Syssi komentáře u knih
Knížce nelze upřít čtivost a přehlednost, se kterou seznamuje čtenáře s antickou filosofií, jejími směry i jejich společnými rysy. Trochu slabší je poslední část, která je trochu redukcionistická.
Za ocenění rozhodně stojí, že se děj odehrává za republikánského období, věnuje se jezdcům - publikánům a řecko-římským vazbám, což není obvyklými náměty románů z římské éry. Děj je rozvláčnější a jeho poutavější část tvoří rozhodně příběhy Caronia s Ottiem při vybírání daní, což by klidně mohlo představovat jedinou hlavní linku děje. Caronie je tak nějak neuvěřitelná a nezajímavá.
Přestože snad může na první pohled skutečnost, že je hlavní hrdinkou žena, budit dojem, že člověk drží v rukou tuctovou romanci, která nemá s historickými skutečnostmi nic společného, opak je pravdou. Je vidět, že si autor dal ohromnou práci s tím, aby příběh nechal plynout co nejvěrněji. Hlavním tématem je boj Septimia Severa o moc nad Římem a podíl, který na něm měla Julia Domna. Výsledek knihy tak sice není žádným tajemstvím, přesto však dokáže napínat. Zvláště když přijde na bitvy a politikaření, kdy děj zvlášť pohlcuje. Kéž by vyšla v českém jazyce i navazující kniha Y Iulia retó a los dioses.
Svět a osoba nemůže popřít ani svého autora ani své sepsání před 2. vatikánským koncilem ve 30. letech. Spoustu věcí, o nichž se autor mimoděk zmiňuje již nejsou poplatné době. Na druhou stranu hlavní myšlenky o světě, osobě a prozíravosti asi nezestárnou. Zvláště proto, že jsou psané jednoduše a spíše "naťuknuty" než rozebírány do hloubky. S jednoduchostí souvisí také skutečnost, že věci jsou buď popisovány jako dobré nebo jako špatné, ale Guardini už nevysvětluje, proč má být něco považováno právě za špatné nebo právě za dobré (např. středověké vnímání světa). Navíc presentuje často myšlenky, které pouze převzal od podstatně starších myslitelů, ale jakýkoli odkaz na ně v textu chybí.
Především stojí za zmínku, že děj knižního Hrbáče je úplně jiný, než jeho filmových zpracování. Jediné, co zůstává, jsou postavy. Dá se říci, že se jedná o klasický francouzský historický román 19. století, takže nechybí vysloveně kladné a vyslovené záporné postavy, řinčící meče ani dámy v nesnázích. Nicméně i v knižní podobě mi vztah Aurory a rytíře de Lagardére strašně špatný, vzhledem k tomu, že jsou opatrovník a schovanka. Trochu jsem proto doufala, že Lagardére třeba v knížce nepřežije poslední souboj s Gonzagem.
Emeritní papež ve svých mladších létech sepsal knihu plnou myšlenek, které pomohou utřídit si pohled na Vyznání a křesťanství obecně. Sympatický je zvláště jeho střídmý, realistický pohled na ně. Přes autorův vtip, který knížku odlehčuje, se však čte naráz těžce, jelikož množství podnětných myšlenek se poté slévá a uniká čtenářově pozornosti.
Pokud by každý středověký právní traktát dostal takovouto podobu, určitě by se dostaly do mnohem širšího povědomí a byly čteny podstatně více. Tahle knížka je vskutku pěkná už na první pohled, kdy je traktát pěkně rozdělen po odstavcích, a vedle samotného překladu a originálu je doprovázen též ilustracemi. Nicméně můj obdiv patří především tomu, že většina Bartolových odkazů do Digest a jiných pramenů byla dohledána a po okrajích jako glossa doplněny. Byla skutečně radost si tuhle knihu přečíst.
Nejvíce ze všeho tato kniha připomíná film Půlnoc v Paříži. Nikoli příběhem, ale stylem a duchem. Hlavní roli má sice Paříž, ve které se odehrává celý děj, ale není na tom nic francouzského. Je to pouze britské "french loving", ze kterého čiší sice silný obdiv k Francii.
Příběh hlavních postav v 19.–20. století je celkem pěkný. Z příběhů "v minulosti" nejsilnější zvlášť vyniká ten z doby Filipa Sličného. Propojení "současných" hrdinů s jejich předky je milé.
Přestože si autor bezpochyby lecos o Paříži a její minulosti přečetl, okénka historie jsou slabá. Nevynechávají totiž jediný "historický drb", což má za následek nepěkné zkreslení.
Samozřejmě to není žádný zázrak. Příběh není nijak komplikovaný a celkem se vleče. Nicméně autor se vyžívá v detailních popisech, což je doména této knížky. Lze si tak vyprávěnou scénu představit pomalu do nejmenšího detailu.
Kniha se skládá ze dvou spisů, a proto si každý zaslouží posuzovat zcela samostatně, přestože mají stejného autora.
O starobylosti Židů je celkem zajímavé čtení, protože se sestává především z omylů antického světa ohledně Židů. Jelikož autor neskrývá zášť proti řeckým či egyptským dějepiscům, kteří o nich psali, je to celkem zábavné. Mimo to zahrnuje také stručný přehled židovského zákona.
Kladem druhého spisu, který se nazývá Můj život, je rozhodně uvedení do předvečera židovské války. Má to však jednu ohromnou vadu, a to neuvěřitelnou samolibost autora. Lze tak až získat pocit, jakoby byl příběh psán pohledu záporné postavy.
Zajímavost Knihkupce z Florencie stojí především na popisu tvorby knih. Čtenář si uvědomí, že práce na rukopisu neznamenala pouze vzít nějakou jinou knihu a opsat ji, ale shánění správné předlohy, materiálu a lidí, kteří se na ni podíleli. Kapitoly o tvorbě rukopisů, potažmo také o tvorbě inkunábulí, se čtou sami. Vadou na kráse této knihy je potřeba autora zahltit informacemi, ovšem nikoli pouze těmi skutečně relevantními k tématu, jako politická situace ve Florencii nebo významné osobnosti té doby, ale také informacemi velmi vzdálenými a tedy až zbytečnými, a navíc často nepřesně zkratkovitě uvedenými.
Přestože je děj knihy tvořen bohatou mozaikou zážitků nepřeberného množství postav, dokáže vtáhnout do děje. Zvláště díky stále se stálému se navracení ke vzpomínkám klíčových aktérů osvobození Paříže, jako von Choltiz, de Gaulle nebo Leclerc. Zvláště první část je velmi zajímavá, jelikož hezky ilustruje napjatý klid před bouří pařížského povstání.
Jako nit se knihou vine putování, které, jak to tak bývá, přináší různá příkoří i potěšení stejně jako setkávání s dalšími lidmi, ať poutníky či místními, kteří mají své vlastní smutné či veselé příběhy, které je přivedli do cesty hlavním hrdinům mířícím do Říma. Ovšem hlavním tématem knihy je počestnost jako ultimátní kladná vlastnost člověka, která byla jak nad krásou hlavní hrdinky, tak udatnost hlavního hrdiny. Snad jen díky zachovávané počestnosti dospěl příběh ke svému šťastnému konci, protože naopak ty postavy, které dělali opak většinou skončily nevalně. S nad s výjimkou Arnolda, který je přes svou snahu celou dobu za strašného zoufalcem a člověku je ho až líto, byť i on se vlastně dočká takového substitučního "šťastného konce".
Přestože je knížka pořád o tom samém, lze obdivovat, jak mistrně její autor schoval své, v té době celkem skandální, ale plně libertinské, názory týkající se boha, pod neméně skandální, ale pod v každé době zvědavost probouzející téma erotiky. V tomto směru je rozhodně zajímavější první polovina, která se věnuje příběhu samotné Terezy.
Kniha obsahuje popis několika dobrodružství, jež se autorovy udála především ve východních oblastech Íránu. Styl, kterým je kniha psána, mi nejprve přišel jaksi zmatečný, díky množství jednoduchých zkratkovitých vět, které často postrádají přísudek. Když jsem si na něj však zvykla, kapitoly mě pohltily, až jako kdybych ve vzduchu cítila vůni čaje či horko pouště. Ostatně právě vyprávění o výpravě do pouště Lút se mi také líbilo nejvíce.
Poslední Rožmberkové poskytují velice sympatický a čtivý průřez životy posledních Rožmberků. Velmi zajímavá je kapitola věnovaná Vilémově cestě do Itálie. Poutavost nepostrádají také kapitoly o Vilémově působení v politice. Obzvlášť emotivně působí kapitoly věnující se vladařství Petra Voka ve znamení boje o zachování rodového odkazu. Velké, ale milé překvapení pro mě představovala také hned první kapitola, která poskytuje vysvětlení, proč je Petr Vok postavou opředenou různými méně či více fantaskními historkami.
Krásný čtivý popis nejdůležitějšího období jižních Čech, tedy od konce husitských válek po boje třicetileté války. Sice tak obsahuje i dobu, kdy již rody pánů z Hradce i Rožmberků vymřely, jelikož je ale neméně zajímavá, čtenáře to jen mile potěší. Zvláště díky pozornosti, která je věnována alespoň letmo snad každému koutu jižních Čech, takže každý, kdo má k tomuto regionu nějaký vztah, si přijde na své. Navíc, díky tomu, že autor se věnuje nejen samotným důležitým osobnostem z rodů s růží v erbu, ale také stavitelské činnosti či hospodářským poměrům, poskytuje čtenáři velmi živý a dynamický obrázek jižních Čech 16. století.
Hlavní báseň této knihy, Únos Proserpiny, přestože vypráví známý příběh o únosu Persefony/Proserpiny Hádem do podsvětí, dobrá polovina obsáhlých veršů je spíše lyrických. Není do ale nikterak na škodu. Čtenář se tak může snáze ponořit do atmosféry příběhu. Škoda, že báseň nebyla dopsána.
Druhou část knihy tvoří kratší básně. Poutavá je zvláště Věčný pták Fénix. Báseň Šťastný stařec z Verony, jejíž myšlenka je dnes možná aktuálnější než ve 4. stol.
Zajímavé jsou ale také básně, které se více váží k době, v níž byly vytvořeny. Předně vzpomínající císaře Honoria.
Kniha přináší skrze dobové životopisy, jejichž nejzajímavější části autoři knihy přeložily do češtiny, seznámení s několika raně středověkými světci.
Lze se tak dozvědět o významu papeže Řehoře Velikého pro rozvoj křesťanství v Anglii, jak sv. Kolumba přemohl lochnesskou příšeru, o dobrodružném životě sv. Wilfrida nebo si počíst v životopise sv. Guthlaka o nástrahách poustevnického života.
Závěr tvoří životopis z pera "Otce anglické historie" sv. Bedy Ctihodného.
Knížka, která přiměje čtenáře zamilovat si Edinburgh nebo alespoň toužit jej navštívit, aby se osobně mohl podívat na dějiště v ní obsažených příběhů a historek.