Pacifik
Ota Ulč
Po úspěšné knize Kam šlápne česká noha napsal Ota Ulč cestopisné vyprávění o Pacifiku, kam se původně vydal po stopách druhé světové války, ale vrátil se sem ještě několikrát. Tichomořské ostrovy ztracené uprostřed oceánu představují nepatrné kousky pevniny osídlené zanedbatelným počtem lidí, kteří hovoří mnoha jazyky, a tak komunikace mezi obyvateli jednotlivých ostrovů není jednoduchá. Většinou se domníváme, že mezi kulturami na pacifických ostrovech jsou jen nepatrné rozdíly, ale opak je pravdou. Ota Ulč to zažil na vlastní kůži a vypráví o tom poutavě, barvitě, s vtipem a smyslem pro věcnost. Setkal se v Pacifiku s úplně rozdílnými lidmi do mírumilovných Polynésanů, kteří cizince uvítají jako v ráji, až po lidožroutské Melanésany. Když pátral po zvyklostech kanibalů, potkal i české krajany, kteří se v hrůzostrašných končinách čile přežívají již několik desetiletí. Ota Ulč má na svých cestách oči všude, snaží se porozumět odlišnostem cizokrajných lidí, a proto si z Pacifiku přivezl řadu pozoruhodných zážitků. Také se zamýšlí nad budoucností tohoto exotického ráje, který po studené válce ztratil strategický význam a nyní se potýká s ekonomickými problémy a vlivy globalizace.... celý text
Přidat komentář
Obsah knihy upřesňuje pokračování jejího názvu: Ostrovní komunikace a lidožroutská tradice.
Štítky knihy
cestopisy kanibalismus Fidži Tichý oceán, Pacifik
Autorovy další knížky
| 2013 |  Malá doznání okresního soudce |
| 2004 |  Čech částečným Číňanem |
| 2009 | Zašmodrchaný svět |
| 1998 |  Běženec v sametu |
| 2003 | Kam šlápne česká noha |
„Mnohé stromy měly velikánské rudé květy – zejména flamboyante čili poinciana, takže být básníkem za první republiky, byl bych nucen obohatit národ revoluční poemou.“
To jsem vážně teprve druhý člověk, který tuhle knihu komentuje? Lidi, čtěte „Pacifik“, pokud vás tahle končina alespoň elementárně zajímá! Ač psaný s nekorektní odlehčeností, mně poskytl všechny vědomosti o Tichomoří, které jsem si momentálně přála. Třeba:
* Nejvyšší příjem na hlavu (na světě) mají v republice Nauru, bohaté díky fosfátu. Místní ale trpí civilizačními chorobami (třeba obezitou či cukrovkou) a také vysokou sebevražedností.
* Nejvyšší míra stresu zase trápí Papuánce, poněvadž žijí v neustálém strachu z krevní msty. V nitru ostrova se dál činí lovci lebek a ani hlavní město Port Moresby není bezpečné, přibývá přepadení a znásilnění (hlavně bělošek).
* Ač byli misionáři na Vanuatu masakrováni nadprůměrně často i na pacifické poměry (jak napovídá třeba toponymum Mučednický ostrov), nakonec se tu uchytili a výrazně zlepšili postavení žen. Do té doby se pěstovala filicida a pohřbívání vdov zaživa, ženy byly také preferovány při kanibalských hostinách a při zotročování. Na ostrově Melekula ovšem dodnes ženich vyráží nevěstě přední zuby.
* Jak známo, na Letničním ostrově (Vanuatu) skáčou mladíci z 30metrové věže, k níž jsou přivázaní liánou za kotník. Podle pověsti vznikl malebně sebevraždený obyčej takto. Muž pronásledoval nevěrnou manželku, jež mu utekla na věž. Tam ho přemluvila ke společné sebevraždě, jenže sama se nepozorovaně přivázala liánou, díky čemuž, na rozdíl od chotě, přežila. Mužská část ostrova dodnes kompenzuje ztrátu sebevědomí opakováním téhož, jen lstivým skokanem s liánou bývá tentokrát gentleman.
* Nejhůře postiženým městem II. světové války se stala Manila, předčila dokonce Hirošimu (!), Drážďany či Varšavu.
* Japonské cestovní kanceláře pořádají výpravy na Šalamounovy ostrovy a na další místa pacifických masakrů, kde pozůstalí uctívají, hledají a pohřbívají své milované/předky, případně upokojují jejich duchy. V 70. letech se ovšem ukázalo, že válku na různých zapadlých střípcích tichomořské souše přežil nezanedbatelný počet Japonců, potloukajících se osaměle v džungli. Objevováni byli ještě dlouho poté.
Psané je to s neuvěřitelnou stylistickou extravagancí a kreativitou, která mně sedla. Řekla bych, že Ulč coby spisovatel vyniká v české literatuře nejenom cestopisné. Jenže na jeho slovní zásobě se přece jen projevuje emigrace do USA, mnohé reálie jím zmiňované mají zavedené české názvy, které byl asi autor líný hledat (flying fox = kaloň, stone fish = odranec, pentecostals = letniční křesťané...). Strefování do komunismu bylo na můj posametový vkus zbytečně mnoho (knížka vyšla v roce 2004). A pak mi tedy ještě přišlo, že autorovy poznámky o ženách jsou za hranicí základní úcty k lidské bytosti. Ale napsané je to moc dobře.
„Ještě že jsme na té suché straně ostrova, napadlo mě. Nebesa běsnila a tuny potopy přibývaly s každým zavzlyknutím českého uprchlíčka, jemuž je tak bráněno v exploraci Pacifiku.“