poté si sepsal seznam věcí, které lidem přináší radost (radost z života, náklonnost, rodina, práce, záliby a snaha / rezignace). Podle svého seznamu rozdělil knihu na dvě části a jednotlivé části na kapitoly.

Na úvod knihy je Whitmanova báseň, tak z Whitmana vyjdu i při svém hodnocení:

Do I contradict myself?
Very well then I contradict myself,
(I am large, I contain multitudes.)

Stejně tak Boj o štěstí obsahuje zástupy; kniha je to moudrá, zábavná, překvapivá, emancipační, protináboženská, ale i nudná, zastaralá, rasistická a blahosklonná k ženám. Zejména ale zpochybňuje, co si myslíme, že si ostatní myslí, že je v životě důležité, abychom se pak tomu bezděčně přizpůsobovali. A mne to zpochybnění těší, protože mi to pomáhá vrátit se nohama na zem.

I když má kniha lepší a horší pasáže (ty horší občas připomínají komentátory na sociálních sítích / v novinách nadávající na leccos), tak si myslím, že si v knize každý najde něco zajímavého. Věřím, že si v knize každý najde to svoje – jako v jakémkoli jiném self-help booku, ale tady mi přijde, že se autor snaží a přistupuje k problémům se snahou pomoct. Navíc je kniha zajímavá jako ukázka toho, jak lidé dříve žili (psychoanalytické interpretace, rádio a společenské postavení žen). A taky ukazuje, že některé věci se nemění, protože – ruku na srdce – jsme stejně jenom trochu vyvinutější opice, které povětšinou nepotřebují získávat potravu z přírody, tak většinu času tráví snahou o dosažení vyššího statusu, nebo obavami o jeho ztrátu.

Já si z knihy odnáším, že radostného života se dá dosáhnout, pokud člověk má postaráno o základní potřeby (jídlo, střechu nad hlavou, zdraví, lásku, úspěšnou práci a respekt okolí) a může si k tomu pomoci tím, že se člověk tolik neřeší a soustředí na věci mimo sebe (zejm. práce, hobby, vztahy), nevěří všelijakým pověrám, má trochu morální odvahy a přistupuje k věcem s odhodláním, ale s vědomím, že to vůbec nemusí dopadnout (což si podle mne Russell vypůjčil z Bhagavadgíty). A také varování, že pokud ostatní kritizujeme za jejich poklesky, tak jim možná jenom závidíme.

Na závěr bych řekl, že ve srovnání s jinými filosofy mi sice Russell přijde méně precizní, ale chtěl bych ocenit jeho blahosklonný postoj – oproti přísným asketům, stoikům a podobným filosofům je to příjemná a lidštější změna.

„Naučte se cítit, že život by stál za to, i kdybyste nebyli – jakože samozřejmě jste – nesmírně lepší než všichni vaši přátelé, co se týče ctností a inteligence.“

21.08.2024

Nádherná kniha o strašlivých věcech pohledem mladé dívky. Kniha plná víry v lidství, vzdělání a svobodu navzdory událostem, nad kterými nemá člověk moc. Upřímně mi kniha dodala naději v rozum a soucit. Všechna čest autorce a její rodině.

Jinak si myslím, že forma komixu ji dodává na síle, protože řadu věcí bylo lepší ukázat než popsat (například úplně poslední okénko mluví za vše).

3 16.01.2024

Tak jo, já se vám rovnou na úvod přiznám – ještě jsem to celé nedočetl. Protože prostě já čtu i to leporelo týden. Ale chtěl jsem se s vámi podělit o tu radost ze čtení Obrázků z domova. Zrušili a přesunuli mi let, tak jsem si chtěl přečíst něco ryze českého (či československého, chcete-li) než zase opustím domovinu. Tak jsem sáhl po Čapkovi. A dobře jsem udělal.

Kniha je psána nádherným jazykem a dává tušit, že kdyby česká žurnalistika si udržela kvalitu Čapkova jazyka, tak bychom možná četli noviny s radostí a zájmem, nikoli se strachem a vztekem.

Kapitoly se mi líbily všechny. Radost mi udělaly jak ty, které popisují kraje, do kterých se zatoulám, tak i ty, které popisují matičku Prahu, která je mi (naplavenině nebo, slovy Čapka, přivandrovalci) nejbližší. Texty Zázračný rybolov a Velikonoce na horách mi svým laskavým humorem, nadhledem a ilustracemi připomněly Zahradníkův rok. Naopak člověka zarmoutí čtení o skutečné bídě v Razii, Čísle 251 a Na Popelkách.

Několik střípků z knihy:

„Řekl bych, že věže jsou česká specialita, protože nikde nemají takové divné báně, bachraté cibule, makovice, lucerny, přilepené věžičky a galerie a špičky jako u nás.“ (Český Krumlov)

„A jelikož na Šumavě je v každém domě hospoda, ukáže se, že ten dům je ovšem hospoda.“ (Zastávka)

„Je to necháno na ukázku, jaký děsný nepořádek nadělá příroda, je-li nechána sama sobě.“ (Zastávka, pod Boubínem)

„a pro zvláštní uspokojení počestných lidí výjev, jak jsou dva provinilci zaživa stahováni z kůže.“ (Na Zlaté stezce)

„ty hory jsou samá voda, to jsem blázen, odkud to všechno teče.“ (Kterákoliv vesnice [na Šumavě])

„Vypadá to podstatně jinak; je to mírné a zelené a pasou se na tom krávy a turisti.“ (Krušné hory)

„Lyžařský sport o Velkonocích pozůstává ponejvíce v hledání sněhu. () Turistika na horách záleží hlavně ve zjišťování, ve které boudě jsme ještě nebyli. () Slunce vůbec se pěstuje na horách měrou nezřízenou () To jsou lyžaři zalyžařivší si.“ (Velikonoce na horách)

„Nemáme moře; ale ty, majáčku kbelský, jsi znamením hučících dálek, jež nás oblévají.“ (Světla nad Prahou)

„Lampička kmitá po ubohých hromádkách cárů, které jsou lidmi.“ (Razie)

„ani provaz na prádlo, ani provaz na oběšení.“ (Číslo 251)

„Nic na světě není totiž tak hrozně ošklivé jako parcela. A pak sem jednoho dne vtrhli lidé, zahnali milence a kluky hrající kopanou a zapíchali do země kolíky. Potom kluci ty kolíky vytrhali a použili jako zbraně proti nepřátelům z Vršovic a Strašnic. () Věřte mi, nic není větší školou optimismu a důvěry než stavět novou čtvrť.“ (Jak vzniká městská čtvrť)

„příšerná Hnusle“ (Velká Praha)

„Vyhynou také mladí šampióni v běhu a skoku, kteří utíkali krytí tramvají, aby unikli výběrčímu.“ (Památný den)

2 07.01.2024

Konečně dočteno! Pohádka nejen pro děti, která budí nostalgii po době, která nikdy nebyla. Oceňuji na knize její čtivost – děj začne plynout rychle, když se prokoušete prvními pár stránkami. Postavy nejsou komplikované a neprochází příliš vývojem, ale to odpovídá žánru. Milé jsou i občasné vsuvky v latině a francouzštině, autorův komentář a snaha podívat se na středověké zvyklosti a názory kritičtěji. Kniha je fajn, ale určitě nejde o must read. Jinak Rebeka je za mne superhrdina hodný Malverovského komiksu.

3 06.01.2024

Nakladatelství LEDA mělo slevovou akci, tak jsem si koupil jejich umně provedené vydání. Ale co jsem to vlastně četl? Nejsem si jistý, že knížka má modernímu čtenáři hodně co nabídnout, ale i tak mne několik věcí zaujalo, tak bych se s vámi o ně rád podělil.

Za prvé, kniha je čtivá – autor používá všechny prvky, kterými zrychluje děj (používá často přímou řeč, neřeší sáhodlouhé popisy, kterými se teď prokousávám u Waltera Scotta). V tomto mi připomněl 1984 a 451 stupňů Fahrenheita.

Za druhé, vyobrazení postav a jejich jednání je trochu ploché, ale předpokládám, že to byl záměr – vyprávění totiž máme z druhé ruky, vlastně ze třetí – od vypravěče, který příběh slyšel od hlavní postavy. Známe tudíž jen prožitky rytíře, který sám přiznává, že se před každým stylizuje tak, aby s ním všichni soucítili. Je pak snadné mu na to skočit a říct si, že je to vlastně klaďas. Není. Kniha by mohla krásně sloužit jako podklad pro klauzurní práci v trestním právu. Ani bych nespočítal kolika závažných trestných činů se dopustil.

Za třetí, souhlasím, že je příběh repetitivní, navíc autor nechává hrdinu příliš snadno se vyvléknout z důsledků svých činů. Přesto si myslím, že se to dá vydržet a příběh zvládá svou funkci nést čtenáře, aby mu mohl autor předložit i jiná témata než je vyšinutý rytíř.

Pro mne tak kniha nebyla tolik o dvou hlavních postavách – egoistickém poblázněnci a ženské postavě, která straší ve feministických nočních můrách –, ale spíše o kritice společnosti Ludvíka XV., věčném napětí mezi ctností a neřestí a přátelství mezi muži.

Co se kritiky společnosti týče, tak lidem se promíjí poklesky a zachází se s nimi jinak kvůli jejich postavení. Aristokraté zneužívají své pozice moci. Moc nenáleží těm, kdo se o ni zaslouží (ať už to znamená cokoli), ale těm, kdo se mohou nosit rodem či titulem. Žít s někým bez sňatku je považované za hřích. To všechno mi připomnělo, jak moc jsme se posunuli a jak moc je dobré si vážit demokracie a rovnosti všech před zákonem. Je mi jasné, že i demokracie má své mouchy, ale přesto mi to přijde svobodnější než to, o čem čteme v Manon Lescaut.

Téma napětí mezi ctností a neřestí je zřejmé i díky prologu, ale kromě zjevně mravoučném pojetí příběhu se mi líbí i několik momentů, kdy des Grieux argumentuje, že smutná ctnost nemusí být o mnoho lepší než šílenství neřesti. Je na každém z nás se rozhodnout, jestli podlehneme neřesti (jak píše Everett – the problem with temptations is that they are tempting) nebo se dáme na méně prošlapanou cestu ctnosti. Pro mne (zatím) obojí spojuje ctnostný život založený na lásce a přátelství. Což je krásné v teorii, ale kdo to má žít každý den.

Des Grieux by se nedostal tak daleko bez svých přátel. Přesto je zajímavé, jak každý z jeho přátel přistupoval k němu svým způsobem. Někdo mu pomáhal, zatímco ho káral. Jiný ho naopak povzbuzoval. Pro mne moc zajímavá látka, i když trochu zidealizovaná. Ale Aristoteles by souhlasil – bez přátel to nejde. Prévost by akorát dodal, že ani bez peněz, resp. louis d'or, sou, écu, pistolí etc.

Pokud vás zajímají tři výše uvedená témata, pak je možné knížku doporučit. Navíc se na její příběh odkazuje řada jiných umělců. Myslím si, že linku dvou milenců docení spíše ten, kdo je láskou poblázněn, protože jinak si asi budete jen klepat na čelo.

Předpokládám, že tato verze Manon Lescaut je upravená poté, co ta původní podléhala cenzuře. Docela by mne zajímalo, co bylo v té původní verzi.

Souhlasím s ostatními, že učebnice není špatná pro vstup do francouzštiny, ale sama člověka nespasí.

Pozitivní jsou relativně krátké kapitoly, takže práce s knihou je rychlá (cca 2-3 hodiny na lekci). Dále oceňuji nahrávky (poslech je podle mne u francouzštiny jedna z nejnáročnějších věcí) a také důraz na psaní (také náročné). Učebnice navíc obsahuje v podstatě veškerou základní gramatiku, takže pak už člověka nic moc v gramatice nepřekvapí.

Nevýhody jsou ne úplně nejzábavnější a nejaktuálnější texty. Navíc i některé základní fráze se objevují až v pozdějších kapitolách, nebo dokonce až v navazujících učebnicích. Kvůli tomu, že lekce jsou relativně krátké, je vysvětlení gramatických jevů někdy roztříštěné. Navíc cvičení jsou pak až souhrnně na jednom místě. V tomto ohledu mi mnohem více vyhovuje struktura Němčiny nejen pro samouky, kde jsou drilová cvičení na právě probrané téma, ale na konci lekce jsou pak ještě souhrnná cvičení. A také aktuální texty a užitečné fráze hned od začátku.

Jeden problém společný snad všem učebnicím pro samouky je používání ještě neprobraných slovíček (to by se dalo přežít) a jejich neuvedení ani v přiloženém slovníčku (to je k vzteku, hlavně když nechcete pořád používat u učení se mobil).

Jako rychlý vstup do francouzštiny určitě mohu doporučit, ale je potřeba potom navázat určitě navazující učebnicí či učebnicemi.

Bonne chance!

1 02.03.2023

Souhlasím s Ajinka126, tohle je nejlepší knížka pro samouky (ve vydání z roku 2018), a to jak ve vztahu k němčině (např. ve srovnání s Němčina s úsměvem, Němčina pro samouky I a II od Academie), tak i ve srovnání s ostatními jazyky v této edici (mám zkušenosti s francouzštinou, španělštinou, finštinou a hebrejštinou).

Od začátku učí praktické fráze, obsahuje testování, audio je možné stáhnout zadarmo z internetu, slovíčka jsou také užitečně zaměřená a gramatika je vysvětlena detailněji a lépe než v jiných knihách, navíc obsahuje výrazy, slovíčka a gramatiku, které Němci používají (bohužel dnes už někdy trochu zastaralé). Jednotlivé lekce nejsou tak dlouhé, takže práce s knihou i svižně běží.

Jeden problém společný snad všem učebnicím pro samouky je používání ještě neprobraných slovíček (to by se dalo přežít) a jejich neuvedení ani v přiloženém slovníčku (to je k vzteku, hlavně když nechcete pořád používat u učení se mobil).

Nicméně i tak mohu s klidnou hlavou doporučit.

3 28.02.2023

Čtivé shrnutí okolo dvou tisíc let francouzské historie. Knížku jsem si koupil, abych si zopakoval základní informace o Francii a dokázal si zasadit do kontextu místa, která ve Francii navštěvuji. Myslím si, že na to je to kniha jako dělaná – turistický průvodce francouzskou historií. Určitě bych od knihy neočekával nějaké hluboké analýzy a řadu faktů či souvislostí musel dát autor stranou, aby udržel délku knihy na úrovni přístupné přepracovanému čtenářstvu, o jehož pozornost bojují rozličná jiná média.

I přes jistou povšechnost mne řada informací překvapila (znovu překvapila) – např. výčet Francouzů usmrcených od počátku francouzské revoluce až do konce druhé světové války je děsivý; nemluvě o tom, že ani předcházející období nebyla žádná procházka růžovým sadem, i když nesmyslné války pro realizaci jednotlivců, při kterých umírají neskutečné množství lidí zcela zbytečně se odehrávají ve všech dobách. Seznam zajímavostí okořeněný občasnými intimnostmi jednotlivých aktérů nemůže být vyčerpávající, ale i tak by to všechno oběhnout dalo na celý život. Kolikrát jsem si při čtení říkal – jasně, to jsem viděl, tam jsem byl, nebo naopak – aha, o tom jsem vůbec netušil, tam bych se mohl podívat. Navíc je zajímavé vidět, odkud se vzala řada věcí, které máme s Francií navždy spjaté – včetně svobody, rovnosti a bratrství – nebo proč se řada míst v Paříži jmenuje, jak se jmenuje.

Kromě popularizace francouzských dějin se autor v knize snaží zvýraznit vztah mezi Francií a Velkou Británií, ale myslím si, že není nutné v tomto směru příliš argumentovat. Přeci jen blízký vztah mezi těmito zeměmi je zřejmý už z jejich geografické blízkosti či vztahu mezi francouzštinou a angličtinou. Stejně tak je zajímavý vztah k Německu, Itálii, Španělsku a Belgii.

Knížku bych akorát ještě doplnil stručným rodokmenem francouzských vládců a možná základním chronologickým přehledem. Autor sice zvolil chronologické řazení jednotlivých událostí, ale občas potřebuje udělat odbočky, a ne vždy mi bylo jasné, kdy se určitá událost stala, případně v jakém vztahu jsou k sobě některé osobnosti, kterých je ve francouzské historii nepočítaně a občas se zjevují a odcházejí velmi rychle.

Na závěr bych ještě řekl, že jsem při čtení nabyl dojmu, že vládce se stává velkým zejména prací pro blaho svého národa, nikoli sám pro sebe.

1 21.11.2022

Jsem za tento překladatelský počin studentům Masarykovy univerzity vděčný. Waltariho styl psaní je přístupný a věcný. Někdy možná až moc věcný, věřím, že pro spoustu lidí to byla velmi těžká doba. Knížka je krátká, rozdělená na dvě části – politickou a společenskou. Osud jednotlivých zemí se postupně prolíná a vysvětluje, proč podle Waltariho Finsko udělalo velmi dobře, když se snažilo uchránit si svou suverenitu bojem. Soustředit se na všechny tři země je obtížný úkol a občas se tok informací rozjede, ale minimálně na čtivosti to neubralo.

Český čtenář v osudu Litvy, Lotyšska a Estonska najde tolik paralel s našimi událostmi let 1945 až 1948, až z toho mrazí. Ruský modus operandi se očividně nezměnil – dosáhnout moci jakýmkoli způsobem a nastolit diktaturu. Myslím si, že kniha je perfektní memento pro všechny, kteří by někdy nostalgicky zatoužili po návratu bídy komunismu nebo spojenectví s diktaturou.

Pár zajímavých vět:

„[M]yšlenka nutit všechny lidi vyznávat stejnou víru je mi nanejvýš odporná, ať jsou její pohnutky sebelepší.“

„[S]valovat vinu za vlastní problémy na někoho jiného je jejich oblíbený a bohužel stále fungující trik.“

„[T]ěžké je opustit svou zemi, když se nad ní stahují mračna osudu.“

„[V]yvstane vám v mysli velký koncentrační tábor.“

Disclaimer: O tomto období dějin Litvy, Lotyšska a Estonska vím zatím tužku, protože je to první kniha, kterou jsem o tomto tématu četl, proto se můj názor může postupně vyvíjet. Přesto mi popis situací přijde alespoň hodnověrný s ohledem na paralely s osudem naší země po roce `45.

7 22.05.2022

„Pamatujte na husu…“

Krásná smutná knížka. Vyzněním mi připomínala Aureliovy Hovory k sobě – snaha o zbožný život založený na humanismu na pozadí drsné doby. V případě Jana Husa ještě podtržená extrémní situací, ve které se pisatel listů nacházel. Opravdu těžko si představit strašlivější smrt a podmínky, které jí předcházely, ve vězení.

Nahlédnutí do Husovy korespondence v těchto podmínkách pro mne bylo nesmírně zajímavé. Bez ohledu na to, jestli je čtenář věřící v Boha, nebo nikoli, tak je zřejmý jeho důraz na mravnost (abys nebudoval spíše dům než duši ; aby milovali a chválili dobré mravy) a úctu k pravdě (aby neurazil pravdu). Myslím, že z toho si můžu vzít snadno inspiraci i pro současnost.

„Hleď, abys byl stavitelem duchovního stánku, pomáhal chudým a žil v pokoře – abys neprojídal majetek hodováním.“

A Hus mne uměl i pobavit, třeba když je vidět, jak moc je na sebe přísný, když píše „Víš, že předtím, než jsem se stal knězem, jsem – ach běda! – rád a často hrával šachy, mařil tím čas…“ Co by asi řekl na dnešní dobu?

Kromě obsahu knihy se mi líbí i přebal a vnitřní úprava. Navíc je knížka součástí série, takže si ji můžu dát v knihovně vedle dalšího humanisty – Čapka -, kam se přesně hodí. Praktickou nevýhodou zvolené oranžové barvy je akorát to, že při večerním čtení pod lampičkou mi občas indexová čísla a vysvětlivky splývaly s barvou papíru, ale to se dá vyřešit.

Ještě bych rád napsal, že když jsem byl na gymnáziu, tak mi dílo Jana Husa a Jana Amose Komenského přišlo zoufale nudné. Teď, když jsem si k nim mohl najít cestu sám, je pro mne jejich dílo naprosto zásadní, protože vidím, že svou prací do příběhu naší tradice vtiskli humanismus, vzdělanost a samostatné myšlení. A toho si opravdu vážím, protože díky tomu měla Československá republika na co navazovat a my teď můžeme navazovat zase na ni.

„když jsem se nechal svést špatnými zvyky lidí a jejich pochvalami, zasažen duchem pýchy…“

7 25.04.2022

Vynikající knížka. Stále nesmírně aktuální (s drobnými výjimkami). Za všechny výpisky (podobně jako Chajda) dávám toto:

"Řeknu-li, že stát se dost nestará dejme tomu o nemocnice, může mě to naplnit chmurným dostiučiněním: dixi et salvavi animam meam. Ale řeknu-li, že my, my se dost nestaráme o nemocnice, tu mne to, holenku, zavazuje, abych se staral, psal, agitoval a dřel se pro tu věc až do sklonku dnů."

2 25.04.2022

„Máme tedy rozhodně na co s hrdostí navazovat. Zároveň je ale třeba si povšimnout, že naprostá většina z našich rodáků vyrostla do historické výše díky tomu, že byli propojení s kulturním světem.“

„[M]ýtus, že nás jednoho dne přijde zachránit slovanské Rusko.“

„Národ je blázen, je nerozumné dítě, národ se dává vést jen citem, a citová politika jest nejhorší neštěstí ze všech neštěstí.“

Silnou stránkou knížky jsou zajímavé citace a snaha o nalezení smyslu naší cesty, slabou stránkou určitá chaotičnost (chybí mi jednotící argument) a nedostatečný poznámkový aparát (opravdu je řada míst, kde by se odkaz na zdroj hodil, dodalo by to argumentům na přesvědčivosti). Obsahově mi na toto téma více sedly Slepé skvrny Daniela Prokopa – tedy sociologický pohled založený na datech – ale i ten novinářský založený spíše na sledování diskuse je zajímavý.

Přišlo mi, jako by si Tabery napsal knihu sám pro sebe, aby si při psaní identifikoval, co českou společnost sužuje a proč. To se mu po cestě povedlo, ale bohužel ty myšlenky jsou v knize roztroušené, takže jsem je musel z knihy dolovat místo toho, abych je dostal naservírované na zlatém podnose (jako např. v Československo nad propastí). Rozhodně se nejedná o plnohodnotnou analýzu vývoje naší společnosti od první republiky, na to by kniha musela být obsáhlejší. Navíc tím, že kniha nemá jednotící argument, tak ani nevím, co jsem si z ní měl odnést – snad kromě případného pocitu frustrace nad současným stavem. Kdybych nezastával Taberyho světonázor, tak by mne kniha nejspíše nepřesvědčila, abych se k němu přidal. Můj hlavní dojem z knihy tak nakonec byl opatrný optimismus, že oproti roku 2017 na tom teď zase tak špatně nejsme – když odhlédnu od toho, že stát, do jehož náruče nás Miloš Zeman a další rusofilní politici už přes sto (!) let vhánějí, rozpoutal barbarskou válku, která posune všechno, co Evropa buduje, o roky nazpátek, a která ukazuje, že ten stát s námi tedy žádné humanistické přesvědčení nesdílí. O to smutnější mi přijde, že jsou v Čechách pořád lidé, kteří po historické zkušenosti, kterou s Ruskem máme, pořád této zemi věří a politikům to tak prochází.

Z knihy jsem si vzal především řadu zajímavých citátů, zejména za ty jsem Eriku Taberovi vděčný. Také se mi líbí jeho snaha poukázat na to, že máme na co navazovat z první republiky a že bychom měli vnímat vztah politiky založené na emocích a politiky založené na hodnotách. To první se dělá snadno a rozděluje nás tím nejhorším v nás. To druhé se dělá těžce a spojuje nás tím nejlepším v nás. Nicméně i tak pro mne kniha Opuštěná společnost končí tam, kde bych si přál, aby začala. Nejde ani tak o to, že kniha nepřináší systematické návrhy na řešení problémů, kterým čelíme, takže občas působí tím „hospodským“ dojmem, ale zcela nedoceněná je otázka, která se v knize objevuje a zase mizí, a to – kam chceme jít?

Pokud vyjdu z toho, co se mi z knihy podařilo vykutat, tak pokud se budeme řídit tradicí první republiky, měli bychom postavit naši politiku na prosazování demokracie a humanismu ve světě. Nikoli násilím a vnucováním, ale svým příkladem a nabízením. Víme, že náš demokratický vývoj byl několikrát brutálně přerušen, ale to neznamená, že prosazování demokracie a humanismu pro nás nemůže být stěžejní. Můžeme se navíc mnohému naučit ze své historie (velmi inspirativní jsou pro mne v tomto např. Hovory s TGM, Havlovy texty a projevy) i z historie jiných národů, které mají s demokracií zkušenosti (např. USA, VB, Francie). Jenže jak takovou společnost můžeme mít? Nemám jednoznačnou odpověď, ale z knihy si vybírám dva prvky – charakter a vzdělání.

Budování charakteru každého z nás je naprosto zásadní. Pokud každý z nás bude vyznávat právní stát, humanismus a demokracii a ctít a bránit jejich hodnoty a snažit se být tím nejlepším člověkem a žít dobrý život a bude to stejné vyžadovat od politiků, pak bude Česká republika stát na pevných základech. Už to samo o sobě by naší společnosti pomohlo, protože jakékoli apely na hodnoty a charakter z duše naší společnosti vyrval komunismus svou brutalitou, nelidskostí a materiálností. Náš velký úkol je tak přetavit naši nevrlost ve změnu. Změnu sebe, našeho okolí a tím i společnosti. A tím navázat na to, co nám naši prvorepublikoví myslitelé odkázali.

Změna charakteru a zacílení na hodnoty, na kterých stála první republika, je důležitá, ale systém se těžko mění zevnitř. Věřím proto, že kromě práce na charakteru každého z nás opravdu potřebujeme vzdělanou společnost, a to zejména lidi se zkušeností z (demokratického) zahraničí, kteří tak přinesou do naší země hodnoty, které z české společnosti totalita odstranila, ale po kterých prahneme my všichni. Nemusí jít jen o formální vzdělání, ale i to, že můžeme přejet hranice a poznat jiné státy Evropy a jejich kulturu, obchodovat s nimi. Už jenom proto si myslím, že naše účast v Evropské unii je teď naprosto zásadní pro naše ukotvení v demokracii.

4 07.04.2022

Milá kniha. Oceňuji hezkou ilustraci na přebalu. Příběh nekomplikovaný, postavy roztomilé, zápletka legrační. Očekával jsem prima oddechovku a dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Srovnání s nejlepšími humoristickými knihami nesnese, ale to nevadí. Při čtení mne napadlo, jestli se náhodou Wodehouse necítil trochu jako paní Yorkeová, když si říkal, že by psal něco jiného, ale musí psát to, co od něj očekávají čtenáři.

Pár vět stojí za zmínku:

„Nikdo není imunní proti bohatství.“

„Nic není pro dívčí samostatnost tak spolehlivou záštitou jako brokovnice.“

„Zkus se k němu přiblížit a bude tě bolet šiška.“ (…) „Kdyby něco podobného řekl ministr zahraničních věcí jinému ministru zahraničních věcí, ten by hned nevěděl, co odpovědět.“

28.03.2022

Rád bych na úvod ocenil vydání od Dobrovského z roku 2021 s ilustracemi Josefa Čapka. Čapkův styl krásně evokuje první republiku.

Obsahově je to pro mne úžasná kniha. Kdybych ji otevřel kdykoli jindy, tak bych ji hned zavřel a odhodil (soudě podle příspěvků jiných uživatelů je její slabinou nezáživný příběh i dialogy a s koncem knihy jistě mají pravdu). Myslím si, že pokud bych k ní přistupoval s očekáváním tradiční humoristické knihy, tak bych byl také zklamán. Ale mě naopak Rozmarné léto neskutečně sedlo, protože jsem si chtěl jen po dlouhé době v zahraničí užít setkání s češtinou. Myslím si, že se Vančurovi podařilo nachystat pro mne milé setkání pro poutníka žíznivého po kráse jazyka českého. Jazyka tak zajímavého, že jsem si i řadu obratů zatrhl a mile rád bych je někdy užil i v hovorové řeči. Některé z nich jsou např.:

„Jděte mi k šípku se svou knihou ód a s prstem, jenž hryže omletý řádek, nemoha se dobrati smyslu.“

„Za těchto hovorů líté vybroušenosti vešel na plovárnu Důrovu muž asi padesátiletý, jehož lýtka prozrazovala střehy šermířské a jehož ruce vězely v rukavicích.“

„Vidím hromadu mračen a škvírami modř, jenž se mi nezdá ani původní.“

„Vaše uši zalehly hukotem knih, jež pořvávají…“

„Přejela manželovu čelist starobylým právem rychtářským, jehož se zmocnila strhši je ze zdi, kde viselo, a mazala, prala a bušila do nich hlava nehlava a byli byti jako žito.“

Nebo lék na dobu sociálních médií: „Nelibuji si v okázalých kouscích.“

Asi nejvíce mne pak pobavil mistrný útok na řadu autorů, zejména vědeckých, a to: „zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé.“ Věřím, že mnoho čtenářů filosofie, práva, muzikologie a podobných oborů by mohlo vyprávět.

Příběh v knize opravdu není důležitý a zábavnější mi při čtení přišel především úvod, ale jinak si myslím, že čeština je sice v zahraničí celkem k ničemu, ale musím uznat, že tak zajímavé hraní s mateřským jazykem je některým jazykům cizí a že bychom si měli tento náš „jazykový“ humor hýčkat jako svůj národní poklad. Navíc když na něj později navázala řada dalších vynikajících humoristů.

13 26.03.2022

Vídeňský kongres – Tanec nových časů je dějepisná kniha Luboše Taraby o události 19. století, která zásadním způsobem ovlivnila mezinárodní řád po napoleonských válkách a zajistila relativní mír v Evropě až do války na Krymu v roce 1853.

Autor knížku rozdělil na 27 kapitol a přidal k nim ještě mapu Střední Evropy po Vídeňském kongresu a znění závěrečných článků. Knížku také doplnil řadou dobových ilustrací, které dokreslují text.

Nejsem historik, takže se k hodnověrnosti knihy nemůžu vyjádřit, ale byl jsem z ní nadšený, protože mi poskytla přesně to, co jsem od ní chtěl (a něco navíc). Dostal jsem zajímavý přehled Vídeňského kongresu včetně mnoha i intimních detailů o jednotlivých aktérech. Až na výjimku popsanou níže napsal Taraba knihu tak čtivě, že jsem občas přečetl 100 stran, aniž bych si to uvědomil. Skvěle funguje také prokládání dat a informací o vyjednávání také popisem pikantních avantýr „kongresu lásky“. Vedlejším cílem při čtení pro mne bylo dozvědět se něco o Talleyrandovi a Metternichovi i to kniha splnila. Za to všechno patří ode mne autorovi velký dík.

Celou knížku se mi ale podařilo přečíst až napodruhé. Začal jsem ji totiž poprvé číst hned po přečtení Umění diplomacie od Kissingera a po několika stranách jsem musel Vídeňský kongres odložit, protože ze srovnání nevychází po formální stránce Vídeňský kongres nejlépe. Kissingerova kniha vyniká totiž mimo jiné editorskou prací. Jeho kniha je tak přehledná a jednotlivé věty a odstavce na sebe navazují, jak je to v americké akademii zvykem. To bohužel pro Tarabovu knihu na mnoha místech neplatí. I když knihu řadí především chronologicky, na některých místech skáče z popisu jednoho státu na druhý či z jedné osobnosti na druhou, aby se pak vzápětí vrátil zpátky a zase skočil jinam. Hůř se mi v tom pak dělá při čtení vnitřní pořádek, když si kladu otázku: „Co bude alespoň jedna lekce, kterou si z knihy odnesu?“ Umění diplomacie mi tak připadalo jako přehledná skříň moderních dějin, zatímco Tarabova kniha zase, jako když otevřete skříň na půdě a všechno se na vás vyhrne. Nějaký řád to má, ale musíte si ho najít sami. Dalším kulhajícím bodem Vídeňského kongresu je podle mne to, že nemá jednoznačný argument, ale celou událost pouze popisuje. To je samozřejmě legitimní, ale jako čtenář bych ho měl jako kompas, který mne bude knihou navigovat. Uznávám ovšem, že je možné, že kniha argument má, ale při čtení jsem ho minul. Pokud se bude chystat třetí vydání, pak by stálo za to tyto dvě věci opravit (společně s několika překlepy, které v knize zůstaly).

Až na dva výše uvedené nedostatky však knihu vřele doporučuji jako poutavé čtení o zásadní diplomatické události 19. století. Určitě se u ní nebudete nudit, ať už vás zajímá samotná událost nebo život jejích protagonistů.

2 30.12.2021

Jelikož se chystám žít nějaký čas v Paříži, tak jsem prolétl vybrané kapitoly a myslím si, že účel to splnilo. Kniha mne pobavila a dala mi základní informace o Paříži z pohledu člověka, který tam delší dobu žije. Zajímavé pro mne bylo knihu kombinovat s knihou Jana Šmída o zážitcích z Paříže.

1 18.07.2021

Přečteno kdysi dávno, ale sedlo mi to. Navíc na některé vtípky si vzpomenu i roky po přečtení a pořád se nad nimi zasměju. Nic intelektuálního, ale na dovolenou ideální.

1 18.07.2021

"Dříve či později udělá život z každého z nás filosofa." - Maurice Riseling

Famózní knížka! V knihkupectvích po celé republice jsem kolem ní chodil několik let, než jsem se odhodlal ji pořídit, a i její čtení jsem odkládal, ale když jsem se do ní začetl, byl jsem nadšený.

Knížka má tři části. První se věnuje tomu, kdo je podle antické filosofie filosof. Druhá ukazuje, že filosofie je spjata s filosofickým způsobem života a je tak nesmírně praktická; správně tedy filosofování není plácání o ničem. Poslední část se věnuje vztahu antické filosofie ke křesťanství, znovuobjevování filosofie jako způsobu života a některým omezením, která čekají na moderního filosofa. Ke čtení doporučuji zejména druhou část, která se věnuje filosofickým cvičením, která nám mohou pomoci stát se moudřejšími lidmi.

Při čtení mne napadala spousta myšlenek, ale chtěl bych se s vámi podělit o dvě.

Za prvé, podle Hadota je cílem antické filosofie člověka rozhodit z jeho ignorantství do stavu, kdy začne sám sebe zkoumat. Přijde mi, že to je cenné zejména pro českou společnost poznamenanou tolika momenty, kdy zásadní bylo přežití a cokoli dalšího byl luxus. Věřím, že teď už si ten luxus můžeme dovolit. Navíc je zadarmo. Tedy zadarmo úplně ne. Stojí nás to to nejcennější, co máme – čas. Ale je to investice s nejvyšším výnosem. Navíc je filosofie lékem na mozek zhuntovaný přemírou informací z jiných médií, zvlášť těch (a)sociálních.

Za druhé, antičtí filosofové svou filosofii často praktikovali v různých školách (např. Akademie, Lyceum, gymnasium). My jsme si, snad s láskou k tradici, školy a podobné instituce pojmenovali po nich. Ale naše vzdělávání se od nich liší zásadním způsobem. Filosofie je stále součástí osnov, ale riziko, že sklouzne do nudného informování o lidech, kteří vypadají jako pošuci, protože se baví o monádách, je v dnešních školách vysoké. Je to škoda, protože si myslím, že v zásadě cokoli, co se učíme na střední škole, se můžeme kdykoli doučit (vlastně i mnohem rychleji a efektivněji než ve škole, ale někam odkládat děti musíme), ale dostat solidní průpravu v praktické filosofii, to by přece neskutečně pomohlo v dospělém životě nám všem. Hlavně když si lámeme hlavu nad tím, čeho si v životě vážit a na čem život stavět. Bojím se, že pokud si nenabízíme alternativy, tak mimoděk přijmeme hodnoty společnosti. To je ovšem problém, protože právě o těch filosofie říká, že nás trýzní. A kdo má v každodenním shonu energii a chuť přemýšlet nad tím, že např. společenský status ztrácí hodnotu hned za hranicemi státu, peníze samy o sobě žádnou hodnotu nemají, úkolem společnosti (polis) je pomáhat si žít dobrý život, život založený na ctnosti a rozvoji charakteru poskytuje mnoho radostí nebo že my všichni jsme dostatečně hodnotní tak, jak jsme, i když nám filmy, seriály, časopisy, internet, ostatní lidé a naše existenciální nejistota vnucují často opak. Snad se k výuce filosofie jako umění dobrého života jednou vrátíme.

Myslím si, že knížka přinese radost jak znalcům filosofie, tak nesmělým začátečníkům. Znalcům poslouží jako podstavec pro jejich znalosti o antické filosofii, případně poskytne novou perspektivu (např. jsem se dozvěděl, že epikurejský zájem o smrt nesloužil jen k tomu, abychom se přestali smrti bát, ale taky abychom docenili hodnotu, krásu a jedinečnost každého okamžiku a byli za to vděční). Začátečníkům nabídne pohled na filosofii jako na praktický obor studující to nejdůležitější, čemu můžeme věnovat krátký čas, který na světě máme – otázce: „Jak žít dobrý život?“

6 13.06.2021

”The past is never dead; it is not even past.” — William Faulkner

Souhlasím s ostatními, že jde o výjimečnou knihu, kterou jsem přečetl jedním dechem za den. Knížka se věnuje části historie, ke které jsem po přečtení Umění diplomacie a kapitoly v Dějinách zemí koruny české II měl mnoho otázek a málo odpovědí. Lukeš knihu napsal americkým akademickým stylem a vydal původně v Oxford University Press, takže kniha je opravdu kvalitní. Vydání od Prostoru mne těší tím, že je podobné Uspořádání světa od Kissingera, tak můžou být v knihovně vedle sebe. Taky oceňuji, že papír knih od Prostoru hezky voní; pocit ze čtení to umocňuje. Akorát design obálky by určitě mohl být hezčí, ale tuto knihu opravdu nechci soudit podle obalu.

I kdyby byla pravda jen část toho, co dokumenty, které Lukeš cituje, popisují, tak americké velvyslanectví i zpravodajství v letech 1945-1948 byly opravdu katastrofa. Když se k tomu ještě přidal Košický vládní program a vláda, kde komunisti ovládli silové resorty včetně tajných služeb už v roce 1945, tak vznikla situace, kterou by mohl Stalinovi s Gottwaldem závidět i Sun-C‘. Říkal jsem si, že by se situací v Československu z pozice americké ambasády nejspíše nehnul ani Max Otto von Stierlitz, natož James Bond. Ale svůj díl viny na tom nepochybně americká ambasáda má, byť rozumím Steinhardtovu rozčarování z FDR a jeho poradců.

Kniha Umění diplomacie mi pomohla události zasadit do širšího rámce (proč nám Anglie a Francie neposkytly záruky, proč Američané navzdory Churchillovi nepovažovali za důležité, kde se jednotky zastaví, a proč Rusko prostě nemůže jinak než neustále expandovat). To mi pomohlo užít si detailní pohled Lukešův. Každou stránku knížky jsem hltal, jako bych četl thriller, kde už předem vím konec, ale pořád doufám, že výsledek bude tentokrát jiný. Nebyl. Jen jsem po přečtení začal více aktérů chápat. Zároveň jsem se zděsil popsaného amatérismu Američanů a demokratů a teroru a opovrhování důstojností a lidskými životy ze strany komunistů. Jak moc pokřivený člověk musí být, aby vraždil, vydíral, unášel, mučil a odmítal zachránit lidské životy ve jménu komunismu? Myslím si, že je snadné zpětně demokraty kritizovat, když dnes víme, jak Stalin a KSČ fungovali. To v té době možná tolik lidí nevědělo a připojení k Sovětskému bloku nemohlo nikomu dávat smysl, protože nenabízelo nic pozitivního (zejména pro chudé, kterými se stali všichni s výjimkou hrstky papalášů). Naopak dnes, když to víme, tak je nepochopitelné, jak je možné, že komunismus nebyl po roce 89 zakázán jako extremistická ideologie a komunisté nesedí v kriminále a nechodí kanálama.

Co mne při čtení knihy zaráželo, bylo, jak chytře KSČ v politice působila. O to horší mi přijde, když si některé její praktiky osvojili i moderní politici (slíbím cokoli, jen ať mne zvolí; ovládnu média, tedy s pomocí propagandy i veřejnou debatu). Na druhou stranu musím uznat, že je to racionální využití nejslabší stránky demokracie – voličů. V tomto ohledu mne zaujal citát Františka Josefa I.

Z knihy jsem si odnesl pět zásadních poznatků. Za prvé, režimy s kontinuitou vrcholného představitele mají v mezinárodní politice ohromnou výhodu. Stalin plánoval v desetiletích (nesmírně schopně), zatímco demokraté stěží od voleb k volbám. Za druhé, změna režimu může nastat přes noc a bez podpory většiny. Za třetí, jako občané bychom měli bedlivě sledovat, kdo ovládá silové resorty a bezpečnostní složky a jak jejich příslušníci s lidmi jednají. Za čtvrté, pro současníky je těžké odhadnout, co se právě děje, i když podle knihy už to část obyvatel tušila. Když všichni vyložili karty na stůl, je zpětná kritika luxus. Za páté, pokud vyjdu z informací z knihy, tak Beneš i Masaryk od počátku zvolili strategii předem prohrané bitvy a snažili se zalíbit brutálnímu režimu, o kterém věděli, čeho je schopen, a doufali, že to tentokrát dopadne jinak. Zejména dva poslední poznatky jsou aktuální.

I když mi na některé otázky kniha odpověděla (např. proč Beneš s Masarykem šli tak dlouhou na ruku Sovětům), mnoho otázek se ve mně vyrojilo a budu po nich pátrat dál. Zejména mne zajímají motivace Jana Masaryka, Gottwalda a ostatních komunistů. Přijde mi, že Lukeš je k Masarykovi oprávněně kritický, ale chtěl bych vidět i pohled z druhé strany.

Na závěr se přiznám, že mi tohoto politického vývoje je líto, protože si myslím, že nastalá totalita znásilnila duši české společnosti a že se z toho dostáváme mnohem pomaleji, než jsme si mysleli. Pozitivní pro mne ale je, že jsem díky knize objevil řadu československých hrdinů, o kterých jsem neměl tušení. Smutné je, že většinu komunisti mučili a poslali do vězení nebo na popraviště.

Jedna pasáž z knihy za všechny:

„Rozsudky byly dané předem. […] Nechanský a Wahl byli popraveni 16. června 1950. […] se příslušníci StB Nechanskému posmívali a bili ho, když se nemohl dívat na dlouhou agonii svého mladšího přítele.“

2 10.06.2021