Osm smrtelných hříchů civilizace přehled
Konrad Lorenz
Dnes už klasická knížka laureáta Nobelovy ceny Konrada Lorenze výstižně vyslovuje varovné i velmi inspirativní poselství. Srovnáním s živočišnými společenstvími dokládá, v čem je dnešní civilizace škodlivá, když popírá geneticky dané potřeby člověka. Lidský živočich nejen závisí na přírodě, jejíž masivní likvidace podlamuje jeho biologickou schopnost přežití, ale potřebuje žít v pospolitosti vyznávající kulturní, hodnotové normy, bez nichž rovněž hyne. Ztráta estetické vnímavosti, extrémní individualismus a konzumní životní styl v anonymních megakonglomeracích mají za následek rozpad rodinné i společenské soudržnosti a v konečném důsledku osamělost. Pro život na izolovaném ostrově však člověk není uzpůsoben. Lorenzova nedoktrinářská ekologie je velmi aktuální.... celý text
Literatura světová Filozofie Ekologie, živ. prostředí
Vydáno: 2014 , LedaOriginální název:
Die acht Todsünden der zivilisierten Menschheit, 1973
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Osm smrtelných hříchů civilizace. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (28)
Pro jednou mě překvapuje zdejší vysoké hodnocení. Obsah nemůžu tolik soudit, protoze mi absolutně neseděla autorova forma. Jestli máte rádi vyjadřování Tomáše Sedláčka (R. 2024), tak vám asi sedne i Lorenz. Já se ztrácel nad shlukem nesourodých myšlenek.
Vzadu na obálce mého výtisku knihy je odkaz na Sapiens od Harariho. To je asi nejlepší sdělení této knihy.
Byl to dárek, jinak bych to zabalil už po 10 stranách... nakonec jsem i tak hodně přeskakoval, až jsem doskákal na konec knihy. Vlastně mě dost mrzí, že jsem v knize nenašel, to co čtu ve zdejších komentářích. Trápit se ale nebudu. To radši vemu jinou, ctivejsi knihu.
Keď biológ, ako je Dawkins, obhajuje ateizmus alebo astrofyzik, ako Hawking, interpretuje pôvod vesmíru bez božského zásahu, môže to priniesť nové myšlienky do diskusie. Preto ma zaujalo prečítať si knihu od etológa Lorenza o problémoch modernej ľudskej spoločnosti.
Po prečítaní textu som bol sklamaný. Zatiaľ čo Lorenz mohol byť skvelým pozorovateľom husí, ako k pozorovateľovi ľudí mám výhrady. Niežeby človek nebol nahou opicou (Morris) alebo tretím šimpanzom (Diamond). Zložitosť človeka je však natoľko komplexná, že vyvodzovanie definitívnych záverov len na základe pozorovania ma vôbec nepresvedčilo.
Lorenz napríklad spomína prechádzku v lese s manželkou, kde stretli mladého muža, ktorý bicykloval so zapnutým rádiom. Lorenz z toho bez akýchkoľvek pochybností usudzuje, že mladý muž mal strach so stretnutia so samým sebou. Inými slovami autora, cyklista s rádiom trpí neurasténiou...
A čo na to mladík? Čo keď si zapol rádio len preto, že túžobne čakal na ohlásený rozhovor s nositeľom Nobelovej ceny Konradom Lorenzom?
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Osm smrtelných hříchů civilizace v seznamech
v Právě čtených | 2x |
v Přečtených | 196x |
ve Čtenářské výzvě | 7x |
v Doporučených | 14x |
v Knihotéce | 91x |
v Chystám se číst | 165x |
v Chci si koupit | 42x |
v dalších seznamech | 7x |
Štítky knihy
filozofie životní prostředí konzumní společnost globální problémy přelidnění chování živočichů, etologie lidské chování, etologie člověka
Autorovy další knížky
2000 | Osm smrtelných hříchů civilizace |
1992 | Takzvané zlo |
1997 | Odumírání lidskosti |
1999 | Život se psem není pod psa |
2013 | Hovořil se zvěří, ptáky a rybami |
„Je nespornou etickou pravdou, že všichni lidé mají právo na rovné šance vlastního vývoje. Tuto pravdu lze však až příliš snadno převrátit v nepravdu, že totiž všichni lidé jsou si ve svých možnostech rovnocenní.“
V době vydání bylo Konradu Lorenzovi semdesát. Měl za sebou osudovou prohru svojí vlasti v II. světové válce a režimní převrat. V bipolárním světě rozervaném mezi tím, co sám považoval za podobně masové, nivelizující ideologie ignorující genetiku – komunismus a kapitalismus –, psal kritiku současné společnosti z biologických pozic. Podle Lorenze vznikly smrtelné hříchy naší civilizace degenerací instinktů nebo jiných přirozených sklonů.
Tak třeba genetický úpadek (hřích č. 5) podle něj vyvolává neochota přejemnělé „pseudodemokratické“ společnosti, šokované nacismem, vyřadit zločince z přirozeného výběru. Tím se však stává jediným selekčním faktorem, který působí ve prospěch „obyčejné dobroty a slušnosti“, výběr sexuální; čili nechceme amorálního partnera. Kromě toho v celé knížce Lorenz útočí proti behaviorismu (hříchu č. 7), tedy přeceňování získaných vlastností na úkor vrozených, které charakterizuje komunismus i demokratismus (a odlišuje je od nacismu akcentujícího dědičnost). A behaviorismus podle autora vyvolává právě i ochranu zločinců (v domnění, že to společnost jim ukřivdila, ne oni jí) a víru v jejich napravitelnost.
Je to nepatrná knížečka (vznikla z rozhlasových proslovů), a přesto obsahuje množství myšlenek. Některé z nich jsou vynikající. Kromě těch dobře známých (autodomestikace člověka, neotenie, velkoměstský život jako zdroj frustrace a přetížení naší přirozené družnosti) jsem tu našla i skvělý postřeh, že fyzika vnucuje biologii experimenty i tam, kde by bylo namístě spíš pozorování a popis (a nejen biologii, dodávám – pokusy redukovat veškerou poznávací činnost na experiment se vyskytují i ve vědách, kde už vůbec nemají co dělat, třeba v historiografii).
Celkově je Osm smrtelných hříchů směsí Lorenzovy podrážděnosti z 1. objektivních průšvihů (přelidnění, devastace přírody, degenerace vkusu), 2. toho, že ve válce světonázorů nakonec zvítězily americká a sovětská ideologie člověka bez osobnosti a s vykořisťovatelským vztahem k přírodě, 3. měnícího se světa a zániku starých hodnot, do nichž se narodil a které měl rád (studentské bouře v roce 1968 v něm na čas úplně zlomily víru v mládež). Občas je snadné mu dát za pravdu, jindy je to těžší. Navíc si asi nepomohl tím, že nejprve vstoupil do NSDAP a po válce dělal, jako by v ní nebyl; na levicového čtenáře bude příliš pravicový, na pravicového příliš pokrytecký. Na jednu stranu inspiroval rakouské Zelené, na druhou stranu po válce prohlašuje, že liberální demokratismus je právě tak nežádoucím výkyvem do extrému jako nacismus (přičemž stejně zní neskutečně kryptofašisticky :D). A pak je tu ještě styl: klopotný, krolomný a oplývající takovým tím německým druhem složitosti, který nevyváží ani slabikářově velké litery, jimiž je knížečka tištěna.
I já jsem váhala s hodnocením, ale poslední kapitola o povaze přírodních věd u mě rozhodla, že to bylo podnětné čtení. A navíc mám pro Lorenze prostě slabost.