Boj o štěstí přehled

21.08.2024

Knížku jsem si koupil v Harvard Bookstore (tím se nechci chlubit, jenom si to tady píšu, protože bych to jinak zapomněl), protože mne zaujala žlutou obálkou (vyšlo 2013 u Liveright) a tím, že jsem od Russella ještě nic nečetl.

Podle mne se jedná o zajímavý pokus zamyslet se nad tím, jak dosáhnout spokojeného či šťastného života v moderní době. Oproti jiným filosofům se Russell nesnaží vytvořit filosofický systém a ani nemá stěžejní argument. Spíše si sepsal seznam věcí, které lidi jeho doby (řada z nich se nezměnila) trápí (prázdnost života, soutěžení, nuda / vzrušení, únava, závist, pocity viny / hříchu, stihomam, strach z veřejného mínění). Poté si sepsal seznam věcí, které lidem přináší radost (radost z života, náklonnost, rodina, práce, záliby a snaha / rezignace). Podle svého seznamu rozdělil knihu na dvě části a jednotlivé části na kapitoly.

Na úvod knihy je Whitmanova báseň, tak z Whitmana vyjdu i při svém hodnocení:

Do I contradict myself?
Very well then I contradict myself,
(I am large, I contain multitudes.)

Stejně tak Boj o štěstí obsahuje zástupy; kniha je to moudrá, zábavná, překvapivá, emancipační, protináboženská, ale i nudná, zastaralá, rasistická a blahosklonná k ženám. Zejména ale zpochybňuje, co si myslíme, že si ostatní myslí, že je v životě důležité, abychom se pak tomu bezděčně přizpůsobovali. A mne to zpochybnění těší, protože mi to pomáhá vrátit se nohama na zem.

I když má kniha lepší a horší pasáže (ty horší občas připomínají komentátory na sociálních sítích / v novinách nadávající na leccos), tak si myslím, že si v knize každý najde něco zajímavého. Věřím, že si v knize každý najde to svoje – jako v jakémkoli jiném self-help booku, ale tady mi přijde, že se autor snaží a přistupuje k problémům se snahou pomoct. Navíc je kniha zajímavá jako ukázka toho, jak lidé dříve žili (psychoanalytické interpretace, rádio a společenské postavení žen). A taky ukazuje, že některé věci se nemění, protože – ruku na srdce – jsme stejně jenom trochu vyvinutější opice, které povětšinou nepotřebují získávat potravu z přírody, tak většinu času tráví snahou o dosažení vyššího statusu, nebo obavami o jeho ztrátu.

Já si z knihy odnáším, že radostného života se dá dosáhnout, pokud člověk má postaráno o základní potřeby (jídlo, střechu nad hlavou, zdraví, lásku, úspěšnou práci a respekt okolí) a může si k tomu pomoci tím, že se člověk tolik neřeší a soustředí na věci mimo sebe (zejm. práce, hobby, vztahy), nevěří všelijakým pověrám, má trochu morální odvahy a přistupuje k věcem s odhodláním, ale s vědomím, že to vůbec nemusí dopadnout (což si podle mne Russell vypůjčil z Bhagavadgíty). A také varování, že pokud ostatní kritizujeme za jejich poklesky, tak jim možná jenom závidíme.

Na závěr bych řekl, že ve srovnání s jinými filosofy mi sice Russell přijde méně precizní, ale chtěl bych ocenit jeho blahosklonný postoj – oproti přísným asketům, stoikům a podobným filosofům je to příjemná a lidštější změna.

„Naučte se cítit, že život by stál za to, i kdybyste nebyli – jakože samozřejmě jste – nesmírně lepší než všichni vaši přátelé, co se týče ctností a inteligence.“